Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky A. B., zastoupené Mgr. Jiřím Bártou, LL. M., advokátem, sídlem Ovocný trh 1096/8, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. června 2024 č. j. 15 Co 188/2024-215 a výroku I usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. dubna 2024 č. j. 20 C 268/2018-180, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a R. K., správkyně pozůstalosti po B. K., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka požaduje zrušit v záhlaví označená rozhodnutí či jejich části. Tvrdí, že rozhodnutí porušila její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, připojených listin a vyžádaného soudního spisu plyne následující. V této věci probíhá spor o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 17 mil. Kč mezi stěžovatelkou jako žalovanou a vedlejší účastnicí jako žalobkyní. Vedlejší účastnice řízení je správkyní pozůstalosti po původním žalobci B. K., který v průběhu řízení zemřel. Dle žaloby stěžovatelka jako lékařka zneužila duševní poruchy původního žalobce, uzavřela s ním darovací smlouvu a nechala si na vlastní účet zaslat 17 mil. Kč.
3. Vedlejší účastnice v průběhu soudního řízení podala návrh na nařízení předběžného opatření, neboť stěžovatelka se začala zbavovat majetku. Obvodní soud pro Prahu 1 návrhu usnesením vyhověl a napadeným výrokem I stěžovatelce uložil zdržet se nakládání s tam specifikovanou bytovou jednotkou. Obvodní soud zjistil, že stěžovatelka ihned po vynesení rozsudku v jiné věci (spor se týkal nároku na navrácení jiného darovaného majetku zpět do pozůstalosti) začala činit kroky, jimiž chtěla ztížit či znemožnit vrácení bezdůvodného obohacení: uzavřela smlouvu na prodej bytové jednotky, kterou v minulosti koupila z darovaných peněz.
Nadto hodnota stávajícího stěžovatelčina majetku nebude stačit k úhradě žalované částky. Vedlejší účastnice osvědčila, že může ve věci samé uspět a stěžovatelka bude muset zaplatit žalovanou částku (tj. že stěžovatelka uzavřela spornou darovací smlouvu a získala 17 mil. Kč). Vedlejší účastnice též prokázala, že tu existuje obava, že stěžovatelka nevrátí celou žalovanou částku (nízká hodnota nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelky, uzavření kupní smlouvy, probíhající katastrální řízení) a tím ohrozí výkon budoucího rozhodnutí.
4. Stěžovatelka se proti usnesení obvodního soudu odvolala, avšak bez úspěchu. Městský soud v Praze napadeným usnesením potvrdil rozhodnutí obvodního soudu a ve svých závěrech se shodl s obvodním soudem.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že žádný soud neomezil svéprávnost původního žalobce a nikdo jeho duševní stav nezkoumal. Při uzavření darovací smlouvy původní žalobce dobře věděl, co činí. Žádná z podmínek pro nařízení předběžného opatření ani nebyla splněna. Obava z ohrožení výkonu rozhodnutí je lichá, neboť stěžovatelka má dostatek jiného majetku, ze kterého může vedlejší účastnici uspokojit. Nařízené předběžné opatření je nepřiměřené. A konečně obecné soudy rozhodly svévolně a napadená rozhodnutí neodůvodnily.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona).
7. Ústavní stížnost je rovněž přípustná, byť nesměřuje proti konečnému rozhodnutí. Přestože Ústavní soud nevstupuje do probíhajícího soudního řízení, z tohoto pravidla existuje výjimka. Tou je například rozhodnutí o nařízení předběžného opatření. Ústavní soud může výjimečně nemeritorní rozhodnutí přezkoumat, pokud bezprostředně a citelně zasahuje do základních práv a svobod jednotlivce a končí se jím určitá uzavřená součást řízení [srov. např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04
(N 6/36 SbNU 53), nebo usnesení ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 3887/19
(U 8/99 SbNU 529), bod 19].
8. Byť je tedy ústavní stížnost přípustná, již jen z povahy rozhodnutí o předběžném opatření je prostor pro přezkum jeho ústavnosti omezený. Ústavní soud hodnotí, zda se rozhodnutí opírá o zákonný základ, zda jej vydal příslušný orgán a zda soud nerozhodoval svévolně. Ústavní soud však nemůže hodnotit, zda podmínky pro vydání předběžného opatření byly splněny; to je úkol obecných soudů [nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98
(N 158/16 SbNU 171), v navazující judikatuře nálezy ze dne 23. 8. 2021 sp. zn. II. ÚS 1440/21
(N 142/107 SbNU 174) a ze dne 13. 3. 2024 sp. zn. III. ÚS 2606/23 , bod 17].
9. Právě k takové argumentaci se však stěžovatelka převážně uchýlila, neboť kritizuje především to, že podmínky pro nařízení předběžného opatření nebyly dány (§ 75c odst. 1 občanského soudního řádu). Tím však přehlíží, že Ústavní soud rozhodnutí o nařízení předběžných opatření podrobuje jen zmíněnému omezenému testu ústavnosti. Ústavní soud se proto nebude vyjadřovat ke stěžovatelčině obsáhlé polemice, zda omezení jejího vlastnického práva bylo namístě.
10. K námitkám, že předběžné opatření nebylo řádně odůvodněno, Ústavní soud uvádí, že na odůvodnění předběžného opatření nelze klást přehnané požadavky [nález ze dne 15. 1. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1554/08
(N 12/52 SbNU 121), bod 11]. Opačný přístup by popřel jeho smysl a účel, tj. co nejrychleji poskytnout dočasnou ochranu práv tak, aby konečné rozhodnutí mělo reálný význam [obecně k významu předběžného opatření srov. nález ze dne 9. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09
(N 8/56 SbNU 69), bod 20]. V této věci obecné soudy na podkladě mnoha listin důkladně vysvětlily, proč vydaly napadená rozhodnutí (srov. zejm. body 15 až 17 usnesení městského soudu). Argumentace obecných soudů stojí na několika dílčích, avšak vzájemně propojených okolnostech, které pramenily ze stěžovatelčina jednání. Na těchto závěrech obecných soudů nic neústavního není.
11. Neobstojí ani námitka nepřiměřenosti, neboť rozsah vydaného předběžného opatření odpovídá žalovanému nároku (k přiměřenosti v podobných věcech více nález II. ÚS 1440/21 , bod 24). Napadená rozhodnutí tedy obstála ve výše zmíněném testu ústavnosti.
12. Ústavní soud žádné porušení základních práv stěžovatelky nezjistil. Ústavní stížnost je proto návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. října 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu