USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 6. 2023 o dovolání, které podala obviněná A. F., nar. XY, trvale bytem XY, okres XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. 10 To 2/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 2 T 10/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné A. F. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 2. 11. 2022, sp. zn. 2 T 10/2022, byla obviněná A. F. uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v obci Milovice – Boží Dar, okres Nymburk, dne 28. 7. 2021 kolem 06:50 hodin jako řidička osobního motorového vozidla tovární značky XY, RZ: XY, na křižovatce místních komunikací, komunikace vedoucí k místnímu letišti Boží Dar a komunikace vedoucí k zastávce autobusu u panelového domu Boží Dar čp. XY, nepřizpůsobila rychlost jízdy situaci v silničním provozu a nejela takovou rychlostí, aby mohla zastavit vozidlo na vzdálenost jakou měla rozhled, kdy k uvedené křižovatce přijela ve směru od silnice III. třídy číslo 2712 nepřehlednou pravotočivou zatáčkou rychlostí kolem 65 km/hod a na křižovatce dvou rovnocenných místních komunikací neoznačených dopravními značkami upravujícími přednost v jízdě, nedala přednost v jízdě cyklistce AAAAA (pseudonym), nar. XY, přijíždějící do křižovatky na jízdním kole zprava z komunikace vedoucí od autobusové zastávky a přední částí vozidla narazila do levého boku cyklistky, která upadla na přední kapotu a sklo vozidla a po střetu řidička vozidla XY nesprávně reagovala na vzniklou situaci, kdy na místo toho, aby vozidlo brzdila, ještě zvýšila rychlost, s vozidlem přejela do protisměru a dále mimo vozovku, přičemž poškozenou cyklistku stále vlekla na přední kapotě vozidla až do místa, kde vozidlo XY najelo do náspu, převrátilo se na pravý bok a přimáčklo poškozenou cyklistku AAAAA k zemi a v důsledku dopravní nehody utrpěla poškozená AAAAA, nar. XY, zlomeninu pravé klíční kosti s posunem, zlomeninu obou lopatek, zlomeninu příčného výběžku VII. krčního obratle, zlomeninu příčných výběžků III. a IV. bederního obratle, zlomeninu V. žebra vlevo, pohmoždění obou plic, drobný pneumotorax, drobnou trhlinu levé ledviny, podkožní krevní výron v levé, čelně spánkové krajině hlavy, četné drobné kožní oděrky na levé straně vlasové části hlavy, na kloubech prstů levé ruky a na zevní straně pravého stehna rozsáhlou plošnou kožní oděrku na levém boku, pokračující na zevní stranu levého stehna, kolene a bérce a pruhovitou krevní podlitinu na zádech, nad hýžděmi s bezprostředním ohrožením života v důsledku tzv. Crush syndromu, při kterém v důsledku zhmoždění svalstva dochází k uvolnění svalové bílkoviny myoglobinu a dalších produktů, jejichž zachycení v ledvinách vede k poškození ledvin a ledvinovému selhání s nutností komplexní anesteziologické resuscitační péče, včetně umělé plicní ventilace a hospitalizace od 28. 7. 2021 do 10. 8. 2021 ve Fakultní nemocnici XY a následným podstatným omezením v obvyklém způsobu života zejména bolestivostí a omezením hybnosti po dobu více než 8 týdnů.
2. Za to byla podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku, § 67 odst. 2 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku obviněná odsouzena k peněžitému trestu ve výměře 70 celých denních sazeb při výměře jedné sazby 500 Kč, tedy celkem 35.000 Kč.
3. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 42 (čtyřicetidvou) měsíců.
4. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost uhradit poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně ČR, IČO 47114975, sídlem Drahobejlova 1404/4, Praha 9 škodu ve výši 184.829 Kč, a poškozené nezletilé AAAAA, bytem XY škodu ve výši 6.000 Kč.
5. Proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 2. 11. 2022, sp. zn. 2 T 10/2022, podala obviněná odvolání směřující do všech jeho výroků.
6. O odvolání rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. 10 To 2/2023, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněné zrušil ve výroku o trestu a podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku nově obviněnou odsoudil k peněžitému trestu v celkové výši 35.000 (třicet pět tisíc) Kč, sestávajícího ze 70 (sedmdesáti) denních sazeb po 500 (pětistech) Kč.
7. Zároveň uložil obviněné podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 (dvou let). II.
8. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. 10 To 2/2023, podala obviněná dovolání (č. l. 488-491), ve kterém uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. S ohledem na formulaci námitek obviněné lze dospět k závěru, že obviněná odkázala na § 265b odst. 1 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, přestože dovolání bylo podáno dne 21. 4. 2023. Novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022, byl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bez obsahových změn nově podřazen pod písm. h). Jelikož Nejvyšší soud uplatňuje normy trestního práva procesního účinného v době jeho rozhodování, bude užito označení v souladu s novelizovaným zněním.
9. Obviněná v podaném dovolání namítla nesprávnou aplikaci zákona o pozemních komunikacích č. 13/1997 Sb. (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“) a zákona o silničním provozu č. 361/2000 Sb. (dále jen „zákon o silničním provozu“), a neexistenci zavinění jakožto jednoho ze základních znaků trestného činu.
10. Dovolatelka je přesvědčena, že nezanedbala žádnou povinnost, kterou jí zákony ukládají a do křižovatky vjížděla s právem přednosti v jízdě, kdy jí není možno přičítat zavinění dopravní nehody. Kritizuje výsledky úvah soudů obou stupňů, které vycházely z vyjádření Městského úřadu v Lysé nad Labem ze dne 8. 9. 2021, z něhož mělo vyplynout, že předmětné komunikace v projednávané věci nebyly zařazeny do žádné kategorie ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 zákona o silničním provozu. Toto sdělení je však podle obviněné bez právního významu, neboť se nejedná o správní rozhodnutí a obsah tohoto sdělení je v rozporu s dříve vydaným opatřením obecné povahy. V dané oblasti chyběl tzv. passport místních komunikací. Podle obviněné není zřejmé, z čeho vyplývá klíčový závěr soudů o charakteru předmětných komunikací. Má za to, že správný náhled na uvedené skutečnosti je ten, že jela po místní komunikaci z křižovatky ze silnice třetí třídy, zatímco poškozená vyjížděla na tuto komunikaci z účelové komunikace. Řídila se přitom dopravní značkou s dodatkovou tabulkou o tvaru křižovatky. Napojení účelové komunikace na komunikaci vyššího řádu nelze považovat ve smyslu § 2 písm. w) zákona o silničním provozu za místní komunikaci. Argumentem a contrario obviněná dochází k závěru, že je-li v místě umístěna dodatková tabulka s označením tvaru křižovatky, musí se jednat o křižovatku komunikací přinejmenším v kategorii místních, zde tedy o křižovatku silnice třetí třídy a místní komunikace a nemůže jít o odbočení ze silnice 3. třídy na účelovou komunikaci. O napojení účelové komunikace jde až v navazujícím křížení s komunikací vedoucí od obratiště autobusů.
11. Podle obviněné je nutné posoudit i označení výjezdu komunikace, z něhož přijížděla poškozená cyklistka do místa dopravní nehody. V době dopravní nehody nebyl výjezd z této komunikace nijak označen, ale je zřejmé, že v minulosti i znovu po nehodě označen byl směrovým sloupkem červeným, který přikazuje vozidlům přijíždějícím z účelové komunikace na komunikaci křižující dát vozidlům na této komunikaci (v projednávaném případě obviněné) přednost v jízdě.
12. Dále obviněná brojí proti posouzení jejího zavinění. Soudy v projednávané věci danou otázku posoudily velmi povrchně a k její tíži. Zdůraznila, že se pohybovala po předmětné komunikaci s přesvědčením, že se pohybuje po silnici s předností v jízdě, přičemž toto přesvědčení nelze zaměnit za lehkomyslné jednání. Obviněná se seznámila s opatřením obecné povahy, jehož výroková část označuje komunikaci, po které přijížděla, za místní. Díky znalosti předmětné komunikace věděla, že je opatřena značkami a směrovými sloupky červenými, které přikazovaly vozidlům přijíždějícím po této účelové komunikaci z obratiště autobusů dávat vozidlům přijíždějícím po komunikaci, na níž jela dovolatelka, přednost. Věděla, že v době krátce před dopravní nehodou zde vzniklo obratiště autobusů, které před ní zastavovaly a dávaly jí přednost v jízdě. Odvolací soud však tyto okolnosti považoval za bezvýznamné. S ohledem na výše naznačené skutečnosti neměla možnost rozpoznat, že nemá v dané situaci přednost v jízdě. Pohybovala se se svým vozidlem v dopravní situaci, kterou podle jí dostupných informací vyhodnotila správně, kdy její jednání rozhodně nelze vyhodnotit jako jednání nedbalostní.
13. S ohledem na výše uvedené obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací podle § 256k tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil v celém rozsahu a dále podle § 265l tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu projednal a znovu rozhodl.
14. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 15. 5. 2023, sp. zn. 1 NZO 328/2023.
15. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněné, poukázal na to, že obviněná v dovolání pouze opakuje argumentaci, kterou již na svou obhajobu uplatnila v předchozích fázích trestního řízení, a se kterou se soudy dříve ve věci činné správným a dostatečným způsobem vypořádaly, přičemž ji označily za nedůvodnou. Se závěry soudů nižších stupňů se státní zástupce zcela ztotožnil, přičemž odkázal zejména na body 9. – 12. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Dále uvedl, že obviněná formálně nepřesně označila uplatněný dovolací důvod, kdy se lze domnívat, že přehlédla novelu trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022.
16. S odkazem na bod 9. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu uvedl, že ze zjištění soudu vyplynulo, že v době střetu motorového vozidla obviněné a jízdního kola poškozené se nejednalo o komunikace jiné kategorie, což vyplývá nejen ze zprávy Městského úřadu v Lysé nad Labem, ale i z absence příslušného značení označujících komunikaci jako účelovou. Na tom podle státního zástupce nemůže změnit nic ani následně provedená kategorizace, ani předcházející několik let staré opatření z roku 2017, které není správním rozhodnutím a komunikace do jednotlivých kategorií nezařazuje. Ve shodě s odvolacím soudem státní zástupce podotkl, že je stěží představitelné, že by běžný člověk při pohybu po pozemní komunikaci byl za všech okolností obeznámen s jejich právním statusem stejně jako s dokumenty, které ho prokazují. Takový požadavek by byl nesmyslný. Je proto naprosto přirozené, že se každý účastník silničního provozu spoléhá na případné dopravní značení. V obecné rovině pak státní zástupce připomíná, že běžně v průběhu času dochází ke změně v kategorizaci komunikací, ke změně dopravní situace a s tím souvisejícího značení. Proto je primárně zapotřebí sledovat situaci v silničním provozu, řídit se dopravním značením a chovat se ukázněně a podle pravidel silničního provozu, přičemž tuto povinnost měla jak obviněná, tak i poškozená. V místě střetu se podle skutkových zjištění nenacházelo žádné dopravní značení. Pokud se obviněná tedy nacházela v křižovatce dvou rovnocenných komunikací bez dopravního značení, nemohla si danou situaci vykládat tak, že má přednost v jízdě s odůvodněním, že „poškozená se podle jejího názoru – a na rozdíl od ní – pohybovala pouze po účelové komunikaci“, případně že „v minulosti jí autobusy přijíždějící po této komunikaci zprava dávaly přednost“. Byla naopak povinna respektovat povinnost uloženou jí ustanovením § 22 odst. 2 zákona o silničním provozu, které upravuje tzv. přednost zprava. Pokud tento zákonný pokyn nerespektovala, tak je podle státního zástupce namístě dospět k závěru, že vzniklou dopravní nehodu, jakož i její následek na zdraví poškozené nastal v přímé příčinné souvislosti s porušením tohoto pravidla.
17. Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné A. F. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. a), c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. III.
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
19. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. 10 To 2/2023, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněné zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
20. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
21. Je třeba uvést, že přestože obviněná kritizuje hodnocení důkazů učiněných soudy nižších stupňů, tak se omezuje na prostou polemiku se skutkovými zjištěními vyvozenými z provedených důkazů a hodnocení provedených důkazů. Takový způsob kritiky stabilizovaných skutkových zjištění však nelze považovat za relevantní, natož dovozovat, že obviněná snad měla v úmyslu uplatnit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě (skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů). Není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaký dovolací důvod ve vztahu ke konkrétní námitce uplatňuje. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů.
22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
23. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též
jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). V rámci uplatněného dovolacího důvodu nicméně není možné polemizovat se skutkovými závěry soudu, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz je pro skutkové zjištění více důležitý, nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr, jak činí dovolatelka.
24. Východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak například v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
25. Obviněná namítla, že není možné dovozovat naplnění skutkové podstaty trestného činu kladeného jí za vinu, neboť neporušila závažnou povinnost v dopravě, a současně ní ve věci dáno zavinění. Své námitky vystavila na tvrzení, že komunikace, po níž přijížděla poškozená byla na rozdíl od té, po které přijížděla ona sama se svým vozidlem, komunikací účelovou, pročež křížení těchto dvou cest nebylo možno považovat za křižovatku. Uvedenými námitkami se opakovaně zabývaly soudy obou stupňů a shodně dospěly k tomu, že nejsou důvodné.
26. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že obviněná byla uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
27. Problematika porušení důležité povinnosti ve smyslu § 147 odst. 2 tr. zákoníku je judikaturou rozsáhle řešena. Ve stručnosti lze připomenout, že za porušení důležité povinnosti není možno mechanicky považovat porušení jakékoliv povinnosti vyplývající z povolání, postavení, funkce nebo ze zákona, nýbrž jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, resp. kdy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. např. rozhodnutí č. 11/1964 Sb. rozh. tr. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2008, sp. zn. 8 Tdo 163/2008).
28. Platí, že v případě řidiče motorového vozidla se jedná o důležitou povinnost uloženou mu podle zákona a vyplývající z jeho postavení, pokud její porušení má zpravidla za následek vznik reálného nebezpečí pro lidský život a zdraví (srov. č. 45/2005 - II. Sb. rozh. tr., obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1046/2009). Z těchto naznačených východisek bylo nutno přistupovat k námitkám obviněné.
29. Za porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona je třeba považovat porušení některé z mnoha možných důležitých povinností, které mají vztah k ochraně zdraví (života) lidí. Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněná byla uznána vinnou, že jinému z nedbalosti způsobila těžkou újmu na zdraví a spáchala takový čin proto, že porušila důležitou povinnost vyplývající z jejího postavení a uloženou jí podle zákona. Porušení důležité povinnosti uložené jí podle zákona soudy spatřovaly v tom, že jako řidička osobního automobilu nerespektovala ustanovení § 22 odst. 2 zákona o provozu na pozemních komunikacích, neboť nedala přednost cyklistce přijíždějící zprava a navíc nepřizpůsobila rychlost jízdy vzdálenosti na jakou měla dohled, tj. výhledovým podmínkám (srov. bod 11. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 12. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nedání přednosti v jízdě při průjezdu křižovatkou poškozené nezletilé, která přijížděla na komunikaci, po níž jela obviněná svým osobním automobilem, bylo rozhodující příčinou dopravní nehody, jejímž důsledkem bylo způsobení těžké újmy na zdraví poškozené nezletilé.
30. Obviněná naplnění zvoleného dovolacího důvodu dovozuje z tvrzení, že to byla poškozená, která porušila zákon o silničním provozu, neboť přijížděla z účelové komunikace a bylo tedy její povinností dát přednost obviněné. Ustanovení § 22 odst. 2 zákona o silničním provozu pak není možné na projednávaný případ aplikovat, neboť křížení účelové a místní komunikace za křižovatku ve smyslu zákona o pozemních komunikacích považovat nelze.
31. V návaznosti na toto tvrzení Nejvyšší soud připomíná, že podle § 22 odst. 2 zákona o silničním provozu nevyplývá-li přednost v jízdě z ustanovení odstavce 1, musí dát řidič přednost v jízdě vozidlům nebo jezdcům na zvířatech přijíždějícím zprava nebo organizované skupině chodců nebo průvodcům hnaných zvířat se zvířaty přicházejícím zprava.
32. Podle § 2 písm. w) zákona o silničním provozu je křižovatka místo, v němž se pozemní komunikace protínají nebo spojují; za křižovatku se nepovažuje vyústění polní nebo lesní cesty nebo jiné účelové pozemní komunikace na jinou pozemní komunikaci.
33. Ve shodě s argumentací odvolacího soudu uvedené v bodě 9. odůvodnění rozsudku je v možno v obecné rovině přisvědčit tomu, že kategorizace komunikací v § 2 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích jsou vůči sobě v hierarchickém vztahu, čemuž odpovídá jak definice jednotlivých typů komunikací, ale též určení jejich vlastníků, rozsah povinností k nim se vztahujících či faktické praktické aspekty správy jednotlivých komunikací (údržba, prioritizace oprav, reálný význam komunikací, technické požadavky na ně). Podle toho, jak se zvyšuje či snižuje dopravní významnost určité komunikace, také dochází k jejímu zařazování (a vyřazování) z jedné kategorie do druhé, přičemž jedinou pozemní komunikací, u které se pro její vznik nevyžaduje vydání správního rozhodnutí o zařazení do příslušné kategorie, je pozemní komunikace účelová, k jejímuž vzniku postačuje naplnění určitých definičních znaků, které stanoví zákon, a také bohatá soudní judikatura, zejména pak Nejvyššího správního soudu. Jak však bude rozvedeno, v projednávané situaci, resp. v době nehody, se komunikace, po níž přijížděla obviněná a komunikace, po níž přijela poškozená nezletilá, co do právního statusu nikterak nelišily.
34. Dlužno podotknout, že celá argumentace obviněné je založena především na vlastní verzi skutkového děje, který nemá oporu v provedeném dokazování, ba dokonce, je provedenými důkazy přímo vyloučen. Obviněná polemizuje se stabilizovanými skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů a vyčítá soudům, že se řádně nevypořádaly s jí předloženými důkazy, kdy konkrétně poukazuje na opatření obecné povahy Městského úřadu v Lysé nad Labem ze dne 26. 4. 2017 č. 11/17. Opakovaně vznášenými námitkami vůči hodnocení důkazů se dožaduje jejich odlišného hodnocení.
Teprve na podkladě svých vlastních hodnotících úvah a vlastní verze skutkového děje přistupuje k právní argumentaci. Stejně jako v předchozích fázích trestního řízení tak své námitky vystavila na odlišném hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu odlišné od stabilizovaných skutkových zjištění, kterými je Nejvyšší soud až na markantní a křiklavá pochybení ze strany soudů nižších stupňů specifikovaných v neuplatněném dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vázán. Zároveň je třeba s ohledem na obsah argumentace obviněné zdůraznit, že pro vyhodnocení charakteru komunikací je jediným a rozhodujícím okamžikem ten, kdy se udál skutek, který je obviněné připisován.
Dopravní značení či právní status předmětných komunikací v době nehody nelze dovozovat podle faktického či právního stavu 4 roky předtím (obviněnou poukazované opatření obecné povahy ze dne 26. 4. 2017, které se ovšem nezabývalo přímo kategorizací předmětných komunikací a nebylo možné jej považovat za správní rozhodnutí určující pro charakter předmětné komunikace) či dva měsíce po incidentu (rozhodnutí o kategorizaci předmětných komunikací Městského úřadu v Lysé nad Labem ze dne 2. 9. 2021). Je vhodné poznamenat, že zvláště rozhodnutí Městského úřadu v Lysé nad Labem ze dne 2.
9. 2021 a následné osazení předmětných komunikací dopravním značení naopak podporuje závěr soudů nižších stupňů, který stanovuje charakter předmětných komunikací jakožto komunikací účelových. V případě, kdy by tomu již bylo v minulosti, jak tvrdí obviněná, nebyl by důvod takové rozhodnutí minimálně stran komunikace, po níž přijížděla poškozená nezletilá, vydávat. Bylo postaveno najisto, že v době nehody nebyly předmětné komunikaci nikterak kategorizovány, s čímž plně koresponduje vyjádření Městského úřadu Lysá nad Labem ze dne 8.
9. 2021, z něhož jednoznačně vyplývá, že „k 28. 7. 2021, kdy došlo k nehodě, nebyly předmětné pozemní komunikace zařazeny do žádné kategorie ve smyslu § 2 odst. 2 zák. č. 13/1997 Sb., a ke změně tohoto stavu došlo teprve rozhodnutím téže instituce ze dne 2. 9. 2021“ (srov. bod 10. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Dále je vhodné a nutné poukázat na to, že podle stabilizovaných skutkových zjištění nebylo v době nehody na místě žádné dopravní značení upravující přednost či určující charakter komunikací, na jejichž křížení došlo k nehodě, tedy ani dopravní značka P2 s dodatkovou tabulkou E2b o tvaru křižovatky či dokonce červené směrové sloupky.
Existence dopravního značení v době nehody nejenže nevyplývá z žádného provedeného důkazu, ale některými je dokonce přímo vyloučena (například fotodokumentací místa nehody či protokolem o nehodě v silničním provozu). Nelze proto než dospět ke stejnému závěru jako soudy nižších stupňů, tedy, že v době dopravní nehody byly obě dvě předmětné komunikace rovnocennými účelovými komunikacemi, jejichž křížení bylo nutné vnímat jakožto křižovatku ve smyslu § 2 písm. w) zákona o silničním provozu, v níž jsou účastníci silničního provozu (tedy i obviněná) povinni se řídit ustanovením § 22 zákona o silničním provozu, včetně jeho odstavce druhého, který stanovuje tzv. „pravidlo pravé ruky“, tedy povinnost v případě neupravení křižovatky dopravním značením dát přednost v jízdě tomu účastníkovi silničního provozu, který přijíždí zprava.
Tím, že obviněná nerespektovala tuto důležitou povinnost a přednost poškozené nezletilé přijíždějící na jízdním kole nedala, zavinila nehodu, jejíž výsledkem byla těžká újma na zdraví poškozené nezletilé.
35. Zranění poškozené nezletilé si vyžádala její hospitalizaci od 28. 7. 2021 do 10. 8. 2021 ve Fakultní nemocnici XY. Následně byla podstatně omezena v obvyklém způsobu života zejména bolestivostí a omezením hybnosti po dobu více než 8 týdnů. Nelze odhlédnout od následné reakce obviněné, která po střetu s poškozenou nezletilou místo okamžitého zastavení naopak zrychlila a více než 70 m s poškozenou nezletilou na kapotě auta pokračovala v jízdě, než došlo k nárazu do hliněného náspu a převrácení, zmáčknutí a zaklínění nezletilé poškozené pod vozidlo dovolatelky. Z výše rozvedených důvodů proto nebylo možné námitce dovolatelky, že nenaplnila skutkovou podstatu trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť žádnou důležitou povinnost vyplývající z jejího postavení coby řidiče motorového vozidla a účastníka silničního provozu neporušila, v jakémkoli ohledu přisvědčit.
36. K námitce obviněné, že jí nelze přičítat zavinění na události, a to ani zavinění nedbalostní se Nejvyšší soud vyjádřil již výše. Považuje však za vhodné poukázat na to, že obviněná porušila rovněž obecnou prevenční povinnost v dopravě, kterou ukládá ustanovení § 4 písm. a) zákona o silničním provozu, podle kterého při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. Jedná se o prevenční povinnost pro účastníky silničního provozu, kterou nepochybně obviněná porušila, když vjížděla rychle do křižovatky za situace, kdy neměla dostatečný přehled o momentální dopravní situaci. Obviněná díky své místní znalosti věděla, že křižovatka není příliš přehledná. Místo toho, aby s tímto vědomím jela opatrně sníženou rychlostí, tak aby zabránila případnému střetu s dalšími účastníky silničního provozu, vjížděla do nepřehledné zatáčky zvýšenou rychlostí a nepřizpůsobila rychlost jízdy výhledovým poměrům. Na uvedeném závěru nemůže změnit nic ani tvrzení obviněné, že je v místě autobusová zastávka, kde jí autobusy dávaly běžně přednost, ani tvrzená znalost opatření obecné povahy č. 11/17 či údajná předchozí přítomnost dopravního značení ve formě směrových červených sloupků. Z těchto důvodů neshledal Nejvyšší soud námitky obviněné důvodnými.
37. Je třeba rovněž upozornit i na to, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, jak činí dovolatelka v projednávané věci. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17). IV.
38. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné A. F. odmítl.
39. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil tato rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 6. 2023
JUDr. Petr Šabata předseda senátu