Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajky) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Ivany Meňhartové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 306/2023-70 ze dne 5. června 2024 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 10 A 96/2023-264 ze dne 26. října 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1. Úřadu městské části Praha 5, sídlem náměstí 14. října 1381/4, Praha 5 - Smíchov, a 2. TELLUS spol. s r. o., sídlem Generála Píky 430/26, Praha 6 - Dejvice, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi soudy porušily její základní práva zaručená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka v listopadu 2022 podala k prvnímu vedlejšímu účastníkovi ("stavební úřad") podnět k zahájení řízení o odstranění stavby jí označené jako "pozemní účelová komunikace umístěná a provedená na pozemcích parc. č. X1, parc. č. X2, parc. č. X3 a parc. č. X4, vše v k. ú. Košíře", jelikož byla přesvědčena, že stavba byla provedena bez potřebného stavebního povolení. Stěžovatelce svědčí věcná práva k nemovitým věcem v sousedství stavby. Stavební úřad i druhá vedlejší účastnice ("Tellus") zastávaly názor, že stěžovatelkou označená stavba (asfaltová plocha) stavební povolení (ani ohlášení stavebnímu úřadu) nevyžadovala, neboť jde o manipulační plochu do 300 m2 související se staveništěm Tellus. Stavební úřad proto k podnětu stěžovatelky řízení o odstranění stavby nezahájil.
3. Stěžovatelka pak v červnu 2023 podala k Městskému soudu v Praze ("městský soud") žalobu na ochranu před nezákonným zásahem stavebního úřadu spočívajícím v nezahájení řízení o odstranění stavby. Městský soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Zabýval se podmínkami řízení, které jsou nezbytným předpokladem pro věcné projednání žaloby. Vyšel k tomu ze závěrů rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vyslovených ve věci Žaves (rozsudek č. j. 6 As 180/2019-39 ze dne 26. března 2021) a posuzoval existenci aktivní věcné legitimace stěžovatelky k podání zásahové žaloby (tj. kumulativního splnění podmínek vymezených judikaturou Nejvyššího správního soudu). Dovodil a podrobně vysvětlil, že k přímému zásahu do stěžovatelčiných veřejných subjektivních práv spornou stavbou nedochází a již proto nemůže být zásahová žaloba důvodná.
4. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Ztotožnil se s hodnocením a závěry městského soudu, považoval je za přezkoumatelné a srozumitelné, zhodnotil, že městský soud žalobu projednal v celém rozsahu, nepochybil ve zjišťování skutkového stavu a na tvrzený zásah nahlížel v souladu s právní úpravou a respektoval východiska rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ve věci Žaves. Konstatoval, že stěžovatelka neporozuměla ani rozsudku městského soudu, ani účelu a funkci žaloby proti nezákonnému zásahu, a shrnul, že působením stavby do sféry žalobce (zde stěžovatelky) se soud zabývá při posouzení prvních dvou podmínek důvodnosti zásahové žaloby, a až poté, jak a jestli měl stavební úřad konat.
Shodně s městským soudem konstatoval, že stěžovatelčina veřejná subjektivní práva nebyla zkrácena, neboť znemožnění průchodu přes soukromý pozemek neztěžovalo přístup k její nemovitosti a ani tvrzený zásah aktuální dopravní situací nesouvisel s jejím vlastnickým právem či právem odpovídajícím věcnému břemeni. Dále shledal, že městský soud zkoumal povahu dané stavby a její účel včetně rizik. Dodal, že stěžovatelka cílí na potenciální budoucí vlivy stavby a hypotetickou újmu, které v řízení o nezákonném zásahu zkoumat nelze.
Ztotožnil se s městským soudem, že argumentace stěžovatelky o ztížení pohybu v okolí vlivem dopravní situace je ve veřejném zájmu, nikoli na ochranu jejích veřejných subjektivních práv.
5. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatelka tvrdí, že správní soudy se vyhnuly posouzení povahy stavby (jejího účelu a povolenosti), čímž porušily její právo na spravedlivý proces, dále že vyprázdnily ochranu jejího vlastnického práva, protože stěžovatelka neví, jaká stavba do jejích práv nezasahuje, a rozhodly tak v rozporu s principem právní jistoty. Za zásadní považuje, že soudy nerozhodly o její konkrétní žalobě a konkrétních námitkách, nebo jim přisuzovaly jiný význam, či je přehlížely.
Rozhodnutí se tak míjí s její žalobou a podáními. Tvrdí, že správní soudy si domýšlely tvrzení nebo jejich význam přetvářely, aby zamítnutí žaloby obstálo. Předkládá výčet tvrzení, které soudy opomněly a které se týkají povahy stavby a jejího účelu, její nezákonnosti a nutnosti zahájení řízení o odstranění stavby. Stěžovatelka rovněž prezentuje svůj výklad rozsudku Žaves a dodává, že užívání či faktické působení černé stavby není nutným předpokladem pro úspěšnost zásahové žaloby. Namítá proto, že výklad a použití tohoto rozsudku správními soudy odpírá sousedovi právo na soudní ochranu, jestliže se ještě faktické účinky stavby neprojevily.
Domnívá se, že již pouhá tolerance existence černé stavby je nezákonná, protože v opačném případě by se poté soused nemohl kvůli res iudicata domáhat ochrany práv, až by stavebník černou stavbu začal užívat. Upozorňuje, že netvrdila žádný aktuální zásah stavbou, nýbrž zásah aktuální nečinností stavebního úřadu. Konečně zdůrazňuje, že se závěry správních soudů polemizovala v intencích dotčení jejích subjektivních práv jakožto sousedky.
6. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona. Stěžovatelka je advokátkou, proto nemusí být zastoupena jiným advokátem [stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637) ze dne 8. října 2015].
7. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, 90 až 92 Ústavy České republiky). Nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy jen tehdy, byla-li aplikace práva v konkrétním případě neústavní [srov. nález sp. zn. I. ÚS 504/03 ze dne 25. listopadu 2003 (N 138/31 SbNU 227) a na něj navazující judikaturu]. O takovou věc se však nejedná.
8. Ústavní stížnost je obsáhlou a mnohdy se opakující polemikou se skutkovými a především právními závěry správních soudů (ač stěžovatelka tvrdí, že to není účelem a cílem stížnosti), avšak bez bližší ústavněprávní argumentace. Ústavní soud nicméně není další přezkumnou instancí správního soudnictví.
9. Správní soudy závěry pečlivě odůvodnily a s tvrzeními stěžovatelky se vypořádaly v rozsahu a způsobem, který je dostatečný a nelze mu z pohledu práva na soudní ochranu cokoli vytýkat. Hodnotily-li její námitky v kontextu celé věci jiným způsobem než stěžovatelka, nejedná se o nezákonný, natož neústavní postup. Správní soudy se snažily stěžovatelce vysvětlit, na kterou z námitek z jejích podání jednotlivé části odůvodnění reagují a z jakého důvodu námitky neobstojí. Ze stěžovatelčina výčtu údajných mylných interpretací jejích tvrzení správními soudy je patrné, že je to právě stěžovatelka, která přikládá jednotlivým okolnostem nesprávný význam či účel, zejména samotné zásahové žalobě, podmínkám aktivní věcné legitimace a důvodnosti žaloby. Stěžovatelka závěry rozsudku Žaves nepřípustně zjednodušuje a nevykládá je v souladu se stále použitelnou a ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu.
10. Správní soudy se ztotožnily s argumentací stěžovatelky, že stavba se nestává nepovolenou až se započetím užívání, ale vysvětlily, že případná existence nepovolené stavby sama o sobě aktivní legitimaci nezakládá - nepostačuje k existenci aktivní věcné legitimace pro zásahovou žalobou směřující proti nezahájení řízení o odstranění (případně) nepovolené stavby. Předpokladem zkrácení na právech stěžovatelky by sice bylo užívání stavby způsobem, který stěžovatelka tvrdí, avšak k tomu nedochází. Zásahová žaloba není podle ustálené soudní rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu koncipována jako preventivní a tento závěr nezpochybnil ani Ústavní soud [viz např. nález sp. zn. III.
ÚS 3997/19-2 ze dne 19. května 2020 (N 101/100 SbNU 163) nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 1778/23 ze dne 18. července 2023]. Stěžovatelka však na zásahovou žalobu nadále neopodstatněně nahlíží právě jako na preventivní, což vystihuje její námitka, že (ani sama) netvrdila žádný aktuální zásah stavbou, nýbrž zásah aktuální nečinností stavebního úřadu. Jinými slovy sama potvrzuje, že aktuálně k zásahu stavbou, o jejímž odstranění by mělo být v řízení, o jehož zahájení usiluje, rozhodnuto, do jejích práv nedochází a že zásahovou žalobu skutečně podala pouze jako preventivní.
Tomu však zásahová žaloba neslouží.
11. Pro absenci přímého aktuálního, nikoli pouze hypotetického zkrácení na veřejných subjektivních právech stěžovatelky, bylo nadbytečné, aby se správní soudy zabývaly splněním dalších podmínek potřebných pro poskytnutí ochrany před nezákonným zásahem správních orgánů.
12. Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 23. října 2024
Veronika Křesťanová v. r. předsedkyně senátu