28 Cdo 326/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní
věci žalobce R. J., zastoupeného Mgr. Františkem Kaletou, advokátem se sídlem v
Ostravě – Moravské Ostravě, Sadová 553/8, proti žalovaným 1. Z. K., 2. V. H.,
zastoupenému JUDr. Petrem Filipkem, advokátem se sídlem v Opavě, Dolní náměstí
3, o zaplacení částky 530.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp.
zn. 17 C 395/2005, o dovolání 2. žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 23. února 2010, č. j. 57 Co 565/2009-191, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení
k rukám advokáta Mgr. Františka Kalety.
530.000,- Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi
účastníky (výroky III. a IV.). Toto rozhodnutí soud učinil poté, co jeho
předchozí rozsudek, zamítavý ve vztahu k oběma žalovaným, byl zrušen usnesením
Krajského soudu v Ostravě jako soudu odvolacího, jímž bylo soudu prvního stupně
uloženo doplnit řízení o další rozhodné skutečnosti. Žalované plnění bylo
žalobcem vymezeno jako bezdůvodné obohacení vzniklé na straně 1. nebo 2. žalovaného v důsledku toho, že žalobce zaplatil na základě kupní smlouvy (za
nemovitosti ve vlastnictví 1. žalovaného) uzavřené na základě plné moci s 2. žalovaným (zastupujícím 1. žalovaného) žalovanou částku jako kupní cenu k rukám
2. žalovaného, přičemž v řízení o vyklizení předmětných nemovitostí a posléze i
v řízení o určení vlastnictví k těmto nemovitosti tato smlouva byla shledána
absolutně neplatnou pro obcházení zákona - uplatnění propadné zástavy - a
vlastníkem byl určen 1. žalovaný. Soud vzal za zjištěné, že na základě zástavní
smlouvy uzavřené žalovanými k zajištění dluhu bylo ve prospěch 2. žalovaného
zřízeno zástavní právo k nemovitostem 1. žalovaného. Dále byla podepsána plná
moc, kterou 1. žalovaný zmocnil 2. žalovaného k prodeji předmětných
nemovitostí. Poté, co zástavní dlužník neplnil řádně své povinnosti ze smlouvy
o půjčce vůči 2. žalovanému, přistoupil tento k prodeji nemovitostí žalobci,
jenž k rukám 2. žalovaného zaplatil kupní cenu ve výši 530.000,- Kč. Druhému
žalovanému se přitom nepodařilo prokázat, že by mu na základě smlouvy s 1. žalovaným příslušelo právo ponechat si tuto částku jako splátku na neuhrazenou
část dluhu a že by jeho dlužník v daném okamžiku měl vůči němu vůbec dluh v
uvedené výši. Soud zhodnotil plnou moc i kupní smlouvu i v tomto řízení jako
absolutně neplatné právní úkony ve smyslu § 39 obč. zák., jelikož jsou dle
svého obsahu obdobou tzv. propadné zástavy a odporují svým účelem zákonu, a
dovodil tak, že zaplacenou kupní cenu je třeba považovat za bezdůvodné
obohacení plněním z neplatné smlouvy vzniklé na straně 2. žalovaného, jenž tuto
částku převzal, aniž by byl k jejímu převzetí řádně zmocněn. Druhý žalovaný
jako bezdůvodně obohacený ve smyslu § 451 odst. 1 obč. zák. je tedy povinen
vydat tuto částku žalobci. Za nedůvodnou byla soudem označena námitka promlčení
vznesená 2. žalovaným; počátek dvouleté subjektivní promlčecí doby ve smyslu §
107 odst. 1 obč. zák. soud stanovil ke dni 8. 11. 2005, kdy nabyl právní moci
rozsudek, jímž bylo určeno, že vlastníkem předmětných nemovitostí je 1. žalovaný. Není tedy pochyb o tom, že tato lhůta byla ke dni podání žaloby dne
8. 12. 2005 zachována. Objektivní promlčecí doba pak počala plynout okamžikem
převzetí kupní ceny, tj. 2. 3. 2000, délku jejího trvání je v daném případě
třeba stanovit v souladu s ustanovením § 107 odst. 2 obč. zák. na deset let,
neboť z jednání 2. žalovaného je zřejmé, že jednal úmyslně, jelikož již v
okamžiku uzavření smlouvy věděl, že jedná na základě plné moci, jež
nedemonstruje skutečnou vůli 1.
žalovaného, a musel tak být přinejmenším
srozuměn s tím, že sjednaný prodej může být neplatný, a plnění takto přijaté
tudíž může být bezdůvodným obohacením. Tyto úvahy vedly soud k tomu, že ve
vztahu k 1. žalovanému žalobu zamítl a ve vztahu ke 2. žalovanému jí vyhověl. K odvolání žalobce a 2. žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v
Ostravě, jenž je rozsudkem ze dne 23. 2. 2010, č. j. 57 Co 565/2009-191, ve
výrocích I., II. a IV. potvrdil (výrok I.), změnil je v nákladovém výroku III. (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky III. a IV.). Odvolací soud (po částečném doplnění dokazování) označil skutková zjištění
soudu prvního stupně, jakož i jeho závěry o skutkovém stavu věci za správné a
pro stručnost na ně odkázal. Odvolací soud rovněž přitakal soudu prvního stupně
v jeho právním posouzení věci, a to především jak v otázce vzniku bezdůvodného
obohacení na straně 2. žalovaného, tak i nedůvodnosti vznesené námitky
promlčení s ohledem na úmyslnost jednání 2. žalovaného, a rozhodnutí soudu
prvního stupně co do výroků o věci samé potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně jeho výrokům I. a IV., podal 2. žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání je dle něj založena jak ustanovením §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu
předcházelo rozhodnutí zrušující, jímž byl soud prvního stupně vázán, tak i
ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu
je zásadně právně významné. Za důvod dovolání označil nesprávné právní
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Soudy obou stupňů dle
dovolatele pochybily, dovodily-li, že na projednávaný spor dopadá ustanovení §
107 odst. 2 o. s. ř. o desetileté promlčecí době. Dovolatel uvedl, že jeho
jediným zájmem bylo vrácení a zúročení půjčených peněz, k čemuž zvolil vícero
způsobů zajištění – plnou moc k prodeji nemovitostí a zástavní právo k
předmětným nemovitostem. Zástavního práva se pak jako způsobu zajištění vzdal
poté, co v dobré víře jeden ze způsobů zajištění - plnou moc - použil, z čehož
dle dovolatele nelze usuzovat na úmyslnost jeho jednání spočívající v přijetí
kupní ceny na úhradu poskytnuté půjčky. Dovolatel zdůraznil, že jeho pohledávka
po splnění povinnosti uložené rozsudky soudů obou stupňů nebyla uspokojena. Při
posuzování úmyslnosti jednání dovolatele při převzetí kupní ceny by mělo být
přihlédnuto k tomu, že neplatnost tzv. propadných zástav byla v judikatuře
Nejvyššího soudu konstatována až v roce 2002, zatímco k prodeji v daném případě
došlo v roce 2000. Rozšiřující výklad úmyslného jednání ve smyslu ustanovení §
107 odst. 2 obč. zák. je v daném případě založen nikoliv na konkrétních
okolnostech případu, z kterých by pramenila vědomost dovolatele o jeho
bezdůvodném obohacení, ale na právní teorii neplatnosti takovýchto úkonů.
Dovolatel připomněl, že jeho nevědomost, respektive nesrozumění s neplatností
plné moci a kupní smlouvy dokládá to, že bez výhrad souhlasil se zrušením
zástavního práva k předmětným nemovitostem. Rozšiřující výklad ustanovení § 107
odst. 2 obč. zák. poskytuje výraznější ochranu poskytovatelům bezdůvodného
obohacení i v případech, kdy skutečný úmysl není dán, prolamuje tříletou
objektivní promlčecí dobu i právní jistotu účastníků. K rozšiřujícímu výkladu
ustanovení § 107 odst. 2 obč. zák. může vést i ustanovení § 107 odst. 3 obč.
zák., jež však dle dovolatele v jeho případě - na rozdíl od případu 1.
žalovaného – nelze aplikovat. Aplikovaná forma zavinění by se tedy na
posuzovaný případ neměla vztahovat. S ohledem na tyto argumenty dovolatel
navrhl, aby Nejvyšší soud v napadeném rozsahu zrušil rozhodnutí soudů obou
stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že dovolání by Nejvyšší soud měl shledat
nepřípustným. Tento názor rozvedl argumenty podporujícími správnost závěrů
soudů nižších stupňů, k vznesené námitce promlčení pak podotknul, že za daných
okolností by měla být posouzena jako odporující dobrým mravům.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího
soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že z povahy dovolání jako opravného
prostředku vyplývá, že je může podat jen ten účastník, jemuž nebylo rozhodnutím
odvolacího soudu vyhověno či jemuž byla způsobena jiná újma na jeho právech,
přičemž účelem dovolání je zvrátit pro daného účastníka objektivně nepříznivý
důsledek rozhodnutí odvolacího soudu. Uvedl-li dovolatel, že napadá rozsudek
odvolacího soudu ve výroku I., tedy i v jeho části, v níž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a IV., pak je jeho dovolání třeba
považovat v části, v jaké směřuje proti potvrzení výroku I. rozsudku soudu
prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta ve vztahu k 1. žalovanému, za
subjektivně nepřípustné, neboť nesměřuje proti výroku, jímž byla dovolateli
způsobena újma odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v
časopise Soudní judikatura pod č. 28, ročník 1998, či usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 16. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 749/2004). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Jelikož v rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo předchozí rozhodnutí soudu
prvního stupně zrušeno, nebyl vysloven závazný právní názor na posouzení věci,
tj. názor, jaký právní předpis má být aplikován, či jak má být právní předpis
vyložen, ale pouze uloženy pokyny k potřebnému doplnění skutkových zjištění,
nelze souhlasit s dovolatelem, domnívá-li se, že přípustnost dovolání je v
daném případě založena splněním podmínky vyžadované ustanovením § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2944/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 160,
svazek 2/2001). Přípustností dovolání je tedy možno se zabývat pouze v
intencích ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. Dle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Takovouto otázku však dovolací soud v rozhodnutí odvolacího soudu neshledává. Již z výše uvedeného vyplývá, že při zvažování přípustnosti dovolání se
Nejvyšší soud nemůže zabývat správností skutkových zjištění, a dovolatelem
zpochybňovanou otázkou úmyslnosti jeho počínání se tak může zabývat pouze v
rovině právních úvah, jež však neshledává nijak nepřiměřené skutkovým
zjištěním, která jsou bezesporu rozhodujícím elementem pro závěr o úmyslnosti
jednání obohaceného.
Nejvyšší soud již dříve ve svých rozhodnutích připomněl, že s ohledem na to, že
občanský zákoník, ani jiný občanskoprávní předpis pojem a podstatu úmyslného
jednání nevymezují, vychází se v právní teorii z právní úpravy zavinění
obsažené v trestněprávních předpisech. Právní teorie vycházející z
trestněprávní úpravy zavinění rozlišuje podle přítomnosti rozumového
(intelektuálního) a volního (určovacího) prvku mezi úmyslným jednáním a
jednáním z nedbalosti. O úmysl přímý jde tehdy, jestliže ten, kdo se na úkor
jiného bezdůvodně obohatil, věděl, že svým jednáním získá bezdůvodné obohacení
a současně je také získat chtěl. O úmysl nepřímý jde, jestliže ten, kdo se na
úkor jiného obohatil, věděl, že svým jednáním obohacení, které mu nenáleží,
může získat, a s tímto následkem byl pro případ, že nastane, srozuměn. V obou
případech je tedy rozhodujícím znakem úmyslu předchozí vědomost subjektu, který
se neoprávněně obohatil, o tom, že svým jednáním získává (úmysl přímý) nebo
získat může (úmysl nepřímý) hodnoty vyjádřitelné v penězích, které mu
nenáležejí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 33 Odo 134/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 33 Odo
938/2002, či nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1737/08). Při zvažování, jakých skutečností si musí být obohacený vědom, je opět možno
přihlédnout k závěrům trestněprávní teorie i praxe, dle nichž při posuzování
zavinění postačí, jsou-li pachateli známa fakta podřaditelná dané skutkové
podstatě trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008,
sp. zn. 6 Tdo 850/2008, či Šámal P., Púry F., Rizman S.: Trestní zákon,
komentář, 6. vyd. Praha: 2004, s. 48). Není tedy rozhodující, zda si byl
dovolatel vědom přesné právní kvalifikace svého počínání, ale zda si byl vědom
toho, že jeho počínání směřuje k nabytí majetkového prospěchu na úkor jiného
způsobem, jenž právní řád neuznává, a tuto skutečnost, jak je zřejmé z jeho
jednání, akceptoval. Jako osoba poskytující půjčky v rámci své podnikatelské
činnosti musel být obeznámen s prostředky poskytovanými právním řádem věřiteli
k zajištění pohledávky. Obstaral-li si nad rámec smluvně zřízeného zástavního
práva na nemovitosti ve vlastnictví 1. žalovaného i plnou moc k prodeji těchto
nemovitostí a na základě této plné moci nemovitosti posléze prodal, pak se jeví
jako logickým závěr, že tímto chtěl dosáhnout (a do zásahu soudů i dosáhl)
uspokojení své pohledávky způsobem nerespektujícím zákonnou úpravu realizace
zástavního práva prostřednictvím zpeněžení zástavy a obcházejícím kogentní
zákonná ustanovení tento institut upravující. Soudní praxe opakovaně
připomněla, že udělení plné moci zástavnímu věřiteli k prodeji zastavené
nemovitosti, stejně jako prodej nemovitosti na základě této plné moci, jsou
úkony obcházející zákon a jako takové jsou stiženy absolutní neplatností, a to
i dle právní úpravy účinné v době, kdy předmětné úkony byly žalovanými učiněny
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2004, sp. zn.
22 Cdo
1772/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 23,
svazek 3/2005, nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 119/01,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99,
publikovaný v časopise Soudní judikatura, sešit 12/2000, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 3. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2037/2006). Bylo by přitom absurdní s
ohledem na fungování českého právního systému dovozovat závaznost zákonů až z
jejich výkladu soudem (resp. vyšší soudní instance). Nabytí majetkového
prospěchu uvedeným způsobem pak lze za těchto okolností považovat za úmyslné
bezdůvodné obohacení nehledě na skutečnost, že dovolatel sám si při svém
počínání nemusel uvědomovat přesnou právní kvalifikaci jednání směřujícího k
nabytí bezdůvodného obohacení. Dovolatelem zdůrazňovaný princip právní jistoty
má své opodstatnění především tehdy, dovolává-li se jej subjekt v dobré víře,
nikoliv však ten, jenž měl povědomí o tom, že rozšiřuje svou majetkovou sféru
na úkor jiného způsobem obcházejícím zákon (srov. obdobně závěry vyslovené v
nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1737/08). Za zcela bezpředmětné je třeba považovat námitky dovolatele, že jeho pohledávka
ze smlouvy o půjčce v důsledku soudních rozhodnutí nebyla uspokojena. Bylo
pouze věcí dovolatele, zda se bude domáhat řádného uhrazení dluhu vůči svému
dlužníku, a jeho nedostatečná aktivita v tomto směru nemůže být důvodem pro to,
aby byly negovány výše předestřené úvahy o vzniku úmyslného bezdůvodného
obohacení na jeho straně. Rovněž okolnost, že dovolatel souhlasil s výmazem
zástavního práva, nepopírá výše uvedené, a to již s ohledem na to, že výmaz
zástavního práva lze považovat za krok směřující právě k docílení prodeje
nemovitostí za cenu nesníženou v důsledku zástavního práva na nemovitosti
váznoucího, a tedy jako součást jednání dovolatele směřujícího k nabytí
majetkového prospěchu způsobem obcházejícím zákon. Zmínka o rozšiřujícím
výkladu § 107 odst. 2 obč. zák. prostřednictvím ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. je pak zcela nepřípadná, neboť se nejedná o úvahu, jež by byla obsažena v
rozhodnutí odvolacího soudu, a jež by se tak mohla stát předmětem dovolacího
přezkumu. Z uvedeného je zřejmé, že námitky dovolatele neposkytují dostatečný podklad pro
závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, a tedy i přípustnosti
dovolání. Napadl-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu rovněž v části, v jaké jím bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, pak je třeba připomenout, že ač je výrok o
náhradě nákladů řízení z důvodu procesní ekonomie součástí rozsudku, jde o
samostatné rozhodnutí nemeritorní povahy (viz též § 151 odst. 1 o. s. ř.),
proti němuž, jak ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil Nejvyšší soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001,
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003 civ., sešit
1/2003 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo
231/2000, publikované v časopise Soudní rozhledy pod SR 1/2002, str.
10), není
dovolání přípustné, jelikož zákon připouští dovolací přezkum nemeritorních
rozhodnutí pouze v případech vyjmenovaných v 239 o. s. ř., mezi něž však
rozhodnutí o nákladech řízení zařazeno není. Nejvyšší soud tedy neshledal dovolání přípustným a podle § 243b odst. 5, věty
první, a § 218 písm. b) a c) o. s. ř. je odmítnul. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 10.000,- Kč
podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 5., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18
odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a v paušální částce náhrady výdajů za jeden
úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., obojí navýšené o 20% DPH podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř.,
celkem tedy 12.360,- Kč. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.