Poučovací povinnost soudu se zřetelem ke skutečnosti, že v dané věci byl uplatněn restituční nárok
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl dne 11. srpna 1998 v senátě ve věci ústavní stížnosti 1) N. V., 2) K. S., obou zastoupených advokátem AK, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 1998, čj. 13 Co 592/97-55, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a vedlejších účastníků 1) Bytového podniku Prahy 1, s. p. v likvidaci, 2) Městské části Praha 1, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 1998, čj. 13 Co 592/97-55, se zrušuje.
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Městského soudu v Praze, potvrzujícímu usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 6. 1997, čj. 15 C 178/95-40, o zastavení řízení, stěžovatelky tvrdí, že napadené rozhodnutí vůbec nebéře v úvahu již konstantní judikaturu Ústavního soudu týkající se poučovací povinnosti obecných soudů stran označení žalovaného v restitučních záležitostech, stejně jako ani to, že stěžovatelky učinily v tomto směru vše, co bylo v jejich možnostech, neboť podáním ze dne 26.
5. 1997 upřesnily v souladu s běžnou soudní praxí návrh tak, že povinnost vydat restituované nemovitosti má být uložena obci Hlavní město Praha nebo Bytovému podniku Prahy 1, s. p. v likvidaci, nebo městské části Praha 1, a to podle výsledků dokazování v průběhu soudního řízení. Stěžovatelky jsou přesvědčeny, že pravomocným usnesením Městského soudu v Praze bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv, a to, mimo jiné, do práva zakotveného v článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a domáhají se proto jeho zrušení.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 25. 6. 1998 uvedl, že k odstranění nedostatků byly stěžovatelky vyzvány způsobem stanoveným v § 43 odst. 1 o. s. ř. s poučením o následcích podle § 43 odst. 2 o. s. ř., této výzvě však nejen nevyhověly, ale v podstatě ji odmítly, takže vzhledem k neurčitosti jejich žalobního návrhu nezbylo, než pro nemožnost projednání a rozhodnutí o věci řízení zastavit. Poučovací povinnost, týkající se procesních práv stěžovatelek byla soudem podle § 5 o. s. ř. splněna, nelze však na soudu požadovat, aby stěžovatelky poučoval o jejich právech vyplývajících z hmotného práva. Z uvedených důvodů Městský soud v Praze považuje ústavní stížnost za neopodstatněnou a navrhuje její zamítnutí. Vedlejší účastník obec Hlavní město Praha se postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdal.
Vedlejší účastníci Bytový podnik Praha 1, s. p. v likvidaci, a Městská část Praha 1 se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřili.
Z obsahu spisu 15 C 178/95 Obvodního soudu pro Prahu 1 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelky podáním došlým tomuto soudu dne 30. 10. 1995 uplatnily restituční nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, a to vůči žalovanému, označenému jako obec Hlavní město Praha - městská část Praha 1, zastoupená Obecním úřadem Praha 1. Dalším podáním ze dne 30. 10. 1995 stěžovatelky navrhly přistoupení dalšího účastníka na straně žalovaného, a to Bytového podniku Prahy 1, st.
p. v likvidaci, o kterémžto návrhu Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 17. 7. 1996, čj. 15 C 178/95-16, rozhodl tak, že toto přistoupení připustil. Na podkladě výzvy Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 5. 1997 upřesnily stěžovatelky označení žalovaných a navrhly v tomto směru změnu žaloby tak, že žalovaným je obec Hlavní město Praha (nebo Bytový podnik Prahy 1, s. p. v likvidaci, nebo Městská část Praha 1). Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 30. 6. 1997, čj. 15 C 178/95-40, řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 o.
s. ř. zastavil, neboť podle jeho názoru stěžovatelky nesplnily výzvu ze dne 5. 5. 1997 ve směru přesného označení žalovaného subjektu. K odvolání stěžovatelek rozhodl Městský soud v Praze napadeným usnesením tak, že usnesení soudu prvého stupně potvrdil. V důvodech svého rozhodnutí uvedl městský soud, že se ztotožňuje se závěry soudu prvého stupně, neboť ani výkladem nelze dospět k závěru, kterého z žalovaných stěžovatelky považují za pasivně legitimovaného.
Podle již konstantní judikatury Ústavního soudu (např. IV. ÚS 41/95,
II. ÚS 40/95 ,
III. ÚS 74/94 ,
I. ÚS 70/96 ) z hlediska ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř. má mít návrh na zahájení řízení (žaloba) takové náležitosti, aby mohl být podkladem pro projednání věci samé, nicméně nepřesné označení žalovaného lze odstranit (§ 104 o. s. ř.) a soud je povinen o tom žalobce ve smyslu ustanovení § 5 o. s. ř. poučit. , a to tím spíše, jde-li o restituční nárok, tedy nárok svou povahou mimořádný, a to do té míry, že to odůvodňuje i mimořádný postup soudů, co se týče poučení účastníků i jejich právních zástupců.
Také zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jehož aplikace se stěžovatelky dovolávají, je zákonem restitučním, tedy zákonem, kterým se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky spáchaných majetkových i jiných křivd v tzv. době nesvobody, a proto stát a jeho orgány jsou povinny postupovat v takovém řízení v souladu s účelem uvedeného zákona. V projednávané věci navíc stěžovatelky finálně označily žalovaného jako obec Hlavní město Praha, zatímco další žalované uvedly v závorce pouze alternativně.
Podle názoru Ústavního soudu nebyl tedy v projednávané věci dán důvod k postupu podle ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř. a jestliže obecné soudy přesto řízení zastavily, porušily tím ústavně zaručené právo stěžovatelek na soudní ochranu zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadené usnesení Městského soudu v Praze podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 11. srpna 1998