Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Aeroklub Kolín z. s., sídlem Pašinka 148, Kolín, zastoupeného JUDr. Josefem Kulhavým, advokátem, sídlem Opatovická 4, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. června 2022 č. j. 11 To 157/2022-1109, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným rozhodnutím Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zprostil dvě fyzické osoby a jednu právnickou osobu obžaloby z přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3, trestního zákoníku, který měl být spáchán ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku.
3. Tímto rozhodnutím byl zároveň v celém rozsahu zrušen prvostupňový rozsudek Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud") ze dne 14. 3. 2022 č. j. 8 T 109/2020-1018, kterým byli obžalovaní shledáni vinnými ze shora citovaného přečinu.
4. Z doložených rozhodnutí okresního i krajského soudu vyplývá, že stěžovatel byl v trestním řízení, jež skončilo pravomocným zproštěním obžalovaných, osobou poškozenou.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti rozsáhle cituje pasáže z odsuzujícího rozsudku okresního soudu i zprošťujícího rozsudku krajského soudu a tvrdí, že skutkové a právní závěry krajského soudu jakožto soudu odvolacího jsou v rozporu se skutkovými závěry soudu prvého stupně, aniž by krajský soud opakoval dokazování. Podle stěžovatele jsou právní závěry napadeného rozsudku překvapivé, svévolné a jdoucí k tíži stěžovatele jako osoby poškozené. Stěžovatel tvrdí, že zproštění obžalovaných na základě materiálního korektivu dle § 12 odst. 2 trestního zákoníku bylo chybné, neboť krajský soud nedocenil specifičnost případu.
6. Stěžovatel pak rozporuje části odůvodnění rozsudku krajského soudu, cituje obsah některých provedených důkazů (svědecké výpovědi, e-maily), tvrdí, že závěry krajského soudu jsou vadné, nesprávné a v rozporu s hmotným právem. Nesouhlasí se závěrem krajského soudu spočívajícím v tom, že "je zřejmé, že na poli trestního práva tak do značné míry bylo řešeno něco, co primárně spočívá v neřešení občanskoprávních vztahů, nicméně i tyto byly následně vyřešeny", tedy zpochybňuje aplikaci principu subsidiarity trestní represe, na níž bylo rozhodnutí krajského soudu založeno.
7. Z uvedeného stěžovatel dovozuje porušení svého práva na soudní ochranu zaručenou v čl. 36 odst. 1 Listiny.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Stěžovatel v záhlaví i v petitu ústavní stížnosti uvádí, že ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2021 č. j. 13 To 185/2021-460. Jde však o zjevné nedopatření, neboť Ústavnímu soudu je z úřední činnosti známo, že takto označené rozhodnutí krajského soudu se týká zcela jiné věci a jiného stěžovatele. Ústavní soud navíc o ústavní stížnosti směřující vůči takto vymezenému rozhodnutí již rozhodl usnesením ze dne 19. 10. 2021 sp. zn. III. ÚS 2624/21 (všechna rozhodnutí jsou dostupná nalus.usoud.cz), kterým ji odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
10. Zároveň však v textu ústavní stížnosti stěžovatel hovoří o rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2022 č. j. 11 To 157/2022-1109 (resp. o jemu předcházejícím rozhodnutí okresního soudu), z nichž v ústavní stížnosti cituje, tato rozhodnutí též k ústavní stížnosti přikládá, a i z obsahu doložené plné moci vyplývá, že je stěžovatelem udělena pro zastupování týkající se právě rozsudku sp. zn. 11 To 157/2022-1109. Ústavní soud tak vyšel z obsahu celé ústavní stížnosti i z doložených příloh, nevyzýval stěžovatele k opravě vad podání a považoval za předmět řízení před Ústavním soudem doložený rozsudek krajského soudu sp. zn. 11 To 157/2022-1109, tak jak plyne ze záhlaví tohoto usnesení.
11. Ústavní soud se však v této souvislosti musí pozastavit nad úrovní zpracování celé ústavní stížnosti (např. též zcela zmatečné a zavádějící body 3 a 4 části I ústavní stížnosti) a připomenout, že jedním z účelů povinného právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem je podávání ústavních stížností právně srozumitelných a formálně bezvadných.
12. Stěžovatel v řízení před Ústavním soudem jakožto osoba poškozená a zároveň oznamovatel trestného činu napadá zprošťující rozsudek. Ústavní soud však úvodem připomíná, že trestní řízení představuje toliko vztah mezi pachatelem a státem. V zásadě tak platí, že není zaručeno ústavní právo třetí osoby (oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla stíhána a odsouzena. Vedle toho však nelze pominout existenci pozitivních závazků státu spočívajících v ochraně základních práv též před soukromými osobami. V rovině trestního řízení pak mohou tyto pozitivní závazky státu implikovat právo na účinné vyšetřování svědčící obětem porušení některých (nikoli všech) základních práv (srov. např. nález ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3626/13
(N 216/79 SbNU 475) či nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14 ).
13. Ústavní soud tak musel v prvé řadě posoudit, zda v napadeném rozhodnutí, resp. v trestním řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo, byla vůbec "ve hře" taková ústavně zaručená práva stěžovatele, z nichž by mohlo plynout právo na účinné vyšetřování svědčící stěžovateli, a tedy zároveň potencionální možnost stěžovatele jakožto poškozeného v trestním řízení (resp. zároveň oběti porušení daných základních práv) se před Ústavním soudem ochrany těchto svých základních práva domáhat.
14. Ústavní soud v již konstantní judikatuře uvádí, že právo na účinné vyšetřování obecně nenáleží poškozenému v trestním řízení o jakémkoliv trestném činu, ale pouze o těch nejzávažnějších, které jsou svými dopady srovnatelné se zásahem do práva na život, jakým může být např. trestný čin obchodování s lidmi [srov. nález sp. zn. II. ÚS 3626/13 ze dne 16. 12. 2015 (N 216/79 SbNU 475)].
15. Pojetí práva poškozeného na účinné vyšetřování vychází z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, který jej dovozuje toliko ve vztahu k tzv. tvrdému jádru lidských práv. Tato práva jsou zakotvena především v čl. 2 až 4 Úmluvy a patří mezi ně právo na život, právo nebýt mučen nebo podroben nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, a konečně zákaz otroctví, nevolnictví či nucených prací. Právo na účinné vyšetřování se tak váže k nejzávažnějším typům trestné činnosti směřujícím proti člověku a jeho integritě (srov. též např. nálezy ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2012/18
(N 153/96 SbNU 14) či ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1559/20 ).
16. Stěžovatel je právnickou osobou (zapsaným spolkem), nikoli osobou fyzickou, přičemž v předmětném trestním řízení šlo o majetkový delikt, konkrétně o pokus přečinu podvodu. Již z daných důvodů je (s ohledem na shora uvedená východiska) aplikace práva na účinné vyšetřování vyloučena. Sám stěžovatel ostatně ani právem na účinné vyšetřování neargumentuje a zůstává pouze u tvrzeného porušení práva na soudní ochranu zaručenou v čl. 36 odst. 1 Listiny navzdory tomu, že vůči němu nebylo trestní řízení vedeno.
17. Ústavní soud tak uzavírá, že v rozsahu, ve kterém stěžovateli nesvědčí právo na účinné vyšetřování, nemohly orgány činné v trestním řízení porušit ani jeho právo na soudní ochranu či jiné jemu ústavně garantované právo. Nemá-li totiž stěžovatel právo na účinné vyšetřování, zůstává objasnění skutku zakládajícího podezření, že byl spáchán trestný čin, a případné potrestání jeho pachatele či jiná veřejnoprávní reakce vůči němu v mezích vztahu výlučně mezi státem (v procesní rovině reprezentovaným orgány činnými v trestním řízení) a pachatelem (v procesní rovině osobou, proti níž se řízení vede) [srov. např. usnesení ze dne 1. 11. 2022 sp. zn. II. ÚS 2348/22 ].
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. ledna 2023
Jan Filip v. r. předseda senátu