28 Cdo 4493/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve
věci žalobce Z. M., zast. JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem ve
Zbečně, Na Riviéře 123, proti žalované AEZZ a. s., IČ: 27064611, se sídlem v
Praze 4, Petržílova 3300/9, zast. Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem se
sídlem v Praze 1, Revoluční 1, o zaplacení 1.000.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 79/2008, o dovolání
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2011, č. j. 22
Co 260/2011-216, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci k rukám JUDr. Ladislava
Košťála, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího
řízení ve výši 12.360,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 23. 2. 2011, č.j. 30 C 79/2008-190, uložil žalované, aby zaplatila žalobci
1.000.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení jdoucími od 22. 12. 2006 do
zaplacení (výrok I.). V části o zaplacení úroku z prodlení z částky 1.000.000,-
Kč v sazbě 0,03 % denně od 29. 6. 2004 do 22. 12. 2006 a v části, v níž za dobu
od 23. 12. 2006 do zaplacení žalobcem požadovaná výše úroků z prodlení
převyšovala zákonnou sazbu, řízení zastavil (výrok II.). Výroky III. a IV.
rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předsedkyně představenstva žalované
akciové společnosti, aniž došlo mezi účastníky řízení k uzavření kupní smlouvy,
převzala dne 29. 6. 2004 za žalovanou od žalobce v hotovosti částku 1.000.000,-
Kč jako zálohu na kupní cenu apartmánu č. 2, který měl být pro žalobce vystavěn
na L. Přijetí dotčené částky žalovanou obchodní společností potvrdila
vystavením příjmového pokladního dokladu. Následně (nejdříve v roce 2006) se
žalobce dozvěděl, že žalovaná od zamýšlené výstavby upustila. Dopisem ze dne
12. 12. 2006 ji proto vyzval k vrácení poskytnuté zálohy. Na základě takto
zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že za situace, kdy k
uzavření smlouvy o koupi apartmánu nedošlo, je žalovaná z titulu vydání
bezdůvodného obohacení povinna zálohu převzatou předsedkyní jejího
představenstva žalobci vrátit (§§ 498, 451 a následující zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „obč. zák.“).
Námitku promlčení vznesenou žalovanou přitom soud prvního stupně shledal
nedůvodnou. Uzavřel, že ke dni zahájení soudního řízení (27. 6. 2007)
neuplynula ani objektivní tříletá promlčecí doba, jež počala běžet dnem 29. 6.
2004, kdy žalovaná složenou zálohu převzala, ani subjektivní dvouletá promlčecí
doba, která počala běžet v roce 2006, kdy se žalobce dozvěděl o tom, že z koupě
sešlo (§ 107 obč. zák.). Soud prvního stupně proto žalobě o zaplacení
1.000.000,- Kč se zákonnými úroky z prodlení jdoucími od 22. 12. 2006 do
zaplacení vyhověl.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 1. 9. 2011, č.j. 22 Co 260/2011-216, rozsudek soudu prvního stupně
výrokem I potvrdil (s výjimkou části o zaplacení 9 % úroku z prodlení z částky
1.000.000,- Kč za den 22. 12. 2006, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně
zrušen a řízení zastaveno) a rozhodl o nákladech řízení a poplatkové povinnosti
(výroky II. – IV.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry
soudu prvního stupně. K námitkám odvolatelky dodal, že tvrzená neplatnost
smlouvy, na jejímž základě byla záloha složena, „pro nedostatek podpisu dalšího
člena představenstva žalované akciové společnosti“, není pro posouzení věci
významnou, neboť záloha byla složena před uzavřením kupní smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Co do jeho
přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – o. s.
ř.). Co do důvodů měla za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně
namítala, že složení zálohy vyžaduje uzavření dohody, na jejímž základě
účastníci sjednají její poskytnutí. V případě složení zálohy před uzavřením
vlastní „budoucí hlavní smlouvy“ má být předmětem popisované dohody též příslib
uzavření budoucí smlouvy. Obdobně měl nastíněnou právní otázku řešit Nejvyšší
soud v rozsudku ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 29 Odo 54/2003. Z okolnosti, že
předsedkyně představenstva žalované akciové společnosti ke dni 29. 6. 2004, kdy
částku 1.000.000,- Kč od žalobce převzala, nebyla oprávněna za žalovanou
samostatně jednat, dovolatelka dále vyvozuje, že předvídaná dohoda o složení
zálohy nebyla uzavřena platně. Poskytnuté plnění tudíž není zálohou, nýbrž
plněním bez právního důvodu. Subjektivní dvouletá promlčecí doba ohledně nároku
na vydání tohoto bezdůvodného obohacení tak měla počít běžet již dnem 29. 6.
2004 a uplynout před zahájením soudního řízení. Z uvedeného důvodu dovolatelka
nárok žalobce shledává promlčeným. Dovolatelka rovněž namítala, že předsedkyně
představenstva žalované akciové společnosti, jež ke dni 29. 6. 2004 nebyla
oprávněna za žalovanou samostatně jednat, nemohla za dotčenou společnost
přijmout ani plnění poskytnuté žalobcem. V uvedené skutečnosti dovolatelka
spatřuje nedostatek své pasivní legitimace ve sporu. Dovolatelka navrhla, aby
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že ustanovení § 498 obč.
zák. zakládá vyvratitelnou právní domněnku, dle které vše, co bylo dáno před
uzavřením smlouvy některým účastníkem, je zálohou, bez ohledu na to, zda
poskytnutí zálohy předcházelo uzavření určité dohody či nikoliv. Sdělil rovněž,
že se způsobem, jakým předsedkyně představenstva žalované společnosti byla
oprávněna za společnost jednat, byl seznámen, až v probíhajícím řízení.
Vyjádřil názor, že tvrzený nedostatek pasivní věcné legitimace žalované je
nepřípustnou novotou. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné
odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek
II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s.
ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který
by byl odvolacím soudem zrušen; § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být
dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty
prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
O nesprávné právní posouzení věci může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozsudek odvolacího soudu je založen na dovolatelkou zpochybňovaném právním
závěru, že dvouletá subjektivní promlčecí doba, v níž nárok žalobce na vrácení
zálohy na koupi apartmánu, kterou složil u žalované, aniž s ní uzavřel kupní či
jakoukoliv jinou smlouvu, bylo třeba uplatnit u soudu, počala běžet až
okamžikem, kdy se dozvěděl, že z koupě sešlo.
Otázkou promlčení nároku na vrácení složené zálohy se Nejvyšší soud ve své
rozhodovací praxi již opakovaně zabýval. Uzavřel přitom, že dostatečným právním
důvodem k poskytnutí zálohy na budoucí koupi je i příslib budoucího úplatného
převodu vlastnictví k nemovitosti. Jestliže se zamýšlená koupě později
nerealizovala, záloha se stává bezdůvodným obohacením až ve chvíli, kdy odpadl
právní důvod, na jehož základě kupující plnil prodávajícímu, tedy kdy
prodávající odmítl nemovitost kupujícímu prodat, popřípadě vytvořil stav, z
něhož je zřejmé, že koupě již nebude realizována. Běh dvouleté subjektivní
promlčecí lhůty k uplatnění nároku na vrácení zálohy tak počíná teprve
okamžikem, kdy se kupující dozvěděl, že zamýšlená koupě nebude uskutečněna (§
107 odst. 1 obč. zák.). Jelikož ustanovení § 498 obč. zák. zakládá
vyvratitelnou právní domněnku, podle které se za zálohu považují veškerá
plnění, jež byla poskytnuta před uzavřením smlouvy jejími účastníky, je pak z
hlediska běhu subjektivní promlčecí doby, v níž je nárok na vrácení zálohy
třeba uplatnit u soudu, zcela lhostejno, zda složení zálohy předcházelo určité
smluvní ujednání či nikoliv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
ledna 2001, sp. zn. 25 Cdo 968/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazek 2/2001 pod č. C 107 nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 33 Odo 459/2001 či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 32 Odo 48/2005). Namítá-
li v této souvislosti dovolatelka, odkazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 13. 11. 2003, sp. zn. 29 Odo 54/2003, že složení zálohy na úhradu kupní
ceny vyžaduje uzavření dohody, na jejímž základě účastníci sjednají její
poskytnutí, nezbývá než dodat, že Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí v souladu
s výše vylíčenými judikatorními závěry vyjádřil toliko názor, že v případě
plnění týkajícího se budoucí smlouvy lze zálohu poskytnout jak na smluvním
základě tak i bezesmluvně, přičemž právní domněnka dle ustanovení § 498 obč.
zák. se uplatní právě v případě bezesmluvního složení zálohy.
Jestliže se tedy žalobce o tom, že ze zamýšlené koupě apartmánu sešlo,
dozvěděl až v roce 2006 (jak vyplývá ze skutkových závěrů soudů nižšího
stupně), dvouletá subjektivní promlčecí doba, v níž bylo třeba nárok na vrácení
složené zálohy uplatnit u soudu, ke dni zahájení soudního řízení (27. 6. 2007)
dosud neuplynula. Uvedený závěr se přitom uplatní bez ohledu na to, zda složení
zálohy předcházelo určité platné smluvní ujednání účastníků či nikoliv.
Odvolací soud tudíž počátek běhu subjektivní promlčecí doby posoudil v souladu
s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž se není důvodu odchylovat ani
v projednávané věci.
Namítá-li dovolatelka, že složenou zálohu nepřijala žalovaná akciová
společnost, nýbrž toliko předsedkyně jejího představenstva, jež za žalovanou
nebyla oprávněna samostatně jednat, sluší se uvést následující. Závěr o tom, že
záloha byla složena u žalované akciové společnosti, je výsledkem hodnocení
provedeného dokazování (pravosti příjmového pokladního dokladu vystaveného za
žalovanou předsedkyní představenstva, věrohodnosti výpovědí svědků Ing. O. O.,
JUDr. A. V., CSc., H. B. atd.), a to i se zřetelem k okolnostem, jež vyšly v
řízení najevo (prodej apartmánů byl nabízen žalovanou akciovou společností,
jejímž jménem byl vystaven i příjmový pokladní doklad apod.). Jde tudíž o závěr
skutkový založený na hodnocení provedených důkazů a nikoliv o závěr právní,
coby výsledek aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav. Brojí-li tedy
dovolatelka proti závěru odvolacího soudu, že zálohu na koupi předmětného
apartmánu přijala žalovaná, tvrdíce, že jejím příjemcem byla toliko předsedkyně
jejího představenstva, uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
(rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování), k němuž při posuzování zásadní
právní významnosti rozhodnutí odvolacího soudu přihlížet nelze (§ 237 odst. 3
o. s. ř.). Bez ohledu na to, zda si předsedkyně představenstva žalované akciové
společnosti následně přijatou zálohu ponechala pro sebe nebo ji odevzdala
žalované, je pak v řízení o vrácení zálohy z titulu vydání bezdůvodného
obohacení pasivně věcně legitimována žalovaná právnická osoba (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 33 Odo 305/2004,
uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2938).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§ 237 odst. 1, písm.
c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218
písm. c/ o. s. ř.).
Podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před
středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. je žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto,
povinna nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení
sestávající z odměny za zastupování účastníka advokátem ve výši 10.000,- Kč (§
3 odst. 1, bod 4, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 vyhl. č.
484/2000 Sb.), paušální náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§ 13
odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 20% daně z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1, 3
o. s. ř.). Nejvyšší soud proto žalované uložil, aby žalobci nahradila náklady
dovolacího řízení v celkové výši 12.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, je žalobce
oprávněn podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. listopadu 2012
Mgr. Petr K r a u s, v. r.
předseda senátu