Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky A. F., zastoupené JUDr. Bohuslavem Sedlatým, advokátem, sídlem náměstí Přemyslovců 15/10, Nymburk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2023 č. j. 3 Tdo 494/2023-500, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. února 2023 č. j. 10 To 2/2023-464 a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 2. listopadu 2022 č. j. 2 T 10/2022-434, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Nymburce, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Nymburce (dále jen "okresní soud") byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, kterého se měla dopustit jako řidička při dopravní nehodě. Za to byla odsouzena k peněžitému trestu ve výměře 70 celých denních sazeb při výměře jedné sazby 500 Kč, tedy celkem 35 000 Kč, k zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 42 měsíců a k povinnosti uhradit poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně ČR škodu ve výši 184 829 Kč a poškozené nezletilé K. B. škodu 6 000 Kč.
3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byl rozsudek okresního soudu zrušen ve výroku o trestu a nově byl stěžovatelce uložen shodný peněžitý trest, avšak trest zákazu řízení byl uložen toliko v délce dvou let.
4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání proti rozsudku krajského soudu jako zjevně neopodstatněné.
5. Trestná činnost, pro kterou byla stěžovatelka odsouzena, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že jako řidička osobního motorového vozidla na křižovatce místních komunikací nepřizpůsobila rychlost jízdy situaci v silničním provozu a nejela takovou rychlostí, aby mohla zastavit vozidlo na vzdálenost, na jakou měla rozhled. Ke křižovatce přijela nepřehlednou pravotočivou zatáčkou rychlostí kolem 65 km/hod a na křižovatce dvou rovnocenných místních komunikací neoznačených dopravními značkami upravujícími přednost v jízdě nedala přednost v jízdě cyklistce K. B. přijíždějící do křižovatky na jízdním kole zprava a přední částí vozidla narazila do levého boku cyklistky, která upadla na přední kapotu a sklo vozidla. Po střetu řidička nesprávně reagovala na vzniklou situaci, když na místo toho, aby vozidlo brzdila, ještě zvýšila rychlost, s vozidlem přejela do protisměru a dále mimo vozovku, přičemž poškozenou cyklistku stále vlekla na přední kapotě vozidla až do místa, kde vozidlo najelo do náspu, převrátilo se na pravý bok a přimáčklo poškozenou cyklistku k zemi. V důsledku dopravní nehody utrpěla poškozená několik zlomenin a dalších zranění s následným podstatným omezením v obvyklém způsobu života, zejména bolestivostí a omezením hybnosti po dobu více než osmi týdnů.
6. Stěžovatelka uvádí, že pro řešení otázky, zda skutečně "nedala přednost zprava" je stěžejní kategorizace obou komunikací. Podle stěžovatelky však komunikace, po které přijížděla poškozená cyklistka, nebyla místní komunikací, když neexistuje žádné rozhodnutí, které by jí tuto kategorii přisuzovalo. Šlo o účelovou komunikaci, což dříve vyplývalo i ze značení dopravními značkami zakazujícími vjezd motorových vozidel a červenými sloupky Z11c nebo Z11g u vyústění komunikace, po níž přijížděla cyklistka (příkaz vozidlům přijíždějícím po předmětné komunikaci dát přednost všem vozidlům přijíždějícím po komunikaci, po níž přijížděla stěžovatelka). To, že toto značení někdo protiprávně odstranil, není chybou stěžovatelky. Na popisované dopravní značení stěžovatelka v postavení řidičky neviděla, ale jakožto znalá místních poměrů o něm věděla. Má proto za to, že nedošlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu. Nadto nesouhlasí s tím, že by v rozhodném okamžiku jela rychlostí kolem 65 km/hod.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů.
Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. Taková pochybení však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
9. Otázka, zda stěžovatelka měla povinnost dát poškozené přednost zprava nebo nikoli, a další aspekty předmětné nehody, včetně rychlosti vozidla stěžovatelky, byly v řízení obecnými soudy posuzovány. Pokud soudy vyšly z toho, že v době nehody nebylo křížení obou komunikací nijak označeno (a to ani červenými směrovými sloupky), a z pravidel silničního provozu vyplývala tzv. přednost zprava, lze v jejich úvaze stěží najít libovůli, která by vyžadovala zásah Ústavního soudu. Ústavnímu soudu, jenž je orgánem ochrany ústavnosti, a nikoliv soudem provádějícím hodnocení důkazů, nepřísluší, aby výsledky provedeného dokazování přehodnocoval.
Kromě toho stěžovatelka v ústavní stížnosti pomíjí, že porušení důležité povinnosti uložené jí jako řidiči bylo současně shledáno i v její zcela nesprávné reakci na prvotní střet s poškozenou, po němž stěžovatelka namísto snížení rychlosti naopak zrychlila, a ještě více než 70 metrů pokračovala s vozidlem v jízdě, během níž vezla poškozenou na kapotě, než došlo k jeho nárazu do hliněného náspu, převrácení a zmáčknutí poškozené, která pod ním zůstala zaklíněna.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto ho podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. listopadu 2023
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu