Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky S. A., zastoupené JUDr. Tomášem Nielsenem, advokátem, sídlem Radhošťská 1942/2, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2025 č. j. 25 Cdo 1508/2024-815, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. dubna 2023 č. j. 61 Co 58/2023, 61 Co 57/2023-725 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. října 2022 č. j. 36 C 232/2021-643, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a 1. D. A., 2. Fakultní nemocnice Plzeň, sídlem Edvarda Beneše 1128/13, Plzeň a 3. obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi soudy porušily její základní práva zaručená čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") napadeným rozhodnutím zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala po druhé vedlejší účastnici písemné omluvy a zaplacení 500 000 Kč. Stěžovatelka uplatnila nárok na náhradu újmy za tvrzený zásah do jejích osobnostních práv spočívající v neumožnění návštěv jejího syna hospitalizovaného na jednotce intenzivní péče neonatologického oddělení druhé vedlejší účastnice, a to ve dnech 26. 3. - 8. 4. 2021.
3. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud"), který rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Obdobně jako okresní soud vycházel z dvojího pozitivního testu stěžovatelky prokazujícího nákazu onemocněním COVID-19. Potvrdil, že druhá vedlejší účastnice postupovala správně nejen při stanovení diagnózy COVID-19, ale i při zabránění kontaktu stěžovatelky se synem v nezbytném rozsahu, a že její opatření bylo způsobilé dosáhnout sledovaného cíle, tj. zamezit šíření nákazy v prostorách nemocnice, a tohoto cíle nebylo možné dosáhnout jiným způsobem, který by do práv stěžovatelky zasahoval méně. Krajský soud uzavřel, že druhá vedlejší účastnice omezila právo stěžovatelky v souladu se zákonem v zájmu nerušeného poskytování zdravotních služeb [§ 28 odst. 3 písm. e), § 47 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách)]. Konstatoval, že k zásahu či dotčení osobnosti stěžovatelky nedošlo a okresní soud žalobu žádající omluvu a náhradu nemajetkové újmy správně zamítl.
4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Nejvyšší soud zhodnotil, že stěžovatelka své námitky proti právnímu posouzení oprávněnosti omezení jejího práva na kontakt s dítětem založila na jiném než zjištěném skutkovém stavu věci, který však nelze v dovolacím řízení úspěšně rozporovat. Nevymezila ani jiné otázky, které by znamenaly přípustnost dovolání.
5. Stěžovatelka namítá nedostatky v procesu dokazování před nalézacím soudem týkající se zejména hodnocení diagnostických prostředků a jejich použití k identifikaci nákazy virem COVID-19, které nezhojil odvolací ani dovolací soud. Okresnímu soudu vytýká, že připustil prolomení koncentrace a po uplynutí koncentrační lhůty provedl další listinné důkazy předložené druhou vedlejší účastnicí, přičemž toto zásadní pochybení nezohlednil ani krajský soud ani Nejvyšší soud. Rozporuje závěr soudů o správnosti postupu druhé vedlejší účastnice při provádění diagnostických testů stěžovatelky. Má za to, že z napadených rozhodnutí se nepodává žádný relevantní důvod, který by byl způsobilý omezit její rodičovské právo na styk s dítětem.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. O takovou situaci však nyní nejde.
8. K námitkám stěžovatelky Ústavní soud uvádí následující.
9. Stěžovatelčiny námitky směřují primárně k hodnocení skutkového stavu, tj. zpochybnění vyhodnocení testů RT-PCR na přítomnost části viru SARS CoV-2 ze dne 25. a 26. 3. 2021. Ústavní soud připomíná, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Případný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nebo mezi skutkovými zjištěními a právními závěry může mít za následek porušení základního práva účastníka řízení, a tedy může založit kvalifikovanou vadu, jde-li o rozpor extrémní, který zpochybňuje výsledek soudního řízení. Takové pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci nezjistil.
10. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že v řízení před obecnými soudy bylo prováděno v souladu s § 132 o. s. ř. velmi podrobné dokazování. Závěr, že postup druhé vedlejší účastnice byl v souladu se státem zvoleným způsobem řešení epidemiologické situace, resp. závěr, že stěžovatelka je osobou, u které v klinickém vzorku byla detekována nukleová kyselina viru SARS CoV-2, a že je tedy potvrzeným případem COVID-19 pozitivní osoby, byl v souladu s přístupem zvoleným českými orgány ke zvládnutí epidemie, tj. lege artis, lze považovat za podložený a prostý svévole. Tato skutková zjištění jsou výsledkem nezávislého hodnocení důkazů soudy, do něhož Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat.
11. Za přiléhavé považuje Ústavní soud i z takto zjištěného skutkového stavu vyvozené právní závěry. Soudy správně přistoupily k provedení testu proporcionality, z něhož vyplývá, že soud je povinen zkoumat, zda zásah do základního práva má ústavně legitimní a o zákonné cíle opřený důvod a zda je činěn jen v nezbytně nutné míře a nejšetrnějším ze způsobů vedoucích ještě k zamýšlenému cíli, nediskriminačním způsobem a s vyloučením libovůle (srov. přiměřeně nález ze dne 22. 5. 2023 sp. zn. III. ÚS 3319/22 , bod 39).
Jak vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí, motivem druhé vedlejší účastnice pro omezení kontaktu stěžovatelky se synem, jež představuje zásah do základního práva, bylo zabránění výskytu onemocnění COVID-19 v prostoru s intenzivním stupněm léčby ohrožených pacientů. Soudy porovnávaly právo stěžovatelky na kontakt se synem, a na druhé straně právo na život a zdraví jejího syna a ostatních dětí, novorozenců, jejichž zdravotní problémy vyžadovaly nejintenzivnější péči a kteří byli zvlášť citliví na případné ohrožení virovou či bakteriální nákazou, jakož i jejich rodičů a zdravotnického personálu.
Soudy přihlížely i k provozním možnostem druhé vedlejší účastnice, které neumožňovaly, aby byla stěžovatelka např. umístěna v samostatném pokoji (srov. rozsudek krajského soudu, bod 29). Ústavní soud nepřehlédl, že druhá vedlejší účastnice, vědoma si citlivosti situace, provedla dne 26. 3. 2021 kontrolní test, aby vyloučila možnost náhodné slabé kontaminace tak, aby nedošlo k poškození stěžovatelky (srov. rozsudek okresního soudu, bod 57). Tento test byl opětovně pozitivní. V právních závěrech, k nimž dospěly obecné soudy, Ústavní soud neshledal jakýkoliv ústavněprávní deficit.
12. Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Odmítl proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. září 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu