Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Alana Faila, zastoupeného JUDr. Václavem Hajšmanem, advokátem, sídlem náměstí Republiky 204/30, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2025 sp. zn. 28 Cdo 972/2025, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. října 2024 sp. zn. 10 Co 881/2024 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 11. července 2024 sp. zn. 9 C 22/2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-sever, jako účastníků řízení, a Jany Mužikové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel požaduje zrušit v záhlaví označená rozhodnutí. Tvrdí, že civilní soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu plyne následující. V roce 2007 se stěžovatel seznámil s vedlejší účastnicí. V tentýž rok uzavřeli s vidinou budoucího společného života v České republice nepojmenovanou smlouvu (dohodu o společném soužití), podle které měl stěžovatel vedlejší účastnici zasílat peníze, aby koupila pozemek a nechala postavit rodinný dům. Výlučným vlastníkem měl být stěžovatel. Vedlejší účastnice však nedostála svým povinnostem. Koupila nemovitou věc (rodinný dům), vlastnicí však byla ona (prosinec 2007).
O této skutečnosti se stěžovatel dozvěděl během návštěvy Česka v roce 2009. Přesto oba neukončili partnerský vztah, naopak, v roce 2011 uzavřeli manželství. Po krátkém soužití v Kanadě (necelý rok do ledna 2014) se vedlejší účastnice vrátila do České republiky. Záhy poté rodinný dům prodala a koupila jiné nemovité věci (jednak spoluvlastnický podíl na pozemku, jednak celý pozemek, na kterém postavila rodinný dům a vybavila jej za peníze zčásti utržené z prodeje, zčásti zaslané stěžovatelem). V prosinci 2015 vedlejší účastnice ukončila vztah se stěžovatelem a dále s ním nekomunikovala.
České soudy jejich manželství pravomocně rozvedly až březnu 2021 (rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 28. 1. 2021 č. j. 9 C 140/2019-78).
3. Stěžovatel tvrdí, že zaslal vedlejší účastnici celkem 5 mil. Kč. A právě tato částka je předmětem nynějšího sporu a žaloby stěžovatele na vydání bezdůvodného obohacení. Spor se posuzoval podle již zrušeného zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "starý občanský zákoník"). Okresní soud Plzeň-sever uzavřel, že právním důvodem plnění byla výše uvedená dohoda. V okamžiku jejího ukončení odpadl právní důvod, na základě kterého stěžovatel zasílal vedlejší účastnici peníze, zaslané peníze jsou bezdůvodným obohacením.
Protože vedlejší účastnice vznesla námitka promlčení, musel okresní soud posoudit, zda stěžovatel nežaloval vedlejší účastnici příliš pozdě, tj. zda již neuplynula dvouletá promlčecí lhůta (§ 107 odst. 1 starého občanského zákoníku). Okresní soud uzavřel, že lhůta uplynula. Svůj závěr opřel o dva argumenty. Zaprvé, v jiném řízení, jehož předmětem byly nemovité věci, které vedlejší účastnice koupila po návratu z Kanady, okresní soud uzavřel, že tvoří součást společného jmění manželů (rozsudkem ze dne 25.
2. 2020 č. j. 8 C 264/2018-181). Nejpozději v tomto okamžiku měl stěžovatel povědomí, že se vedlejší účastnice bezdůvodně obohatila. Zadruhé, promlčecí lhůta pro vydání bezdůvodného obohacení nemohla v době vyhlášení rozsudku z roku 2020 začít běžet, protože stěžovatel a vedlejší účastnice byli stále manžely. Promlčecí lhůta počala běžet až pravomocným rozvodem manželů, tj. 6. 3. 2021. Lhůta uplynula 6. 3. 2023, stěžovatel uplatnil před soudem nárok až v březnu 2024, tedy pozdě.
4. Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil. Nejpozději dnem rozvodu muselo stěžovateli být jasné, že jejich dohoda zanikla, a proto se mohl po vedlejší účastnici domáhat vydání bezdůvodného obohacení. Judikatura po jednotlivcích nepožaduje důkladnou znalost práva, stačí hrubá představa, která se opírá o skutkové okolnosti.
5. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání. Krajský soud rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou. Vědomostí, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (§ 107 starého občanského zákoníku), se myslí znalost skutkových okolností, na jejichž základě si jednotlivec může utvořit laickou představu o vzniku nároku na bezdůvodné obohacení. Počátek běhu promlčecí lhůty se neodvíjí od znalosti soudního rozhodnutí, které je navíc nedílnou součástí judikatury již 15 let.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel předkládá jiný názor na začátek běhu promlčecí lhůty. Prý počala běžet až v lednu 2024, kdy stěžovatele advokát informoval o "nové" judikatuře (jmenovitě o rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009 sp. zn. 28 Cdo 2716/2008). Podle stěžovatele je skutečná vědomost spjata s osvojením si právní kvalifikace, zde se seznámením se s judikaturou.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je jejímu k projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je přípustná.
8. Ač mají jednotlivci ústavní právo se domáhat soudní ochrany práv, nemohou tak činit nekonečno dlouho. Taková možnost by narážela na ústavní princip právní jistoty, jehož účelem je mj. ustálit právní vztahy ve společnosti. Jedním z mnoha nástrojů, které napomáhají těchto cílů dosáhnout, je promlčení.
9. U bezdůvodného obohacení měl Ústavní soud několik příležitostí se vyjádřit k počátku běhu promlčecí lhůty, jmenovitě k § 107 starého občanského zákoníku [nález ze dne 19. 3. 2018 sp. zn. II. ÚS 2460/17
(N 53/88 SbNU 699) či stěžovatelem zmiňovaný nález ze dne 10. 5. 2022 sp. zn. III. ÚS 2127/21
(N 57/112 SbNU 25)]. Ústavní soud se v podstatě přihlásil k judikatuře Nejvyššího soudu. Pro počátek běhu promlčecí lhůty je rozhodný okamžik, kdy oprávněný jednotlivec si je vědom všech skutečností (tj. existence bezdůvodného obohacení a totožnosti obohaceného), které mu umožní smysluplně uplatnit jeho nárok před soudem. Jde o vědomost o skutkových okolnostech, nikoli o právní kvalifikaci. Na posledně řečené navázal též nález III. ÚS 2127/21 , na který stěžovatel opakovaně odkazoval. Je sice pravda, že laická vědomost o věcech, které mají z pohledu soudu povahu znalosti právní, má jistý význam (srov. body 28 až 30 nálezu III. ÚS 2127/21 ; v odborné literatuře srov. Brim, L. Význam právního hodnocení pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty. Právní rozhledy, č. 15-16/2022, s. 515 a násl.). Ovšem ne v té míře, jaké se stěžovatel nyní dovolává. Ústavní soud nikdy neřekl, že počátek promlčecí lhůty se odvíjí od okamžiku, kdy jednotlivec najde to či ono soudní rozhodnutí.
10. Civilní soudy upozornily, že vědomost o skutkových okolnostech zakládajících jeho nárok si stěžovatel mohl osvojit již v roce 2015, neboť okamžikem ukončení vztahu vedlejší účastnicí dodatečně zanikl důvod, na základě kterého jí posílal peníze. Stěžovatel byl až do roku 2021 manželem vedlejší účastnice; do té doby nemohla promlčecí lhůta ani začít běžet. Na těchto závěrech není nic neústavního, současně tyto závěry zachovaly stěžovateli více než dostatečnou lhůtu k obraně jeho práv.
11. Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Odmítl proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu