Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Ludvíka Davida, Josefa Fialy, Jaroslava Fenyka, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Radovana Suchánka, Vladimíra Sládečka, Pavla Šámala, Vojtěcha Šimíčka, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů P. U. a Z. U., obou zastoupených Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem, sídlem Václavské náměstí 802/56, Praha 1 - Nové Město, a ústavní stížnosti Z. U., zastoupeného Mgr. Radkem Chocholou, advokátem, sídlem Legionářská 797/3, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.
května 2022 č. j. 7 Tdo 363/2022-1294, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2021 č. j. 67 To 268/2021-1059, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. června 2021 sp. zn. 9 T 27/2019, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV.
ÚS 2352/22 a
III. ÚS 2445/22 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. IV. ÚS 2352/22
.
1. Ústavní soud obdržel v záhlaví uvedené ústavní stížnosti, jimiž se stěžovatelé domáhají zrušení výše konkretizovaných rozhodnutí tvrdíce, že jimi došlo k porušení jejich základních práv.
2. Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 občanského soudního řádu, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků.
3. Z předmětných ústavních stížností a jejich příloh se podává, že stěžovatelé brojí proti shodným rozhodnutím, která byla vydána v řízení, jehož byli účastníky. Ústavní soud proto, z důvodu hospodárnosti a efektivity, podle shora uvedených zákonných ustanovení rozhodl o spojení ve výroku uvedených věcí ke společnému řízení.
4. Podle § 5 odst. 7 Rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2022 č. Org. 1/22 je soudcem zpravodajem ve spojených věcech soudce Josef Fiala, neboť mu byla přidělena první ze spojovaných ústavních stížností. Řízení o spojených věcech bude vedeno pod sp. zn. IV. ÚS 2352/22
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. září 2022
Pavel Rychetský v. r. předseda Ústavního soudu
18. Obecné soudy vymezily předmět dokazování na základě platné právní úpravy, podle které je obchodování se slonovinou a výrobky z ní zakázáno [čl. 8 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 338/97], kromě případů, kdy je příslušnými orgány CITES (tj. výkonným orgánem členského státu, ve kterém se exempláře nacházejí) udělena výjimka ve formě příslušného potvrzení (čl. 8 odst. 3 uvedeného nařízení Rady). Není pochyb, že jakékoli potvrzení o výjimce stěžovatelům uděleno nebylo. Proto soudy při dokazování soustředily svoji pozornost k další právní úpravou připuštěné výjimce ze zákazu obchodování, a to na obchodování se zpracovanými exempláři získanými a zpracovanými před více než 50 lety, tj. vzhledem k platnosti zmíněného nařízení Rady před 3.
3. 1947 [srov. čl. 2 písm. w) nařízení Rady (ES) č. 338/97 a čl. 62 odst. 3 nařízení Komise (ES) č. 865/2006]. Takové exempláře jsou považovány za starožitnosti a k jejich držení a obchodování s nimi není nutné potvrzení o výjimce, je-li ovšem jejich stáří řádně doloženo. Zároveň zde byla stanovena podmínka, že výkonný orgán dotyčného členského státu se přesvědčí, že exempláře již byly získány v definitivně opracovaném stavu.
19. Ústavní soud judikoval v nálezu ze dne 19. 7. 2019 sp. zn. II. ÚS 4149/18 , že výklad, podle kterého držitel nebo vlastník (nikoli kontrolní orgán) musí prokazovat legální původ exempláře, je ústavně souladný. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2013 č. j. 4 As 79/2013-43, který byl z ústavněprávního hlediska aprobován usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2013 sp. zn. II. ÚS 3218/13 a konstatoval: "Povinnost prokázání původu zvlášť chráněného živočicha dle § 54 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, se vztahuje k individualizovaným jedincům chráněného druhu (zde papoušek kakadu palmový).
Individualizace exemplářů je zajištěna jejich nezaměnitelným a nesnímatelným označením v souladu s právními předpisy. V případě ptáků čl. 36 odst. 1 písm. b) nařízení Komise (ES) č. 1808/2001 stanoví povinnost označení jedinců čipy (nepozměnitelnými mikročipovými transpondéry), ve výjimečných případech nezbytných z důvodu ochrany těchto jedinců je možné označení nesnímatelnými kroužky s jedinečným kódem složeným z písmen a číslic. Nejsou-li ptáci takto označeni, není zpravidla možné ověřit, zda se předložené doklady o původu vztahují k zadrženým jedincům nebo k jiným jedincům.
(...) Žalobce jako držitel papoušků podléhajících ochraně dle Úmluvy o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (CITES, vyhlášena pod č. 572/1992 Sb.) a předpisů Evropské unie, byl povinen na výzvu ČIŽP prokázat zákonný původ konkrétních jím držených exemplářů. Důkazní břemeno ohledně prokazování původu těchto exemplářů zákon výslovně ukládá žalobci jakožto jejich držiteli. (...) Pokud by bylo na správním orgánu, aby prokázal, že zadržené exempláře nebyly získány v souladu s právními předpisy, znamenalo by to rezignaci na účinnou kontrolu chovu a dispozic s jedinci chráněných druhů.
V praxi by totiž zpravidla bylo velmi obtížné až nemožné prokázat takový nelegální původ, pokud by se nepodařilo obchodníky přistihnout přímo při pašování exemplářů chráněných druhů."
20. K části argumentace stěžovatelů, která se zabývá hodnocením důkazů ze strany trestních soudů, připomíná Ústavní soud, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle § 2 odst. 5 a 6 a § 125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Dodrží-li tuto povinnost, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci, tj. tehdy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)].
21. Extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (např. usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13 ). Za extrémní nesoulad nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 trestního řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obžalovaného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
22. V napadených rozhodnutích nelze spatřovat jakýkoli exces při hodnocení důkazů, který by mohl vést k zásahu Ústavního soudu. Obecné soudy dovodily, že stěžovatelé neměli k dispozici doklad o nabytí vlastnictví věcí (v definitivní, zpracované podobě) před rokem 1947 ani relevantní znalecký posudek z oboru starožitnictví ani potvrzení o určení stáří radiouhlíkovou metodou, v důsledku čehož jednak nebyl prokázán zákonný původ předmětů podle § 24 zákona o obchodování s ohroženými druhy, jednak bylo nabízení těchto předmětů k prodeji v rozporu s § 24 odst. 1 a 3 citovaného zákona a s čl. 8 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 338/97. Stěžovatelé sice ex post v trestním řízení usilovali o opatření důkazů o stáří slonovinových artefaktů, nicméně vyjádření svědka J. Z. soudy nepovažovaly za dostatečně spolehlivé nejen se zřetelem k jeho hlavní specializaci v odlišném oboru (japanistika), ale též vzhledem k jeho chybným závěrům v jiné trestní věci, kde se rovněž vyslovoval ke stáří slonovinových artefaktů. Posudek znalkyně Ing. arch. Miroslavy Nácarové soudy hodnotily jako nejednoznačný a určení stáří radiouhlíkovou metodou stěžovatelé striktně odmítali pro možnost poškození artefaktů a soud k ní nepřikročil z důvodu vysoké finanční náročnosti, navíc by jí bylo možné zjistit, zda k ulovení zvířete došlo od roku 1955, tj. od zvýšení výskytu radioaktivního izotopu uhlíku 14 C v přírodě po velkých jaderných pokusech, nikoli od roku 1947. Závěry soudů korespondovaly též s odbornými vyjádřeními České inspekce životního prostředí i svědeckou výpovědí kontaktní osoby pro CITES RNDr. Ondřeje Kloučka, Ph.D.
23. Stěžovatelé uváděli, že artefakty zakoupili od svědka V. O., který nicméně vypovídal neurčitě až vyhýbavě a potvrdil prodej pouze části předmětů, s nimiž následně stěžovatelé obchodovali. Způsob nabytí dalších artefaktů zůstal neobjasněn, přičemž stěžovatelé odkazovali na neztotožněného "obchodního přítele" zabývajícího se sběratelstvím. Dlužno konstatovat, že judikatura Evropského soudu pro lidská práva nevylučuje požadovat ve vztahu k obviněnému vysvětlení a jeho případnou absenci vzít v úvahu při hodnocení důkazů (srov. rozsudky ze dne 8. 2. 1996 ve věci John Murray v. Spojené království, stížnost č. 18731/91, ze dne 6. 6. 2000 ve věci Averill v. Spojené království, stížnost č. 36408/97, a ze dne 20. 3. 2001 ve věci Telfner v. Rakousko, stížnost č. 33501/96).
24. Obecné soudy se ústavně souladným způsobem vypořádaly též s obhajobou stěžovatelů, podle které jednali v právním omylu. Právní omyl v tomto směru by je neomlouval právě proto, že v dané situaci, kdy jim coby profesionálním starožitníkům bylo nabídnuto ke koupi větší množství výrobků ze slonoviny, byli povinni se s právní úpravou neprodleně a detailně seznámit. Obecné soudy stěžovatelům přisvědčily potud, že bylo obtížné získat jednoznačný a objektivní doklad o stáří a původu artefaktů, současně jim však vytkly, že právě proto měli této otázce věnovat zvýšenou pozornost a při pochybnostech se obrátit na příslušný orgán s žádostí o vydání potvrzení o výjimce podle čl. 8 odst. 3 citovaného nařízení Rady (ES) č. 338/97 o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi.
25. Exces nepředstavuje ani argumentace obecných soudů, podle nichž pojem "zpracované exempláře" představuje podmnožinu termínu "exemplář".
26. Ústavní soud neshledal pochybení dosahující ústavněprávní roviny ani co do obsahu rozvrhu práce městského soudu, přičemž není vyloučeno vzít v potaz, že stěžovatelé proti složení odvolacího senátu uplatnili námitky až v dovolání, ačkoli měli k dispozici odpovídající procesní prostor již v řízení před městským soudem.
27. Obecné soudy své závěry náležitě odůvodnily a s tvrzeními stěžovatelů zpochybňujícími zjišťování skutkového stavu a právní závěry v rovině podústavního práva se dostatečně vypořádaly a Ústavní soud na jejich závěry pro stručnost odkazuje.
28. Stěžovatelé ústavními stížnostmi napadli i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládají za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedli, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, zabýval se také otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů, avšak ani takové porušení Nejvyšší soud neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudní řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.
29. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
30. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti stěžovatelů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. května 2023
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu