Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Adamem Szmolenem, advokátem, sídlem Nerudova 1419/22, Litoměřice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. května 2025 č. j. 96 Co 248/2024-1447 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. října 2024 č. j. 0 P 103/2024-1343, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a P. H. a nezl. J. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků. Tvrdí, že civilní soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí a listin plyne následující. Stěžovatel a vedlejší účastnice jsou rodiči nezletilého vedlejšího účastníka (ročník 2014). Civilní soudy po rozpadu vztahu rodičů svěřily syna do péče matky a určily rozsah styku se stěžovatelem tak, že je oprávněn se stýkat se synem každý lichý týden od středy do čtvrtka a každý sudý týden od pátku do neděle. Dále určily rozsah styku o prázdninách a o vánočních svátcích a stěžovateli vyměřily výživné ve výši 9 000 Kč měsíčně.
3. Stěžovatel nyní navrhl, aby mu byl syn svěřen do (alespoň) péče střídavé a aby mu byla snížena výše výživného. Okresní soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem návrh stěžovatele na změnu péče zamítl (výrok I) a s účinností od 1. 11. 2024 snížil výživné na částku 7 000 Kč měsíčně (výrok II). Styk stěžovatele se synem upravil tak, že je oprávněn se s ním stýkat každý sudý týden od středy po skončení vyučování do pondělí před zahájením vyučování. K předání syna dojde vždy ve škole, nebude-li to možné, tak v bydlišti matky [výrok III a)]. Stěžovatel je dále oprávněn se stýkat se synem v době letních prázdnin celou druhou polovinu července a celou druhou polovinu srpna; v době vánočních prázdnin v lichém roce od posledního dne školní výuky do 27. 12. a v sudém roce od 27. 12. do dne předcházejícímu školní výuce; v době jarních prázdnin v sudém roce od soboty před prázdninami do neděle předcházející školní výuce a v době velikonočních prázdnin v lichém roce ode dne před prázdninami do Velikonočního pondělí [výrok III b)]. Okresní soud též změnil předcházející rozsudky (výrok IV), uložil stěžovateli pokuty za neplnění povinností (výrok V), určil předběžnou vykonatelnost výroku III (výrok VI) a rozhodl, že nikdo nemá právo na náhradu nákladů (výrok VII).
4. Okresní soud vysvětlil, že nedošlo k podstatné změně poměrů. Stěžovatelův přístup se nezměnil a konfliktní vztahy mezi rodiči přetrvávají, nedohodnou se na výchově syna. Co se týče nového rozsahu styku, vychází z dohody rodičů a je nastaven tak, aby zamezil konfliktům a problémům při předávání (stěžovatel odmítal dodržovat rozhodnutí soudu o předání syna v bydlišti matky). K předávání bude docházet ve škole. V době prázdnin zachoval okresní soud péči střídavou. Ke snížení výživného přistoupil proto, že rozšířil jeho styk. Nemohl ale zohlednit stěžovatelovy argumenty, že musel ukončit své podnikání kvůli únavě, zdravotním stavu a nutnosti spolupracovat s Probační a mediační službou. Všechna tato tvrzení jsou účelová, neodpovídají realitě nebo je nelze klást k tíži syna. Stěžovatelova finanční situace špatná není, neboť se synem jezdí na zahraniční dovolené a na hory a úpravu styku v době prázdnin navrhoval tak, aby na ně mohli jezdit.
5. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem potvrdil výroky I, II, IV a VI rozsudku okresního soudu (výrok I). Výrok III a) rozsudku okresního soudu změnil tak, že je stěžovatel oprávněn se stýkat se synem každý sudý týden od pátku po skončení vyučování do následujícího pondělí, kdy ho před vyučováním předá do školy. Pokud předání ve škole nebude možné, dojde k předání v bydlišti matky. Krajský soud jinak zbytek výroku III rozsudku krajského soudu potvrdil (výrok II) a rozhodl, že nikdo nemá právo na náhradu nákladů (výrok III). Výrok V rozsudku okresního soudu přezkoumal samostatně usnesením ze dne 5. 3. 2025 č. j. 96 Co 248/2024-1405.
6. Krajský soud souhlasil se skutkovým hodnocením okresního soudu a provedl další dokazování, aby zjistil, zda nedošlo ke změně. Vyhodnotil, že v mezidobí nedošlo k žádným zásadním změnám. Poté provedl rozhovor se synem, protože stěžovatel měl výhradu k rozhovoru, který se synem provedl opatrovník. Syn při pohovoru s krajským soudem uvedl, že ho otec vychovává přísně, a že z něj má strach. Má také strach z toho, jak bude otec reagovat na to, co krajskému soudu řekne. Ze strachu se mu podvoluje. Otec ho nutí intenzivně sportovat (což on nechce), je na něj vulgární a silně na něj tlačí, aby měl samé jedničky. U matky má více kamarádů. U otce by chtěl být od pátku po škole do pondělí. Nechce, aby byl u něj každý týden jinak, protože v tom je strašný zmatek. O letních prázdninách by s otcem chtěl být dvakrát po patnácti dnech, a ne měsíc v kuse.
7. Krajský soud uvedl, že syn je ve věku, kdy by se již mělo přihlížet k jeho přáním. Stěžovatel se chová nestandardně a v trestním řízení byl odsouzen za hrubé chování vůči matce. Arogantně a agresivně se chová též k soudu, Probační a mediační službě a opatrovníkovi. Nevhodně se chová i k synovi a neuznává liberálnější výchovu matky. Stěžovatel ani po opakované výzvě nezměnil svoje chování. Má na syna špatný vliv, protože syn napodobuje jeho chování vůči autoritám a syn má potom ve škole kázeňské problémy. Syn si nepřeje trávit se stěžovatelem více času. Dny volna strávené se stěžovatelem jsou pro syna lepší, protože během nich stěžovatel na syna neklade tak vysoké požadavky na výkon. Styk během víkendu jednou za dva týdny není v rozhodovací praxi běžný, v tomto případě je ale zcela opodstatněný. Rozšíření styku je podmíněno radikální změnou přístupu stěžovatele. Krajský soud se ztotožnil s úpravou styku během prázdnin a se snížením výživného.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje, že zjištěný skutkový stav je vystavěn výlučně na tvrzeních matky a je v rozporu s důkazy. Stěžovatel syna nikdy k ničemu nenutil, neklade na něho nepřiměřené požadavky, chce pro něj jen to nejlepší a nikdy se k němu nechoval nevhodně. Není pravdou, že by měl na syna špatný vliv, špatný vliv na něj má matka, což prokazuje znalecký posudek. Kvůli její výchově se chování syna zhoršuje. Syn kvůli ní zdravotně upadá, neboť nesportuje, špatně se stravuje a nemá hygienické návyky. Rozhovor syna s krajským soudem nebyl nahrán, je špatně přetlumočený a nepřezkoumatelný. Krajský soud a opatrovník jsou proti stěžovateli zaujatí a podjatí. Krajský soud překroutil vyjádření syna ve prospěch matky. Syn byl ovlivněn matkou, což se stěžovatel snažil prokázat výslechem soudní znalkyně (či doplněním znalecké zprávy), který ale krajský soud bez odůvodnění neprovedl. Civilní soudy se nezabývaly ani jeho dalšími navrženými důkazy a bránily mu se vyjádřit.
9. Napadená rozhodnutí nejsou ani náležitě odůvodněna a jsou v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a nejlepším zájmem syna. Byly naplněny důvody pro nařízení střídavé péče, která je standardem. Neexistuje žádný důvod pro omezení péče. Civilní soudy se nevypořádaly s tím, zda je nový režim změna k lepšímu či horšímu. Stabilita výchovného prostředí není sama o sobě argumentem pro zachování dosavadní formy či rozsahu péče. Krajský soud o omezení styku rozhodl překvapivě a nenastavil jeho postupné rozšiřování.
10. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, ovšem nikoli proti části výroku III rozsudku okresního soudu, který krajský soud změnil (Ústavní soud není příslušný přezkoumávat výroky, které odvolací soud změnil). Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy v uvedeném rozsahu přípustná.
11. Ústavní soud připomíná, že soudní rozhodnutí ve věcech rodinných přezkoumává obzvláště rezervovaně. V těchto věcech se totiž rozhodování civilních soudů odvíjí od zjišťování a posuzování skutkových okolností a otázek, což je v prvé řadě úkolem obecných soudů. Prostor pro zásah Ústavního soudu se tak zužuje, v důsledku čehož se Ústavní soud soustředí pouze na posouzení, zda nejde o rozhodnutí založené na libovůli či jinak popírající základní práva (např. nález ze dne 14. 5. 2024
sp. zn. IV. ÚS 1578/23
, bod 15). V této věci nejde ani o jeden z těchto případů.
12. Právem obou rodičů je v zásadě stejnou měrou o dítě pečovat a podílet se na jeho výchově. Je-li tedy dítě rozhodnutím soudu svěřeno do péče jednoho z rodičů, mělo by dítěti být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl požadavek rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn. Odchylky od tohoto pravidla musí být odůvodněny ochranou jiného, dostatečně silného legitimního zájmu a musí být podepřeny o konkrétní, prokázané skutečnosti [viz např. nález ze dne 25. 9. 2014
sp. zn. I. ÚS 3216/13
(N 176/74 SbNU 529), bod 30 a 31].
13. Ustálená judikatura Ústavního soudu vymezila kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti zohlednění nejlepšího zájmu dítěte vzít v úvahu při rozhodování o úpravě výchovných poměrů, a to: 1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o jeho svěření do péče; 2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče dané osoby; 3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho bezproblémový vývoj a jiné potřeby; 4) přání dítěte (srov. nález ze dne 3. 5. 2022
sp. zn. I. ÚS 3065/21
(N 56/112 SbNU 9), body 20 a 27].
14. Civilní soudy žádné stěžovatelem navržené důkazy neopominuly. Všechny je buď řádně provedly a vyhodnotily (body 7, 10, 11, 13 a 17 až 20 rozsudku okresního soudu a bod 6 rozsudku krajského soudu), anebo řádně odůvodnily, proč je neprovedly. Stěžovatel měl možnost se ke všem skutečnostem vyjádřit a civilní soudy mu v tom nijak nebránily (body 8, 10, 11, 16 rozsudku okresního soudu a bod 6 rozsudku krajského soudu). Pokud civilní soudy vstupovaly během jednání do jeho vyjádření, bylo to kvůli tomu, aby usměrnily jeho chování, které bylo nevhodné (bod 17 rozsudku krajského soudu).
15. Co se týče neprovedených důkazů, civilní soudy srozumitelně vysvětlily, že tyto důkazy nemohly lépe osvětlit skutkový stav věci a byly nadbytečné. Komunikaci mezi rodiči nebylo třeba provádět, protože je i bez ní zřejmé, že rodiče mají problém se domluvit. Nebylo třeba provádět ani důkaz videi, která syn nahrával na server YouTube, neboť toho již dávno zanechal. Vyslýchat soudní znalkyni by bylo kontraproduktivní, protože její znalecký posudek se zabýval neaktuálními skutečnostmi. Doplnění znaleckého posudku by bylo nadbytečné a zbytečně by prodloužilo řízení (body 19 a 20 rozsudku okresního soudu a bod 20 rozsudku krajského soudu). Na tom není nic neústavního.
16. Z napadených rozhodnutí vyplynulo, že stěžovatel se k synovi chová nevhodně a je na něj agresivní. Stěžovatel se chová nevhodně i k jiným osobám a za nevhodné chování vůči matce byl dokonce odsouzen (stěžovatelovu ústavní stížnost proti rozhodnutím trestních soudů odmítl Ústavní soud pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 29. 8. 2023
sp. zn. III. ÚS 1938/23
). Kázeňské problémy syna ve škole pramení ze skutečnosti, že od stěžovatele přebírá způsob, jakým se chová vůči autoritám. Stěžovatel klade na syna nepřiměřené požadavky a vyvíjí na něj tlak, syn však tento tlak dlouhodobě neustál. Se stěžovatelem sice čas tráví rád, kvůli jeho nepřiměřeným požadavkům s ním ale nechce být přes všední dny. Chce s ním být jen během dnů, kdy má volno, protože během nich na něj stěžovatel nevyvíjí tak intenzivní požadavky na výkon (zejména body 17 a násl. rozsudku krajského soudu). V nejlepším zájmu dítěte je proto dočasné omezení styku se stěžovatelem, a to dokud stěžovatel nepřehodnotí svůj výchovný přístup. Nepochybně jde o dostatečně silně legitimní zájem, který odůvodňuje odchylku od požadavku rovné rodičovské péče (viz bod 12 shora).
17. Závěry civilních soudů jsou též odůvodněny v souladu s ústavními požadavky, a to včetně propojení skutkových závěrů se závěry právními. Civilní soudy dostatečně zjistily skutkový stav a vypořádaly se s argumenty stěžovatele (které znovu opakuje v ústavní stížnosti), a to včetně argumentů ohledně jeho chování a vlivu na syna, výchovného vlivu matky na chování a zdraví syna a také jeho ovlivnění matkou. Civilní soudy na liberální výchově matky neshledaly nic závadného, přičemž stěžovatelovy výtky vůči ní neodpovídají skutečnosti (bod 17 rozsudku krajského soudu).
18. Co se týče stěžovatelovy námitky podjatosti, z ústavní stížnosti vyplývá, že důvodem podjatosti soudce krajského soudu má být jeho postup v posuzované věci. To ale samo o sobě nemůže být důvodem pro vyloučení soudce (srov. § 14 odst. 4 občanského soudního řádu), zároveň je zřejmé, že nenastal žádný z důvodů vypočtených v § 14 odst. 1 až 3 občanského soudního řádu. Stěžovatel žádný takový důvod ani netvrdí.
19. Civilní soudy nepochybily ani v tom, že z rozhovoru se synem nepořídily záznam. Ustanovení § 100 odst. 3 občanského soudního řádu inkorporuje čl. 12 Úmluvy o právech dítěte a Evropskou úmluvu o výkonu práv dětí, proto je nutno zjišťování názoru dítěte chápat jako součást procesu participace, vyslyšení dítěte, nikoli jako důkaz výslechem svědka. Stejné závěry lze dovodit i systematickým výkladem. Dotčené ustanovení je umístěno v občanském soudním řádu v části třetí, řízení v prvním stupni, hlavě první, průběh řízení. Důkazní prostředky (včetně výslechu účastníků či svědků) jsou upraveny v části třetí, řízení v prvním stupni, hlavě druhé, dokazování. Krajský soud tím, že ke zjišťování názoru dítěte nepřistoupil jako k výslechu, postupoval v souladu s ústavními požadavky (srov. usnesení ze dne 18. 10. 2021
sp. zn. II. ÚS 1845/21
, bod 6).
20. V neposlední řadě nemohlo být pro stěžovatele omezení styku překvapivé, neboť tato možnost vyplynula z pohovoru se synem před krajským soudem, na který stěžovatel sám reagoval (bod 17 rozsudku krajského soudu). Co se týče postupného rozšiřování styku, civilní soudy v souladu s ústavními požadavky vysvětlily, že prostor pro opětovné rozšíření může nastat až tehdy, když stěžovatel změní svůj přístup k synovi (bod 17 tamtéž) [srov. též nález ze dne 30. 7. 2025
sp. zn. II. ÚS 894/25
, body 23 a 24].
21. Ohledně části výroku III rozsudku okresního soudu je ústavní stížnost návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]; ve zbývající části pak Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových základních práv, ústavní stížnost je proto v této části návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu