28 Cdo 535/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci
žalobců a) T. P., a b) MUDr. J. P., obou L., zastoupených JUDr. Markem
Neustupným, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, U Mlékárny 290/2, proti
žalované: Ekonomické stavby s.r.o., IČ 25224476, se sídlem ve Zruči-Senci, Ke
Křižovatce 466, zastoupené Mgr. Danielem Kapitánem, advokátem se sídlem v
Plzni, sady 5. května 296/36, o 158.965,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 8 C 242/2012, o dovolání žalované proti
usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. října 2014, č. j. 12 Co
230/2014-213, takto:
Dovolání se odmítá.
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud na základě provedeného
dokazování dovodil, že žalovaná se do výše požadované částky bezdůvodně
obohatila na úkor žalobců plněním z absolutně neplatné smlouvy o budoucí
smlouvě o dílo ze dne 19. 9. 2008, jelikož však dvouletá subjektivní promlčecí
doba dle § 107 odst. 1 obč. zák. běžící od momentu poskytnutí plnění z neplatné
smlouvy dne 22. 10. 2008 uplynula před podáním žaloby dne 1. 10. 2012 a
žalovaná vznesla námitku promlčení, nelze podané žalobě vyhovět.
K odvolání žalobců přezkoumal uvedený rozsudek Krajský soud v Plzni, jenž jej
usnesením ze dne 1. 10. 2014, č. j. 12 Co 230/2014-213, zrušil a věc vrátil
okresnímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně
nesprávné posouzení promlčení žalovaného práva. Žalobci předně neměli povědomí
o tom, že smlouva o budoucí smlouvě o dílo je absolutně neplatná. Byly-li dále
dodatkem č. 2 k předmětné smlouvě ze dne 3. 3. 2009 práce pozastaveny do 30. 9.
2009 a uvedeného dne mělo dojít rovněž k uzavření smlouvy o dílo, mohlo být
žalobcům až 1. 10. 2009 zřejmé, že žalovaná žádné další úkony neprovádí a ani
nebude. K tomuto datu rovněž počala běžet objektivní promlčecí doba práva na
vydání bezdůvodného obohacení, jež zůstala zachována k okamžiku podání žaloby
dne 1. 10. 2012. Zachována přitom byla i subjektivní promlčecí doba. Žalobcům
je možno přisvědčit, že platbu poskytnutou žalované je třeba posoudit jako
zálohu ve smyslu § 498 obč. zák., jež se vzhledem k tomu, že předpokládaná
smlouva nebyla uzavřena, stala bezdůvodným obohacením žalované. S ohledem na
nesprávnost závěru soudu prvního stupně o promlčení žalovaného práva přistoupil
odvolací soud ke zrušení jeho rozhodnutí.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání žalovaná, jež je pokládá za
přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu. Za důvod dovolání označila nesprávné právní posouzení
věci. Soudy obou stupňů konstatovaná absolutní neplatnost smlouvy o budoucí
smlouvě o dílo zakládala v souladu s § 457 obč. zák. povinnost smluvních stran
vrátit si vzájemně poskytnutá plnění, jež se promlčuje v souladu s § 107 obč.
zák. ve tříleté objektivní a dvouleté subjektivní promlčecí době, které, jak
připomněl Nejvyšší soud například ve svém rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3634/2012,
běží nezávisle na sobě. Počátek běhu objektivní promlčecí doby u plnění z
absolutně neplatné smlouvy je dán okamžikem přijetí plnění, jenž v
projednávaném sporu nastal uhrazením smluvené zálohy dne 22. 10. 2008, z čehož
se podává, že ke dni podání žaloby již promlčecí doba uplynula. Náhled
odvolacího soudu, jenž při závěru o absolutní neplatnosti řešené smlouvy
odvozuje počátek běhu objektivní promlčecí doby od data uvedeného v dodatku č.
2 k této smlouvě, tak jako správný neobstojí. Předestřený nedostatek je přitom
odklonem od konstantní judikatury Nejvyššího soudu reprezentované například
rozhodnutím sp. zn. 30 Cdo 4635/2007. S ohledem na vytýkané by Nejvyšší soud
měl přistoupit ke změně napadeného rozhodnutí a potvrzení rozsudku soudu
prvního stupně.
Žalobci ve svém vyjádření předestřeli obsáhlou polemiku s dovoláním a navrhli,
aby je Nejvyšší soud odmítl, případně zamítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je
podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z dovoláním napadeného rozhodnutí se ovšem nepodává, že by záviselo na otázce
ve smyslu odkazovaného ustanovení. Ač by dovolatelce bylo možno v obecné rovině
přisvědčit, že počátek běhu objektivní promlčecí doby u práva na vydání
bezdůvodného obohacení dle § 107 odst. 2 obč. zák. vzniklého plněním z
absolutně neplatné smlouvy je dán okamžikem poskytnutí plnění, k němuž se
rozšíří majetková sféra obohaceného bez právem aprobovaného titulu, nelze
přehlédnout, že odvolací soud se v projednávané věci zřetelně přiklonil (byť
svůj náhled vyjádřil lehce matoucím způsobem) k tomu, že předmětná platba měla
povahu zálohy ve smyslu § 498 obč. zák. Nejvyšší soud již dříve dovodil, že na
plnění poskytnuté před uzavřením zamýšlené smlouvy je možno pohlížet jako na
zálohu dle § 498 obč. zák., nehledě na to, zda účastníci platně uzavřeli
smlouvu o smlouvě budoucí (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.
12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1453/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4.
2007, sp. zn. 33 Odo 463/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013,
sp. zn. 28 Cdo 2360/2012). Důvodnost takto poskytnuté platby pak pomine v
momentu, k němuž je seznatelné, že zamýšlená smlouva realizována nebude. Tímto
okamžikem se záloha stává bezdůvodným obohacení nabytým plněním z právního
důvodu, který odpadl (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5.
2013, sp. zn. 28 Cdo 2570/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11.
2012, sp. zn. 28 Cdo 4493/2011), a počíná běžet objektivní promlčecí doba k
uplatnění práva na jeho vydání. Dle závěrů odvolacího soudu přitom onen časový
bod nastal v projednávaném sporu ke dni, k němuž se předpokládalo obnovení
prací a uzavření smlouvy o dílo. Správnost dané úvahy přitom sama o sobě
nevyvrací skutečnost, že bylo zohledněno datum uvedené v dodatku k absolutně
neplatné smlouvě o smlouvě budoucí, neboť zmíněné ujednání zde zjevně nebylo
pojímáno jako závazně upravující vztahy mezi smluvními stranami, ale toliko
jako prostředek poznání vývoje jejich vzájemného vztahu a reálnosti poskytnutí
uvažovaného plnění. Dovolatelka navíc s hodnocením předmětné platby jako zálohy
poskytnuté před uzavřením zamýšlené smlouvy o dílo nikterak nepolemizuje, a
její argumentace založená výhradně na rozboru běhu promlčecí doby u plnění z
absolutně neplatné smlouvy tedy není s to poukázat na otázku, pro niž by
napadené rozhodnutí mohlo být podrobeno dovolacímu přezkumu. Z předestřeného
důvodu rovněž není přiléhavým odkaz na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 5.
2013, sp. zn. 28 Cdo 3634/2012, a ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 590/2012,
které se k problematice zálohy poskytnuté na zamýšlenou smlouvu vůbec
nevyjadřovaly, jakožto i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp.
zn. 30 Cdo 4635/2007, v němž je otázka zálohy řešena pouze v odlišném směru,
jenž s myšlenkami vyslovenými odvolacím soudem nikterak nekoliduje.
Na podané dovolání tak není možno pohlížet jako na přípustné, pročež je
Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto
usnesením řízení nekončí (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 3. srpna 2015
JUDr. Jan Eliáš,
Ph.D.
předseda senátu