28 Cdo 3805/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní
věci žalobkyně České republiky – Ministerstva financí ČR, sídlem Praha 1,
Letenská 15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem Praha 5,
Náměstí 14. října 3, proti žalované L. K., zastoupené JUDr. Lubomírem Málkem,
advokátem se sídlem Havlíčkův Brod, Horní 6, o vydání bezdůvodného obohacení ve
výši 724.020,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě
pod sp. zn. 8 C 72/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 14. 4. 2010, č. j. 17 Co 408/2009 – 166, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 4. 2010, č. j. 17 Co
408/2009 – 166, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k
dalšímu řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se žalobou podanou dne 23. 4. 2008 u Okresního soudu v Havlíčkově
Brodě domáhala zaplacení částky 724.020,- Kč s příslušenstvím. Žalobu
odůvodnila tím, že na základě pravomocného potvrzujícího rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 12. 1. 2005, č. j. 13 Co 491/2004 – 68, vystavila žalované
(v původním řízení žalobkyni) směnku na částku 629.277,- Kč, a uhradila k rukám
jejího právního zástupce náklady řízení ve výši 94.743,- Kč. Jelikož rozsudky
nižších soudů byly na základě dovolání zrušeny a v dalším řízení byla žaloba
pravomocně zamítnuta, žalovaná se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 14. 5. 2009, č. j. 8 C 72/2008
– 117, žalobě vyhověl (s výjimkou části příslušenství). Dle skutkových zjištění
soudu prvního stupně, o nichž mezi účastníky nebylo sporu, se žalovaná v
postavení žalobkyně (dále jen „žalovaná“) domáhala po žalobkyni v postavení
žalované (dále jen „žalobkyně“) poskytnutí náhrady za nevydané nemovitosti ve
výši 629.277,- Kč. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 5. 2004, č.
j. 21 C 216/2003 – 30, byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalované
částku 629.277,- Kč v cenných papírech a uhradit náklady řízení ve výši
44.022,- Kč k rukám jejího právního zástupce. Rozsudkem Městského soudu v Praze
ze dne 12. 1. 2005, č. j. 13 Co 491/2004 – 68 byl rozsudek soudu prvního stupně
potvrzen a žalobkyni byla uložena povinnost uhradit náklady odvolacího řízení
ve výši 50.721,- Kč k rukám právního zástupce žalované. Rozsudkem Nejvyššího
soudu ČR ze dne 27. 9. 2005, č. j. 28 Cdo 1922/2005 – 110, byly oba výše
uvedené rozsudky zrušeny a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k
dalšímu řízení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 11. 2006, č.
j. 21 C 216/2003 – 123, byla žaloba zamítnuta. Rozsudkem Městského soudu v
Praze ze dne 5. 9. 2007, č. j. 13 Co 154/2007-143, doručeným žalobkyni dne 31.
10. 2007, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Dovolání bylo odmítnuto
usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, č. j. 28 Cdo 2577/2008 - 164;
ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 8. 1. 2009, č. j. II. ÚS
3130/08. Žalovaná inkasovala směnku, kterou ji žalobkyně poskytla, dne 13. 10.
2005. Platba ve výši 94.743,- Kč představující náklady řízení byla ve prospěch
bankovního účtu žalované provedena bankou dne 16. 5. 2005. Na základě uvedených
skutkových zjištění soud prvního stupně dovodil, že žalovaná se na úkor
žalobkyně bezdůvodně obohatila na základě právního důvodu, který odpadl.
Námitku promlčení vznesenou žalovanou posoudil jako nedůvodnou, protože
subjektivní promlčecí doba začala běžet až dne 31. 10. 2007, kdy žalobkyně
obdržela v pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu. Objektivní promlčecí doba
dle soudu prvního stupně ke dni podání žaloby také neuběhla.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. 4.
2010, č. j. 17 Co 408/2009 – 166, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalobu zamítl. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního
stupně, subjektivní promlčecí doba však dle odvolacího soudu začala plynout již
dnem doručení zrušujícího rozsudku dovolacího soudu, a nárok žalobkyně je proto
promlčen.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 4. 6. 2010 dovolání, jehož
přípustnost spatřovala v § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Jako dovolací důvod
dovolatelka uvedla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci /§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř./. Konkrétně v dovolání namítala, že
a) promlčení začalo běžet až doručením rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 5. 9. 2007, č. j. 13 Co 154/2007-143,
b) soud měl aplikovat § 112 obč. zák. o stavení běhu promlčecí doby,
c) žalovaná dluh uznala,
d) vznesení námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy,
e) žalovaná se obohatila úmyslně,
f) o nákladech řízení mělo být rozhodováno dle § 150 o. s. ř.,
a)
g) lhůta k plnění byla nepřiměřeně krátká.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání ze dne 15. 7. 2010 navrhla dovolání žalobkyně
zamítnout.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou,
zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané v ust. §
241a odst. 1 o. s. ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
D. Důvodnost
1. K otázce ad a) týkající se posouzení počátku běhu promlčecí doby
Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení
vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný
plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z
právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých
zdrojů (odstavec 2).
Podle § 107 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení
promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému
obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (odstavec 1). Nejpozději se právo na
vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné
bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (odstavec 2).
V daném případě je pro posouzení věci rozhodující, zda promlčecí doba začala
běžet žalobkyni již doručením rozsudku dovolacího soudu, kterým byly zrušeny
předchozí soudní rozhodnutí, nebo až nabytím právní moci rozhodnutí odvolacího
soudu vydaného v dalším řízení. Nejvyšší soud se již obdobnou situací zabýval a
v rozsudku ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2242/2010, s odkazem na svá
dřívější rozhodnutí uvedl, že zmíněná skutková podstata bezdůvodného obohacení
(bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který odpadl)
dopadá na ty případy, kdy v okamžiku poskytnutí plnění existoval právní důvod
plnění, který však následně, v důsledku další právní skutečnosti, ztratil své
právní účinky (odpadl). Okamžikem odpadnutí právního důvodu se poskytnuté
plnění stává bezdůvodným obohacením. Nárokuje-li vrácení plnění z uvedeného
titulu ten, kdo plnil povinnost uloženou mu soudem (případně jiným orgánem),
závisí důvodnost jeho požadavku na tom, zda podle hmotného práva – tedy i bez
rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno – plnil povinnost, kterou skutečně měl,
či nikoliv. Tuto otázku soud řeší jako otázku předběžnou. Zrušením rozhodnutí,
podle něhož bylo plněno, dochází k bezdůvodnému obohacení jen v případě, že
právní důvod tohoto plnění nespočíval v hmotném právu, tedy že podle hmotného
práva zde taková povinnost neexistovala (srov. Švestka, J., Jehlička, O.,
Škárová, M., Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2006, str. 809). V posuzované věci tak k bezdůvodnému obohacení na
straně žalované na úkor žalobkyně došlo, neboť povinnosti stanovené v rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 5. 2004, č. j. 21 C 216/2003 – 30
(povinnost zaplatit žalované částku 629 277,- Kč v cenných papírech a uhradit
náklady řízení ve výši 44.022,- Kč) a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
12. 1. 2005, č. j. 13 Co 491/2004 – 68 (povinnost uhradit náklady odvolacího
řízení ve výši 50.721,- Kč), neměly oporu v hmotném právu. Žalovaná proto byla
povinna bezdůvodné obohacení ve výši 724.020,- Kč vydat. Odpadnutí právního
důvodu nastalo v souvislosti se zrušením obou rozhodnutí nižších instancí
dovolacím soudem (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2005, č. j. 28 Cdo
1922/2005 – 110). Právní mocí (doručením) tohoto rozhodnutí totiž zanikl právní
důvod původně poskytnutého plnění a byla tak naplněna příslušná skutková
podstata bezdůvodného obohacení dle § 451 odst. 2 obč. zák. K bezdůvodnému
obohacení žalované tedy došlo již dne 3. 2. 2006, kdy byl zrušující rozsudek
dovolacího soudu žalobkyni doručen. Jelikož žaloba došla soudu prvního stupně
již dne 23. 4. 2008, není pochyb o tom, že byla podána v tříleté promlčecí
době. Nejvyšší soud se ve výše citované rozsudku ze dne 8. 9. 2010, sp. zn.
28
Cdo 2242/2010, zabýval i plynutím subjektivní promlčecí doby a dovodil, že
subjektivní promlčecí doba počala s ohledem na konkrétní okolnosti případu
plynout až od právní moci rozsudku odvolacího soudu vydaného v dalším průběhu
řízení, protože až tímto rozhodnutím bylo postaveno najisto, že u žalovaného
došlo ke vzniku tohoto majetkového prospěchu a byla zároveň stanovena jeho
výše. Také v dané věci lze dovodit, že subjektivní promlčecí doba začala
plynout až dne 30. 10. 2007, kdy byl žalobkyni doručen rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 5. 9. 2007, č. j. 13 Co 154/2007-143. Žaloba tedy byla
podána i před uplynutím subjektivní promlčecí doby. Pro úplnost dovolací soud
uvádí, že posouzení běhu subjektivní doby je vždy věcí konkrétních okolností
případu.
2. K dalším námitkám ad b) až ad g)
Vzhledem k tomu, že nárok žalobkyně byl, jak je rozvedeno výše u námitky ad a),
uplatněn v objektivní tříleté i v subjektivní dvouleté promlčecí době, je
posouzení dalších námitek nerozhodné a Nejvyšší soud se jimi v souladu se
zásadou hospodárnosti řízení blíže nezabýval.
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových
stránkách www.nsoud.cz.
Z uvedených důvodů nezbylo Nejvyššímu soudu než rozsudek odvolacího soudu bez
jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s.
ř. zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
V dalším řízení je odvolací soud vázán právními názory soudu dovolacího (§ 243d
odst. 1 ve sp. s § 226 odst. 1 o. s. ř.) V jeho rámci bude při rozhodování o
nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o.
s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 24. března 2011
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu