28 Cdo 4744/2017-265
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobkyně R. H., O. – P., zastoupené JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se
sídlem v Ostravě, Dvořákova 937/26, proti žalovanému M. Š., O. – Z.,
zastoupenému JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova
502/42, o zaplacení částky 202.865 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 C 157/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. ledna 2017, č. j. 57 Co 379/2016-212,
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. ledna 2017, č. j. 57 Co
379/2016-212, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Ostravě (dále též jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
7. dubna 2016, č. j. 28 C 157/2012-180, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni
částku 202.865 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), současně
rozhodl o nákladech řízení (výrok II) a o částečném zastavení řízení (výrok
III).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že na základě dohody účastníků z března
r. 2007 žalovaný následně svým jménem uzavřel s prodávajícím (společností AAA
Auto, a.s.) smlouvu o koupi motorového vozidla zn. C. (dále jen „vozidlo“) a
současně též smlouvu o úvěru (se společností GE Money Multiservis a.s. coby
věřitelkou), přičemž určenou část kupní ceny (akontaci 100 000 Kč), stejně tak
jako dluh z úvěrové smlouvy (kdy prostředky byly použity právě na úhradu kupní
ceny vozidla) uhradila dle účastníky uzavřené dohody žalobkyně, pod příslibem
žalobce o budoucím převodu vozidla do jejího vlastnictví. Po splnění závazků
(10. 9. 2010) žalobkyně opakovaně žalovaného vyzývala k uskutečnění dohodnutého
převodu, avšak bezvýsledně. Že svůj příslib nesplní, zjistila žalobkyně
prokazatelně až 14. 2. 2012, přičemž dne 1. 8. 2013 pak žalovaný definitivně
znemožnil převod vlastnického práva k vozidlu tím, že prodal vozidlo třetí
osobě.
Žalobkyní uplatněné právo soud prvního stupně kvalifikoval jako právo na vydání
bezdůvodného obohacení (§ 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“), jež vzniklo
žalovanému na úkor žalobkyně poté, kdy bylo zřejmé, že žalovaný nesplní svůj
závazek převést na žalobkyni vlastnické právo k vozidlu. Neshledal přitom
důvodnou námitku promlčení, již vznesl v řízení žalovaný, vycházeje z toho, že
i splátky dluhu žalobkyně plnila na základě účastníky uzavřené dohody, s
příslibem budoucího převodu vlastnického práva k vozidlu (a nešlo tudíž od
počátku o plnění za jiného); jestliže žaloba byla u soudu podána dne 18. 12.
2012, stalo se tak před uplynutím žalovaným namítané dvouleté subjektivní doby
(§ 107 odst. 1 obč. zák.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě (dále též jako „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 31. ledna 2017, č. j. 57 Co 379/2016-212, rozsudek soudu
prvního stupně změnil ve výrocích I a II tak, že se žaloba o uložení povinnosti
žalovanému zaplatit žalobkyni částku 202.865 Kč se specifikovaným úrokem z
prodlení zamítá, a znovu rozhodl o nákladech řízení u soudu prvního stupně (vše
výrokem I rozsudku), jakož i o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud – vycházeje z týchž skutkových zjištění jako soudu prvního stupně
–posoudil odlišně otázku promlčení uplatněného práva na vydání bezdůvodného
obohacení. Uzavřel, že plněním na dluhy žalovaného vzniklo žalobkyni právo na
vydání bezdůvodného obohacení plněním za jiného ve smyslu § 454 obč. zák. Do
doby zaplacení poslední splátky úvěru (tj. do dne 10. 9. 2010) byla však
žalobkyně vázána dohodou účastníků a nemohla po žalovaném požadovat vydání
takto získaného bezdůvodného obohacení. Převodu věci do vlastnictví, či
peněžité náhrady ekvivalentní poskytnutému plnění se tak žalobkyně mohla – dle
úvahy odvolacího soudu – domáhat již od 11. 9. 2010, kdy také počala běžet
(subjektivní) promlčecí doba práva na vydání bezdůvodného obohacení (§ 107
odst. 1 obč. zák.), jež tak marně uplynula dne 11. 9. 2012, tj. před podáním
žaloby v této věci (18. 12. 2012).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v tom, že se při řešení relevantní otázky promlčení odvolací soud
napadeným rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu;
jako dovolací důvod ohlásila nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem.
Namítala, že od počátku plnila na základě dohody účastníků, jejímž obsahem byl
i závazek žalovaného převést jí věc (motorové vozidlo do vlastnictví), jenž
však žalovaný později nesplnil. Nesprávná je proto úvaha odvolacího soudu o
kvalifikaci původního závazku (jako příslibu darování), stejně tak jako závěr o
vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení již okamžikem zaplacení poslední
splátky dluhu z žalovaným uzavřené úvěrové smlouvy (10. 9. 2010), kdy samotným
zaplacením nebyl nikterak popřen závazek žalovaného převést motorové vozidlo do
jejího vlastnictví. Tímto okamžikem nemohlo proto dojít ani ke vzniku
bezdůvodného obohacení, jehož vznik by bylo lze spojovat až s případným
odstoupením od smlouvy, poté, kdy žalovaný – přes výzvu žalobkyně – odmítl
splnit svůj závazek převést vlastnické právo k věci na žalovanou, případně kdy
bylo zřejmé, že převod vlastnického práva realizován nebude. I z tohoto
žalobkyně dovozuje, že v projednávané věci byly by uplatnitelné i závěry
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2360/2012, a ze dne
3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 535/2015, s nimiž se – dle jejího názoru – napadené
rozhodnutí rozchází. Proto navrhla, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu
zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9.
2017, jež je rozhodné pro tento dovolací přezkum, jelikož dovoláním napadené
rozhodnutí bylo vydáno před 30. 9. 2017 (k tomu srov. bod 2. čl. II.
přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony – dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání je podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem
(§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., a obsahuje
zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva (určení počátku běhu
promlčecí doby uplatněného práva na vydání bezdůvodného obohacení), při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu § 242 o. s. ř., jež provedl bez
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soudu k závěru,
že dovolání je opodstatněné.
Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s.
ř.) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k
nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242
odst. 3 věty druhé o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se
nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený
dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem
v hranicích otázek vymezených dovoláním.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, nemohl být dovoláním
zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst.
1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem na to, že posuzovaný právní poměr účastníků vznikl přede dnem
nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (1. 1. 2014), řídí
se tento právní poměr, jakož i práva a povinnosti z něj vzniklé, včetně
případných práv a povinností z porušení smlouvy uzavřené před dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona, dosavadními právním předpisy, tj. zákonem č. 40/1964
Sb., občanský zákoníkem, ve znění pozdějších předpisů (obč. zák.).
Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat.
Podle § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch
získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo
plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný
plněním z nepoctivých zdrojů.
Podle § 454 obč. zák. bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po
právu měl plnit sám.
Podle § 100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době
v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k
námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo přiznat.
Podle § 107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného
obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k
bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.
Podle § 107 odst. 2 obč. zák. nejpozději se právo na vydání plnění z
bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné obohacení, za
deset let ode dne, kdy k němu došlo.
Ustanovení § 451 obč. zák. vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle
které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení
je přitom chápáno jako závazek (§ 489 obč. zák.), z něhož vzniká tomu, kdo se
obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a tomu, na jehož
úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení.
O obohacení jde tehdy, jestliže se plněním někomu dostalo majetkové hodnoty
vyjádřené tím, že v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv (§ 451 odst. 2 obč.
zák.) anebo snížení pasiv (§ 454 obč. zák.).
Promlčením se rozumí marné uplynutí doby stanovené v zákoně pro vykonání práva;
znamená výrazné oslabení subjektivního práva oprávněného účastníka, neboť
promlčením sice jeho nárok nezaniká, nemůže však být soudem přiznán, jestliže
se povinný v soudním řízení promlčení dovolá (uplatní námitku promlčení
práva). Právo oprávněného účastníka trvá i nadále, není však soudně
vynutitelné (srov. § 100 odst. 1 obč. zák.).
Promlčení podléhá i subjektivní právo na vydání bezdůvodného obohacení, u něhož
je stanovena dvojí, kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní a objektivní.
Tyto dvě promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Subjektivní
promlčecí doba je dvouletá, objektivní promlčecí doba je buď tříletá u
nezaviněného a nedbalostního bezdůvodného obohacení, nebo desetiletá, jedná-li
se o úmyslné bezdůvodné obohacení. Pro vzájemný vztah subjektivní a objektivní
promlčecí doby platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i
vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba. Pokud marně
uplynula alespoň jedna z uvedených lhůt a je vznesena námitka promlčení, nelze
právo přiznat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2010, sp.
zn. 28 Cdo 3148/2009).
Pro počátek tříleté, resp. desetileté objektivní promlčecí doby (§ 107 odst. 2
obč. zák.) je rozhodný den, kdy k získání bezdůvodného obohacení došlo. Z
hlediska posouzení počátku běhu dvouleté promlčecí lhůty (§ 107 odst. 1 obč.
zák.) je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví
o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo jej získal.
Jinak řečeno, pro počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na
vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní moment, kdy
se oprávněný dozví všechny takové okolnosti, které jsou relevantní pro
uplatnění jeho práva u soudu (srov. např. rozsudek ze dne 27. března 2003, sp.
zn. 33 Odo 766/2002, či rozsudek ze dne 25. dubna 2001, sp. zn. 33 Cdo 3003/99,
uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ročník 2001, svazek 5, pod C
442), a není přitom rozhodné, že měl již dříve možnost dozvědět se skutečnosti,
na jejichž základě si mohl učinit úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho
výši (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2012, sp. zn. 30 Cdo
4499/2010, rozsudek ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 28 Cdo 3166/2009, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, srov. též
Švestka, J. Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol., Občanský zákoník, I,
Praha: C. H. Beck, 2. vydání, 2009, s. 609). Nezáleží dále ani na tom, zda se
oprávněný o svém právu nedozvěděl vlastním zaviněním, tedy zda se (skutečně) o
svém právu dozvědět mohl anebo měl dozvědět při vynaložení potřebné péče.
Vědomost oprávněného o tom, že se na jeho úkor někdo obohatil a o tom, v čí
prospěch k tomuto obohacení došlo, musí být skutečná, prokázaná, nikoliv jen
předpokládaná (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2002, sp. zn. 33
Odo 877/2001, a rozsudek sp. zn. 33 Odo 766/2002, cit. výše). Takovou vědomostí
přitom § 107 odst. 1 obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž
vědomost o všech skutkových okolnostech, z nichž lze dovodit odpovědnost za
bezdůvodné obohacení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2007, sp.
zn. 33 Odo 528/2006).
Zatímco právní posouzení soudu prvního stupně směřuje k tomu, že žalobkyně
plnila (k rukám věřitele žalovaného) na základě dohody účastníků, jež nebyla
později – ze strany žalovaného – naplněna (jež s sebou implicitně nese ten
závěr, že bezdůvodné obohacení představuje majetkový prospěch, jenž vznikl
žalovaného plněním z právního důvodu, jenž odpadl; § 451 odst. 2 obč. zák.),
závěry odvolacího soudu – ohledně kvalifikace žalobkyní uplatněného práva na
vydání bezdůvodného obohacení – se zakládají na poněkud matoucím závěru, jenž
se tu spojuje se skutkovou podstatou majetkového prospěchu získaného plněním za
jiného (§ 454 obč. zák.), ovšem s tím, že právo na jeho vydání se nemohlo
prosadit (být uplatněno) v době před 11. 9. 2010, kdy „byla žalobkyně vázána
účastníky uzavřenou dohodou a nemohla po žalovaném požadovat částky
odpovídající platbám, které za něj uhradila“ (ačkoliv skutková podstata dle §
454 obč. zák. vyžaduje ke svému naplnění dvou základních podmínek, a to sice
existence právní povinnosti ke konkrétnímu plnění na straně toho, za něhož bylo
plněno, a splnění této povinnosti subjektem, který neměl povinnosti plnit; k
tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo
431/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo
1213/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn 30 Cdo
4256/2008).
Přitom podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež nebyla popřena ani
soudem odvolacím, žalobkyně poskytovala plnění na podkladě účastníky uzavřené
dohody (spojené s příslibem žalovaného směřujícím k budoucímu převodu věci),
kdy šlo o plnění určené žalovanému, byť – v souladu s dohodou obou stran –
takto žalobkyně plnila k rukám (na účet) věřitele žalovaného coby třetí osoby
(tedy plnila svou povinnost plynoucí ze závazku, jejž uzavřela s žalovaným a
jehož obsahem měla být i povinnost žalovaného později převést vlastnické právo
k motorovému vozidlu na žalobkyni).
Bylo-li takto žalobykní plněno na smluvený závazek účastníků, nabízí se právě
kvalifikace bezdůvodného obohacení jako majetkového prospěchu vzniklého plněním
z právního důvodu, jenž odpadl (byla-li snad účastníky uzavřená dohoda – ze
strany žalovaného nesplněná – později zrušena, případně nebyl-li realizován
příslib žalovaného o převodu vlastnického práva na žalobkyni, jenž by byl
rovněž dostatečným důvodem žalobkyní poskytnutého plnění). V takovém případě
vzniklo by bezdůvodné obohacení okamžikem zrušení smlouvy (§ 48 odst. 2 obč.
zák.), případně tehdy, kdy žalovaný odvolal dříve učiněný příslib převodu
vlastnického práva k věci, resp. kdy odmítl věc prodat, či vytvořil takový
stav, z něhož bylo zřejmé, že koupě již nebude realizována (k tomu přiměřeně
srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. prosince
1997, sp. zn. 2 Cdon 944/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník
1998, sešit 9, poř. č. 66; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001,
sp. zn. 25 Cdo 968/99). Tímto okamžikem počal by také běh objektivní promlčecí
doby práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení dle § 107 odst. 2 obč.
zák., přičemž počátek běhu subjektivní doby (§ 107 odst. 1 obč. zák.) nastal by
tehdy, kdy se oprávněná (žalobkyně) o těchto relevantních okolnostech,
zakládajících právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (včetně okolností
o odpadnutí právního důvodu) prokazatelně dozvěděla (k tomu dále srovnej např.
i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1453/2006, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 33 Odo 538/2004, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3312/2007, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4946/2007).
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá tudíž na nesprávném právním posouzení věci,
jestliže v něm odvolací soud spojil počátek běhu subjektivní promlčecí doby
práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (§ 107 odst. 1 obč. zák.) s
událostí, kdy žalobkyně – s oporou v dohodě účastníků – splnila (dovršila)
účastníky dohodnutou povinnost (či svůj příslib) vůči žalovanému (a kdy měl pak
i žalovaný – dle odvolacím soudem učiněného závěru – současně naplnit svou
povinnost či příslib převodu vlastnického práva k věci). Tedy nikoliv s
okolnostmi relevantními pro takové posouzení z hlediska ustanovení § 107 odst.
1 obč. zák., jež měly by se vztahovat k prokazatelné vědomosti žalobkyně
(oprávněné) o vzniku bezdůvodného obohacení (vědomosti o skutkových okolnostech
významných z hlediska vzniku posuzovaného závazku z bezdůvodného obohacení, tj.
o zrušení účastníky uzavřené dohody, resp. o tom, že žalovaný odvolal příslib
budoucího prodeje věci, případně odmítl věc prodat, či vytvořil takový stav, z
něhož bylo zřejmé, že koupě již nebude realizována).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu správné není a nejsou podmínky pro
zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání
nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu v napadeném výroku o věci samé, spolu s na něm závislým rozhodnutím o
nákladech řízení, zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu