Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů M. T. a F. F., zastoupených JUDr. Janem Kubálkem, advokátem, sídlem Opatovická 159/17, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2023, č. j. 24 Cdo 3281/2023-1375, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2023, č. j. 29 Co 138/2023-1313, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. února 2023, č. j. 44 C 7/2013-1270, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a 1) L. V., 2) J. K., 3) M. J., 4) Římskokatolické farnosti u kostela sv. Filipa a Jakuba Praha - Hlubočepy, sídlem Na Zlíchově 221/8, Praha 5 - Hlubočepy, a 5) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení usnesení obecných soudů ve věci obnovy řízení, která podle nich porušila jejich základní práva podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených písemností plyne, že stěžovatelé u Obvodního soudu pro Prahu 5 požadovali obnovu pravomocně skončeného řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 44 C 77/2013. V právě uvedeném (původním) řízení se neúspěšně domáhali určení, že jsou dědici ze zákona po zůstavitelce M. S., konkrétně jako osoby, které se zůstavitelkou žily ve společné domácnosti. Obnovu řízení požadovali především s odkazem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2022 sp. zn. 63 T 2/2022 a další podklady z trestního řízení, které k vydání trestního rozsudku vedly.
Trestním rozsudkem městský soud rozhodl, že dva lidé z okolí zůstavitelky vědomě podepsali padělanou závěť, která byla následně předložena v dědickém řízení (jednoho z nich městský soud uznal vinným zvlášť závažným zločinem podvodu ve stadiu pokusu, vůči druhému bylo pro zdravotní důvody trestní stíhání zastaveno). Podle stěžovatelů výsledek trestní věci zpochybnil věrohodnost řady svědků z původního řízení. Stejní svědci, kteří v trestní věci vypovídali na podporu padělané závěti, totiž v původním řízení popírali, že stěžovatelé žili se zůstavitelkou ve společné domácnosti.
3. Obvodní soud žalobu stěžovatelů na obnovu řízení zamítl. Rozhodnutí v původním řízení nabylo právní moci dne 8. 8. 2017, stěžovatelé žalobu na obnovu řízení podali až dne 20. 4. 2022, tedy po uplynutí tříleté objektivní lhůty podle § 233 odst. 2 občanského soudního řádu (stěžovatelé původně žalobu podali s odkazem na probíhající řízení v trestní věci, později žalobu upřesnili již s odkazem na trestní rozsudek). Nešlo o výjimku, kdy se lze domáhat obnovy řízení i po uplynutí tříleté objektivní lhůty. Nad rámec nezbytně nutného obvodní soud doplnil, že stěžovateli navržené důkazy, především trestní rozsudek, by nemohly změnit závěr soudu z původního řízení. Na výpovědích svědků, jejichž věrohodnost stěžovatelé zpochybňovali s odkazem na trestní rozsudek, rozhodnutí z původního řízení nestálo. Stěžovatelé se odvolali, Městský soud v Praze rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud pak odmítl dovolání stěžovatelů.
4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti zdůrazňují, že trestní rozsudek byl vydán až po uplynutí tříleté objektivní lhůty podle § 233 odst. 2 občanského soudního řádu. Stěžovatelé nebyli s to ovlivnit délku trestního řízení. Stěžovatelé se snažili, aby padělání závěti vyšlo najevo co nejdříve, definitivně to však potvrdil až trestní rozsudek. Stejní svědci, kteří vypovídali ve prospěch závěti, v původním řízení popírali, že stěžovatelé žili se zůstavitelkou ve společné domácnosti. Stěžovatelé odkazují též na závěry nálezu ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 216/18
(N 48/93 SbNU 155), podle kterých mohou obecné soudy výjimečně objektivní lhůtu k podání návrhu na obnovu řízení neaplikovat. Ústavní soud při projednávání dřívější ústavní stížnosti jednoho ze stěžovatelů označil trestní rozsudek za relevantní podklad pro obnovu řízení.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Vyčerpali též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je tedy přípustná.
6. Není sporu o tom, že stěžovatelé podali žalobu na obnovu řízení po uplynutí tříleté objektivní lhůty v § 233 odst. 2 občanského soudního řádu a že nejde o výjimku tam uvedenou. Objektivní tříletou lhůtu k podání žaloby na obnovu řízení, jejíž zmeškání nelze podle § 235 odst. 1 občanského soudního řádu prominout, Ústavní soud již opakovaně uznal jako legitimní nástroj pro zajištění právní jistoty (srov. usnesení ze dne 29. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 2441/17 a ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 1863/15 ).
7. Ústavní soud v nálezu ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 216/18
(N 48/93 SbNU 155) vskutku připustil výjimečné prolomení objektivní lhůty ve věci obnovy řízení, nejde však o případ srovnatelný s nynější věcí. V uvedeném nálezu šlo o lhůtu pro podání návrhu na obnovu v daňovém řízení (která je nastavená mírně odlišně než lhůta podle občanského soudního řádu). Zároveň v situaci řešené nálezem II. ÚS 216/18 nehrozilo, že prolomení objektivní lhůty negativně ovlivní právní jistotu třetích osob (srov. bod 35 nálezu). Především ale prolomení objektivní lhůty stálo na tom, že se stěžovatelce od daňových orgánů dostalo výslovného nesprávného poučení, že objektivní lhůta pro podání návrhu na obnovu řízení v jejím případě neběžela (body 33 a 34 tamtéž). Žádná taková okolnost v nynější věci nenastala.
8. Stěžovatelé sice tvrdí, že v usnesení ze dne 18. 11. 2020 sp. zn. II. ÚS 1000/19
(o ústavní stížnosti nynější stěžovatelky proti rozhodnutím z původního řízení) Ústavní soud mj. uvedl, že trestní rozsudek, kterým by byla zpochybněna věrohodnost některých svědků z původního řízení, "může případně představovat relevantní důvod pro povolení obnovy řízení". Stěžovatelé však z této zmínky nemohli dovozovat, že po vydání trestního rozsudku s jistotou dosáhnou obnovy řízení (Ústavní soud tuto otázku více neřešil).
9. Jakékoli další úvahy o prolomení objektivní lhůty podle § 233 odst. 2 občanského soudního řádu nejsou podle Ústavního soudu v nynější věci namístě též proto, že závěry z trestní věci nemohou tak či tak zvrátit výsledek původního řízení (trestní rozsudek je klíčovým podkladem, na kterém stěžovatelé žalobu na obnovu řízení založili - jak uvedl již obvodní soud, jiné skutečnosti uváděné stěžovateli ve prospěch obnovy řízení nejsou příliš srozumitelné). Jak totiž rozebraly obecné soudy, na výpovědích svědků, jejichž věrohodnost stěžovatelé zpochybňují, rozhodnutí v původním řízení striktně vzato ani nestálo.
10. Ústavnímu soudu jsou závěry z původního řízení sp. zn. 44 C 77/2013 známy z řízení o ústavních stížnostech obou stěžovatelů proti rozhodnutím z tohoto řízení. Obecné soudy tehdy poměrně jednoznačně dovodily, že ani jeden ze stěžovatelů nežil se zůstavitelkou ve společné domácnosti - stěžovatelka si od zůstavitelky pronajímala dům, kde žila se svými dětmi, stěžovatel naopak zůstavitelce vypomáhal za úplatu a žil především na ubytovně. Byť zůstavitelce (bohaté, avšak osamělé vdově bez další rodiny) oba před smrtí vypomáhali, nečinilo to z nich dědice ze zákona.
Ústavní soud přitom oba stěžovatele v řízení o ústavních stížnostech proti rozhodnutím z původního řízení upozornil, že k těmto závěrům dospěly soudy především na základě výpovědí stěžovatelky a jejích dětí, stěžovatele a jiných svědků či listinných důkazů (srov. usnesení ze dne 28. 5. 2019 sp. zn. I. ÚS 922/19 , body 1 a 7, a detailněji již zmíněné usnesení II. ÚS 1000/19, druhý odstavec části III.). Proti těmto závěrům stěžovatelé nenabízejí žádné konkrétní argumenty.
11. Ústavně zaručená práva stěžovatelů porušena nebyla. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. dubna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu