Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti J. M., zastoupeného Mgr. Janem Maškem, advokátem, se sídlem Pekařská 658, 272 01 Kladno, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. května 2015 sp. zn. 10 C 79/2012, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2016 č. j. 13 Co 410/2015-572 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017 č. j. 30 Cdo 2779/2016-585, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Městského soudu v Praze a 3. Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a za účasti A. České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, 128 10 Praha 2, a B. J. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1) Před Obvodním soudem pro Prahu 2 probíhal pod sp. zn. 10 C 79/2012 soukromoprávní spor, v němž se J. M. (žalobce) domáhal vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti a J. M. [dále jen "žalovaní"] zaplacení částky 1 095 600 Kč z titulu náhrady škody na zdraví, resp. ztížení společenského postavení. V případě prvního žalovaného dovozoval žalobce jeho odpovědnost z titulu údajného nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí vydaného v trestní věci druhého žalovaného, u druhého žalovaného pak z titulu odpovědnosti za škodu na zdraví, kterou měl údajně žalobci dne 15. února 1995 způsobit.
2) Rozsudkem ze dne 25. května 2015 sp. zn. 10 C 79/2012, Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") žalobu v plném rozsahu zamítl s tím, že stran prvního žalovaného nezjistil naplnění předpokladu odpovědnosti státu za škodu, konkrétně nezjistil, že by v dané věci šlo o nesprávný úřední postup či bylo vydáno nezákonné rozhodnutí. Co se týče druhého žalovaného, dospěl obvodní soud k závěru, že nárok žalobce byl již v době podání žaloby promlčen a námitku promlčení vznesenou druhým žalovaným tak shledal jako důvodnou.
3) Proti rozsudku obvodního soudu podal žalobce odvolání, k němuž Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 27. ledna 2016 č. j. 13 Co 410/2015-572, napadený rozsudek obvodního soudu jako věcně správný v meritu potvrdil. Městský soud připomenul, že nejpozději ke dni 29. března 2008 byly dle znaleckého posudku MUDr. Miroslava Špačka, CSc. následky poškození zdraví žalobce již ustáleny. Od tohoto dne počala plynout dvouletá subjektivní promlčecí lhůta pro uplatnění nároku žalobce. Podal-li žalobce žalobu dne 24. května 2011, pak žalovaní vznesli námitku promlčení důvodně a uplatněnému nároku nebylo možno vyhovět.
4) Proti rozsudku městského soudu podal následně žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. října 2017 č. j. 30 Cdo 2779/2016-585 odmítl jako nepřípustné, neboť při posouzení žalobcem vznesené otázky zneužití námitky promlčení jeho nároku se soudy nižších stupňů nijak neodchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Co se týče výhrady žalobce proti údajně úmyslné likvidaci důkazů (skartací trestního spisu) připomněl Nejvyšší soud, že ze skutkových zjištění neplyne, že ke skartaci trestního spisu druhého žalovaného došlo "úmyslně".
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 , jenž je veřejnosti, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, dostupný na webové stránce http://nalus.usoud.cz/).
Ve světle stížnostních námitek je třeba připomenout, že Ústavní soud opakovaně zdůraznil nezbytnost toho, aby rozhodnutí obecných soudů nejen odpovídala zákonu, ale aby také odůvodnění vydaných rozhodnutí odpovídala kritériím daným ustanovením § 157 odst. 2 in fine, odst. 3 o. s. ř., neboť jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem odůvodněná rozhodnutí naplňují ústavní kritéria plynoucí z článku 36 odst. 1 Listiny. Obecný soud je povinen se s argumentací účastníka v odůvodnění svého rozhodnutí (zejména jestliže předestřenou argumentaci odmítá) dostatečným a výstižným způsobem vypořádat, a to natolik, aby bylo zcela zřejmé, jaké důvody jej k tomu vedly (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 a ze dne 26. září 1996 sp. zn. III. ÚS 176/96 ).
V poměrech projednávané věci přitom Ústavní soud nezjistil, že by se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí shora uvedeným ústavním imperativům jakkoliv zpronevěřily. Naopak, jejich rozhodnutí jsou dostatečně pečlivě, logicky a přesvědčivě odůvodněna a veškerými námitkami stěžovatele se obecné soudy opakovaně dostatečně zabývaly. Z hlediska ochrany práva stěžovatele na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces, jim proto Ústavní soud nemá čeho vytknout.
Stran jednotlivých námitek stěžovatele považuje Ústavní soud za nutné připomenout, že skutečnosti, které stěžovatel uvádí jako důvody, které bránily včasnému a řádnému uplatnění jeho nároku, jsou čistě subjektivní povahy. Hovoří-li stěžovatel o tom, že pro něj bylo problematické a náročné vyčíslit jeho nárok, postačí poukázat na znalecký posudek, resp. jeho dodatek z 16. srpna 2009, vypracovaný k žádosti žalobce. Stěžovatel tedy objektivně měl možnost svůj nárok vyčíslit na základě znaleckého posudku, avšak neučinil tak z důvodů majících původ toliko na jeho straně (jím zmiňovaná liknavost jeho právních zástupců, za jejichž volbu odpovídá jedině stěžovatel).
Co se týče skartace policejního spisu, je třeba říci, že takový postup je zcela běžný a policejní orgány mají zákonem (č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů), příslušnou vyhláškou (vyhláška č. 259/2012 Sb., o podrobnostech výkonu spisové služby) a interním předpisem (Pokyn policejního prezidenta č. 170/2015) stanoveny pevné skartační lhůty. V projednávané věci přitom nebylo zjištěno, že by ke skartaci trestního spisu, kde stěžovatel figuroval jakožto poškozený, došlo úmyslně (rozuměj protiprávně). Stejně tak nebylo zjištěno ani žádné pochybení stran uplatnění práv stěžovatele v původním trestním řízení (viz strana 2 rozsudku městského soudu).
Ústavní soud proto uzavírá, že v situaci, kdy nezjistil, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do práva stěžovatele na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces, nezbylo mu, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu