28 Cdo 3531/2019-190
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., v právní věci žalobce J. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr.
Jiřím Ostravským, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín VI/671, proti žalované
J. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Schwarzem,
advokátem se sídlem v Černošicích, Majakovského 1176, o zaplacení částky
300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod
sp. zn. 6 C 244/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně
– pobočky ve Zlíně ze dne 24. dubna 2019, č. j. 59 Co 330/2018-161, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 24. dubna 2019, č. j.
59 Co 330/2018-161, a rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 21.
června 2018, č. j. 6 C 244/2017-132, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v
Uherském Hradišti k dalšímu řízení.
Okresní soud v Uherském Hradišti (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 21. 6. 2018, č. j. 6 C 244/2017-132, zamítl žalobu, jíž se žalobce
domáhal na žalované zaplacení částky 300.000,- Kč (výrok I.), a žalobci uložil
povinnost nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši
68.600,- Kč (výrok II.). Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále „odvolací soud“) k
odvolání žalobce rozsudkem ze dne 24. 4. 2019, č. j. 59 Co 330/2018-161,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti
žalobce nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve
výši 19.600,- Kč (výrok II.). Žalobce se žalobou podanou dne 31. 8. 2017 domáhal vydání bezdůvodného
obohacení jakožto náhrady za investice v letech 2009 až 2013 jím vložené do
rodinného domu XY, (dále „předmětná nemovitost“), jenž je ve výlučném
vlastnictví žalované. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že účastníci
řízení v době od roku 2008 udržovali vztah druha a družky, přičemž ovšem
společnou domácnost nevedli, neboť ke společnému soužití, které samo o sobě
pojem společné domácnosti v úplnosti nedefinuje, nepřistupoval stav spotřebního
společenství. Účastníci řízení měli vlastní příjmy a bankovní účty, s nimiž
hospodařili (nakládali) odděleně, a žalobce pravidelně měsíčně přispíval
žalované fixní částkou za poskytování určitých služeb (vaření, praní, žehlení,
apod.), která svou povahou připomínala spíše platbu nájemného než platbu, jež
by zohledňovala aktuální finanční situaci a potřeby rodiny. I přes závěr o
absenci vedení společné domácnosti soudy obou stupňů dále na základě zjištěného
skutkového stavu připustily, že společná domácnost - pokud by byla vedena -
nejpozději na počátku roku 2014 zanikla, neboť již v tomto roce účastníci podle
vlastních tvrzení pouze „žili vedle sebe“. Odvolací soud - ve shodě se soudem
prvního stupně - uzavřel, že právě od tohoto okamžiku začala s ohledem na
ustanovení § 646 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“),
běžet promlčecí lhůta k vydání případného bezdůvodného obohacení. Vzhledem k
tomu, že námitku promlčení vznesenou žalovanou shledal soud prvního stupně
důvodnou, žalobu zamítl. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně o promlčení žalobou uplatněného nároku. Korigoval toliko úsudek soudu
prvního stupně o možném sekundárním důvodu k zamítnutí žaloby spočívajícím v
neprokázání rozsahu žalobcem investovaných prostředků, a tedy i nadbytečnosti
výslechu navrhovaných svědků. Naznačenou úvahu soudu prvního stupně měl sice za
předčasnou, nicméně konstatoval, že na výsledku řízení za dané procesní situace
jeho kritika nemůže na závěru o nedůvodnosti žaloby (pro promlčení uplatněného
práva) ničeho změnit. Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalobce dovoláním, jehož
přípustnost ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v
odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Má za
to, že se žalovanou vedl společnou domácnost nejméně do konce roku 2014 či do
září 2015, kdy žalobce a žalovaná přestali udržovat vztah druh - družka. Zdůrazňuje přitom, že z předmětné nemovitosti se žalobce odstěhoval až dne 7. 5. 2017, a tudíž až od tohoto okamžiku běží mezi účastníky řízení promlčecí
doba k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení. Teprve v této době
totiž odpadl právní důvod užívání věci, do níž bylo investováno, čímž došlo ke
vzniku bezdůvodného obohacení. V tomto směru odkázal na závěry vyjádřené v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 382/2012,
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1374/2018, jakož i
v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3890/2016
(označená rozhodnutí jsou, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího
soudu, přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu
http://www.nsoud.cz). Dále se domnívá, že odvolací soud měl přihlédnout též k
výši žalobou požadovaného nároku, jež je nižší než skutečný podíl žalobce na
zhodnocení předmětné nemovitosti. Vyjadřuje rovněž přesvědčení, že soudy
nižších stupňů žalobci neumožnily prokázat skutková tvrzení, jelikož
neopodstatněně zamítly provedení výslechu svědků, jímž by bylo možno dle mínění
dovolatele jednoznačně prokázat, kdo z účastníků řízení hradil náklady spojené
s rekonstrukcí předmětné nemovitosti. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná vyjádřila nesouhlas s podaným dovoláním, přičemž odkázala na
svá dřívější vyjádření a sdělení, jež jsou založena ve spisu. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání
rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 24. 4. 2019
(srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo
podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je splněna podmínka
povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a že
dovolatel v dále uvedeném rozsahu uplatnil dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání
žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnosti dovolání žalobce nelze přisvědčit pro řešení otázky promlčení
nároku na vydání bezdůvodného obohacení v závislosti na závěrech o existenci a
trvání společné domácnosti účastníků v konkrétním případě. Žalobce v dovolání podrobně argumentuje ve prospěch jiného závěru o existenci a
trvání společné domácnosti s žalovanou, jejž promítá do navazující konkluze o
promlčení žalobou uplatněného nároku, verzí skutkového stavu, jenž v nalézacím
řízení nebyl zjištěn, a prostřednictvím předestřené verze namítá nesprávné
právní posouzení věci odvolacím soudem. Ve vztahu k této otázce není ovšem
dovolání přípustné již jen proto, že žalobce jeden z ohlášených důvodů
přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. (odklon odvolacího
soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu) nijak neverifikuje
poukazem na ta rozhodnutí Nejvyššího soudu (jejich závěry), s nimiž by mělo být
řešení předmětné právní otázky v rozporu. Má-li být dovolání přípustné proto,
že „při řešení otázky hmotného, resp. procesního, práva se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým
vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen tehdy,
je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené
rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). V tomto
ohledu tedy dovolání žalobce požadavku zákona a judikatury dovolacího soudu
nevyhovuje. Navrhuje-li pak navíc žalobce, aby dovolací soud tuto právní otázku
řešenou odvolacím soudem posoudil jinak, sluší se v souvislosti s tímto důvodem
přípustnosti dovolání připomenout rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž
dovolací námitka, aby dovolací soud otázku řešenou soudem odvolacím posoudil
jinak, významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená
právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod
č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jinými slovy řečeno,
odlišné posouzení určité právní otázky se neupíná ke způsobu, jakým ji v
aktuální věci řešil odvolací soud (takto ovšem dovolatel tento důvod
přípustnosti dovolání vymezil), ale k tomu, jak o ní rozhodl dovolací soud v
jiné věci v minulosti. Nadto, výše již bylo uvedeno, že žalobce konstruuje jiné - dle mínění žalobce
správné - právní posouzení věci na odlišném skutkovém stavu, než jaký byl v
nalézacím řízení zjištěn. Převážný obsah dovolání, v něm se žalobce zabývá
vedením společné domácnosti s žalovanou a okamžikem ukončení tohoto
společenství, vyjadřuje nesouhlas dovolatele se skutkovými závěry, na nichž
odvolací soud založil závěr o tom, že marně uplynula promlčecí lhůta k
uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Dovolatel však přehlíží, že
od 1. 1. 2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková
zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací
soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolání, které je přípustné, lze podat
pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Přitom nelze vycházet z jiného
skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně
napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem
108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu
na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný
pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a přístupný i na
internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). Na nesprávnost
hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů
provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici
nemá. Dovolání žalobce je ovšem přípustné pro řešení obsahově vymezené otázky
promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z právního
důvodu, který odpadl, týkal-li se užívání věci, do níž bylo investováno; při
řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně,
jenž byl aprobován soudem odvolacím (ve vztahu k právní otázce otevřené
dovolacímu přezkumu), neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení §
241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení
věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí
být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení §
241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. V poměrech projednávané věci jsou rozhodnutí soudů obou stupňů založena na
závěru o promlčení žalobou uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení
v závislosti na konkluzi, že žalobce jako osoba žijící s žalovanou ve společné
domácnosti uplatil svůj nárok u soudu po marném uplynutí obecné tříleté
subjektivní lhůty (§ 609, § 619 odst. 1 a 2 a § 629 odst. 1 o. z.), přičemž
právní posouzení věci podrobily takto režimu zákona č. 9/2012 Sb., občanský
zákoník, účinného od 1. 1. 2014, s ohledem na okamžik, kdy odpadla překážka pro
počátek běhu promlčecí doby, jímž bylo ukončení vedení společné domácnosti
žalobce a žalované na počátku roku 2014 (viz § 646 o. z.). Přijaté právní
posouzení věci soudem prvního stupně, jež odvolací soud zcela aproboval, je
ovšem ve zřetelném napětí se závěrem, že společné soužití účastníků, jež soud
prvního stupně velmi detailně popsal a právně zhodnotil (viz body 46. a 51. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), a odvolací soud na jeho závěry plně
odkázal, charakteristiku společné domácnosti nesplňovalo, přičemž absenci znaku
spotřebního společenství nemůže plně suplovat existující stav relativní
trvalosti společného žití.
Odvolací soud dokonce, odkazuje na závěry soudu
prvního stupně, připomíná, že pokud účastníci společnou domácnost nevedli (a
takový závěr soud prvního stupně nepochybně učinil), pak by promlčecí doba
počala běžet vždy od realizace každé z tvrzených investic a k promlčení nároku
by došlo ještě mnohem dříve. Právní posouzení věci odvolacím soudem o promlčení
žalobcova nároku na vydání bezdůvodného obohacení opírající se o právní úpravu
nového občanského zákoníku a o počátek běhu promlčecí doby v závislosti na
ukončení vedení společné domácnosti (když o podmínce vtělené do normativního
textu ustanovení § 646 o. z. byl zjištěn opak) není správné. Je zřejmé, že ani
podřazení zjištěného skutkového stavu režimu zákona č. 89/2012 Sb. nemůže
obstát, neboť okolnosti rozhodné pro posouzení žalobcova nároku z titulu
bezdůvodného obohacení (jakož i případné promlčení tohoto nároku) nastaly před
nabytím účinnosti nového občanského kodexu. Se zřetelem na to, že posuzovaný právní poměr účastníků z hlediska obou v úvahu
přicházejících skutkových podstat bezdůvodného obohacení (viz výklad níže)
vznikl přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku
(1. 1. 2014), řídí se tento právní poměr, jakož i práva a povinnosti z něj
vzniklé, včetně případných práv a povinností z porušení smlouvy uzavřené před
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy, tj. zákonem
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“); k tomu srovnej ustanovení § 3028 odst. 3 věta první zákona č. 89/2012
Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014. Podle občanského zákoníku,
účinného do 31. 12. 2013, tak bude nutno v poměrech projednávané věci posuzovat
žalobcův nárok na vydání bezdůvodného obohacení (a případné promlčení tohoto
nároku) optikou jeho skutkových podstat, jež přicházejí v úvahu, a to, zda k
tvrzenému bezdůvodnému obohacení došlo plněním bez právního důvodu, nebo
plněním založeném na právním důvodu, který odpadl.
Podle ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného
bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.
Podle ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je
majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného
právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový
prospěch získaný plněním z nepoctivých zdrojů.
Podle ustanovení § 100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže
nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení
soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze
promlčené právo přiznat.
Podle ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z
bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že
došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.
Podle ustanovení § 107 odst. 2 obč. zák. nejpozději se právo na
vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné
obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.
Podle ustanovení § 114 obč. zák. jde-li o právo mezi zákonnými
zástupci na jedné straně a nezletilými dětmi a jinými zastoupenými osobami na
druhé straně, promlčení ani nepočíná ani neběží, nejde-li o úroky a opětující
se plnění. To platí i o právech mezi manžely.
Ustanovení § 451 obč. zák. vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva,
podle které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné
obohacení je přitom chápáno jako závazek (§ 489 obč. zák.), z něhož vzniká
tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a tomu,
na jehož úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného
obohacení. O obohacení jde, mimo jiné tehdy, jestliže se plněním někomu dostalo
majetkové hodnoty vyjádřené tím, že v jeho majetku došlo ke zvýšení aktiv
(naplněním některé ze skutkových podstat uvedených v § 451 odst. 2 obč. zák.).
Plnění bez právního důvodu je skutkovou podstatou bezdůvodného obohacení
založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku právní vztah,
který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může spočívat například
v tom, že bylo něco dáno nebo bylo ve prospěch někoho konáno (k tomu srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 30 Cdo 4131/2007).
Skutková podstata bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního
důvodu, který odpadl, míří pak na ty případy, v nichž v okamžiku poskytnutí
plnění existoval právní důvod plnění, který však následně ztratil své právní
účinky (odpadl); okamžikem odpadnutí právního důvodu se poskytnuté plnění stává
bezdůvodným obohacením (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12.
2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2007,
sp. zn. 28 Cdo 3113/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp.
zn. 30 Cdo 4514/2007).
Pro promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení je stanovena
dvojí, kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní a objektivní (§ 107 odst. 1
a 2 obč. zák.). Tyto dvě promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na
sobě. Skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že
oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba. Pokud marně uplynula alespoň jedna
z uvedených lhůt a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat. Pro
počátek tříleté, resp. desetileté objektivní promlčecí doby (§ 107 odst. 2 obč.
zák.) je rozhodný den, kdy k získání bezdůvodného obohacení došlo. Z hlediska
posouzení počátku běhu dvouleté promlčecí lhůty (§ 107 odst. 1 obč. zák.) je
rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom,
že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo jej získal, tedy
kdy se prokazatelně dozví všechny okolnosti, které jsou relevantní pro
uplatnění jeho práva u soudu (srov. např. rozsudek ze dne 27. 3. 2003, sp. zn.
33 Odo 766/2002, či rozsudek ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3003/99;
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4499/2010,
rozsudek ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3166/2009, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006).
Z ustanovení § 114 obč. zák. pak plyne, že u práv mezi zákonnými
zástupci na jedné straně a nezletilými dětmi a jinými zastoupenými osobami na
druhé straně, jakož i u práv mezi manžely, nejde-li o úroky a opětující se
plnění, se počátek promlčecí doby odsouvá do toho dne, kdy mezi účastníky
občanskoprávního vztahu, z něhož vyplývá příslušné právo, přestane existovat
vztah zákonného zastoupení anebo vztah manželský. Již dříve započatá promlčecí
doba se za trvání tohoto vztahu staví (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 33 Cdo 5003/2009, rozsudek ze dne 5. 8. 2013, sp.
zn. 28 Cdo 783/2013, nebo usnesení ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo
3090/2009 – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud zamítl nálezem ze
dne 12. 7. 2011, sp. zn. II. ÚS 231/10).
Příkladem majetkového prospěchu získaného plněním bez právního
důvodu je i zhodnocení nemovitosti investicemi třetí osoby, jež byly prováděny
bez odpovídajícího právního důvodu, kdy vlastník nemovitosti nabývá bezdůvodné
obohacení již okamžikem provedení dané stavební či jiné obdobné cenu
nemovitosti zvyšující úpravy (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 355/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5.
2009, sp. zn. 26 Cdo 831/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6.
2012, sp. zn. 28 Cdo 3538/2011).
Naproti tomu v případě zhodnocení investicemi prováděnými na základě
právního důvodu dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení až v okamžiku, kdy
tento právní důvod ztratil své účinky (odpadl). Za dostatečný právní důvod
vynaložení investic na nemovitost (dům či bytovou jednotku) v tomto směru, tj. z pohledu naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení vzniklého z
právního důvodu, jenž odpadl, soudní praxe považuje i vzájemnou dohodu
účastníků o společném bydlení a využívání nemovitosti (bytu) k tomuto účelu, na
jejímž základě se investující osoba podílela na pořízení nemovitosti či na
jejích stavebních úpravách za účelem získání či zkvalitnění prostor pro
společné bydlení; ke vzniku bezdůvodného obohacení v takovém případě dochází
zpravidla teprve v okamžiku, kdy účastníci takové dohody zrušili společné
soužití a společné užívání bytu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2716/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 382/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3053/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010,
sp. zn. 28 Cdo 2666/2010, přiměřeně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3194/2009). Posuzovaný nárok, případě jeho promlčení, se řídí právní úpravou občanského
zákoníku účinnou do 31. 12. 2013, neboť bezdůvodné obohacení na úkor žalobce
měla žalovaná získat tvrzenými investicemi žalobcem do předmětné nemovitosti v
jejím výlučném vlastnictví v letech 2009 až 2013. Mělo-li by být bezdůvodné
obohacení žalované na úkor žalobce posuzováno tudíž optikou skutkové podstaty
definované jako plnění (od samého počátku) bez právního důvodu, pak by se
počátek běhu promlčecí lhůty k uplatnění takového nároku identifikoval s
poskytnutím jednotlivého plnění (tvrzenou investicí do předmětné nemovitosti
žalobcem). Právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013 by se nárok na vydání bezdůvodného
obohacení řídil v poměrech projednávané věci podle zjištěného skutkového stavu
i tehdy, pokud by tvrzené investice byly vynakládány na základě právního důvodu
(dohody o společném soužití do budoucna), který odpadl (k aplikaci právní
úpravy účinné v době vzniku právního důvodu k plnění, který odpadl, z hlediska
užití intertemporálních ustanovení právního předpisu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 32 Odo 585/2005, uveřejněném pod
č. 50/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na nějž navazuje pozdější
rozhodovací praxe dovolacího soudu představovaná např. rozsudkem Nejvyššího
soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 246/2006, a usneseními Nejvyššího
soudu ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 29 Odo 741/2005, ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2574/2006, ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 20 Cdo 807/2016, ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3793/2015, nebo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5369/2016).
V tomto směru soud prvního stupně (v
souvislosti se zkoumáním problematiky vedení společné domácnosti) skutkový
závěr o společném bydlení účastníků řízení učinil, přičemž ovšem jej zkoumal
toliko ve vztahu k vedení společné domácnosti, která v poměrech právní úpravy
účinné do 31. 12. 2013 neměla pro posouzení institutu promlčení žádný právní
význam (srovnej ustanovení § 114 obč. zák.). Opomněl však prověřit společné
soužití účastníků z hlediska v úvahu připadajícího právního důvodu, jež mohla
představovat (konkludentně uzavřená) dohoda o společném soužití, na jejímž
základě mohly být tvrzené investice vynakládány. Odvolací soud pak zcela
mechanicky závěry přijaté soudem prvního stupně aproboval. S ohledem na nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem o promlčení
žalobcem uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení v závislosti na (v
poměrech projednávané věci) právně nevýznamné otázce (ne)existenci vedení
společné domácnosti a na neúplné (a tudíž nesprávné) právní posouzení věci
důvodnosti žalovaného nároku (popřípadě jeho promlčení) z hlediska skutkové
podstaty bezdůvodného obohacení vzniklého plněním bez právního důvodu nebo
plněním na základě právního důvodu, který odpadl, dovolací soud se již dále (z
důvodu procesní nadbytečnosti) z hlediska přípustnosti dovolání nezabýval
žalobcem namítanou otázkou výše nároku bezdůvodného obohacení, jejíž řešení –
dle mínění žalobce v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu – je
spojováno s vadou řízení spočívající v hodnocení důkazů (výpovědí navržených
svědků), jež však nebyly nalézacím soudem provedeny (přesto uvedený procesní
stav vedl k závěru o neunesení důkazního břemene žalobcem). Výtkou, že odvolací soud neprovedl důkaz výslechem svědků, dovolatel uplatňuje
tzv. vadu řízení, která není podle občanského soudního řádu účinného od 1. 1. 2013 sama o sobě (samostatně uplatnitelným) způsobilým dovolacím důvodem. Jelikož se ovšem žalobci podařilo v dovolání účinně zpochybnit úsudek
odvolacího soudu, v souladu s nímž vyhovění projednávané žalobě brání vznesená
námitka promlčení (z důvodů výše dostatečně předestřených), přihlédl dovolací
soud k vadě dokazování (jako jiné vadě ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř.), neboť tak lze učinit vždy, když je dovolání z jiného důvodu přípustné
(srovnej ustanovení 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Protože rozsudek odvolacího soudu je v rozsahu shora uvedeném založen na
nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a protože dovolací soud současně neshledal,
že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo
zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat
jinak než rozsudek odvolacího soudu v obou výrocích, zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i
pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil v obou výrocích i
prvostupňový rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§
243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení,
rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine
o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 2. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu