Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelů E. T. a A. T., zastoupených JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem, sídlem Malá Skála 397, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. června 2023 č. j. 7 As 119/2022-19 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2022 č. j. 11 Ad 20/2021-35, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Velitele vzdušných sil Armády České republiky, sídlem Vítězné náměstí 1500/5, Praha 6 - Dejvice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojitosti a v návaznosti na porušení práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 a čl. 7 odst. 1 Listiny, v kontextu též s aplikací čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále se stěžovatelé dovolávají porušení práva na rovné zacházení podle čl. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelé žádostí ze dne 26. 7. 2021 uplatnili nárok na jednorázové mimořádné odškodnění pozůstalých podle § 125 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o vojácích z povolání"), ve výši 700 000 Kč, a to jako odškodnění smrtelného úrazu jejich dcery, štábní praporčice M. T., která zemřela dne 12. 11. 2020 v prostoru operace mise Multination Force and Observers na Sinajském poloostrově. Velitel Vojenského útvaru č. 8407 Praha rozhodnutím ze dne 14. 10. 2021 č. j. MO 303494/2021-8407 sp. zn. MO 52083/2020/8407 (dále jen "prvostupňové rozhodnutí") přiznal stěžovatelům částku 438 000 Kč a zamítl jejich nárok ve výši 262 000 Kč.
3. Stěžovatelé napadli prvostupňové rozhodnutí odvoláním, které vedlejší účastník řízení rozhodnutím ze dne 13. 12. 2021 č. j. MO 362504/2021-3031 zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Shledal, že právní úprava v zákoně o vojácích z povolání neumožňovala přiznat vyšší odškodnění, než které bylo stěžovatelům přiznáno. Stěžovatelé jsou pozůstalými rodinnými příslušníky (otcem a matkou) zemřelé vojákyně, se kterou nežili ve společné domácnosti. Zemřelá vojákyně nebyla vdaná, neměla děti, ani na ni nebyly výživou závislé jiné osoby. Pro období od 1. 1. 2018 byla stanovena minimální mzda na území České republiky ve výši 14 600 Kč, přičemž podle § 121 písm. d) a § 125 zákona o vojácích z povolání pak rovným dílem přísluší rodičům vojáka, který zemřel následkem služebního úrazu, jednorázové mimořádné odškodnění pozůstalých ve výši třicetinásobku minimální mzdy. Stěžovatelům tedy náleží mimořádné odškodnění ve výši 438 000 Kč. Vyšší odškodnění zákon o vojácích z povolání přiznat neumožňuje, a to ani s poukazem na předpisy soukromého práva. Veřejnou moc lze uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon.
4. Žalobu stěžovatelů proti rozhodnutí vedlejšího účastníka Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). Městský soud se ztotožnil s posouzením provedeným služebními orgány a nepřisvědčil žalobní argumentaci, že bylo třeba zvýšit mimořádné odškodnění na základě aplikace zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"), resp. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník").
Stěžovatelé s poukazem na uvedené právní předpisy dovozovali, že jim přísluší odškodnění za duševní újmu ve výši dvacetinásobku průměrné mzdy v národním hospodářství v rozhodnou dobu, tedy 700 000 Kč. Podle městského soudu však v daném případě mohly služební orgány přiznat stěžovatelům mimořádné odškodnění toliko na základě zákona o vojácích z povolání, který jednoznačně stanovil maximální výši mimořádného odškodnění. Právní úprava přiznávání mimořádného odškodnění neobsahuje mezeru, kterou by bylo možné zaplnit použitím analogie.
Jiný výklad nelze dovodit ani z judikatury Ústavního soudu či Nejvyššího správního soudu. Žalobci akcentovaná judikatura neumožňuje správním orgánům či správnímu soudu navýšit mimořádné odškodnění v situaci, ke které došlo v dané věci.
5. Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). I podle Nejvyššího správního soudu služební orgány v dané věci postupovaly správně, neboť vycházely ze zásady, že veřejnou moc lze uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon. Stěžovateli v kasační stížnosti odkazovaná judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu se netýká odškodnění rodičů zemřelého vojáka, ale směřuje ke sjednocení odškodnění za újmu na zdraví v oblasti pracovního práva a občanského práva jakožto soukromoprávních odvětví; z toho však podle Nejvyššího správního soudu nelze dovozovat, že by obdobný princip sjednocení odškodňování měl být aplikován například na pozůstalé po zemřelých vojácích, které se řídí jen instituty práva veřejného.
Uvedené východisko nutno podle Nejvyššího správního soudu vztáhnout též k Ústavním soudem zformulované jednotnosti a bezrozpornosti právního řádu vyjádřené například v nálezu ze dne 5. 12. 2012 sp. zn. IV. ÚS 444/11
(N 200/67 SbNU 573). Z textu zákona o vojácích z povolání, jeho geneze, jakož i z důvodové zprávy k tomuto zákonu, podle Nejvyššího správního soudu vyplývá, že rozdílné zacházení (oproti úpravě v zákoníku práce a v občanském zákoníku) bylo zákonodárcem zvoleno cíleně, a to na základě legitimních důvodů majících objektivní základ; nelze proto v této souvislosti hovořit o nepřiměřenosti právní úpravy nebo o libovůli normotvůrce. Příslušníci ve služebním poměru totiž požívají řady výhod, které naopak zaměstnancům předpisy soukromého práva nepřiznávají.
Nejvyšší správní soud dále zdůraznil, že příslušníci ozbrojených složek se výslovně zavazují v případě potřeby pro Českou republiku nasadit i vlastní život, přitom ani z toho důvodu nelze zcela srovnávat postavení vojáků z povolání s běžnými občany nebo běžnými zaměstnanci. Pokud stěžovatelé v kasační stížnosti odkazovali na § 2595 občanského zákoníku upravující subjektivní odpovědnost škůdce za zavinění, jde zjevně o zcela odlišný právní institut od objektivní odpovědnosti státu za úmrtí vojáka z povolání.
Na základě uvedeného Nejvyšší správní soud uzavřel, že odlišnosti mezi úpravou v zákoně o vojácích z povolání a soukromoprávními předpisy nezakládají nepřiměřenou nerovnost, vzdor mínění stěžovatelů. To na druhou stranu neznamená, že by zákonodárce nemohl minimalizovat rozdíly při odškodnění za duševní újmu pozůstalých osob podle zákoníku práce a podle předpisů vztahujících se ke služebnímu poměru policistů nebo vojáků z povolání, ovšem skutečnost, že tak (doposud) neučinil, nemůže sama o sobě vyvolávat neústavnost právní úpravy dopadající na nyní posuzovanou věc.
6. Podle stěžovatelů lze na jejich věc aplikovat zejména nález ze dne 25. 7. 2023 sp. zn. III. ÚS 39/22 , který soudům přikazuje, aby se při doslovném konfliktu mezi zněním zákona a jeho smyslem a účelem od doslovného znění zákona odchýlily ve prospěch teleologického výkladu. Stěžovatelé nesouhlasí se základní logikou rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, která je postavena na tom, že vojáci z povolání mají v průběhu výkonu služby možnost využívat různých specifických benefitů, které ostatní zaměstnanci nemají, a proto zákonodárce může rozhodnout, že odškodnění eventuálních pozůstalých po těchto vojácích nebude dosahovat při obdobné škodní události takové výše, jako při úmrtí civilního zaměstnance. Na druhou stranu je nepřípadné, aby vyšší odškodnění dostali i pozůstalí po obětech dopravních nehod. Správní soudy měly vyplnit evidentní mezeru v zákoně [v této souvislosti stěžovatelé odkazují například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2021 sp. zn. 25 Cdo 2479/2020].
7. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 26. 9. 2023 stěžovatelé upozornili na zákon č. 281/2023 Sb., kterým se mění zákoník práce a některé další zákony, a poukázali na to, že jím byl změněn i zákon o vojácích z povolání, a to tak, že se nově pro účely výpočtu jednorázového (mimořádného) odškodnění pozůstalých ve smyslu § 124 a 125 zákona o vojácích z povolání použije nikoliv minimální mzda, respektive její zákonem stanovený násobek, ale průměrná mzda v národním hospodářství zjištěná za zákonem definované období. Stěžovatelé v této souvislosti připouštějí, že zákon č. 281/2023 Sb. neobsahuje přechodné ustanovení týkající se odškodnění, a proto se stěžovatelé přiklánějí k interpretaci, že uvedenou zákonnou změnu nelze v jejich prospěch aplikovat. Na druhou stranu je podle jejich názoru na uvážení Ústavního soudu, zda pro jejich případ nevytvoří jednorázové - jak uvádějí - "překlenovací" řešení.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25.
9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
10. Z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývají kromě požadavku náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257), ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03
(N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)] též požadavky vztahující se ke skutkovým zjištěním a jejich právnímu hodnocení. Skutková zjištění musí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Případný rozpor mezi obecnými soudy provedenými důkazy a jejich skutkovými zjištěními nebo mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry může mít za následek porušení základního práva účastníka řízení, jde-li o rozpor extrémní, který zpochybňuje výsledek soudního řízení [nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93
(N 49/2 SbNU 87) a odkazovaný nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ]. Takové pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
11. Vedle shora uvedených obecných východisek Ústavní soud dále poznamenává, že ani podle jeho názoru - stejně jak uvádí Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku - stěžovateli kritizovanou právní úpravu nelze hodnotit tak, že jde ve svém důsledku o mezeru v zákoně. Z výkladu, který provedl Nejvyšší správní soud (Ústavní soud na něj pro stručnost odkazuje), nevykazuje pro věc rozhodná právní úprava tzv. neplánovanou neúplnost zákona, neboť [jak již bylo vysvětleno v předchozích fázích řízení (což stěžovatelé věcnými argumenty důsledně nepopírají)] je relevantní právní úprava kogentní, samostatná a celistvá (nemůže proto obstát odkaz stěžovatelů na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2479/2020 týkající se právní úpravy o náhradě újmy způsobené povinným očkováním).
12. Stěžovatelé v ústavní stížnosti netvrdí, že by některý předpoklad odškodnění u újmy na zdraví nebo usmrcení vojáka z povolání zcela absentoval, toliko se pozastavují nad tím, že náhrada újmy podle zákona o vojácích z povolání nedosahuje v některých případech shodné výše, jako by dosahovalo odškodnění obdobné újmy upravené soukromoprávním předpisem. Z tohoto důvodu není pro jejich věc přiléhavý odkaz na nález sp. zn. IV. ÚS 444/11 a na judikaturu z tohoto nálezu vycházející [srov. např. nález ze dne 16. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 46/12
(N 14/68 SbNU 201)]. Uvedené nálezy se totiž týkaly situace, kdy právní řád vůbec neumožňoval v některých situacích nahrazovat škodu spočívající v úhradě nákladů za péči poskytovanou rodinným příslušníkem, pokud poškozená osoba v důsledku škodní události nebyla schopna se o sebe postarat. Taková zjevná absence však ve věci stěžovatelů dána není. V jejich věci ani nenastává situace, s níž byl Ústavní soud konfrontován podle skutkových okolností v nálezu sp. zn. III. ÚS 39/22 , neboť správní orgány ani správní soudy nezvolily interpretaci právní úpravy, která by stěžovatele vyloučila byť i jen dočasně z náhrady újmy způsobené smrtí jejich dcery. Jak bylo výše uvedeno, v posuzované věci nejde o to, že by některý nárok na náhradu škody nebo újmy nemohl být na základě relevantní právní úpravy saturován vůbec, jde jen o to, že se stěžovatelé domnívají, že by jim mělo být poskytnuto odškodnění vyšší.
13. Ústavně souladný je názor Nejvyššího správního soudu o tom, že je do značné míry na zákonodárci, jakou výši odškodnění újmy či náhrady škody v tom kterém případě stanoví. To na druhou stranu nevylučuje, pokud se zákonodárce rozhodne v budoucnu odškodnění poskytované na základě objektivní odpovědnosti zvýšit tak, aby vojáci z povolání požívali vyšší ochrany nejen při aktivním výkonu služby (na což stěžovatelé v ústavní stížnosti poukazují v návaznosti na rozsudek Nejvyššího správního soudu), ale například i tehdy, dojde-li v průběhu výkonu služebního poměru k úmrtí.
14. Z výše uvedených důvodů nelze považovat námitky stěžovatelů za opodstatněné, a protože napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelů, Ústavní soud jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. listopadu 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu