28 Cdo 2570/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve
věci žalobce D. D., bytem K. V., K. Č. 8/1327, zastoupeného JUDr. Michalem
Magliou, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 14, proti žalované
PALACE ENGEL ESTATE s.r.o., IČ 264 75 332, se sídlem v Praze 2, Vinohradská
25/35, zastoupené JUDr. Tomášem Ptáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Loretánské náměstí 109/3, o zaplacení 638.111,- Kč s příslušenstvím a o
vzájemném návrhu žalované na zaplacení 600.783,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 30/2010, o dovolání žalované proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2012, č. j. 19 Co
32/2012-185, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2012, č. j. 19 Co 32/2012-185, se
zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
částky 600.783,- Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok III.). Žalobce žalovanou částku vymezil jako zálohu na kupní cenu
zaplacenou na základě smlouvy o smlouvě budoucí kupní, kterou jako budoucí
kupující uzavřel se žalovanou jako budoucí prodávající dne 24. 7. 2007 na ve
smlouvě konkrétně určenou bytovou jednotku a spoluvlastnický podíl na
společných částech budovy, jakož i na pozemcích, na nichž se budova nachází. Dle smlouvy měla být kupní smlouva uzavřena do 14 dnů od doručení výzvy
žalované žalobci, nejpozději však do 31. 12. 2008, tj. nejzazšího data
předpokládaného vydání kolaudačního souhlasu. Do uvedené lhůty žalobci výzva k
uzavření smlouvy doručena nebyla a žalobce o uzavření smlouvy ztratil zájem. Jelikož tímto odpadl právní důvod, na základě nějž plnil žalované, domáhal se
vydání žalovanou nabytého majetkového prospěchu. Žalovaná jako svou obranu
uplatnila započtení i vzájemný návrh, v jejichž rámci se po žalobci domáhala
zaplacení smluvní pokuty ve výši zálohy na kupní cenu a rezervačního poplatku a
dále náhrady škody, které na její straně vznikla v důsledku porušení povinností
žalobcem. Svůj nárok zdůvodnila poukazem na skutečnost, že žalobce nesplnil své
závazky vyplývající ze smlouvy o smlouvě budoucí, a to předně povinnost ještě
před uzavřením kupní smlouvy zaplatit žalované doplatek kupní ceny nebo
prokázat, že tuto cenu bude možné uhradit z hypotečního úvěru poskytnutého
žalobci. Žalovaná dopisem ze dne 27. 5. 2009 informovala žalobce, že výstavba
byla úspěšně dokončena a bude tedy možné uzavřít kupní smlouvu, na což žalobce
reagoval až dne 22. 6. 2009 výzvou k vrácení zaplacených záloh, neúspěšná
komunikace mezi účastníky následně vedla žalovanou k odstoupení od smlouvy
dopisem ze dne 4. 11. 2009. Nepředložení dokumentů dokládajících, že žalobce
disponuje dostatečnými prostředky k úhradě svých závazků, přitom dle žalované
představovalo takové porušení smlouvy o smlouvě budoucí ještě před 31. 12. 2008, jež vylučovalo vznik povinnosti žalované zaslat žalobci výzvu k uzavření
smlouvy. Prodlení na straně žalobce dle jejího mínění nastalo nejpozději na
základě výzvy k uzavření smlouvy odeslané dne 17. 7. 2009, jež zůstala bez
odezvy, pročež žalované nezbylo než od smlouvy odstoupit. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím závěrům. Dle
ujednání ve smlouvě o smlouvě budoucí měla být kupní smlouva uzavřena
nejpozději do 31. 12. 2008 po splnění všech podmínek uvedených ve smlouvě. Jelikož k uvedenému datu zaviněním žalované předmět koupě (bytová jednotka)
neexistoval v právním ani faktickém smyslu, nemohla být v uvedené době smlouva
uzavřena a žádná ze stran se ani nemohla domáhat nahrazení projevu vůle dle §
50a odst. 2 obč. zák. Nemožnost plnění vedla v souladu s § 50a odst. 3 obč. zák. k zániku závazku. Na pozdější změnu okolností spočívající v tom, že
předmět koupě s odstupem téměř půl roku vznikl, již nelze brát zřetel, neboť
závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí zanikl.
Na plnění poskytnuté žalované je
tak třeba pohlížet jako na bezdůvodné obohacení, jež je žalovaná povinna vydat
žalobci, přičemž v daném případě je zřejmé, že k datu podání žaloby nedošlo k
promlčení práva na jeho vydání. Soud dále poukázal na to, že ani jeden z dopisů
žalované neobsahoval výzvu k uzavření kupní smlouvy, ale toliko výzvu k
zaplacení doplatku na stanovený účet, aniž by takto byly vymezeny smlouvou o
smlouvě budoucí podmínky uzavření smlouvy. Žalobce tudíž nebyl v prodlení a
nebyly naplněny podmínky pro odstoupení od smlouvy žalovanou. K vzájemnému
návrhu soud nadto konstatoval, že žalované vznikla škoda v důsledku prodlení s
plněním jejích povinností ke dni 31. 12. 2008, nehledě na to, že krom škody
spatřované v nákladech na údržbu a správu bytové jednotky nemohou být ostatní
tvrzené majetkové újmy v příčinné souvislosti se zdůrazňovaným prodlením
žalobce, neboť byly závislé výlučně na vůli žalované. Soud poukázal i na
vnitřní rozpornost požadavku žalované, neboť v případě důvodnosti nároku na
smluvní pokutu nemůže dle § 545 odst. 2 obč. zák. požadovat náhradu škody
způsobené porušením povinnosti, jejíž splnění bylo zajištěno smluvní pokutou. S
ohledem na uvedené tedy soud žalobě vyhověl a vzájemný návrh žalované zamítl. K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je
rozsudkem ze dne 2. 3. 2012, č. j. 19 Co 32/2012-185, potvrdil „ve výrocích o
věci samé a o vzájemném návrhu žalované“, změnil je ve výroku o náhradě nákladů
řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shledal
skutková zjištění soudu prvního stupně dostatečná a přisvědčil i závěru soudu
prvního stupně, že nárok žalobce je v souladu s § 451 a § 456 obč. zák. důvodný, aniž by došlo k jeho promlčení, neboť žalobce si byl vědom rozhodných
skutečností ke dni 1. 1. 2009, a dvouletá subjektivní promlčecí doba od tohoto
data běžící tak byla zachována ke dni podání žaloby dne 1. 2. 2010. V dalším se
však od právních úvah soudu prvního stupně poněkud odchýlil. Konstatoval, že
hlavní (kupní) smlouva měla být uzavřena do 31. 12. 2008, aniž by bylo možno
přisvědčit výkladu žalované, že se o takovouto lhůtu nejedná, neboť v opačném
případě by na smlouvu o smlouvě budoucí bylo třeba pohlížet jako na neplatnou
pro absenci stanovení lhůty. Nebyla-li smlouva v uvedeném termínu uzavřena, byl
na místě postup dle § 50a odst. 2 obč. zák., tedy podání žaloby na nahrazení
projevu vůle. Žalobce však za daných okolností neměl povinnost reagovat na
návrh kupní smlouvy předložený žalovanou po marném uplynutí této lhůty a
žalovaná nemohla platně od smlouvy odstoupit, protože povinnost uzavřít kupní
smlouvu žalobce již neměl. Odvolací soud odmítl závěr soudu prvého stupně o
změně okolností ve smyslu § 50a odst. 3 obč. zák., pro niž nelze spravedlivě
požadovat uzavření kupní smlouvy, neboť skutečnost, že předmět smlouvy
neexistoval, zde byla od začátku. Za dané situace pak nemůže být důvodná ani
námitka započtení, nemohla-li totiž žalovaná dne 4. 11.
2009 platně odstoupit
od smlouvy o smlouvě budoucí, nemohla ani požadovat původně sjednanou smluvní
pokutu pro případ odstoupení. Rovněž nárok na náhradu škody nelze pokládat za
důvodný, neboť nebyla-li smlouva hlavní uzavřena ve sjednaném termínu především
proto, že předmět koupě ještě neexistoval, a uzavření kupní smlouvy tak nebylo
možné, nemohl žalobce porušit svou povinnost vyplývající ze smlouvy o smlouvě
budoucí, a chybí zde příčinná souvislost mezi tvrzenou škodou a jednáním
žalobce. Tyto úvahy vedly odvolací soud k potvrzení rozhodnutí soudu prvního
stupně v meritorních výrocích jako věcně správného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost z ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Má za to, že dovolacím soudem doposud nebyla
řešena pro rozhodnutí odvolacího soudu stěžejní otázka, jakým způsobem se
vypořádávají práva a povinnosti ze smlouvy o budoucí smlouvě uzavřené dle § 50a
odst. 1 obč. zák., na jejímž základě nebyla ve stanovené době uzavřena hlavní
smlouva, nepodala-li žádná ze stran žalobu na nahrazení projevu vůle. Dovolatelka současně poukázala na to, že k této otázce vyslovují jednotlivé
senáty odvolacího soudu odlišné právní závěry. Za zásadně právně významnou
pokládá i otázku, zda doba k uzavření smlouvy může být platně dohodnuta odkazem
na splnění stanovených objektivních skutečností. Dovolatelka vytkla odvolacímu
soudu, že se vůbec nezabýval její argumentací, dle níž nebyla doba uzavření
kupní smlouvy stranami sjednána formou kalendářního data, ale určením ve
smlouvě výslovně stanovených podmínek. Nesprávnou je dle ní i úvaha, dle níž by
smlouva o smlouvě budoucí byla neplatná bez uvedení předpokládaného data
kolaudačního souhlasu. Smlouva o smlouvě budoucí výslovně stanoví, že žalovaná
jako budoucí prodávající je oprávněna vyzvat žalobce k uzavření kupní smlouvy
po vydání kolaudačního souhlasu, přidělení čísla popisného, vkladu prohlášení
vlastníka do katastru nemovitostí a po té, co budoucí kupující uhradí doplatek
kupní ceny nebo prokáže, že disponuje dostatečnými prostředky k její úhradě. Vůlí stran bylo tedy stanovit dobu uzavření kupní smlouvy v návaznosti na
skutečný stav výstavby a průběh plnění smlouvy o smlouvě budoucí oběma
stranami. Datum 31. 12. 2008 bylo uvedeno čistě jako orientační. Podmínky
stanovené smlouvou o smlouvě budoucí sice nebyly ke dni 31. 12. 2008 splněny,
ovšem nestalo se tak pouze zaviněním žalované, neboť ani žalobce nesplnil svou
povinnost uhradit doplatek kupní ceny nebo doložit dispozici s dostatečnými
finančními prostředky. Dovolatelka se domnívá, že doposud neřešenou je i otázka dopadů neexistence
předmětu koupě ke dni uplynutí dohodnuté doby k uzavření smlouvy na závazek
vyplývající ze smlouvy o smlouvě budoucí. Dovolatelka označila závěry
odvolacího soudu v tomto ohledu za nesprávné a nepřezkoumatelné a zdůraznila,
že smluvní strany při uzavření smlouvy o smlouvě budoucí výslovně vyjádřily
vůli být vázány svými závazky i po 31. 12. 2008, stanovily-li ve smlouvě
oprávnění žalobce jako budoucího kupujícího od smlouvy odstoupit, pokud nebude
vydán kolaudační souhlas do 31. 6. 2009. Závěr odvolacího soudu o zániku
smlouvy o smlouvě budoucí ke dni 1. 1. 2009 vychází z nesprávného posouzení
smluvních ujednání a porušuje zákon, dovozuje-li zánik závazku bez opory v
právních předpisech. V daném případě přitom není aplikovatelné ustanovení § 575
obč. zák., neboť strany si dohodly možnost plnění po sjednaném čase dle § 575
odst. 2 obč. zák. Pochybení odvolacího soudu je dovolatelkou spatřováno i v posouzení právních
následků marného uplynutí lhůty k podání žaloby na nahrazení projevu vůle jedné
ze smluvních stran.
Občanský zákoník nestanoví následky marného uplynutí této
lhůty ve vztahu k existenci smlouvy o budoucí kupní smlouvě. Dle dovolatelky je
zřejmé, že závazky ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě zůstávají v platnosti po
dobu určenou v § 50a odst. 2 obč. zák. Opačný výklad, dle nějž by se okamžikem
marného uplynutí lhůty stalo plnění ze smlouvy o smlouvě budoucí bezdůvodným
obohacením, by zásadně ohrozil vymahatelnost závazků ze smlouvy o smlouvě
budoucí, neboť poskytnutá plnění by v takovém případě musela být vrácena z
titulu bezdůvodného obohacení a projev vůle by mohl být soudem nahrazen i za
situace, v níž nemá druhá strana jistotu, že dojde k uhrazení kupní ceny. Dovolatelka dále vytkla rozsudku odvolacího soudu nepřezkoumatelnost v části
týkající se jejího vzájemného nároku. Odvolací soud se dle dovolatelky ani
nepokusil posoudit, zda byly splněny podmínky vzniku odpovědnosti za škodu. Úvahu odvolacího soudu, že nedošlo-li k uzavření smlouvy především z důvodů na
straně žalované, nemohl porušit žalobce své povinnosti ze smlouvy o smlouvě
budoucí, dovolatelka označila za nelogickou. Samotná neexistence předmětu koupě
nemůže sama o sobě vyloučit možnost jakéhokoliv porušení smluvních ujednání
žalobcem. Právní posouzení odvolacím soudem je tak nesprávné, zvláště
neposoudil-li v rozporu s § 420 obč. zák. splnění podmínek vzniku odpovědnosti
za škodu. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu završila dovolatelka
návrhem, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle
čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek
odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím
poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl
odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu
přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by Nejvyšší soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. V daném případě lze dovolatelce přisvědčit, že na napadené rozhodnutí lze
pohlížet jako na zásadně právně významné ve smyslu uvedeného ustanovení, neboť
závěry v něm vyslovené se odchylují od dosavadní judikatury Nejvyššího soudu. Předně je na místě poněkud korigovat závěry odvolacího soudu vyslovené k otázce
vzniku bezdůvodného obohacení. Žalovaná částka byla vymezena jako záloha,
kterou žalobce zaplatil žalované jako zálohu na budoucí koupi dle smlouvy o
smlouvě budoucí, právním důvodem poskytnutí plnění byla tedy zamýšlená koupě. Záloha byla tudíž důvodnou platbou a to až do okamžiku, v němž bylo zřejmé, že
zamýšlená smlouva nebude uzavřena (tedy, v němž byl vytvořen takový stav, z
něhož bylo seznatelné, že zamýšlená kupní smlouva realizována nebude). Teprve
tímto okamžikem odpadá důvod, na jehož základě bylo plněno, záloha se stává
bezdůvodným obohacením získaným jako plnění, jehož právní důvod dodatečně
odpadl, a ten, kdo zálohu poskytl, se může domáhat jejího vrácení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 463/2005).
Za
tento okamžik přitom nelze pokládat datum, jež mělo být dle smlouvy o smlouvě
budoucí nejzazším dnem uzavření realizační smlouvy, nebylo-li zde okolnosti,
pro niž by již přepokládanou koupi nebylo možno realizovat. Jak rovněž plyne z
dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, vznik bezdůvodného obohacení
nelze v takovýchto případech spojovat ani s uplynutím jednoroční lhůty dle §
50a odst. 2 obč. zák., ale s tím, že nastane stav, z nějž je evidentní, že
koupě již nebude realizována (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1331/2007). Tyto úvahy samozřejmě obstojí pouze,
nejsou-li práva a povinnosti mezi budoucím prodávajícím a budoucím kupujícím
smluvně upraveny odlišným způsobem (např. sjednáním možnosti odstoupení od
smlouvy či rozvazovací podmínky) či nepůjde-li o případy, na něž by dopadalo
ustanovení § 50a odst. 3 obč. zák. Vznik bezdůvodného obohacení na straně
žalované ovšem nelze bez dalšího spojovat s termínem stanoveným smlouvou o
smlouvě budoucí pro uzavření smlouvy realizační, jak bylo výše uvedeno. Ustanovení § 50a obč. zák. umožňující účastníkům učinit písemně závazek, že do
dohodnuté doby uzavřou smlouvu, na jejíchž podstatných náležitostech se
dohodnou, dává stranám této smlouvy možnost, aby se v případě, že nedojde do
dohodnuté doby k uzavření předpokládané smlouvy, mohly ve lhůtě jednoho roku od
daného termínu domáhat nahrazení projevu vůle soudním rozhodnutím. Po tuto dobu
se tak právo na uzavření smlouvy stává soudně vymahatelným nárokem. Dané
ustanovení dále uvádí, že závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí zaniká při
takové změně okolností, při níž nelze spravedlivě požadovat uzavření smlouvy. Nevyplývá z něj ovšem, jak v podstatě naznačuje ve svém posouzení soud
odvolací, že by již uplynutím dohodnuté doby závazky ze smlouvy o smlouvě
budoucí bez dalšího zanikly, a v podstatě se přeměnily pouze v soudně
vymahatelný nárok na uzavření smlouvy, jenž po roce prekluduje. Nejvyšší soud
již dříve zdůraznil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 32 Odo 807/2003), že nepředložením návrhu budoucí smlouvy nezaniká závazek
uzavřít smlouvu, tak by tomu bylo jen v případě platného odstoupení od smlouvy
(eventuálně v případě jejího zániku v důsledku jiné právní skutečnosti). Dále je třeba uvést, že zhodnotil-li odvolací soud skutková zjištění soudu
prvního stupně jako dostatečná a spolehlivá, aniž by je jakkoliv pozměnil či
doplnil, pak bylo na místě zohlednit při posouzení práv a povinností účastníků
i to, jak dle v řízení zjištěného obsahu smlouvy byla upravena jejich vzájemná
práva a povinnosti; tedy zabývat se i vázaností povinnosti budoucího
prodávajícího vyzvat budoucího kupujícího k uzavření smlouvy nejpozději do
jednoho měsíce na splnění smluvených podmínek, tj. vydání kolaudačního souhlasu
(k čemuž mělo dojít do 31. 12. 2008), přidělení čísla popisného, vkladu
prohlášení vlastníka budovy do katastru nemovitostí a splnění závazků ze
smlouvy o smlouvě budoucí budoucím kupujícím (uhrazení zálohy a doplatku,
případně prokázání zajištění prostředků k úhradě doplatku hypotečním úvěrem).
Je na smluvních stranách, aby si při uzavírání smlouvy o smlouvě budoucí
upravily vzájemné vztahy způsobem, jenž bude odpovídat jejich představám o tom,
za jakých vzájemně provázaných podmínek chtějí uzavřít realizační smlouvu. Těmito podmínkami nemusí být pouze stanovení určitého termínu, k němuž se váže
předpokládané uzavření realizační smlouvy. Při posouzení práv a povinností
smluvních stran je pak nutno vycházet z veškerých ujednání obsažených ve
smlouvě a tato vyložit v souladu s pravidly obsaženými v § 35 obč. zák. V
obecné rovině přitom nelze a priori vyloučit sepjetí počátku běhu lhůty pro
uzavření smlouvy realizační s určitou událostí (srov. např. případ řešený v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4147/2008). Zohlednil-li odvolací soud ve svých úvahách pouze ustanovení, dle nějž měl být
kolaudační souhlas vydán do 31. 12. 2008, aniž by se jakkoliv vypořádal s
významem dalších ujednání týkajících se předpokladů uzavření realizační smlouvy
pro posouzení práv a povinností účastníků, nelze jeho právní posouzení věci
pokládat i z tohoto důvodu za správné. Jelikož v případě přípustného dovolání
přihlíží dovolací soud i k procesním nedostatkům představujícím vady řízení
potenciálně ohrožující správnost rozhodnutí ve věci (tj. dovolacímu důvodu dle
§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), lze v tomto směru shledat opodstatněnou i
výtku dovolatelky, že se odvolací soud nevypořádal s její odvolací argumentací
poukazující na smluvní ujednání, dle nichž žalobce mohl od smlouvy odstoupit,
nebude-li vydán kolaudační souhlas do 31. 6. 2009. Jak již dříve ve svých
rozhodnutích upozornil Nejvyšší soud (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 903/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 210/2003, publikovaný v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1969, svazek 26/2004), přezkoumatelnost
rozhodnutí odvolacího soudu si žádá, aby soud v odůvodnění svého rozhodnutí
reflektoval (přihlédl k nim, či je vyvrátil) odvolací námitky zpochybňující
právní posouzení věci soudem prvního stupně. Jelikož zmíněnou výtkou se
žalovaná snažila poukázat na pro posouzení věci významné skutečnosti, soudem
prvního stupně navzdory provedení příslušného důkazu v rámci právního posouzení
věci (v tomto případě stanovení práv a povinností stran smlouvy o smlouvě
budoucí) nezohledněnými, bylo na místě, aby se s touto námitkou vypořádal soud
odvolací – přihlédl k ní, popř. vysvětlil, proč ji nepokládá za případnou. Již z uvedeného je tedy zřejmé, že dovolání bylo podáno důvodně, pročež
Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, a odst. 3 o. s. ř.
zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení,
aniž by se blíže zabýval dalšími dovolacími námitkami směřujícími proti
rozhodnutí odvolacího soudu, neboť bude na odvolacím soudu, aby se věcí zabýval
s přihlédnutím k výše uvedeným závěrům a při jejich zohlednění reagoval na
námitky žalované týkající se práv a povinností účastníků plynoucích ze smlouvy,
jakož i z jejího porušení, a to i těch, na nichž žalovaná staví svou procesní
obranu v podobě vzájemného návrhu. Odvolací soud je ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.