28 Cdo 669/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobce M. M., adresa pro doručování: Vimperská 213, Kašperské
Hory, zastoupeného JUDr. Otto Mrňavým, advokátem se sídlem v Praze 3, Tachovské
náměstí 649/3, proti žalované H. P., o zaplacení částky 82.119,89 Kč, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 216/2007, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2009, č. j. 17 Co 66/2009-112,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal zaplacení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení,
které měla žalovaná získat plněním z neplatného právního úkonu - kupní smlouvy,
uzavřené dne 14. 8. 1995 mezi žalovanou a dalšími restituenty na straně
prodávající a žalobcem a jeho manželkou na straně kupující. Podle názoru
žalobce získala žalovaná nemovitosti, jež byly předmětem této smlouvy,
neoprávněně, neboť restituční rozhodnutí, jímž byly vydány, je třeba považovat
za paakt.
Z pravomocného a vykonatelného směnečného platebního rozkazu ze dne 1. 7. 1997,
č. j. Sm 287/97-8, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 5.
2001, č. j. 50 Cm 260/97-261, rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3.
2002, č. j. 5 Cmo 272/2001-291, rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze ze
dne 5. 11. 1997, č. j. 50 Cm 260/97-16, a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze
dne 4. 8. 1999, č. j. 5 Cmo 294/98-89, vyplývá pro žalobce a jeho manželku
povinnost zaplatit žalované společně a nerozdílně částku 480.000,- Kč s přísl.
Žalobce podal u Okresního soudu v Klatovech žalobu na popření pravosti směnky,
avšak tato byla rozsudkem téhož soudu ze dne 24. 10. 2005, č. j. 7 C
297/2003-114, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 5.
2006, č. j. 13 Co 8/2006-137 (následně pak i ve spojení s usnesením Nejvyššího
soudu ze dne 19. 11. 2009, č. j. 20 Cdo 3094/2007-193), zamítnuta. Jelikož
žalobce neuhradil pohledávku žalované, vyplývající z výše uvedeného směnečného
platebního rozkazu, byla ohledně tohoto dluhu pravomocně nařízena exekuce a v
rámci této exekuce byla vymožena částka 82.119,89 Kč, kterou žalobce považuje
za bezdůvodné obohacení žalované.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 6. 10. 2008, č. j. 25 C 216/2007-75,
žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl též o náhradě nákladů řízení mezi účastníky
(výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť
vymožením předmětné částky se žalovaná na úkor žalobce neobohatila.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 6. 2009, č. j. 17
Co 66/2009-112, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud uzavřel, že
žalovaná částka nemůže být bezdůvodným obohacením podle ust. § 451 a násl.
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „obč. zák.“), protože její vymožení bylo podloženo exekučním titulem, a
nemůže se tak jednat o plnění bez právního důvodu. Navíc by nebyl důvodným ani
požadavek žalobce na zaplacení uvedené částky z titulu plnění z neplatné
smlouvy (odvolací soud poukazuje na to, že v daném případě se jedná o
synallagmatický závazek, kdy restituční povinnost by stíhala nejen žalovanou,
ale i žalobce). Městský soud rovněž vyložil, proč se dle jeho názoru v případě
restitučního rozhodnutí nejedná o rozhodnutí nulitní, a zdůraznil, že soud není
v tomto řízení oprávněn přezkoumávat správnost namítaného správního rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce obsáhlé dovolání, jehož
přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu a důvodnost pak v
postižení řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
stejně jako v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel uvádí, že mu v
odvolacím řízení nebylo umožněno, aby se jej osobně zúčastnil, a dále se
obšírně vyjadřuje k většině jednotlivých odstavců napadeného rozsudku. Žalobce
odvolacímu soudu především vytýká, že jen povrchně konstatoval „pravomocnost“
restitučního rozhodnutí, namítá, že žalovanou v odvolacím řízení zastupovala
stejná advokátka jako v řízení restitučním osobu povinnou, zpochybňuje průběh
restitučního řízení a v jeho rámci vydané konečné rozhodnutí, prezentuje názor,
podle kterého „vymáhat plnění, jež by musela tzv. oprávněná osoba vrátit z
titulu neoprávněného obohacení, je zcela nepřípustné“, a to bez ohledu na
exekuční titul, a vysvětluje, proč je dle jeho názoru i přes zápis v katastru
nemovitostí vlastníkem nemovitostí stát, který se „může kdykoliv svého
vlastnictví ujmout“, neboť „nerozhoduje zápis, ale právní stav“. Závěrem pak
dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen o. s. ř.), ve znění platném přede dnem, kdy nabyl
účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu
(viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo
podáno řádně a včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou a
zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozuje přípustnost
dovolání z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a dovolání by tak bylo
přípustným v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací důvod,
který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným,
byl uplatněn podle ust. § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) nebo b)
o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost
soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Dle ust. § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
O takový případ se zde však nejedná.
Předpokládá se, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání
reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura
č. 7/2004, č. 132, usnesení téhož soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo
2757/2006, a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2.
2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 29, č. 23).
Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou
srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací
přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými
limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. V souzené
věci dovolatel otázku, jež má podle jeho názoru mít zásadní právní význam,
neformuloval, a dovolací soud tak nemá na co odpovědět.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní
právní význam, lze usuzovat především z tvrzení, uplatněných v rámci dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávného právního
posouzení věci. K námitkám, resp. okolnostem tvrzeným podle ostatních
dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř.), tj. vady řízení
(námitka, že dovolatel nebyl přizván k ústnímu jednání) a skutkové námitky, v
zásadě nemůže být při posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. přihlédnuto (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6.
2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004).
Tvrdí-li dovolatel, že žalovaná částka představuje bezdůvodné obohacení na
straně žalované i přesto, že byla vymožena na základě platného exekučního
titulu, nelze s takovým tvrzením souhlasit. V souladu s dosavadní rozhodovací
praxí dovolacího soudu zde stále existuje právní důvod, na jehož základě
žalovaná předmětné plnění získala.
Tento závěr je podpořen zněním následujících ustanovení a závěry dovozenými v
judikatuře Nejvyššího soudu.
V § 489 obč. zák. je stanoveno, že „závazky vznikají z právních úkonů, zejména
ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných
skutečností uvedených v zákoně.“
Podle § 451 odst. 1 obč. zák. „kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat.“ Podle odstavce 2 téhož ustanovení „bezdůvodným obohacením je
majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného
právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový
prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.“
Bezdůvodným obohacením se může stát též plnění přijaté na základě vykonatelného
rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno. Domáhá-li se vrácení plnění ten, kdo
plnil povinnost uloženou mu soudem (případně i jiným orgánem), závisí důvodnost
jeho požadavku na tom, zda podle hmotného práva – tedy i bez rozhodnutí, jež
bylo následně zrušeno – plnil povinnost, kterou skutečně měl, či nikoliv.
Zrušením rozhodnutí, podle nějž bylo plněno, dochází k bezdůvodnému obohacení
jen v případě, že právní důvod tohoto plnění nespočíval v hmotném právu, tedy
že podle hmotného práva zde povinnost neexistovala. Zrušením rozhodnutí tak
odpadá právní důvod, a poskytnuté plnění se stává bezdůvodným obohacením (viz
Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §
1-459. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, str. 1181, dále
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3113/2007).
Z uvedeného vyplývá, že spočíval-li právní důvod plnění v hmotném právu, pak
trvá i v případě zrušení pravomocného a vykonatelného rozsudku, který ho
deklaroval, a poskytnuté plnění bylo od počátku i nadále podloženo právním
důvodem; nemůže proto být posuzováno jako bezdůvodné obohacení vzniklé plněním
z právního důvodu, který odpadl. Jestliže však právní důvod pro plnění dán
nebyl, a původní rozsudek tak byl nesprávný, spočívá právní důvod plnění jen ve
vykonatelném soudním rozsudku; jeho zrušením do té doby existující právní důvod
odpadá a dříve zaplacené plnění se stává bezdůvodným obohacením (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3810/2007).
Z naposledy citovaného rozsudku Nejvyššího soudu výkladem a contrario
nepochybně vyplývá závěr, že plnění poskytnuté v souladu s povinností uloženou
v pravomocném rozhodnutí příslušného státního orgánu (v daném případě ve
směnečném platebním rozkazu vydaném soudem) není až do zrušení takového
rozhodnutí plněním bez právního důvodu nebo plněním z důvodu, jenž následně
odpadl.
V těchto souvislostech se navíc jeví jako nezbytné připomenout, že soudy jsou
obecně vázány předchozím (soudním) rozhodnutím o tom, že účastníku řízení
vznikla platební povinnost vůči jinému účastníku řízení. Tuto otázku si soud v
dalším řízení nemůže odlišně posoudit ani jako otázku předběžnou. Nejvyšší soud
již v minulosti konstatoval, že „ten, kdo byl účastníkem řízení, v němž bylo
vydáno pravomocné rozhodnutí ukládající mu platební povinnost, je tímto výrokem
vázán (§ 159 odst. 2 o. s. ř.), a nemůže proto v jiném řízení úspěšně
uplatňovat nárok na vrácení částky zaplacené podle tohoto rozhodnutí s
tvrzením, že ve skutečnosti žádnou platební povinnost neměl. Ani soud nemůže
vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž
účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v
jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou“ (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, publikovaný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod. č. 48/2001, číslo sešitu 7, ročník
2001).
Odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně ze dvou
samostatných důvodů, když jedním je nemožnost vzniku bezdůvodného obohacení
vzhledem k tomu, že vymožená částka byla podložena dosud nezrušeným exekučním
titulem, a druhým pak platnost kupní smlouvy, na jejímž základě byl žalobce
povinen zaplatit žalované kupní cenu nemovitostí. Jelikož pak první z uvedených
důvodů založit zásadní právní významnost napadeného rozhodnutí (jak vyloženo
výše) nemůže a sám o sobě postačil k potvrzení zamítavého rozsudku soudu
prvního stupně, není dána přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. ani ze žádného z dalších důvodů, které žalobce uplatňuje, a dovolací soud
se jimi tedy v souladu se svou rozhodovací praxí dále nezabýval (viz např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003,
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006, číslo
sešitu 6, ročník 2006).
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní
významnost a dovolání přípustnost ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř., Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218
písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty první, a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť
žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a
žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. července 2010
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu