28 Cdo 5236/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně R. S., zastoupené
JUDr. Taťánou Hyndrichovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Sušilova 1609/8,
proti žalovanému Ing. F. S., zastoupenému JUDr. Leošem Viktorinem, advokátem se
sídlem v Olomouci, Riegrova 12, o zaplacení 62.250,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 33/2013, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne
26. června 2014, č. j. 69 Co 171/2014-125, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna žalovanému zaplatit na nákladech dovolacího
řízení částku 4.743,20 Kč k rukám advokáta JUDr. Leoše Viktorina do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
62.250,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok II.). Soud zjistil, že se Ing. F. S. po R. S. v jiném soudním řízení
dožadoval vydání bezdůvodného obohacení, jež na její straně mělo vzniknout tím,
že k jejím rukám plnil Ing. S. v letech 2001 a 2002 svou vyživovací povinnost
vůči dceři, která však byla v daném období fakticky v jeho vlastní péči. Rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým bylo této žalobě částečně vyhověno a na
jehož základě současný žalovaný po R. S. exekučně vymohl částku 62.250,- Kč,
byl posléze k dovolání současné žalobkyně rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2127/2007, ve vyhovujícím výroku zrušen a věc byla v
tomto rozsahu vrácena Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Ing. S. následně
v lednu 2011 vzal svou žalobu zpět a řízení o ní bylo zastaveno. V nynějším
řízení se žalobkyně domáhala vrácení částky získané žalovaným, a to coby
bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z právního důvodu, který odpadl, ve
smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „obč. zák.“). Soud dospěl k závěru, že uplatněné právo
žalobkyně nemohlo být promlčené, jak namítal žalovaný, neboť promlčecí doba dle
§ 107 obč. zák. počala běžet až okamžikem zpětvzetí žaloby Ing. S. po zrušení
rozhodnutí Krajského soudu v Brně dovolacím soudem a v době, kdy svou žalobu k
soudu podala žalobkyně, dosud neuplynula. Soud se proto zabýval otázkou, zda
mezi účastníky proběhlo plnění v souladu s hmotným právem, a konstatoval, že
nespotřebované výživné byla žalobkyně žalovanému povinna vrátit, pro
uskutečněné plnění tedy hmotněprávní důvod existoval. Jelikož žalobkyně plnila,
co byla povinna plnit, nedošlo na straně žalovaného ke vzniku bezdůvodného
obohacení, žalobu bylo tudíž třeba zamítnout. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 6. 2014, č. j. 69 Co 171/2014-125, rozhodnutí soudu prvního stupně, napadené odvoláním
žalobkyně, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok
II.). Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, zároveň
však zdůraznil, že je-li na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím
soudu plněn neexistující dluh, vzniká tím bezdůvodné obohacení, a to již
okamžikem, kdy je rozhodnutí, podle nějž bylo plněno, pravomocně zrušeno. Tímto
okamžikem se též počíná běh promlčecí doby k uplatnění práva na vydání daného
bezdůvodného obohacení, na čemž nic nemůže změnit ani následné zpětvzetí
žaloby. Vzhledem k tomu, že zrušující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2127/2007, nabyl právní moci v říjnu 2008 a žalobkyně své
právo soudní cestou uplatnila teprve v roce 2013, stalo se tak zjevně po
uplynutí subjektivní i objektivní promlčecí doby stanovené v § 107 obč. zák. Žalobě by tedy nemohlo být vyhověno ani v případě, že by žalovanému bylo plněno
bez opory v hmotném právu.
Pokud by plněním, jež žalovaný na základě zrušeného
rozsudku Krajského soudu v Brně získal, byla uspokojena jeho existující
pohledávka, tím spíše by se žalobkyně vrácení sporné částky domáhat nemohla,
pročež bylo namístě prvostupňové rozhodnutí jako věcně správné potvrdit. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, ve kterém vyslovila
mínění, že otázku promlčení jejího práva na vydání bezdůvodného obohacení je
nutno řešit ve světle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 28
Cdo 3113/2007, z nějž vyplývá, že plnění, jež postrádá oporu v hmotném právu,
avšak je poskytováno v souladu s povinností uloženou v pravomocném rozhodnutí
příslušného soudu, nemůže být bezdůvodným obohacením až do chvíle, kdy bude
toto pravomocné soudní rozhodnutí zrušeno. Mezi účastníky řízení došlo k
plnění, jehož právní důvod odpadl v souvislosti se zrušením rozhodnutí
Krajského soudu v Brně soudem dovolacím, přičemž den právní moci kasačního
rozsudku Nejvyššího soudu musí být rozhodující pro určení počátku běhu
objektivní promlčecí doby ve vztahu k právu na vydání předmětného bezdůvodného
obohacení. Dovolatelka se domnívá, že by se v řešené kauze měla aplikovat
desetiletá objektivní promlčecí doba, protože žalovaný bezdůvodné obohacení
nabyl úmyslně, když bezpochyby věděl, že spornou částku obdržel neoprávněné, a
je rovněž zřejmé, že ji získat chtěl. Subjektivní promlčecí doba pak podle
dovolatelky s ohledem na konkrétní okolnosti případu počala plynout až od
právní moci usnesení Krajského soudu v Brně o zastavení řízení o žalobě Ing. F. S., neboť teprve tímto rozhodnutím bylo z hlediska dovolatelky postaveno
najisto, že na straně nynějšího žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení a jaká
je jeho výše. Z uvedených důvodů dovolatelka, jež má za to, že její právo
promlčeno není, navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k novému projednání. Žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil se skutkovými zjištěními,
jakož i s právním posouzením soudů nižších stupňů, zpochybnil přiléhavost
vznesených dovolacích námitek a navrhl, aby bylo dovolání žalobkyně odmítnuto. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalobkyně však za přípustné pokládat nelze. Reakce na dovolatelčiny argumenty se musí odvíjet od rozsudku velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, v němž bylo dovozeno, že plnil-li žalovaný na základě
povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným
hmotněprávním poměrům, na neexistující dluh, pak žalobci vzniká bezdůvodné
obohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě plnění
proběhlo, pravomocně zrušeno. Řečené platí i v případě, že byla pravomocně
uložená povinnost splněna nedobrovolně ve vykonávacím řízení. Při aplikaci na
projednávanou věc vede tato úvaha k závěru, že (za předpokladu, že se plnění
mezi účastníky řízení neopíralo o žádný hmotněprávní důvod) běh objektivní
promlčecí doby ve vztahu k právu na vydání bezdůvodného obohacení, které podle
tvrzení žalobkyně na její úkor žalovaný nabyl obdržením částky, již mu
žalobkyně byla povinna zaplatit podle rozhodnutí Krajského soudu v Brně, počíná
dnem právní moci rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. 30 Cdo
2127/2007, kterým bylo dané rozhodnutí zrušeno, čímž došlo k odpadnutí právního
důvodu realizovaného plnění (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3316/2013). Tomu plně koresponduje právní posouzení
věci odvolacím soudem, který s ohledem na to, že posledně zmíněný rozsudek
dovolacího soudu nabyl právní moci v roce 2008, uzavřel, že k podání
projednávané žaloby počátkem roku 2013 došlo až po marném uplynutí tříleté
objektivní promlčecí doby. Pakliže dovolatelka oponuje tomuto úsudku tvrzením,
že se v řešeném sporu měla aplikovat desetiletá objektivní promlčecí doba,
poněvadž žalovaný získal plnění na její úkor úmyslně, brojí tím primárně proti
skutkovým zjištěním odvolacího soudu, který přítomnost právně relevantního
úmyslu na straně žalovaného neshledal, což představuje závěr skutkové povahy
(viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo
879/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo
295/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo
1473/2011). Na okraj této argumentace je nicméně vhodné ještě podotknout, že
žalovanému se dostalo plnění v souladu s pravomocným rozhodnutím soudu, byť
posléze v dovolacím řízení zrušeným. Pakliže se tedy ze skutkového stavu
zjištěného soudy nižších stupňů nepodávají žádné zvláštní okolnosti, jež by
nasvědčovaly opaku, lze žalovanému jen obtížně přičítat vědomost o tom, že mohl
získat majetkové hodnoty, které mu podle právního řádu nenáležejí, ta je však
podle judikatury podmínkou nabytí bezdůvodného obohacení v alespoň nepřímém
úmyslu (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 33
Odo 938/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo
709/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo
326/2011).
S dovolatelkou citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2007, sp.
zn. 28 Cdo 3113/2007, jsou právní úvahy odrážející se v napadeném rozsudku
zjevně konformní, neboť jak již bylo nastíněno výše, vznik případného
bezdůvodného obohacení na straně žalovaného odvolací soud situoval až ke dni
pravomocného zrušení soudního rozhodnutí, na základě něhož byla předmětná
částka ve prospěch žalovaného na žalobkyni vymožena (obdobně srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2242/2010).
Pokud jde o dovolací námitku vztahující se k určení počátku běhu
subjektivní promlčecí doby u práva žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení,
je možno zopakovat, že objektivní a subjektivní promlčecí doby dle § 107 odst.
1 a 2 obč. zák. počínají, běží i končí nezávisle jedna na druhé a pro jejich
vzájemný vztah platí, že skončí-li běh jedné z nich, promlčí se dané právo bez
ohledu na druhou promlčecí dobu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3148/2009). Vzhledem k tomu, že se dovolatelce
nepodařilo účinně zpochybnit závěr odvolacího soudu, podle nějž objektivní
promlčecí doba u práva na vydání žalované částky uplynula před podáním
projednávané žaloby, bylo by nadbytečné zabývat se jejími vývody stran
eventuálního zachování subjektivní promlčecí doby, jež ve světle právě
uvedeného nemohou mít vliv na výsledek řešeného sporu.
Jelikož dovolatelka Nejvyššímu soudu nepředestřela žádnou právní otázku ve
smyslu § 237 o. s. ř., bylo nezbytné její dovolání odmítnout podle § 243c odst.
1, věty první, o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č.
484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4.
2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 odst. 1
a § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní
služby (sepsání vyjádření k dovolání) 3.620,- Kč, společně s paušální náhradou
výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst.
3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení § 137 odst.
3 o. s. ř. má tedy žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši
4.743,20 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. června 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu