Slovanské údolí 233/16, identifikační číslo osoby 06049974, zastoupené Mgr. Petrem Strejčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Škroupova 796/10, proti žalované AAA Realitní fond, a.s., se sídlem v Praze 1, Nové Město, Na Struze 227/1, identifikační číslo osoby 27413934, zastoupené Mgr. Martinem Kolajíkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Štefánikova 2529/17, o zaplacení 704 656 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 40 C 171/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2023, č. j. 28 Co 49/2023-219, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 704 656 Kč s příslušenstvím jako odměny (provize) za zprostředkování prodejů čtyř nemovitostí ve vlastnictví žalované, s níž dříve opakovaně spolupracovala na realitním trhu. V předchozích případech žalovaná po prodeji nemovitosti díky zprostředkovatelské činnosti makléřky žalobkyně zaslala žalobkyni vyúčtování, na jehož základě žalobkyně vystavila faktury, které byly žalovanou následně proplaceny; v případě prodeje předmětných nemovitostí označených v žalobě však žalovaná žalobkyni ničeho nezaplatila, ačkoliv dané nemovitosti byly na základě činnosti žalobkyně prodány.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 11. 2022, č. j. 40 C 171/2021-102, zamítl žalobu o zaplacení 704 656 Kč s
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 704 656 Kč s příslušenstvím (výrok I napadeného rozsudku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II napadeného rozsudku).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podala žalovaná dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Žalobkyně v podaném vyjádření k dovolání označila dovolání žalované za nedůvodné a navrhla, aby je Nejvyšší soud zamítl.
6. Dovolání žalované bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
7. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Žalovaná předkládá dovolacímu soudu tři otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny a pro jejichž řešení má být její dovolání přípustné: 1) zda je vyloučeno, aby podnikající fyzická osoba v úpadku, jenž je řešen oddlužením, platně převzala dluh, 2) zda se smlouva o převzetí dluhu takovou fyzickou osobou považuje za platné právní jednání, a 3) zda je vystavení faktury na osobu přejímatele a doručení faktury do její dispoziční sféry udělením souhlasu věřitele s převzetím dluhu přejímatelem ve smyslu § 1888 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“.
10. Uvedenými otázkami dovolatelka však ve skutečnosti zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu, podle kterých k převzetí dluhu žalované třetí osobou nedošlo (srov. 14 odůvodnění napadeného rozhodnutí), a nikoli jím
učiněné právní posouzení. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů ovšem v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2022 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž žalovaná k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). 11. Žalovaná dále rozporuje závěry odvolacího soudu o obsahu ujednání mezi účastníky ve vztahu k výši odměny náležící žalobkyni za její zprostředkovatelskou činnost, popírá, že by mezi účastnicemi došlo v daném ohledu ke vzniku zavedené praxe, a formuluje v dané souvislosti otázky, zda je jedno opakování určitého jednání v blízké časové souvislosti či souběhu dostatečné pro závěr o existenci zavedené praxe mezi stranami a – pokud ano – zda lze z této praxe vycházet v případě, kdy byla opakovaným jednáním ustanovena až poté, co byla smlouva, jejíž ustanovení jsou předmětem výkladu, uzavřena, a účastníci na jejím základě začali plnit. 12. Nejvyšší soud však již v usneseních ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, vysvětlil, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice. O takový případ se v projednávané věci nejedná a ani z dovolání nevyplývá, že by žalovaná takové pochybení odvolacímu soudu vytýkala. 13. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů přitom vyplývá, že postup, jímž žalobkyně určila výši své odměny, z něhož v napadeném rozhodnutí vyšel i odvolací soud, nebyl opakován pouze jednou, jak tvrdí žalovaná, ale naopak představuje standardní pravidla pro spolupráci s obchodními partnery žalované. Dovolatelka tak navíc zakládá kritiku výsledku výkladu právního jednání odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, či ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020), a proto žalovanou předkládané otázky přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají. 14. K žalovanou namítaným vadám řízení (překvapivost postupu odvolacího soudu, opomenuté důkazy) by mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vady řízení samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020). Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalované na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018). 15. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné. 16. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 17. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalované bylo odmítnuto a náklady žalobkyně spojené s podáním vyjádření k dovolání žalované, jejíž argumentace je velice strohá a nikterak se nevyjadřuje k přípustnosti podaného dovolání, nelze považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování či k bránění práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3086/2017, a ze dne 3. 7. 2023, sp. zn. 23 Cdo 396/2023). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu