Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti O. P., zastoupeného JUDr. Jakubem Sýkorou, advokátem, sídlem Prvního pluku 320/17, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2024 č. j. 24 Cdo 1284/2024-381 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2023 č. j. 36 Co 226,227/2023-338, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a P. P., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že obecné soudy těmito rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Z ústavní stížnosti, připojených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu plyne, že stěžovatel se určovací žalobou (§ 80 občanského soudního řádu) domáhal proti vedlejšímu účastníkovi (svému strýci) určení, že zůstavitelka, stěžovatelova babička a matka vedlejšího účastníka, byla ke dni smrti vlastníkem v žalobě označených nemovitostí. Zůstavitelka je před svou smrtí převedla na vedlejšího účastníka, tento převod však měl být dle žalobního tvrzení z důvodu duševní nemoci zůstavitelky absolutně neplatný. Stěžovatel touto žalobou sledoval, s odkazem na judikaturu, zahrnutí těchto nemovitostí do probíhajícího pozůstalostního řízení, v čemž spatřoval naléhavý právní zájem.
3. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 21. 11. 2022 č. j. 24 C 294/2020-299 žalobu zamítl. Vedlejší účastník ke dni vydání rozsudku nebyl zapsaným knihovním vlastníkem ani u jedné z nemovitostí a nebyl jejich vlastníkem ani ke dni úmrtí zůstavitelky. Pro případ nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí svědčí pasivní věcná legitimace vždy aktuálně zapsanému knihovnímu vlastníkovi, proti kterému však stěžovatel žalobu nepodal a jeho vlastnické právo nezpochybňuje. Vedlejší účastník proto nemá pasivní věcnou legitimaci. Není proto ani dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
4. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu. Ztotožnil se přitom se skutkovými i právními závěry obvodního soudu a jeho rozhodnutí s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu potvrdil.
5. Stěžovatel neuspěl ani před Nejvyšším soudem, který dovolání napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost. Nejvyšší soud poukázal na ustálenou judikaturu a zdůraznil, že stěžovatelem navrhovaný postup by nemohl ani v případě jeho úspěchu zlepšit jeho právní postavení, a z tohoto důvodu tedy nemůže existovat právní zájem na tomto hypotetickém rozhodnutí. Jako další důvod nepřípustnosti dovolání Nejvyšší soud opět s poukazem na svou ustálenou judikaturu poukázal na skutečnost, že pozůstalostní řízení již bylo v mezidobí pravomocně skončeno, ke sporným nemovitostem se přitom nepřihlíželo.
Soud projednávající pozůstalost by nemohl nyní sporný majetek dodatečně projednat, neboť při něm lze projednat pouze majetek "nově najevo vyšlý", nikoli v původním pozůstalostním řízení známý (ale sporný). Nejvyšší soud dále argumentoval, že postup navrhovaný stěžovatelem vychází ze staré právní úpravy a na aktuální právní úpravu je neaplikovatelný. Na závěr napadeného usnesení stručně nastínil, jakým způsobem se stěžovatel může procesně správně domoci svých práv.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel argumentaci založil na dvou argumentačních liniích. Za prvé argumentoval, že se soudy zabývaly zcela jinou právní otázkou než tou, kterou stěžovatel zamýšlel a která podle něj měla být podstatou řízení (tj. zda má být hodnota nemovitostí zahrnuta do aktiv pozůstalosti). Dle názoru stěžovatele se tak nezabýval smyslem sporu a věc fakticky vůbec neprojednal. Stěžovatel opakuje, že darovací smlouvy mezi zůstavitelkou a vedlejším účastníkem nebyly platně uzavřeny, což znamená, že nemovitosti měly být součástí aktiv pozůstalosti po zůstavitelce v dědickém řízení.
Dnešní vlastníky nemovitostí stěžovatel žalovat nechtěl, protože nemovitosti nabyli v dobré víře. Za druhé poukázal na nezákonnost právních závěrů obou obecných soudů, které nemají oporu v právní úpravě a na arbitrárnost jejich rozhodnutí, kterými byl zbaven právní ochrany. Kromě toho stěžovatel namítá nezákonnost postupu soudu v pozůstalostním řízení, který, aniž by vyčkal výsledku řízení o sporných aktivech, řízení "předčasně" ukončil.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 tamtéž). Ústavní stížnost je tak přípustná.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s aplikací podústavního práva obecnými soudy. Ústavní soud ovšem není dalším článkem v soustavě obecných soudů. Jeho úkolem není přezkoumávat zákonnost rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [k tomu např. nález ze dne 14. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 2398/18
(N 147/95 SbNU 272), bod 25].
9. Ústavní soud neshledal ve stěžovatelem napadených rozhodnutích neústavnost. Tu nelze spatřovat v tom, že obecné soudy nepostupovaly způsobem, který stěžovatel navrhoval a kterým se snažil domoci svých práv. Z napadených rozhodnutí vyplynulo, že svou argumentaci a postup založil stěžovatel na již neaktuální judikatuře, která byla překonána novou právní úpravou a novou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
10. Nelze se rovněž ztotožnit s argumentem, že obecné soudy postupovaly svévolně. Svá rozhodnutí totiž založily na platné právní úpravě a na judikatuře, tento postup řádně odůvodnily a vypořádaly se se stěžovatelovou právní argumentací. Stěžovatelův procesní postup objektivně vzato nemohl vyvolat jím zamýšlené právní následky a obecné soudy v souladu se zákonem řádně odůvodnily, proč tomu tak je. Nelze tak souhlasit se stěžovatelem, že se obecné soudy pouze vypořádaly s nesouvisejícími právními otázkami a nezabývaly se pravou podstatou soudního sporu. Těmito otázkami se obecné soudy pochopitelně zabývat nemohly, a to pro nedostatek pasivní věcné legitimace vedlejšího účastníka a nedostatku naléhavého právního zájmu. Ani v tomto tedy nelze spatřovat porušení základních práv stěžovatele.
11. Ani závěry obecných soudů o nedostatku pasivní věcné legitimace vedlejšího účastníka řízení a nedostatku naléhavého právního zájmu na stěžovatelem požadovaném určení nelze považovat za neústavní. Městský soud i Nejvyšší soud svá rozhodnutí pečlivě odůvodnily, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy a vysvětlily, na základě jakých úvah došly k závěrům uvedeným v napadených rozhodnutích. Závěry soudů obsažené v napadených rozhodnutích neobsahují ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu nepřísluší Ústavnímu soudu mimo ústavněprávní dimenzi hodnotit.
12. Obecné soudy ani stěžovatele nezbavily právní ochrany, ostatně Nejvyšší soud na s. 3 a 4 napadeného usnesení naznačil možnosti, jak se stěžovatel v souladu se zákonem může domoci ochrany svých práv.
13. K námitce stěžovatele o nezákonnosti postupu v pozůstalostním řízení Ústavní soud pouze stručně uvádí, že městský soud rozhodl k odvolání stěžovatele o určovací žalobě dne 2. 11. 2023 a pozůstalostní řízení bylo skončeno usnesením obvodního soudu ze dne 30. 11. 2023, které téhož dne nabylo právní moci. Posléze uvedené rozhodnutí přitom není předmětem přezkumu v nynějším řízení o ústavní stížnosti.
14. Ústavní soud ze všech výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu