USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce A. F., zastoupeného JUDr. Václavem Hajšmanem, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 204/30, proti žalované J. M., zastoupené Mgr. Monikou Preslovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Malická 1576/11, o zaplacení částky 5.000.000,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 9 C 22/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. října 2024, č. j. 10 Co 881/2024-359 (dle obsahu spisu žurnalizován na č. l. 124), takto:
Dovolání se odmítá.
1. Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 11. 10. 2024, č. j. 10 Co 881/2024-359 (dle obsahu spisu žurnalizován na č. l. 124), potvrdil částečný rozsudek Okresního soudu Plzeň- sever (dále „soud prvního stupně“) ze dne 11. 7. 2024, č. j. 9 C 22/2023-327 (dle obsahu spisu žurnalizován na č. l. 106), jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 5.000.000,- Kč.
2. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce se podanou žalobou domáhal vydání bezdůvodného obohacení jakožto náhrady za peněžní prostředky poskytnuté v letech 2007 a 2008 žalované na zakoupení pozemku a vybudování rodinného domu, jenž měl být dle dohody žalobce a žalované uzavřené v roce 2007 využíván ke společnému soužití účastníků řízení a měl náležet do výlučného vlastnictví žalobce. Žalobcem poskytnutý finanční obnos žalovaná použila v roce 2007 na koupi pozemku parc. č. XY a pozemku parc.
č. st. XY, na němž byl následně postaven rodinný dům č. p. XY, vše v katastrálním území XY (dále „předmětné nemovitosti“). Výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí se stala žalovaná, což žalobce zjistil v prosinci roku 2009. V roce 2014 žalovaná předmětné nemovitosti prodala a koupila jiné nemovitosti v katastrálním území XY, kde začala budovat další rodinný dům. Dne 25. 6. 2011 účastníci řízení uzavřeli manželství, avšak v prosinci roku 2015 vztah ukončili a jejich manželství bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 28.
1. 2021, č. j. 9 C 140/2018-78, jenž nabyl právní moc ke dni 5. 3. 2021. Soudy nižších instancí dovodily, že v prosinci roku 2015 došlo k ukončení dohody o společném soužití účastníků řízení, pročež tímto okamžikem přestal existovat právní důvod, pro který se žalobce finančně podílel na koupi předmětných nemovitostí, včetně výstavby rodinného domu. Konstatovaly, že (subjektivní) promlčecí doba k vydání případného bezdůvodného obohacení začala běžet poté, co manželství účastníků řízení bylo pravomocně rozvedeno, tedy od 6.
3. 2021, a její poslední den tak připadl na 6. 3. 2023. Jelikož žalobce uplatnil nový nárok na vydání bezdůvodného obohacení v řízení o vypořádání společného jmění manželů až změnou žaloby (jejím rozšířením) dne 4. 3. 2024 a žalovaná vznesla námitku promlčení, jež shledaly důvodnou, přistoupily k zamítnutí žaloby.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud napadeným rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu při řešení otázky týkající se stanovení počátku subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21 (tento nález, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 524/2022 (označený rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), připomíná, že pro počátek subjektivní promlčecí doby je rozhodný okamžik, kdy mohl ochuzený reálně seznat vznik bezdůvodného obohacení. Domnívá se, že pro vznik nároku na vrácení poskytnutých finančních prostředků je nezbytná schopnost právně kvalifikovat ujednání mezi žalobcem a žalovanou z roku 2007 jako nepojmenovanou smlouvu o společném soužití ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2716/2008. Vyjadřuje proto přesvědčení, že běh subjektivní promlčecí doby započal dne 19. 1. 2024, kdy se žalobce od svého právního zástupce dozvěděl o existenci zmíněného rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2716/2008. Odvolacímu soudu vytýká, že počátek subjektivní promlčecí doby stanovil na základě několika hypotéz a nezabýval se skutečnou vědomostí žalobce jako ochuzeného o právním důvodu jeho finančního plnění žalované ani tím, kdy tento právní důvod odpadl. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalovaná se k dovolání žalobce vyjádřila nesouhlasně a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, popřípadě zamítl.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.).
6. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Dovolání žalobce není pro jím vymezenou právní otázku ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
8. Posuzovaný právní vztah se řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, účinným do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), neboť peněžní prostředky byly na základě předcházejícího smluvního ujednání účastníků řízení poskytnuty dne 25. 10. 2007 a dne 26. 8. 2008 (viz ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014; k aplikaci právní úpravy účinné v době vzniku právního důvodu k plnění, který odpadl, z hlediska užití intertemporálních ustanovení právního předpisu dále srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3531/2019, jakož i judikaturu v něm citovanou).
9. V rozhodovací praxi dovolacího soudu se konstantně připomíná, že u práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je speciálně stanovena dvojí kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní, která je dvouletá (§ 107 odst. 1 obč. zák.), a objektivní tříletá, resp. desetiletá (§ 107 odst. 2 obč. zák.), přičemž jejich počátek je upraven odlišně. Tyto promlčecí doby tak počínají, běží a končí nezávisle na sobě a skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí bez ohledu na případný běh druhé promlčecí doby (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3634/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1374/2018, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4744/2017).
10. Z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté promlčecí doby (§ 107 odst. 1 obč. zák.) je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Jinak řečeno, pro počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví všechny takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, či ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3003/99), a není přitom rozhodné, že měl již dříve možnost dozvědět se skutečnosti, na jejichž základě si mohl učinit úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4499/2010, ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3166/2009, nebo ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006). Nezáleží dále ani na tom, zda se oprávněný o svém právu nedozvěděl vlastním zaviněním, tedy zda se (skutečně) o svém právu mohl anebo měl dozvědět při vynaložení potřebné péče. Vědomost oprávněného o tom, že se na jeho úkor někdo obohatil a o tom, v čí prospěch k tomuto obohacení došlo, musí být skutečná, prokázaná, nikoliv jen předpokládaná (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 33 Odo 877/2001, a ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002). Touto vědomostí však ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze vznik práva z bezdůvodného obohacení dovodit (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 20 Cdo 927/98, ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3166/2009, a ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2892/2012).
11. Zhodnocení nemovitosti investicemi třetí osoby je ve spojení s dále připomenutou skutečností příkladem majetkového prospěchu získaného plněním z právního důvodu, který odpadl (viz § 451 obč. zák.). V této situaci dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení až v okamžiku, kdy tento právní důvod ztratil své účinky (odpadl). Za dostatečný právní důvod vynaložení investic na nemovitost (dům) v tomto směru, tj. z pohledu naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení vzniklého z právního důvodu, jenž odpadl, soudní praxe považuje i vzájemnou dohodu účastníků o společném soužití a využívání nemovitosti, na jejímž základě se investující osoba (aniž by byla jejím vlastníkem) podílela na pořízení nemovitosti či na jejích stavebních úpravách; ke vzniku bezdůvodného obohacení v takovém případě dochází teprve v okamžiku, kdy účastníci takové dohody zrušili společné soužití a společné užívání nemovitosti (k tomu srovnej např. dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2716/2008, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 382/2012, ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3053/2013, a ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3531/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3926/2019).
12. Z ustanovení § 114 obč. zák. pak plyne, že u práv mezi zákonnými zástupci na jedné straně a nezletilými dětmi a jinými zastoupenými osobami na druhé straně, jakož i u práv mezi manžely, nejde-li o úroky a opětující se plnění, se počátek promlčecí doby odsouvá do toho dne, kdy mezi účastníky občanskoprávního vztahu, z něhož vyplývá příslušné právo, přestane existovat vztah zákonného zastoupení anebo vztah manželský. Již dříve započatá promlčecí doba se za trvání tohoto vztahu staví (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 33 Cdo 5003/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 783/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud zamítl nálezem ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. II. ÚS 231/10).
13. Výše odkazované ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu se odvolací soud napadeným rozsudkem nikterak nezpronevěřil, shledal-li žalobcem uplatněné právo na vydání bezdůvodného obohacení (kvalifikované jako plnění z právního důvodu, jenž odpadl) promlčeným z důvodu uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby (§ 107 odst. 1 obč. zák.), jejíž počátek spojil nikoliv snad s předpokládanou (presumovanou) vědomostí o skutečnostech relevantních pro uplatnění práva u soudu, ale s konkrétními individuálními zjištěními o prokázané vědomosti žalobce o všech skutkových okolnostech zakládajících jeho právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalované včetně těch, jež se týkají důvodu poskytovaného plnění a jeho odpadnutí (žalobce investoval do nemovitostí ve vlastnictví žalované na základě dohody účastníků uzavřené s vidinou časově neomezeného společného soužití a bydlení, později však došlo ke zrušení jejich společného soužití a následnému rozvodu manželství; k tomu dále srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.
7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1374/2018). Ve světle učiněných zjištění (prokázaná informovanost žalobce o skutkových okolnostech, z nichž bylo lze dovodit vlastnictví žalované k předmětným nemovitostem, tedy že investice vynaložil na její výlučný majetek, spolu se zjištěním o ukončení společného soužití i jejich manželství, popřípadě též následně žalobcem vznášené požadavky v řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň- sever pod sp. zn. 8 C 264/2017, jež pravomocně skončilo ke dni 22. 9. 2020) není závěr odvolacího soudu nikterak nepřiměřený.
Právě proto, že vědomostí oprávněného (ochuzeného) míní ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. nikoliv znalost právní kvalifikace, nýbrž toliko skutkových okolností, z nichž lze vznik práva z bezdůvodného obohacení dovodit, není pro závěr o počátku subjektivní promlčecí doby v souzeném případě právně významný ani případný mylný úsudek žalobce o právní kvalifikaci (jemu prokazatelně známých) skutkových okolností. Přisvědčit tudíž nelze argumentaci žalobce, jež svazuje vznik práva na vydání bezdůvodného obohacení s předpokladem znalosti právní kvalifikace, neboť tak pomíjí rozhodné momenty uvedené v judikatuře dovolacího soudu.
Ani seznámení se s judikatorním řešením určité právní otázky, jejíž řešení dovolatel vztahuje i na „svůj“ případ, tak nemůže být okolností, od níž by počala běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Ostatně, dovolatelem připomínaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2716/2008, je součástí ustálené rozhodovací praxe již patnáct let a pro nikoho tedy nemohl být počátkem roku 2024 nový či jakkoliv přelomový právní závěr, jenž se z něj o vazbě mezi vznikem bezdůvodného obohacení a odpadnutím právního důvodu plnění, spočívajícího v ukončení společného soužití podává.
14. Zpochybňuje-li přitom žalobce zjištění odvolacího soudu o okamžiku, k němuž se dozvěděl o vzniku bezdůvodného obohacení, představuje jeho polemika kritiku konkluzí skutkových a nikoliv právních. Platí přitom, že polemika se skutkovými závěry soudů nižšího stupně s účinností od 1. 1. 2013 nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu); uplatněním způsobilého dovolacího důvodu pak není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím skutkových námitek tudíž na přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. usuzovat nelze.
15. Rozhodnutí odvolacího soudu nekoliduje ani s dovolatelem akcentovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, na nějž odkazuje i dovolatelem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 524/2022, neboť se jedná o kauzy skutkově i právně nesouměřitelné. V odkazovaných rozhodnutích Ústavní soud, respektive Nejvyšší soud, tamějším soudům vytkl, že závěr o počátku subjektivní promlčecí doby spojily jen s hypotetickou možností ochuzeného své právo dovodit. Oproti tomu v nyní posuzované věci odvolací soud argumentoval jasnými zjištěními o vědomosti žalobce o vzniku bezdůvodného obohacení.
16. K výtkám stran postupu odvolacího soudu, jenž se podle mínění dovolatele v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně nevypořádal s každou uplatněnou námitkou, lze odkázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, podle níž ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, nebo ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, a ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 14). Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srovnej jeho rozhodnutí ve věci V. d. H. proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věci R. T. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29, ve věci H. B. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27, a ve věci H. a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42; citovaná rozhodnutí jsou přístupná na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva www.echr.coe.int). Se zřetelem na předestřenou judikaturu nelze odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu cokoliv vytknout.
17. Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
18. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 5. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu