20 Cdo 3094/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v
právní věci žalobce M. M., zastoupeného advokátem, proti žalované H. P.,
zastoupené advokátkou, o popření pravosti směnky, vedené u Okresního soudu v
Klatovech pod sp. zn. 7 C 297/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 30. května 2006, č. j. 13 Co 8/2006 - 137, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se po změně žaloby soudem připuštěné domáhal podle § 267a o. s. ř.
„popření pravosti směnky ve výši 480.000,- Kč s příslušenstvím, přiznané
rozsudkem Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. E 1108/2000 a Nc 2709/2002“.
Žalobu odůvodnil zejména tím, že u Okresního soudu v Klatovech probíhá pod sp.
zn. E 1108/2000 řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí k vydobytí
pohledávky žalované v uvedené výši a dále exekuční řízení vedené pod sp. zn. Nc
2709/2002, v němž soud nařídil k uspokojení téže pohledávky exekuci na jeho
majetek. Předmětem výkonu rozhodnutí i nařízené exekuce je směnečná pohledávka
žalované, „vyjádřená ve formě směnky“, zajišťující zaplacení části kupní ceny
podle kupní smlouvy ze dne 14. 8. 1995, která však „pochází z neoprávněného
majetkového prospěchu žalované“.
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 16. 2. 2004, č. j. 7 C 297/2003 - 56,
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že má-li
žalobce v exekučním řízení vedeném u Okresního soudu pod sp. zn. Nc 2709/2002
procesní postavení povinného, není k podání odporové žaloby podle § 267a o. s.
ř. aktivně legitimován.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 30. 11. 2004, č. j. 13 Co 367/2004 - 73,
rozsudek soudu prvního stupně z důvodu částečné nepřezkoumatelnosti a pro
nesprávné právní posouzení otázky aktivní legitimace žalobce zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud v Klatovech poté rozsudkem ze dne 24. 10. 2005, č. j. 7 C 297/2003
- 114, žalobu znovu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze
zjištění, že řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí vedené u téhož
soudu pod sp. zn. E 1108/2000 bylo usnesením soudu prvního stupně ze dne 1. 3.
2005 pravomocně zastaveno podle § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž
nedošlo ani k vydání usnesení o ceně nemovitostí, a že exekuční řízení vedené u
téhož soudu pod sp. zn. Nc 2709/2002 nedošlo do fáze případného rozvrhového
řízení nebo jiných fází předpokládaných § 267a odst. 1 o. s. ř. Odporová žaloba
podaná žalobcem ve vztahu k pravomocně skončenému exekučnímu řízení vedenému
pod sp. zn. E 1108/2000 je proto nadbytečná a ve vztahu k probíhajícímu
exekučnímu řízení vedenému pod sp. zn. Nc 2709/2002 je předčasná.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. 5. 2006, č. j. 13
Co 8/2006 - 137, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé
potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že vykonatelným exekučním titulem, na
jehož základě byly obě exekuce nařízeny, je směnečný platební rozkaz Krajského
obchodního soudu v Praze ze dne 1. 7. 1997, č. j. Sm 287/97 - 8, ve spojení s
rozsudkem téhož soudu ze dne 5. 11. 1997, č. j. 50 Cm 260/97 - 16, a s
rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 1999, č. j. 5 Cmo 294/98 - 89,
jímž bylo žalovanému (v exekučních řízeních povinnému a v daném řízení žalobci)
uloženo zaplatit žalobkyni (v exekučních řízeních oprávněné a v tomto řízení
žalované) částku 480.000,- Kč s 6 % úrokem ode dne 1. 7. 1996 do zaplacení a na
nákladech řízení částku 33.138,- Kč. Dovodil, že zpochybňuje-li žalobce v dané
věci odporovou žalobou podle § 267a o. s. ř. existenci pohledávky přiznané
žalované exekučním titulem, odporuje pohledávce základní, pro kterou je
exekuční řízení vedeno. Taková žaloba o popření pravosti směnečné pohledávky,
přiznané oprávněné vykonatelným exekučním titulem, je však pojmově vyloučena.
Nelze jí totiž zpochybňovat správnost exekučního titulu, na jehož základě je
vedeno exekuční řízení, přičemž jedinou obranou povinného o neexistenci či
zániku pohledávky přiznané oprávněné exekučním titulem je návrh na zastavení
exekuce podle § 268 o. s. ř., a to jen pro okolnosti odůvodňující zánik
pohledávky oprávněné, které nastaly po právní moci exekučního titulu. Odvolací
soud proto zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcné správné
potvrdil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (včetně výroků o nákladech řízení) podal
žalobce dovolání z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že pravomocný směnečný platební rozkaz,
jakožto přihlášená pohledávka, je „nepostižitelné dogma“ a že jeho zpochybnění
podle § 267a o. s. ř. je pojmově vyloučeno. Namítá, že právě § 267a o. s. ř.
„slouží“ pro řešení situací souvisejících s výkonem rozhodnutí a že odvolací
soud jej nesprávně vyložil, neboť účelem žaloby podle § 267a o. s. ř. je
vyloučit uspokojení pohledávky, která ve skutečnosti neexistuje, a za nesprávný
považuje i jeho odkaz na § 268 o. s. ř. Má za to, že právní závěr odvolacího
soudu „jde proti samé podstatě nejen o. s. ř. a předmětného paragrafu“, ale i
„našeho právního řádu“. Poukazuje na připojený restituční spis, z nějž vyplývá,
že „správní akt, kterým došlo k neoprávněnému vydání restituční věci, z které
pochází předmětná směnka, je aktem nicotným“, a odvolacímu soudu vytýká, že se
touto okolností nezabýval. Zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní
stránce spatřuje dovolatel v tom, že „podobný případ v rozhodnutích Nejvyššího
soudu nenašel“, přičemž je nepochybné, že „přehlížení okolností aktu nicotného
je v příkrém rozporu s hmotným právem“. Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou
stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně „k novému
projednání“.
Žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání odkázala na „§ 238 odst. 1 písm.
a) o. s. ř.“ a navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) vzhledem k
článku II, bodu 12 části první zákona č. 7/2009 Sb. o dovolání rozhodl podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009; po zjištění, že
dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v §
240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle
ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Žalobce dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně
nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku. Zbývá proto posoudit
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle
tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné
otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění
přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku
zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje
konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového
zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a
povinnosti.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel jako důvod dovolání [§ 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 337e odst. 1 o. s. ř. soud v rozvrhovém usnesení rozhodne též o
pohledávkách, které byly při rozvrhovém jednání popřeny co do pravosti, výše,
zařazení do skupiny nebo pořadí, jestliže lze o nich rozhodnout bez provádění
důkazů; to neplatí u pohledávek, na které ani zčásti podle skupin nebo podle
pořadí nepřipadá úhrada z rozdělované podstaty. Podle § 337e odst. 2 o. s. ř.
soud vyzve ty, o jejichž námitkách nemohlo být rozhodnuto podle odstavce 1, aby
do třiceti dnů od právní moci rozvrhového usnesení podali návrh podle § 267a
odst. 1, jestliže na sporné pohledávky připadá alespoň zčásti úhrada z
rozdělované podstaty; o částce připadající na sporné pohledávky soud rozhodne,
že bude projednána při dalším rozvrhovém jednání. Podle § 267a odst. 1 o. s. ř.
je třeba návrhem podle třetí části uplatnit vůči věřiteli popření pravosti,
výše, skupiny nebo pořadí některé z pohledávek přihlášených k rozvrhu výtěžku
nebo jinak uspokojovaných při výkonu rozhodnutí tam, kde byl nařízen výkon
rozhodnutí srážkami ze mzdy, přikázáním pohledávky nebo jiných práv anebo
prodejem movitých věcí, nemovitostí a podniku. Nejde-li o věc patřící do
pravomoci soudu (§ 7 odst. 1), rozhodne o pravosti nebo výši pohledávky
příslušný správní nebo jiný orgán. Rozhodnutí o návrhu podle odstavce 1 je
účinné proti všem oprávněným, proti jiným věřitelům povinného, kteří se účastní
řízení o výkon rozhodnutí, a proti povinnému (odstavec 2).
Podle § 159a odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného
rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. V rozsahu, v jakém je výrok
pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je
závazný též pro všechny orgány (odst. 4). Podle § 175 odst. 1 věty první o. s.
ř. předloží-li žalobce v prvopise směnku nebo šek, o jejichž pravosti není
důvodu pochybovat, a další listiny nutné k uplatnění práva, vydá na jeho návrh
soud směnečný (šekový) platební rozkaz, v němž žalovanému uloží, aby do tří dnů
zaplatil požadovanou částku a náklady řízení nebo aby v téže lhůtě podal
námitky, v nichž musí uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítá. Nepodá-li
žalovaný včas námitky nebo vezme-li je zpět, má směnečný (šekový) platební
rozkaz účinky pravomocného rozsudku (odstavec 3 věta první).
V souvislosti s popíráním pohledávek věřitelů povinného je důležité rozlišit,
zda jde o pohledávku přiznanou rozhodnutím nebo zda pohledávka vyplývá z
titulu, který nemá povahu rozhodnutí, anebo zda má být uspokojena pohledávka,
která není kryta rozhodnutím nebo jiným titulem a která může být uhrazena při
výkonu rozhodnutí jen proto, že je zajištěna zástavním právem. Pravomocné
rozhodnutí, kterým byla přiznána věřiteli pohledávka za povinným, je závazné
jen pro účastníky řízení, v němž bylo vydáno; pro jiné osoby je závazné, jen
stanoví-li to zákon a jen v rozsahu v zákoně uvedeném (viz § 159a o. s. ř.). Na
ostatní osoby nedopadají subjektivní účinky právní moci a ve vztahům k těmto
osobám není rozhodnutí závazné ani pro orgány veřejné moci, včetně soudu. Kdyby
povinný popíral jako účastník rozvrhu pohledávku svého věřitele, přiznanou
pravomocným rozhodnutím, nemůže s ohledem na subjektivní účinky právní moci
zpochybňovat pravost pohledávky ani její výši v té podobě, v jaké byla
rozhodnutím přiznána; pravost či výši takové pohledávky může popřít jen z
důvodů, že po vydání rozhodnutí zcela nebo zčásti zanikla (srov. Bureš, J.,
Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář: II. díl. 7.
vydání. Praha : C.H.Beck, 2006, s. 1459-1460; a shodně též Kurka, V., Drápal,
L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha : Linde Praha, a. s. 2004, s. 837).
Rovněž v rozhodnutí ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, publikovaném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 48/2001, Nejvyšší soud formuloval
a odůvodnil právní závěr, že ani soud nemůže vycházet z jiného závěru o
existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo
pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat
ani jako otázku předběžnou (srov. např. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 1031/2005).
V posuzované věci bylo zjištěno, že výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí
povinného ve věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. E 1108/2000
a exekuce prodejem nemovitostí povinného ve věci vedené u téhož soudu podle sp.
zn. Nc 2709/2002 byly nařízeny na základě vykonatelného směnečného platebního
rozkazu Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 1. 7. 1997, č. j. Sm 287/97 -
8, ve spojení s rozsudkem téhož soudu ze dne 5. 11. 1997, č. j. 50 Cm 260/97 -
16, a s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 1999, č. j. 5 Cmo 294/98
- 89, jímž bylo žalovanému (v exekučních řízeních povinnému a v daném řízení
žalobci) uloženo zaplatit žalobkyni (v exekučních řízeních oprávněné a v tomto
řízení žalované) částku 480.000,- Kč s 6 % úrokem ode dne 1. 7. 1996 do
zaplacení a na nákladech řízení částku 33.138,- Kč.
Odvolacímu soudu tudíž nelze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, dospěl-li
k závěru, že žalobce nemůže pravost pohledávky žalované (oprávněné), která jí
byla přiznána pravomocným směnečným platebním rozkazem, zpochybňovat s ohledem
na subjektivní účinky právní moci tohoto rozhodnutí. Nutno je ovšem dodat, že
dalším důvodem pro zamítnutí odporové žaloby podle § 267a o. s. ř. byla v daném
případě i okolnost, že žalobce se dosud nestal účastníkem rozvrhového řízení, o
jehož právech a povinnostech má být v rozvrhovém řízení jednáno (jak ve svém
rozhodnutí uvedl soud prvního stupně). Vzhledem k tomu, že žalobce v daném
řízení netvrdil, že předmětná pohledávka již zanikla, např. započtením,
splněním, prekluzí nebo v důsledku promlčení, je nadbytečné zabývat se dalšími
námitkami v dovolání, neboť na konečném závěru o nedůvodnosti žaloby podle §
267a o. s. ř. nemohou ničeho změnit, a na jejich řešení rozhodnutí odvolacího
soudu ani nespočívá.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek
soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé potvrzen, nemá po právní
stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto
dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.
odmítl, aniž se mohl zabývat namítanou vadou řízení podle § 241a odst. 2 písm.
a) o. s. ř., neboť z hlediska tohoto dovolacího důvodu lze rozsudek odvolacího
soudu přezkoumat, jen je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).
O situaci, že by tento dovolací důvod směřoval k podmínce existence právní
otázky zásadního významu, se v daném případě nejedná (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č.
132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo usnesení Ústavního soudu ČR
ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise
Soudní judikatura, ročník 2006).
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, které má
povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o. s. ř.), občanský soudní řád nepřipouští
(srov. § 236 až § 239 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto dovolání žalobce, pokud
směřuje proti nákladovým výrokům podle § 243b odst. 5, věta první, a § 218
písm. c) o. s. ř. rovněž odmítl (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 4, ročník 2003, a v časopise Soudní judikatura pod č. 88,
ročník 2002).
Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná
soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti
účastníku, který ve věci úspěch neměl. Podle výsledku dovolacího řízení žalobce
nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo. Žalovaná sice vynaložila náklady
na sepis vyjádření k dovolání advokátem, avšak nejedná se o náklady vynaložené
účelně ve smyslu uvedeného ustanovení, neboť v něm pouze uvedla, že dovolání
není přípustné. Takový úkon ovšem nelze považovat za účelné bránění práva a
dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151
odst. 1 o. s. ř. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. listopadu 2009
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu