32 Cdo 2867/2015

32 Cdo 2867/2015

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci

žalobkyně PROBUTO a. s., se sídlem v Havlíčkově Brodě, Svatovojtěšská 2835, PSČ

580 01, identifikační číslo osoby 25277901, zastoupené JUDr. Pavlem Beránkem,

advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Karoliny Světlé 301/8, PSČ 110

00, proti žalované PEUGEOT ČESKÁ REPUBLIKA s. r. o., se sídlem v Praze 4 –

Nuslích, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 25080229,

zastoupené Mgr. Hynkem Peroutkou, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě,

Karlovo náměstí 671/24, PSČ 110 00, o zaplacení částky 1 069 949 Kč s

příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 68/2012, o

dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. března 2014,

č. j. 12 Cmo 306/2013-186, ve znění opravného usnesení ze dne 23. dubna 2014,

č. j. 12 Cmo 306/2013-214, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. března 2014,

č. j. 12 Cmo 306/2013-186, ve znění opravného usnesení ze dne 23. dubna 2014,

č. j. 12 Cmo 306/2013-214, směřující proti té části měnícího výroku, jíž byla

zamítnuta žaloba na zaplacení úroku z prodlení z částky 1 069 949 za dobu od

1. července 2010 do 27. června 2012, se odmítá.

II. Ve zbývající části se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. března

2014, č. j. 12 Cmo 306/2013-186, ve znění opravného usnesení ze dne 23. dubna

2014, č. j. 12 Cmo 306/2013-214, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto

soudu k dalšímu řízení.

V souzené věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1 069 949 Kč se zákonným

úrokem z prodlení oproti tomu, že vydá žalované tři v žalobě blíže označená

motorová vozidla značky PEUGEOT. Uplatněný nárok opřela o tvrzení, že

koncesionářská smlouva uzavřená mezi ní jako koncesionářem (prodejcem) a

žalovanou jako poskytovatelem koncese (dodavatelem) dne 13. ledna 2004 (dále

též jen „smlouva“ či „předmětná smlouva“) byla ukončena ke dni 31. května 2010

uplynutím sjednané doby trvání (platnost odstoupení žalované od smlouvy pro

její porušení učiněné dopisem ze dne 15. července 2008 popírá), přičemž z

článku XIX odst. 1 smlouvy vyplývá povinnost žalované převzít po skončení

smluvního vztahu zpět vozidla, která nebyla dodána spotřebitelům (tj. která

nebyla žalobkyní prodána), a vrátit žalobkyni jejich uhrazenou cenu. Žalovaná v rámci své procesní obrany namítala, že tato povinnost ze smlouvy

nevyplývá. S poukazem na článek IV odst. 2 smlouvy, podle něhož k přechodu

vlastnictví k dodaným vozidlům přejde na žalobkyni až úplným zaplacením ceny

zboží, argumentovala, že článek XIX odst. 1 smlouvy se vztahuje pouze na

vozidla, jejichž cenu žalobkyně nezaplatila a nestala se tak jejich vlastníkem. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. května 2013, č. j. 28 Cm 68/2012-145,

žalobě vyhověl a uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1 069 949 Kč s

7,75% úrokem z prodlení od 1. července 2010 do zaplacení oproti vrácení vozidel

Peugeot Partner, VIN VF37P9HTC68021691, Peugeot 207, VIN VF3WCKFVC34637183, a

Peugeot 207, VIN VF3WEKFVC34595707 (dále též jen „předmětná vozidla“). Soud

prvního stupně neakceptoval názor prosazovaný žalovanou a dovodil cestou

logického výkladu, při zohlednění účelu koncesionářské smlouvy, že z článku XIX

vyplývá povinnost prodejce vozidla, která nebyla dodána konečným spotřebitelům,

vrátit dodavateli a povinnost dodavatele vrátit prodejci zaplacenou kupní cenu. Zdůraznil především, že na prodejci nelze spravedlivě požadovat, aby si nová

vozidla, která nemůže (v důsledku zániku koncese) nabízet k prodeji, ponechal

na skladě. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. března 2014, č. j. 12 Cmo

306/2013-186, ve znění opravného usnesení ze dne 23. dubna 2014, č. j. 12 Cmo

306/2013-214, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé v

části, jíž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 1 069 949 Kč s

úrokem 7,75 % z této částky od 28. června 2012 do zaplacení, a ve zbývajícím

rozsahu napadený rozsudek ve výroku o věci samé změnil tak, že žaloba se

zamítá. Rozhodl také o nákladech řízení. Odvolací soud se ztotožnil s posouzením předmětné smlouvy jako smlouvy

nepojmenované podle ustanovení § 269 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního

zákoníku, zrušeného ke dni 1. ledna 2014 (dále též jen „obch. zák.“), přičemž

zdůraznil, že tato smlouva opravňující žalobkyni k distribuci a prodeji vozidel

značky PEUGEOT upravovala vztahy účastníků jen rámcově a dodávky jednotlivých

vozidel byly realizovány na základě objednávek žalobkyně. Odvolací soud

konstatoval, že žalovaná dopisem ze dne 15.

července 2008 od předmětné smlouvy

odstoupila dle jejího článku XVIII z důvodu jejího porušení žalobkyní (pro

opakované neumožnění auditu). Žalovaná poté odmítla dodávat žalobkyni nová

vozidla, neboť smlouvu považovala za ukončenou. Žalobkyně platnost odstoupení

popírala a (jak bylo odvolacímu soudu známo z jeho rozhodovací činnosti) podala

několik návrhů na nařízení předběžných opatření. Usnesení Městského soudu v

Praze ze dne 24. července 2008, č. j. 2 Nc 1077/2008-9, kterým byla žalované

uložena povinnost dodávat žalobkyni nová motorová vozidla určená k prodeji

zákazníkům, bylo zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. listopadu

2008, č. j. 12 Cmo 379/2008-61 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2009, č. j. 8 Cm 112/2008-137, kterým byla žalované uložena povinnost

dodávat žalobkyni nová motorová vozidla určená k prodeji zákazníkům, bylo

zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2008, č. j. 12

Cmo 379/2008-61, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2009, č. j. 8 Cm 112/2008-137, jímž byla žalované uložena povinnost dodat žalobkyni šest

přesně specifikovaných vozidel, mezi nimiž byla i dvě z předmětných vozidel,

bylo zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2009, č. j. 12

Cmo 46/2009-171. Odvolací soud dovodil, že všechna předmětná vozidla byla žalovanou dodána

žalobkyni na základě předběžných opatření vydaných Městským soudem v Praze,

která jí povinnost k dodání výslovně uložila. Na základě tohoto pak odvolací

soud usoudil, že následným zrušením předběžných opatření odpadl právní důvod

plnění. Vyjádřil názor, že plnění soudem uložené povinnosti na základě

vykonatelného předběžného opatření je třeba odlišit od plnění závazků z kupní

smlouvy, a uzavřel, že žalobou uplatněný nárok je nutno posoudit jako nárok z

titulu bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 451 a násl. zákona č. 40/1964

Sb., občanského zákoníku, zrušeného ke dni 1. ledna 2014 (dále též jen „obč. zák.“), neboť šlo o plnění z právního důvodu, který odpadl. Námitku promlčení vznesenou žalovanou neshledal odvolací soud důvodnou. Poukázal na to, že vozidla byla dodána ve dnech 4. a 10. února 2009 a řízení

bylo zahájeno dne 19. července 2012, z čehož dovodil, že nárok byl uplatněn v

rámci obecné čtyřleté promlčecí doby. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu

dovolatelka shledává především v řešení otázky dovolacím soudem dle jejího

mínění dosud nevyřešené, zda zrušením předběžného opatření, které ukládalo

účastníku řízení povinnost něco konat (zde dodávat žalobci podle koncesionářské

smlouvy nová vozidla značky PEUGEOT), dojde s účinky ex tunc též ke zrušení

všech uzavřených a již splněných kupních smluv, uzavřených na základě později

zrušeného předběžného opatření. Dovolatelka má zároveň za to, že odvolací soud

se při řešení této otázky odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu.

V rámci obsahového vymezení dovolacího důvodu dovolatelka argumentuje, že sice

dodala žalobkyni vozidla v souladu s povinností, která jí byla uložena

vykonatelnými předběžnými opatřeními (s povinností dodávat vozidla v souladu s

koncesionářskou smlouvou a tedy provizorně zachovat v tomto ohledu plnění

závazků ze smlouvy, o platnost jejíhož zrušení byl veden soudní spor), tuto

povinnost však plnila pouze na základě individuálních kupních smluv uzavřených

formou akceptace objednávek žalobkyně na konkrétní nová vozidla, tedy způsobem

stanoveným v koncesionářské smlouvě; tyto kupní smlouvy byly splněny a

žalobkyně se stala vlastníkem vozidel. Dovolatelka prosazuje názor, že následné

zrušení předběžných opatření nemohlo mít vliv na vzniklé a následně zcela

splněné a tudíž zaniklé smluvní závazky, a že odvolací soud pochybil, jestliže

plnění z kupních smluv posoudil vzhledem ke zrušení předběžných opatření

posoudil jako plnění, jehož právní důvod odpadl. Podle názoru dovolatelky se odvolací soud odchýlil od závěru uvedeného v

rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2317/2004 (jde o rozsudek ze dne 30. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2317/2004, uveřejněný pod číslem 60/2006 Sbírky

soudních rozhodnutí a stanovisek), neboť svým rozhodnutím zasáhl do

hmotněprávní sféry mezi účastníky tak, že ve výsledku zrušil platně uzavřené a

zcela splněné kupní smlouvy, aniž by k tomu existoval zákonný podklad.

Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil

odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolací soud dovolání

odmítl, popřípadně zamítl. Argumentaci dovolatelky k přípustnosti dovolání

považuje za irelevantní, neboť neodpovídá skutkovým okolnostem případu. Zdůrazňuje, že dovolatelka dala jasně najevo vůli nedodat jí ani jeden nový vůz

a předmětná vozidla jí dodala pouze za účelem splnění uloženého předběžného

opatření; chyběla tak u ní vůle k uzavření kupní smlouvy, bez níž smlouva

nemohla vzniknout. Právní důvod k plnění z její strany nespočíval v hmotném

právu, ale pouze v předmětných předběžných opatřeních. Proto žalobkyně považuje

rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro

dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných

ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,

občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s

bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.,

kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného

zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval

otázkou přípustnosti dovolání. Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě

stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. účastníkem řízení řádně zastoupeným

advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se

Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné. V prvé řadě bylo třeba zkoumat tzv. subjektivní přípustnost dovolání. K podání

dovolání je subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech

rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud

toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října

1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1998, pod číslem 28). Výrokem rozsudku odvolacího soudu, jímž byl

rozsudek soudu prvního stupně změněn v části přisuzující žalobkyni úrok z

prodlení z částky 1 069 949 za dobu od 1. července 2010 do 27. června 2012 a v

této části byla žaloba zamítnuta, v poměrech dovolatele újma nenastala, neboť v

tomto rozsahu bylo jeho požadavku vyhověno. Pokud proto napadl rozsudek

odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i v té části, jíž bylo rozhodnuto v jeho

prospěch, je jeho dovolání v této části podáno neoprávněnou osobou a tedy

subjektivně nepřípustné. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.

Ve zbývající části dovolání subjektivně přípustné je (bylo podáno

oprávněnou osobou), bylo tedy třeba posoudit, zda je přípustné též objektivně. Dovoláním lze totiž napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze za

předpokladu, že to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné

proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,

jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního

práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací

praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Otázka, za jakých okolností je bezdůvodným obohacením též plnění přijaté na

základě vykonatelného rozhodnutí, jež bylo následně plněno, je – oproti

očekávání dovolatelky – otázkou v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešenou. Protože se odvolací soud při řešení této otázky od rozhodovací praxe Nejvyššího

dovolacího soudu odchýlil, je dovolání přípustné. Nejvyšší soud dosavadní rozpornou judikaturu v této otázce sjednotil rozsudkem

velkého senátu svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 23. dubna

2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, tedy až poté, co bylo vydáno napadené

rozhodnutí odvolacího soudu. Podle právní věty tohoto rozhodnutí jestliže na

základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá

skutečným hmotně právním poměrům, žalovaný plnil na neexistující dluh, pak

žalobci vzniká bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na

jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno. Nejvyšší soud se tu přihlásil k té části dosavadní rozhodovací praxe, jež

vycházela z názoru, že bezdůvodným obohacením se může stát též plnění přijaté

na základě vykonatelného rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno, a že domáhá-li

se vrácení plnění ten, kdo plnil povinnost uloženou mu soudem (případně jiným

orgánem), závisí důvodnost jeho požadavku na tom, zda podle hmotného práva -

tedy i bez rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno - plnil povinnost, kterou

skutečně měl, či nikoliv, přičemž tuto otázku řeší soud jako předběžnou. Zrušením rozhodnutí, podle nějž bylo plněno, tak dochází k bezdůvodnému

obohacení jen v případě, že právní důvod tohoto plnění nespočíval v hmotném

právu, tedy že podle hmotného práva zde povinnost neexistovala [srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 3113/2007

(ústavní stížnost pro němuž Ústavní soud usnesením ze dne 26. března 2008, sp. zn. IV. ÚS 42/08, odmítl), ze dne 19. května 2009, sp. zn. 30 Cdo 3810/2007, ze

dne 20. ledna 2010, sp. zn. 28 Cdo 3033/2009, ze dne 8. září 2010, sp. zn. 28

Cdo 2242/2010, ze dne 24. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 3805/2010, ze dne 12. července 2011, sp. zn. 25 Cdo 1514/2009, ze dne 6. srpna 2013, sp. zn. 28 Cdo

661/2013 a ze dne 13. listopadu 2013, sp. zn. 28 Cdo 2176/2013, a usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2010, sp. zn. 28 Cdo 669/2010, a ze dne 6. prosince 2010, sp. zn.

28 Cdo 3995/2010, které jsou, stejně jako ostatní

rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na http://www.nsoud.cz]. Co

do důvodů Nejvyšší soud z důvodu stručnosti odkazuje na podrobnou argumentaci

obsaženou v citovaném rozhodnutí velkého senátu. V rozsudku sp. zn. 31 Cdo 3309/2011 Nejvyšší soud zdůraznil též to, že podle

ustanovení o bezdůvodném obohacení se neřídí nárok na vrácení plnění

poskytnutého na základě později zrušeného či zaniklého předběžného opatření. V

ustanovení § 77a o. s. ř. totiž jde o speciálně upravené právo účastníka na

náhradu, nikoliv o právo na vydání bezdůvodného obohacení. Na zvláštní poměry

souzené věci však tyto judikatorní závěry nedopadají, a to nejen proto, že tu

nárok na vzájemné plnění (vzhledem k okolnostem případu) uplatňuje ten z

účastníků řízení, k jehož návrhu byla předběžná opatření nařízena a aplikace

ustanovení § 77a o. s. ř. je tudíž vyloučena. Je tomu tak zejména proto, že

Městský soud v Praze předběžnými opatřeními (v rozporu s účelem předběžných

opatření vyloženým v komentářové literatuře a v ustálené judikatuře odvolacích

soudů, pročež také byla tato předběžná opatření odvolacím soudem zrušena)

uložil žalované povinnost k plnění, jehož se žalobkyně domáhala v rámci návrhu

na rozhodnutí o věci samé (k dodávání vozidel podle koncesionářské smlouvy). Vzhledem k tomu lze tudíž na poměry souzené uplatnit ty závěry rozsudku

Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, jež jsou vylíčeny v předchozím

odstavci.

Že ve světle těchto závěrů právní posouzení odvolacího soudu neobstojí, je

očividné. Poznatek o tom, že předběžná opatření, na jejichž základě bylo

poskytnuto plnění, byla dodatečně zrušena, k závěru o tom, že tu důvod k plnění

nebyl, nepostačí a bude třeba zkoumat, zda tu nebyl důvod k plnění vyplývající

z hmotného práva, tj. zda závazkový vztah založený koncesionářskou smlouvou

trval až do 31. května 2010 a předmětná vozidla tedy byla žalobkyni dodána v

souladu s ním (zda dodávkou byla plněna povinnost z této smlouvy) nebo zda

tento závazkový vztah zanikl v důsledku odstoupení žalované od smlouvy ještě

před dodávkou (podle zjištění odvolacího soudu realizovanou ve dnech 4. února a

10. února 2009).

Ze shora popsaných výsledků dovolacího přezkumu plyne závěr, že dovolání proti

potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je nejen přípustné, nýbrž též

důvodné, neboť napadené rozhodnutí v této části spočívá na nesprávném právním

posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v uvedené části správné a předpoklady

pro jeho změnu podle ustanovení § 243d písm. b) o. s. ř. ve věci splněny

nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.

s. ř.), v této části podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu s

tou částí měnícího výroku, jíž byla zamítnuta žaloba co do vyjádření

podmíněnosti práva na zaplacení peněžní částky vrácením vozidel, jako

rozhodnutím závislým (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.), a věc podle

ustanovení § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k

dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst.

1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se

řízení končí (§ 243g odst. 1 věta druhá, § 151 odst. 1, část věty před

středníkem, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. srpna 2015

JUDr. Pavel P ř í h o d a

předseda

senátu