Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti AAA Realitní fond, a. s., sídlem Na Struze 227/1, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Martinem Kolajíkem, advokátem, sídlem Štefánikova 2529/17, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2024 č. j. 23 Cdo 3920/2023-243 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2023 č. j. 28 Co 49/2023-219, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Petramax, s. r. o., sídlem Slovanské údolí 233/16, Plzeň, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 704 656 Kč s příslušenstvím, jako odměny za zprostředkování prodeje nemovitých věcí ve vlastnictví stěžovatelky, a to na základě ústně uzavřeně zprostředkovatelské smlouvy s odměnou sjednanou podle obchodních zvyklostí, respektive zavedené obchodní praxe mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelkou. Předmětem sporu tedy bylo řešení otázky, zda vedlejší účastnici náleželo peněžitě plnění od stěžovatelky, a pokud ano, pak z důvodu absence písemně uzavřené smlouvy v jaké výši. Obvodní soud po provedeném dokazování rozsudkem ze dne 8. 11. 2022 č. j. 40 C 171/2021-102 žalobu zamítl (I. výrok) s odůvodněním, že stěžovatelka není ve sporu pasivně legitimovaná, a vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení (II. výrok).
3. Na základě odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zaujal (na rozdíl od obvodního soudu) názor, že stěžovatelka je ve věci pasivně legitimována a že uplatněné žalobní nároky byly co do základu po právu. Z tohoto důvodu napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 704 656 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (II. výrok).
4. Stěžovatelka podala proti rozsudku městského soudu dovolání, jehož přípustnost (čl. II.) odůvodnila nejprve parafrází § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř. "), a tvrzením, že procesním pochybením městského soudu došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces (s odkazem na další část textu). Posléze (čl. V.) formulovala otázky, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny: zda je vyloučeno, aby fyzická osoba - podnikatel, jejíž úpadek je řešen oddlužením, platně převzala dluh ve smyslu § 1888 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zda se smlouva o převzetí dluhu takovou osobou, jako přejímajícím, považuje za platné právní jednání se zákonem aprobovanými následky, zda je vystavení faktury na osobu přejímatele a doručení faktury do její dispoziční sféry udělením souhlasu věřitele s převzetím dluhu přejímatelem ve smyslu § 1888 odst. 1 občanského zákoníku, zda je jedno opakování určitého jednání v blízké časové souvislosti či souběhu dostatečné pro závěr o založení zavedené praxe mezi stranami, z níž lze odvozovat práva a povinnosti mezi stranami, a v případě kladné odpovědi na tuto otázku, zda na určení výše úplaty ze smlouvy aplikovat zavedenou obchodní praxi podle § 545 občanského zákoníku i v případě, byla-li předmětná smlouva uzavřena a činnost zprostředkovatele zahájena dříve, než byla obchodní praxe mezi stranami ustavena (založena), tedy retroaktivně? V závěru této části dovolání uvedla dvě otázky procesního práva - předvídatelnost postupu odvolacího soudu a opomenutý důkaz.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění Nejvyšší soud nejprve posoudil první tři otázky, konstatoval, že jimi stěžovatelka zpochybňuje skutková zjištění městského soudu, poté se zaměřil na postup určení výše odměny a posléze na vady řízení spočívající v údajné překvapivosti postupu městského soudu a opomenuté důkazy, a shrnul, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o.
s. ř. nebyly naplněny.
5. Stěžovatelka tvrdí, že došlo k porušení jejích základních práv a svobod, a to z důvodu odmítnutí Nejvyššího soudu zabývat se jejími námitkami o vadách řízení u městského soudu spočívajících v překvapivém rozhodnutí a opomenutých důkazech. Je také přesvědčena, že nemožnost přezkoumatelnosti napadeného rozsudku městského soudu, respektive neumožnění vyjádřit se a argumentačně založit svou obranu proti překvapivé změně právního názoru odvolacího soudu svědčí o libovůli v soudním rozhodování, která není v právním státě přípustná. Uvádí, že městský soud v dovoláním napadeném rozsudku uplatnil rozdílný právní názor a zcela pominul, že věc je posuzována na základě odlišného právního názoru, než který uplatnil soud prvního stupně, a že účastníkům řízení má být poskytnuta možnost na tuto podstatnou změnu účinně reagovat. Stěžovatelka s odkazy na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu dovozuje, že dovolací soud pochybil, když odmítl stěžovatelkou uplatněný dovolací důvod spočívající v porušení jejího práva na spravedlivý proces z důvodu překvapivého rozhodnutí městského soudu a opomenutých důkazů. Uzavírá, že jsou-li mimořádné opravné prostředky právním řádem připuštěny, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, zejména práva na spravedlivý proces.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, neboť jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody. Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná taková pochybení Ústavní soud v nyní posuzované věci nezjistil.
8. Úkolem Ústavního soudu není přezkum zákonnosti napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že odmítne-li Nejvyšší soud dovolání, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení a také posoudit, zda rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež vyústilo v odmítnutí dovolání, bylo ústavně relevantně, tj. v souladu s požadavky řádného procesu, odůvodněno.
9. Nejvyšší soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že dovolání stěžovatelky není přípustné, neboť stěžovatelka nepředložila k řešení takovou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Ústavní soud potvrzuje, že v dovolání, které měl k dispozici, stěžovatelka uplatnila námitky, z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky zakládající jeho přípustnost, a námitky, jimiž byly zpochybňovány skutkové závěry a uplatňovány tzv. jiné vady řízení, ke kterým by bylo možné přihlédnout pouze za předpokladu, že by dovolání bylo shledáno přípustným. Usnesení Nejvyššího soudu je řádně odůvodněné, přesvědčivé, Nejvyšší soud se v něm vyjádřil ke všem otázkám, jež stěžovatelka vznesla v dovolání (viz body 9. až 14. odůvodnění napadeného usnesení), tudíž použil § 237 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami řádného procesu.
10. Ústavní soud dále připomíná, že jeho úkolem není zasahovat do hodnocení jednotlivých důkazů ani přehodnocovat zjištění, která byla na základě provedeného dokazování obecnými soudy učiněna; nepřísluší mu nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93
(N 5/1 SbNU 41)]. Do rámce, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, ingeruje Ústavní soud jen ve výjimečných případech. Zpravidla tak činí pouze v situacích, kdy právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají. Ústavní soud identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu či při aplikaci a interpretaci norem podústavního práva mají ústavněprávní relevanci a odůvodňují jeho případný zásah [srov. nálezy ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02
(N 127/28 SbNU 95) a ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03
(N 91/33 SbNU 377)].
11. Ústavní soud se seznámil i s odůvodněním napadeného rozsudku městského soudu a konstatuje, že jeho skutkový závěr o tom, že v řízení bylo postaveno najisto, že nedošlo k změně v osobě dlužníka, má oporu v provedeném dokazování, je logicky, srozumitelně a přesvědčivě odůvodněn. Rozsudek městského soudu nelze kvalifikovat jako překvapivý a porušující princip dvojinstančnosti řízení, jelikož městský soud změnil rozsudek obvodního soudu po doplnění dokazování, tj. v souladu s § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
12. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádná pochybení obecných soudů zakládající zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na soudní ochranu (ev. na spravedlivý proces). Naopak, na základě přezkumu napadených rozhodnutí konstatuje, že jejich odůvodnění odpovídá standardům kladeným na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu. Z těchto důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu