USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce O. P., zastoupeného JUDr. Jakubem Sýkorou, advokátem, se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 320/17, proti žalovanému P. P., zastoupenému Mgr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, o určení rozsahu aktiv pozůstalosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 294/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2023, č. j. 36 Co 227/2023-338, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Tomáše Dvořáčka, advokáta.
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 11. 2022, č. j. 24 C 294/2020-299, zamítl žalobu o určení, že zemřelá O. P. [babička žalobce a matka žalovaného, dále jen „zůstavitelka“] byla ke dni smrti (XY) vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. 9/10 k celku na blíže specifikovaných nemovitých věcech zapsaných na listu vlastnictví č. XY pro obec XY a katastrální území XY (bytové jednotky a s tím spojeného podílu na společných částech domu a pozemcích) – výrok I a dále vlastníkem nemovitých věcí zapsaných na listu vlastnictví č. XY v pro katastrální území XY (rodinného domu a pozemků), dále jen „předmětné nemovité věci“ (výrok II) a žalobci nakonec uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 11 200 Kč (výrok III).
Doplňujícím usnesením ze dne 22. 3. 2023, č. j. 24 C 294/2020-312, pak soud prvního stupně žalobce zavázal i k úhradě doplatku soudního poplatku ve výši 5 000 Kč. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal jako dědic zůstavitelky proti žalovanému (který byl druhým z dědiců zůstavitelky) uvedeným určením za trvání probíhajícího pozůstalostního řízení po zemřelé O. P. (vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 20 D 1138/2017), aby byla odstraněna mezi účastníky přetrvávající spornost o to, zda mezi aktiva pozůstalosti patří i předmětné nemovité věci.
Žalobce žalobu vybudoval na přesvědčení, že darovací smlouvy ze dne 2. 6. 2009 a 1. 9. 2009, na základě kterých zůstavitelka předmětné nemovité věci převedla na žalovaného, jsou pro její tehdejší duševní nezpůsobilost (demenci alzheimerovského typu) absolutně neplatné. Přitom tytéž nemovitosti žalovaný ještě před smrtí zůstavitelky převedl na třetí osoby. Nemovitosti v katastrálním území XY žalobce dne 20. 2. 2013 prodal kupní smlouvou za 2 500 000 Kč společnosti Investment s. r. o. a podíl na bytové jednotce v katastrálním území XY daroval 3.
11. 2014 své dceři A. P., která jej po smrti zůstavitelky prodala kupní smlouvou ze dne 7. 3. 2019 za částku 3 900 000 Kč nabyvatelce E. N. Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Otázka, zda mohlo být vyhověno žalobě na určení sporných aktiv pozůstalosti po zůstavitelce adresované druhému z dědiců, aniž by se řízení účastnili i současní „knihovní vlastníci“ nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. Dovolatel zcela správně připomíná, že pro rozhodnutí Nejvyššího soudu je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku soudu odvolacího (§ 243f odst. 1 o. s. ř.). Nicméně dovolání, coby mimořádný opravný prostředek, je zákonem předjímán jako nástroj pro sjednocování judikatury, především však slouží tomu, aby jeho prostřednictvím účastník řízení uplatňoval svá subjektivní práva, neboť dovolatel se na Nejvyšší soud obrací výlučně proto, aby do budoucna před soudy prosadil své právo, a to na úkor napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
V projednávané věci je z obsahu dovolání a připojené přílohy k němu zřejmé, že pozůstalostní řízení po zůstavitelce O. P. bylo po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu (a před předložením spisu dovolacímu soudu) pravomocně skončeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 (ze dne 30. 11. 2023, č. j. 20 D 1138/2017-272, které téhož dne nabylo právní moci. Tímto usnesením bylo definitivně rozhodnuto v otázce určení okruhu dědiců po zůstavitelce. Odtud plyne, až ani v případě žalobcem navrhovaného zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu by se do budoucna nemohlo stát jeho žalobou dovozované právní postavení příznivějším, neboť i nadále platí závěry vtělené do rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.
1. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2680/2022 [písařským pochybením při přepisu je v odstavci 22 rozsudku odvolacího soudu nepřesně uvedena sp. zn.
24 Cdo 2680/2020“], který byl, za účelem sjednocení rozhodovací praxe soudů uveřejněn pod číslem 84/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, jejichž prostřednictvím bylo s podrobnější argumentací vysvětleno, že „dědic se může podle § 189 odst. 1 z. ř. s. domáhat vůči jinému dědici při splnění podmínky naléhavého právního zájmu (§ 80 o. s. ř.) určení, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota náležela ke dni smrti zůstaviteli, jen do doby, než nabude právní moci rozhodnutí o dědictví podle § 185 z.
ř. s, a to za současného předpokladu, že jde o právo k majetku, k němuž soud v řízení o pozůstalosti v důsledku neshody dědiců o rozhodných skutečnostech nepřihlížel (§ 172 odst. 2 věty druhé nebo § 173 věty druhé z. ř. s.). V období po právní moci rozhodnutí o dědickém právu (§ 185 z. ř. s.) se může dědic podáním žaloby ve sporném řízení domáhat vůči ostatním dědicům ohledně sporných aktiv (popř. pasiv) pozůstalosti ve svůj prospěch zpravidla již jen vydání věci, bezdůvodného obohacení nebo určení práva nebo právního vztahu“.
Řečeno jinak: protože pozůstalostní řízení již bylo v mezidobí pravomocně skončeno rozhodnutím o dědickém právu, přičemž ke spornému majetku se nepřihlíželo, nemohl by soud projednávající pozůstalost tento sporný majetek dodatečně projednat, a to ani kdyby po zrušení nyní napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšším soudem bylo nakonec podané žalobě v navazujícím vyhověno, neboť v rámci institutu dodatečného projednání pozůstalosti (§ 192 a násl. z. ř. s.) lze projednat pouze majetek „nově najevo vyšlý“, nikoliv v původním pozůstalostním řízení známý (ale sporný) majetek.
Žalobce by totiž ani v případě vyhovění dovolání nemohl z právě vyložených důvodů v další fázi řízení disponovat zákonem předpokládaným naléhavým právním zájmem na požadovaném určení právního vztahu (§ 80 o. s. ř.) protože předmětné nemovité věci již nemohou být v pozůstalostním řízení (ani v řízení o dodatečném projednání pozůstalosti) projednány . Odtud plyne neodvratný závěr, že daná námitka dovolatele by nemohla v navazujícím řízení pro něj přivodit příznivější rozhodnutí, což vede k úsudku o neopodstatněnosti dovolání v této části (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5752/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3542/2018). Pro závěr o nepřípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. však svědčí především pro věc určující závěr odvolacího soudu kladoucí důraz na okolnost, že v pozůstalostním řízení v zásadě nelze projednat jako aktivum pozůstalosti nemovitou věc zapisovanou do katastru nemovitosti (a to dokonce ani tehdy, je-li její vlastnictví mezi všemi dědici nesporné), jestliže ke dni smrti zůstavitele byla jako vlastník evidována (tzv. knihovně zapsána) jiná osoba.
Je tomu tak v souladu s § 980 odst. 2 věta první zákona č. 89/29012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), který zakládá vyvratitelnou domněnku správnosti údajů zapsaných ve veřejném seznamu o tom, že zapsaný (tzv.
„knihovní“) stav ve veřejném seznamu odpovídá skutečnému stavu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2021, sp. zn. 24 Cdo 146/2021). Smyslem uvedené domněnky je tak vyloučit nutnost třetích osob (včetně pověřeného soudního komisaře) přesvědčovat se, že zápis práv evidovaných ve veřejném seznamu odpovídá skutečnému právnímu stavu. Domněnka formulovaná v § 980 odst. 2 věta první o. z. tak vylučuje potřebu šetření skutečného právního stavu, přičemž právě tato skutečnost představuje základní důvod pro existenci a vedení veřejného seznamu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 279/2020). Je-li řízení o pozůstalosti řízením zvláštním (označovaným tradičně jako řízení „nesporné“), je zpravidla vyloučeno, aby v jeho rámci soudní komisař přezkoumával správnost účinků zákonné domněnky vyplývající ze zápisů v katastrálním operátu, podle níž ke dni smrti svědčilo vlastnické právo jiné osobě, než zůstaviteli, nadto za situace, kdy se knihovní vlastník daného řízení zpravidla ani neúčastní. K uvedeným závěrům se výslovně přihlásil Nejvyšší soud i v řízení o zjišťování rozsahu aktiv a pasiv pozůstalosti (dle § 180 z.
ř. s.) též v usnesení ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 24 Cdo 691/2022, uveřejněné pod číslem 12/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dospěl- li tak odvolací soud k závěru, že mezi aktiva pozůstalosti nelze zahrnout sporné nemovité věci nejen pro jejich spornost, ale též z důvodu, že jako jejich knihovní vlastníci byly ke dni smrti zůstavitelky evidovány jiné osoby, které ani nebyly účastníky pozůstalostního řízení, je zřejmé, že jeho výsledná úvaha kritizovaná podaným dovoláním se s ustálenou judikaturou dovolacího soudu v nejmenším nerozchází.
K výtce dovolatele, že mu odvolací soud nevysvětlil, jak má dále svá práva (správně) uplatňovat, lze ve stručnosti dodat, že by šlo nejvýše o tzv. jinou vadu řízení, k níž ovšem Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlíží jen je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci. Odvolací soud byl nepochybně povinen rozhodnout o uplatňovaném nároku a naopak nebylo jeho povinností žalobci poskytovat návod, jakým způsobem má svá práva do budoucna prosazovat.
Lze ve stručnosti zmínit, že obecně platí, že má-li právní nástupce převodce za to, že převodní smlouva byla uzavřena neplatně, má buď k dispozici tzv. vlastnickou žalobu (§ 189 odst. 1 z. ř. s.), popř. je-li přesvědčen, že současní knihovní vlastníci nabyli svého práva v dobré víře (a jejich vlastnické právo nehodlá zpochybňovat), může se obecně, coby právní nástupce původní vlastnice (zůstavitelky), s ohledem na okamžik uzavření darovacích smluv, domáhat v míře svého dědického podílu nároků na vydání bezdůvodného obohacení plněním z neplatného právního důvodu po druhé smluvní straně (§ 451 odst. 1 a 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník účinný do 31.
12. 2013), a to i v případě, kdy je již vyloučena restituce in integrum (viz k tomu § 458 odst. 1 téhož předpisu).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.