Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele A. N., zastoupeného Mgr. Veronikou Zavadilovou, advokátkou, sídlem Kramářova 3379, Přerov, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. června 2024 č. j. 4 Azs 78/2024-34, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 12. dubna 2024 č. j. 72 A 7/2024-34 a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 24. ledna 2024 č. j. OAM-18139-12/ZR-2023, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Ministerstva vnitra, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soukromý a rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Ministerstvo vnitra (dále jen "ministerstvo") napadeným rozhodnutím zrušilo stěžovateli povolení k trvalému pobytu (I. výrok) podle § 87l odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"), a podle § 87l odst. 3 téhož zákona mu k vycestování z území České republiky stanovilo lhůtu 60 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí (II. výrok). V odůvodnění uvedlo, že stěžovatel byl za dobu svého trvalého pobytu na území České republiky čtyřikrát pravomocně odsouzen. Konkrétně šlo o trestné činy krádeže a neoprávněného držení platební karty (spáchané v roce 2004), přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku a přečin krádeže (spáchané v roce 2010), zvlášť závažný zločin loupeže (spáchaný v roce 2014), za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let se zařazením do věznice s dozorem, a přečin výtržnictví a ublížení na zdraví (spáchaný v roce 2023). Ministerstvo zjistilo, že stěžovatel je svobodný, kromě jeho rodičů na území České republiky nežijí žádní jeho rodinní příslušníci, není vlastníkem nemovitostí, je držitelem dvou živnostenských oprávnění. Po posouzení povahy páchané trestné činnosti a osobních poměrů stěžovatele uzavřelo, že ten závažným způsobem narušuje veřejný pořádek, neboť opakovaně dlouhodobě páchá úmyslnou trestnou činnost a nerespektuje rozsudky soudů, takže zrušení trvalého pobytu je jediným logickým vyústěním opakovaného úmyslného protiprávního jednání. Zásah do osobního a rodinného života stěžovatele není nepřiměřený. Stěžovatel byl odsouzen za spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, ani tento trest ho neodradil v dalším páchání trestné činnosti, přitom neexistují žádné záruky, že se další trestné činnosti nedopustí.
3. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu proti rozhodnutí ministerstva. Podle krajského soudu ministerstvo řádně zjistilo skutkový stav věci a dospělo ke správnému závěru, že jednání stěžovatele naplňuje hypotézu § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Nepřisvědčil námitce, že se stěžovatel po roce 2014 napravil, neboť se v roce 2023 dopustil další trestné činnosti. Skutečnost, že proti trestnímu příkazu z roku 2023, kterým byl uznán vinným z přečinu výtržnictví a ublížení na zdraví, nepodal odpor jen proto, aby se "vyhnul" řízení před soudem, na věci nic nemění.
Stěžovatel se dopouští trestné činnosti po dobu dvaceti let. Účelem uložených trestů mimo jiné bylo jej od jejího páchání odradit, avšak uložené tresty v prvních třech případech selhaly, neboť stěžovatel se dopouštěl trestné činnosti nadále. Tyto skutečnosti vzalo ministerstvo v úvahu a posoudilo věc s přihlédnutím k individuálním okolnostem případu. Podle krajského soudu stěžovatel představuje aktuální, skutečné a dostatečně závažné ohrožení zájmu na ochraně veřejného pořádku a bezpečnosti. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, že zrušení povolení k trvalému pobytu představuje nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života stěžovatele.
Stěžovatel ve správním řízení neuvedl ke svému soukromému a rodinnému životu žádné skutečnosti. Teprve ve správní žalobě poukázal na to, že má přítelkyni, což ale nedoložil a nenavrhl ani žádný důkaz k prokázání svého tvrzení. Zahájil-li soužití s přítelkyní až po vydání rozhodnutí ministerstva, vzhledem k § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), nepřísluší krajskému soudu se touto "skutečností" zabývat. O dobrých rodinných vazbách nesvědčí okolnosti, které vyplynuly z rozhodnutí v trestních věcech, zejména, že stěžovatel odcizoval peníze z účtů svému nevlastnímu otci.
Stěžovatel netvrdil a neprokázal, že by mimo území České republiky nemohl žít rodinný život či vykonávat výdělečnou činnost. Ministerstvo samo vyhledalo podklady pro rozhodnutí ve věci, které jsou postačující pro řádné zjištění skutkového stavu. Stěžovatel měl dostatečný časový prostor se k podkladům pro vydání rozhodnutí vyjádřit, což však neučinil.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl pro nepřijatelnost podle § 104a odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel totiž nepředložil žádnou právní otázku, která dosud nebyla v jeho judikatuře řešena, kasační stížnost se nedotýká právních otázek, které by dosud byly řešeny rozdílně, neuvádí ani potřebu tzv. judikaturního odklonu a krajský soud se nedopustil zásadního pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
Krajský soud trestnou činnost stěžovatele náležitě popsal a podrobně se zabýval její povahou, závažností, četností a opakováním. S veškerou žalobní argumentací se řádně, přehledně a srozumitelně vypořádal, v žádném směru se neodklonil od judikatury Nejvyššího správního soudu a při posouzení věci nepochybil. Ministerstvo dostálo své povinnosti přihlížet k individuálním okolnostem případu, přičemž vyhodnotilo přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele v souladu se zákonnými kritérii.
Zohlednilo stěžovatelovy rodinné vazby, nicméně i s přihlédnutím k jím spáchané úmyslné trestné činnosti, za kterou byl opakovaně pravomocně odsouzen, neshledal zásah do jeho soukromého a rodinného života natolik závažným, aby převážil nad veřejným zájmem na ochraně veřejného pořádku. Krajský soud rozhodnutí ministerstva v mezích žalobních bodů řádně přezkoumal, tudíž mu Nejvyšší správní soud nemá co vytknout.
5. Stěžovatel rekapituluje obsah napadených rozhodnutí a namítá porušení výše uvedených základních práv. Napadená rozhodnutí nadto považuje za rozporná s čl. 1 odst. 2, čl. 4 a čl. 10a Ústavy. Uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody za zločin loupeže spáchaný v roce 2014 mělo na jeho chování "zásadní vliv", neboť začal přistupovat k dodržování zákonů "se značným respektem". Tuto skutečnost soudy pominuly, stejně tak i jeho příkladné chování ve výkonu trestu odnětí svobody. K odsouzení za přečin výtržnictví a ublížení na zdraví v roce 2023 uvádí, že ve věci byl vydán trestní příkaz, proti němuž nepodal odpor, "po svých minulých zkušenostech s trestním řízením již tento proces nechtěl kvůli sobě a zejména pak své rodině podstupovat znovu", a nevědom si následků, které to pro něj může mít z hlediska pobytového oprávnění na území České republiky, nechtěl trestní příkaz rozporovat, přitom šlo o potyčku, které kromě tří osob nebyl nikdo další přítomen. Odsouzení za tento čin podle něj nemůže vést k závěru, že představuje trvající, skutečnou a především aktuální hrozbu pro veřejný pořádek.
6. Ministerstvo podle stěžovatele pochybilo, když dovodilo závěr o narušování veřejného pořádku pouze z předešlých trestních rozhodnutí, aniž se seznámilo s celými obsahy trestních spisů a posoudilo tak všechny okolnosti rozhodné pro míru dotčení veřejného pořádku stěžovatelem. Samotné odsouzení v trestním řízení není podle konstantní judikatury správních soudů bez dalšího důvodem ke zrušení trvalého pobytu. Krajský soud tuto judikaturu nerespektoval, pročež Nejvyšší správní soud neměl přistoupit k odmítnutí kasační stížnosti. Napadená rozhodnutí jsou neústavní také pro nepřiměřený zásah do rodinného života. Ministerstvo při posouzení osobních poměrů stěžovatele nezjistilo skutkový stav věci v souladu se zásadou materiální pravdy a správní soudy tento stav nenapravily. Stěžovatel míní, že řádně vylíčil své rodinné zázemí, podnikání na území České republiky a nulové vazby na jiný stát, takže účastníkům řízení muselo být patrné, že zrušení trvalého pobytu bude představovat nepřiměřený zásah do jeho práva na osobní a rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny, resp. čl. 8 odst. 1 Úmluvy.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup ve správním řízení a soudním řízení správním, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze správních soudů (viz např. usnesení ze dne 26. 6. 2019 sp. zn. I. ÚS 1172/19 , ze dne 22. 6. 2021 sp. zn. I. ÚS 1030/21 nebo ze dne 1. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 58/22 ; rozhodnutí jsou veřejně dostupná na https://nalus.usoud.cz). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním správního řízení ani opravným prostředkem ve správním soudnictví. Jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv nebo svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu je proto ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv celkový přezkum rozhodovací činnosti správních orgánů nebo soudů.
9. Ústavní stížnost je především polemikou se závěrem, zda lze v jednání stěžovatele spatřovat "ohrožení bezpečnosti státu" nebo "závažné narušení veřejného pořádku" podle § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Výklad těchto neurčitých právních pojmů a případné "podřazení" jednání stěžovatele pod některou z těchto zákonných "kategorií" Ústavnímu soudu nepřísluší. Vzhledem ke svému postavení soudního orgánu ochrany ústavnosti (viz předchozí bod) není Ústavní soud povolán k přezkumu správnosti výkladu a použití podústavního práva, neboť by tím byl stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, kterou však není [srov. např. nález ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. IV. ÚS 512/12
(N 41/68 SbNU 419)]. Výjimkou vyžadující kasační zásah Ústavního soudu by byla až situace, byl-li by výklad použitých zákonných ustanovení neústavní, popř. v extrémním rozporu s kogentním ustanovením zákona [nález ze dne 22. 2. 2006 sp. zn. II. ÚS 471/05
(N 43/40 SbNU 355)], v důsledku čehož by došlo k porušení některého z ústavně zaručených základních práv stěžovatele. To však v posuzované věci nenastalo.
10. Závěr ministerstva a krajského soudu, že jednáním stěžovatele došlo k naplnění hypotézy § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, nelze považovat za ústavně nesouladný. Ministerstvo i krajský soud podrobně zkoumaly povahu, závažnost i četnost protiprávních jednání stěžovatele naplňujících znaky trestných činů. Z napadených rozhodnutí v žádném případě nevyplývá, že by odsouzení stěžovatele za trestné činy výtržnictví a ublížení na zdraví, k nimž došlo v roce 2023, bylo samo o sobě důvodem pro zrušení jeho trvalého pobytu.
Četnost a povaha protiprávních jednání stěžovatele, jakož i skutečnost, že ani nepodmíněný trest odnětí svobody nevedl k jeho nápravě, však ve svém souhrnu vedly k závěru, že stěžovatel závažným způsobem narušuje veřejný pořádek. Je třeba zdůraznit, že stěžovatel se dopouštěl úmyslných trestných činů, v některých případech dokonce s použitím či pohrůžkou použití násilí. Námitka stěžovatele, že účastníci vycházeli pouze z pravomocných trestních rozhodnutí a nevyžádali si trestní spisy, je z ústavněprávního hlediska nepodstatná.
Ministerstvo je jako správní orgán nadto vázáno rozhodnutím o tom, zda byl spáchán trestný čin, není oprávněno závěry trestních soudů (ani na základě obsahu trestních spisů) jakkoliv přehodnocovat, ani si činit vlastní úsudek o otázce (ne)spáchání trestného činu [srov. § 57 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád]. Uvedení případných polehčujících okolností, jakož i okolností, za nichž byl čin spáchán, je zákonnou náležitostí odůvodnění trestního rozsudku [viz § 125 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů] a pro zjištění těchto okolností není vyžádání trestního spisu třeba.
Jde-li o poslední odsouzení stěžovatele, je nepodstatné, z jakého důvodu nepodal proti příkazu odpor.
11. Zejména z rozhodnutí krajského soudu je patrné, proč považuje zásah do soukromého a rodinného života stěžovatele za přiměřený, a tudíž ústavně souladný. Na jeho závěrech nehodlá Ústavní soud cokoliv zpochybňovat, neboť neshledává nic, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah (viz bod 9. výše). Své osobní a rodinné poměry stěžovatel "vylíčil" až ve správní žalobě, nadto šlo zčásti o velmi obecná či nepodložená tvrzení. Krajský soud se s námitkami stěžovatele odpovídajícím způsobem vypořádal a Ústavní soud na odůvodnění jeho rozsudku odkazuje.
Ve správním řízení stěžovatel pouze uvedl, že věc předá advokátovi. V průběhu správního řízení však žádné skutečnosti o svých rodinných poměrech neuvedl, pročež ministerstvo vycházelo z veřejných registrů a evidencí. Stěžovatel přehlíží, že podle § 174a odst. 1 in fine zákona o pobytu cizinců platí, že "účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí". Závěr, podle něhož je především na samotném cizinci, aby přesvědčivým způsobem tvrdil, resp. nabídl důkazy o tom, že v jeho případě existuje překážka bránící vydání rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu, a to již ve správním řízení, aproboval Ústavní soud např. v usnesení ze dne 5.
11. 2019 sp. zn. II. ÚS 3442/19
(bod 11.).
12. K napadenému usnesení Nejvyššího správního soudu postačí uvést, že při odmítnutí kasační stížnosti soud postupoval v mezích § 104a odst. 1 s. ř. s., ve znění účinném od 1. 4. 2021. Podle tohoto ustanovení platí, že kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce (což byla podle § 31 odst. 2 s. ř. s. i věc stěžovatele), odmítne Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost, nepřesahuje-li svým významem podstatně vlastní zájmy stěžovatele. Nejvyšší správní soud své rozhodnutí řádným způsobem odůvodnil (viz bod 4. výše), především je z něj patrné, z jakých úvah při posouzení (ne)přijatelnosti kasační stížnosti vycházel.
13. Ústavní soud pro úplnost připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž ústavně zaručené subjektivní právo cizinců na pobyt na území České republiky neexistuje (srov. usnesení ze dne 27. 7. 2021 sp. zn. I. ÚS 1370/21 ). Je totiž věcí suverénního státu, za jakých podmínek připustí pobyt cizinců na svém území [viz nález ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 41/17
(N 189/91 SbNU 329), bod 53., nebo ze dne 9. 12. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 26/07
(N 218/51 SbNU 709), bod 37.]. Rovněž zdůrazňuje, že zrušení povolení k trvalému pobytu představuje podstatně menší zásah do práva stěžovatele než jeho správní vyhoštění. Stěžovatel má přitom v budoucnu další zákonné možnosti legalizace svého pobytu na území České republiky.
14. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. září 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu