28 Cdo 3793/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně České republiky –
Ministerstva kultury, IČ 000 23 671, se sídlem v Praze 1, Maltézské náměstí
471/1, proti žalované PhDr. H. P., zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou,
advokátkou se sídlem v Olomouci, Horní lán 1328/6, o zaplacení částky 129.880
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C
455/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě –
pobočky v Olomouci ze dne 30. dubna 2015, č. j. 69 Co 85/2015-254, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) i o soudním poplatku (výrok
III.). Soud zjistil, že nynější žalobkyně byla rozsudkem pro uznání Obvodního
soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 5. 2011, č. j. 20 C 8/2011-35, jejž Městský soud v
Praze potvrdil rozsudkem ze dne 7. 12. 2011, č. j. 19 Co 409/2011-58, zavázána
uhradit současné žalované zmíněnou částku a že tuto svou povinnost skutečně
splnila. Posléze však Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 4. 2013, č. j. 30 Cdo
2250/2012-99, obě rozhodnutí, na jejichž základě bylo plněno, zrušil a věc
vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení (jež bylo následně pro
zpětvzetí žaloby zastaveno). Tím došlo k odpadnutí právního důvodu poskytnutého
plnění, a na majetkový prospěch žalované je tak nutno pohlížet jako na
bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Skutečnost, že
byla žalovaná dle svého tvrzení v dobré víře, že jí přiznaná částka po právu
náleží, je z hlediska vzniku závazku z bezdůvodného obohacení irelevantní,
pročež bylo namístě žalobě vyhovět.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 4. 2015, č. j.
69 Co 85/2015-254, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. k
odvolání žalované potvrdil (výrok I.), ve výroku III. je změnil (výrok II.) a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud vyzdvihl
názor Nejvyššího soudu vyslovený v kasačním rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2250/2012,
dle něhož žaloba, jíž se PhDr. H. P. domáhala v řízení vedeném u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 8/2011 finanční náhrady nemajetkové újmy,
představovala zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, neb v důsledku okolností
tvrzených v žalobě nemohla utrpět újmu, jež by vyžadovala sebemenšího odčinění
v penězích. Jelikož Česká republika žalované plnila na dluh, který podle
hmotného práva neexistoval, je po zrušení výše označených rozsudků nutno dospět
k závěru, že na straně příjemkyně plnění vzniklo bezdůvodné obohacení. Krajský
soud dále podotkl, že žalovaná, jež od roku 2004 podala přibližně 370 žalob a
vzhledem ke své účasti v mnoha soudních sporech musela vědět, že i pravomocný
rozsudek, kterým jí bylo dané plnění přiznáno, může být zrušen na základě
mimořádných opravných prostředků, nebyla v dobré víře ohledně oprávněnosti
nabytí dotčené částky [a to tím spíše, byl-li zmiňovaný rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 1 vydán bez meritorního posouzení věci za využití postupu dle §
114b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)]. Ve
světle předeslaných skutečností nebylo lze uplatnění požadavku na vrácení
předmětné sumy pokládat za jednání žalobkyně v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z existence právních otázek v judikatuře dovolacího soudu dosud
neřešených. První z nastolených problémů se týká toho, zda lze na absenci dobré
víry usuzovat ze samotné skutečnosti, že má účastník povědomí o možnosti
zrušení pravomocného soudního rozhodnutí, v souladu s nímž je plněno, na
základě mimořádného opravného prostředku. Dovolatelka dále namítá, že soudy
nižších stupňů pominuly ustanovení § 3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku (dále též „o. z.“), jež stanoví, že se i na práva a povinnosti, která
se posuzují podle dosavadních právních předpisů, použijí ustanovení části první
hlavy I citovaného předpisu, což v kontextu předmětné věci obnášelo zohlednění
poctivosti a dobré víry žalované. Rovněž mělo být vzato na zřetel ustanovení §
2991 o. z., dle něhož se bezdůvodně obohatí jen ten, kdo na úkor jiného získá
majetkový prospěch bez spravedlivého důvodu. Spravedlivý důvod pro to, aby jí
bylo přiznané plnění ponecháno, spatřuje žalovaná v principech legitimního
očekávání a právní jistoty, jež byly opakovaně artikulovány v nálezové
judikatuře Ústavního soudu.
Konečně žalovaná v dovolání předestírá, že se žalobkyně měla primárně obrátit
na toho, kdo jí způsobil škodu, tj. stát, jenž vydal nezákonné rozhodnutí, v
souladu s nímž bylo žalované poskytnuto sporné plnění. Nad rámec uvedeného
podotýká, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s její námitkou rozporu
výkonu práva žalobkyně s dobrými mravy, kterou odůvodnila tím, že je zdravotně
znevýhodněnou osobou ve stavu sociální potřebnosti. Napadené rozhodnutí je v
tomto směru nepřezkoumatelné a zakládá porušení jejího práva na spravedlivý
proces, jak bylo vyloženo například v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS
2600/09.
Z těchto důvodů žalovaná Nejvyššímu soudu navrhuje rozsudek Krajského soudu v
Ostravě – pobočky v Olomouci zrušit a věc tomuto soudu vrátit k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalobkyně, jež, označivši je za nedůvodné, požádala
Nejvyšší soud, aby je zamítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12.
2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalovaná však ve svém dovolání žádnou otázku naplňující kritéria § 237 o. s. ř.
nenastoluje.
Nejvyšší soud musí v první řadě zopakovat své stanovisko (vyslovené kupříkladu
v rozsudku ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014), že vznik právních
vztahů, potažmo práva a povinnosti z nich vzešlé do 31. 12. 2013 se i v době od
1. 1. 2014 řídí dosavadní právní úpravou. V tomto duchu je třeba používat
rovněž § 3030 o. z., neboť žádné z ustanovení § 1 až 14 o. z. není přípustné
aplikovat způsobem, který by vedl k tomu, že „dosavadní právní úprava“ nebude v
právních vztazích vzniklých v době do 31. 12. 2013 náležitě respektována.
Ustanovení § 3030 o. z. tedy nelze interpretovat tak, že by zakládalo pravou
zpětnou účinnost § 1 až 14 o. z. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní
vztahy. Z předeslaného jednoznačně plyne, že na předmětný spor nemůže být ani
prostřednictvím argumentace zásadami občanského práva vztahován dosah právní
úpravy bezdůvodného obohacení obsažené v § 2991 a násl. o. z.
Není-li skrze aplikaci § 3030 o. z. myslitelné negovat dlouhodobě ustálený
výklad dřívější právní úpravy, je třeba upozornit, že získání bezdůvodného
obohacení ve smyslu § 451 odst. 2 obč. zák. představovalo objektivně nastalý
stav, vyvolaný tím, že bez právem uznaného důvodu došlo k přesunu majetkových
hodnot od jednoho subjektu k druhému. Dobrá víra obohaceného měla jen velmi
omezený význam a byla relevantní výlučně z pohledu § 458 odst. 2 a 459 obč.
zák., nikoliv však z hlediska povinnosti vydat samotné bezdůvodné obohacení
(srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo
3763/2011, ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3501/2011, ze dne 8. 9. 2014, sp.
zn. 28 Cdo 1564/2014, či ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1602/2015). Tvrzené
přesvědčení žalované o tom, že od žalobkyně na základě rozsudků vydaných v
řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 8/2011 obdržela
plnění, jež jí po právu náleželo, tak ničeho nemění na její povinnosti vrátit
přijatou majetkovou hodnotu poté, co byla dotčená soudní rozhodnutí zrušena,
postrádala-li jimi uložená platební povinnost korelát v rovině hmotného práva
(srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo
3309/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo
5236/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo
2867/2015). Jestliže žalovaná nikterak nezpochybnila závěr odvolacího soudu
(mající ostatně oporu v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn.
30 Cdo 2250/2012), že jí podle hmotného práva nárok na zaplacení sporné částky
nesvědčil, jeví se nosné důvody napadeného rozsudku konformními s ustálenou
rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Pokud dovolatelka rozporuje konstatování krajského soudu, že uplatnění
žalovaného nároku žalobkyní není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, je
vhodné připomenout, že posuzování počínání účastníka z hlediska kategorie
dobrých mravů přísluší zásadně soudům nižších stupňů, přičemž přehodnocení
jejich závěrů o použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. v konkrétní věci
dovolacím soudem má místo jen ve výjimečných případech, lze-li úvahy vyslovené
v přezkoumávaných rozhodnutích označit za zjevně nepřiměřené (viz např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, ze dne
23. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2458/2011, a ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo
1551/2013). Z napadeného rozsudku se podává, že se odvolací soud případnou
neslučitelností výkonu žalovaného práva s dobrými mravy zabýval, přičemž jeho
argumentace, jež se této problematiky týká, je srozumitelná a racionální. Na
rozdíl od věci, v níž byl vydán nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp.
zn. IV. ÚS 2600/09, tedy odvolacímu soudu nelze vytýkat, že by možnost
uplatnění korektivu dobrých mravů navzdory námitce účastníka přešel mlčením.
Samotná skutečnost, že krajský soud z předem neomezeného okruhu potenciálně
relevantních faktů vyzdvihl coby podstatné pro zhodnocení mravnosti uplatnění
předmětného nároku jiné okolnosti, než by odpovídalo názoru dovolatelky,
porušení práva na spravedlivý proces, respektive požadavků na náležité
odůvodnění soudního rozhodnutí nezakládá (podobně srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 799/2015).
Dovolatelka podrobuje kritice zvláště úsudek, který při posuzování souladnosti
vznesení žalovaného práva s dobrými mravy odvolací soud vyslovil ohledně
významu jejího povědomí o možnosti zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu
1, jímž jí byl přiřčen vzpomínaný obnos, k dovolání nynější žalobkyně. I když
dovolací soud připouští, že dobrá víra příjemce plnění může za určitých
podmínek odůvodňovat nepřiznání práva na vydání bezdůvodného obohacení na
základě § 3 odst. 1 obč. zák. (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.
12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002), nejeví se zjevně nepřiměřenou úvaha
obsažená v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že rozsudek pro uznání
(pravomocný, leč zpochybněný dovoláním) nezaložil natolik intenzivní
(opodstatněné) přesvědčení žalované, že jí přiznaná suma náleží, aby
ospravedlňovalo výjimečné odepření zákonem založeného práva z důvodů morálních.
Uvádí-li dovolatelka, že se žalobkyně měla předmětné částky domáhat primárně
coby náhrady škody způsobené nezákonným soudním rozhodnutím, poukazuje Nejvyšší
soud na svůj opakovaně vyslovený názor, že odpovědnost státu za škodu
zapříčiněnou výkonem veřejné moci nastupuje subsidiárně až v případě, kdy
poškozený nemůže úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku,
který je mu povinen plnit (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6.
2015, sp. zn. 30 Cdo 454/2013). V souladu s tímto obecným náhledem bylo
dovozeno, že nárok na náhradu škody vzniklé v souvislosti s vydáním nezákonného
rozhodnutí majícího za následek nabytí bezdůvodného obohacení třetí osobou lze
proti státu úspěšně uplatnit pouze tehdy, nedosáhne-li poškozený uspokojení své
pohledávky na vydání majetkového prospěchu vůči tomu, kdo jej získal (viz např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 693/2013, ze dne
19. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4004/2013, a ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo
4418/2013; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 31 Cdo
2307/2013, jenž vztah práva na náhradu škody a nároku na vydání bezdůvodného
obohacení konstruuje poněkud jiným způsobem, se zakládá na zcela odlišných
skutkových okolnostech). Ze strany žalobkyně bylo tudíž po zrušení soudních
rozhodnutí, v souladu s nimiž plnila, zcela přiléhavé obrátit se s nárokem na
vydání majetkového prospěchu právě na žalovanou jakožto na příjemkyni sporných
hodnot.
Z předeslaných důvodů musel Nejvyšší soud dovolání žalované odmítnout (§ 243c
odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. s tím, že žalobkyně v dovolacím řízení nebyla zastoupena advokátem a
náhradu hotových výdajů nepožadovala.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. února 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu