Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace Bytové družstvo T., zastoupeného Mgr. Janem Baerem, advokátem, sídlem Litoměřická 834/19d, Praha 9 - Prosek, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2025 č. j. Ncp 328/2025-30, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Tomáše Pavlíka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 67 774 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že vedlejšímu účastníkovi zanikla funkce člena jejího představenstva ke dni 16. 6. 2014, přesto mu byly za období od roku 2021 do roku 2024 vyplaceny finanční prostředky v uvedené výši coby jeho odměna a platby na sociální a zdravotní pojištění. Stěžovatelka uvedený spor kvalifikovala jako spor o bezdůvodné obohacení, neboť finanční prostředky byly vyplaceny vedlejšímu účastníkovi, avšak představenstvo nebylo platně zvoleno podle příslušných zákonných předpisů a stanov. Krajský soud měl pochybnost o tom, zda je věcně příslušný, a proto věc předložil Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") k rozhodnutí podle § 104a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť je otázkou, zda jde o spor ve smyslu § 9 odst. 2 písm. f) o. s. ř. či spor pracovněprávní.
3. Vrchní soud napadeným usnesením rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni jsou věcně příslušné okresní soudy (I. výrok) a po právní moci usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Trutnově (II. výrok). Pro účely rozhodování o věcné příslušnosti je podle vrchního soudu zásadní určení skutku v žalobě (v návrhu na zahájení řízení). Stěžovatelka skutkově svůj nárok vymezila tak, že vedlejšímu účastníkovi byla vyplacena odměna (a v jeho prospěch také související odvody) za období, kdy již nebyl členem statutárního orgánu, tudíž se stěžovatelka po něm domáhá vydání bezdůvodného obohacení. Proto nejde o spor týkající se výkonu funkce člena orgánu nebo o spor týkající se likvidace, jak to má na mysli § 9 odst. 2 písm. f) o. s. ř., a k projednání a rozhodnutí dané věci jsou věcně příslušné okresní soudy.
4. Stěžovatelka připomíná, že pětileté funkční období vedlejšímu účastníkovi jako členu představenstva uplynulo v červnu roku 2014. Přesto vedlejší účastník inkasoval plnění za výkon své funkce až do roku 2024. Stěžovatelka se stále domnívá, že v dané věci je v prvním stupni věcně příslušný krajský soud, neboť předmět řízení ve věci samé se týká vrácení odměny za výkon funkce statutárního orgánu a plnění na odvody za zdravotní a sociální pojištění. Připomíná, že krajské soudy v prvním stupni rozhodují věci vyžadující vysoký stupeň specializace, a také proto je správné zachovat jejich příslušnost. Na podporu své argumentace stěžovatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018 sp. zn. 27 Cdo 4163/2017, vydaném ve sporu mezi bývalým jednatelem společnosti s ručením omezeným a touto společností o náhradu škody způsobenou jednatelem, který nejednal s péčí řádného hospodáře. Dále stěžovatelka odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010 sp. zn. 29 Cdo 4780/2007, vydaném ve věci, v níž bylo předmětem sporu zaplacení částky představující majetkový podíl zůstavitelky v družstvu.
5. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka odkazuje na nález ze dne 1. 6. 2010 sp. zn. I. ÚS 904/08 (N 118/57 SbNU 45), v němž se Ústavní soud zabýval přípustností ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutí obecného soudu o věcné příslušnosti. V tomto nálezu Ústavní soud dovodil přípustnost ústavní stížnosti, byť je rozhodnutí o věcné příslušnosti rozhodnutím jen dílčím, kterým řízení ve věci samé nekončí.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná relevantní pochybení ve stěžovatelčině věci Ústavní soud nezjistil, a proto neshledal důvody pro kasační zásah.
8. Podle Ústavního soudu vrchní soud odůvodnil napadené usnesení srozumitelně a ústavně souladným způsobem. Závěr vrchního soudu, že podstatou sporu mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem je vydání bezdůvodného obohacení, ke kterému mělo dojít až poté, co vedlejšímu účastníkovi skončilo funkční období, je plně akceptovatelný. Jde o skutkově i právně odlišnou věc od sporů, v nichž byla vydána stěžovatelkou odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 4163/2017 a sp. zn. 29 Cdo 4780/2007, neboť ve stěžovatelčině věci zjevně nejde o náhradu škody, kterou měl vedlejší účastník stěžovateli způsobit porušením povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře (a která se týkala výkonu funkce zastávané členem orgánu obchodní společnosti), a nejde ani o spor o vyplacení majetkového podílu na družstvu, který svědčil zůstavitelce.
9. K věci lze dodat, že § 9 odst. 2 písm. f) o. s. ř. kalkuluje se spory týkajícími se výkonu funkce členů orgánů, čímž je myšlena aktivní souvislost s výkonem funkce. Je také logický závěr vrchního soudu (usnesení ze dne 7. 5. 2020 sp. zn. Ncp 301/2020), že je třeba § 9 odst. 2 písm. f) o. s. ř. vykládat spíše zužujícím způsobem, neboť krajské soudy mají speciální věcnou příslušnost jen a pouze ve výjimečných, zákonem specifikovaných případech.
10. Důvodem pro zrušení napadeného usnesení nemůže být ani okolnost, že vrchní soud v jiné obdobné věci, v níž byla stěžovatelka rovněž účastnicí řízení, rozhodl, že věcně příslušné jsou v prvním stupni krajské soudy. Bylo by nelogické, aby akceptovatelně odůvodněné usnesení bylo zrušeno jen z toho důvodu, že má odporovat jinému rozhodnutí z jiného soudního sporu. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby sjednocoval judikaturu obecných soudů, byť by nebyla v určitých otázkách jednotná. Podstatná je pro Ústavní soud (ne)ústavnost rozhodnutí napadeného konkrétní ústavní stížností. Uvedený závěr není nikterak v konfliktu ani s odkazovaným nálezem sp. zn. I. ÚS 904/08 , což ostatně plyne již z toho, že Ústavní soud stížnost neodmítl pro nepřípustnost, ale naopak jí posoudil kvazimeritorně.
11. Budiž připomenuto, že ať zákon k rozhodování věci v prvním stupni povolává okresní soud či krajský soud, zůstává účastníkovi řízení zachován přístup k odvolací instanci i dovolací instanci. Případnou nesprávnost v určení věcně příslušného soudu rozhodnutím podle § 104a odst. 2 o. s. ř. lze úspěšně - byť je ústavní stížnost i proti rozhodnutí obecných soudů o věcné příslušnosti přípustná - vytýkat v ústavní stížnosti proti konečnému rozhodnutí, a to tehdy, mohlo-li vadné určení věcné příslušnosti vést k omezení procesních práv stěžujícího si účastníka.
12. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným usnesením nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. září 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu