Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Lucií Dolanskou Bányaiovou o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Peška, zastoupeného Mgr. Julií Šrámkovou, advokátkou, sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 2025 č. j. 2 Cmo 64/2023-172, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2024 č. j. 27 Cdo 3566/2023-158 a výroku XV usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2023 č. j. 73 Cm 128/2022-101, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vilmy Hanzlíčkové a Libora Hanzlíčka, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že návrhem ze dne 16. 6. 2022 se vedlejší účastníci domáhali zrušení spolku X (dále jen "spolek") likvidací. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 20. 2. 2023 č. j. 73 Cm 128/2022-101 zamítl výroky I-XXI návrhy na přibrání dalších členů spolku do řízení. Výrokem XV zamítl účast stěžovatele v řízení. Městský soud uzavřel, že nejsou splněny podmínky podle § 7 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, neboť všichni jsou členy spolku a jsou zastoupeni právní zástupkyní, která v řízení zastupuje i spolek samotný. Podle soudu byly tak zájmy účastníků dostatečně hájeny prostřednictvím spolku samotného a jeho zakladatelů.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 22. 6. 2023 č. j. 2 Cmo 64/2023-124 rozhodnutí městského soudu potvrdil. K dovolání spolku a stěžovatele Nejvyšší soud rozhodl napadeným usnesením tak, že dovolání spolku odmítl (výrok I). Výrokem II odmítl i dovolání stěžovatele v rozsahu výroku I usnesení vrchního soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení městského soudu ve výrocích I až XIV a XVI až XXI. Výrokem III pak Nejvyšší soud usnesení vrchního soudu ve výroku I v části, jíž bylo potvrzeno usnesení městského soudu ve výroku XV, kterým byl zamítnut návrh na přibrání stěžovatele do řízení jako účastníka, zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu trpí zmatečnostní vadou spočívající v tom, že odvolací soud zcela opomenul odvolání podané stěžovatelem, čímž mu v průběhu odvolacího řízení odňal možnost jednat před soudem. Odvolacímu soudu uložil, aby vyjasnil povahu usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh na přibrání stěžovatele jako účastníka do řízení a v případě, že neshledá důvody pro odmítnutí odvolání pro subjektivní či objektivní nepřípustnost, zabývat se věcným posouzením.
4. Vrchní soud o odvolání spolku, některých členů spolku a stěžovatele proti výroku XV usnesení městského soudu ze dne 20. 2. 2023 napadeným usnesením rozhodl tak, že je odmítl. Odvolání spolku a některých jeho členů vyhodnotil vrchní soud jako podané neoprávněnou osobou. Odvolání stěžovatele vrchní soud odmítl, neboť usnesení, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu na přibrání stěžovatele do řízení, je usnesením, kterým se upravuje vedení řízení [§ 202 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.")], proti kterému není odvolání přípustné.
5. Soudkyně zpravodajka podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslala ústavní stížnost účastníkům řízení k vyjádření. Městský soud i vrchní soud se ve vyjádřeních odkázaly na napadená usnesení.
6. Nejvyšší soud navrhl, aby Ústavní soud stížnost stěžovatele proti jeho rozhodnutí odmítl buď jako opožděnou, nebo jako podanou neoprávněnou osobou, nebo jako nepřípustnou, neboť stěžovatel nevyužil možnosti podat žalobu pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř.
7. Soudkyně zpravodajka zaslala doručená vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice. Ústavní soud v návaznosti na vyjádření městského soudu dožádal usnesení ze dne 30. 10. 2025 č. j. 73 Cm 128/2022-218. Zjistil, že tímto usnesením městský soud řízení o zrušení spolku zastavil. Ústavní soud se dotázal stěžovatele, zda je ústavní stížnost stále relevantní. Stěžovatel v replice setrval na svých námitkách, nevzal ústavní stížnost zpět a chtěl po Ústavním soudu vyjasnění svého účastenství v případných budoucích sporech.
8. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, jež zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Přímo v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti. Podle citovaného ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
9. Proti napadenému rozhodnutí vrchního soudu však bylo možné podat žalobu pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř. Z ústavní stížnosti i vyjádření stěžovatele neplyne, že by stěžovatel žalobu pro zmatečnost podal, natož že by tento mimořádný opravný prostředek vyčerpal, tj. dosáhl rozhodnutí o něm. Ústavní soud přitom stabilně judikuje, že jde o procesní prostředek, který stěžovatel má k ochraně svých práv k dispozici (např. usnesení ze dne 4. 10. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1972/22
, bod 12, a judikatura tam citovaná).
10. K požadavku stěžovatele, aby Ústavní soud rozhodl o jeho účastenství v řízení, které již bylo pravomocně skončeno zastavením řízení, Ústavní soud konstatuje, že má ex constitutione pravomoc posuzovat ústavnost rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci vůči základním právům a svobodám jednotlivců. Při plnění tohoto úkolu je oprávněn předpokládat, že nebude zatěžován ústavními stížnostmi v takových věcech, v nichž pro odpadnutí jejich předmětu (již) nelze zjednat nápravu a v nichž by měl podle představ stěžovatele vynést a odůvodnit rozhodnutí, které by však bylo fakticky právním posudkem, nikoli nálezem.
11. Lze uzavřít, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a proto je jeho ústavní stížnost nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel nadto netvrdil a Ústavní soud ani neshledal výjimečné okolnosti vylučující nepřípustnost ústavní stížnosti [§ 75 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu].
12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. ledna 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
soudkyně zpravodajka