U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobkyně B. K., zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Dlouhá 16, proti žalovanému M. P., o zaplacení částky 990.625,60 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 24 C
314/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
11. 2. 2009, č. j. 61 Co 120/2008-140, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 1.717.574,- Kč s přísl. s
tím, že je vdovou po zemřelém V. K., s nímž ještě za jeho života vedl žalovaný
spor o zaplacení částky 1.399.858,- Kč s přísl. Rozsudkem Krajského soudu v
Plzni ze dne 29. 10. 1999, č. j. 37 Cm 5/1999-82, byla V. K. uložena povinnost
zaplatit žalobci (v tomto řízení žalovanému) částku 850.517,- Kč s přísl., co
do částky 549.341,- Kč s přísl. byla žaloba zamítnuta. Proti tomuto rozhodnutí
podali oba účastníci odvolání, avšak dne 12. 5. 2000 V. K. zemřel, takže řízení
bylo nadále vedeno s B. K. coby dědičkou zůstavitele. Vrchní soud v Praze pak
rozsudkem ze dne 11. 2. 2004, č. j. 3 Cmo 180/2003-142, rozsudek soudu prvního
stupně v napadené vyhovující části, pokud jde o příslušenství přísudečné části
výroku, potvrdil, a zamítavý výrok změnil tak, že je B. K. povinna zaplatit
žalovanému částku 549.341,- Kč. V rámci dědického řízení po zůstaviteli V. K.
byla určena obecná cena majetku zůstavitele částkou 57.916.706,- Kč, výše dluhů
pak částkou 54.003.356,33 Kč. Čistá hodnota dědictví tedy činila 3.913.350,-
Kč. Existovaly však pohledávky, které nebyly v dědickém řízení uznány, mezi něž
patřila i pohledávka žalovaného, či pohledávka J. M. (původně Komerční banky,
a. s.) ve výši 26.815.815,79 Kč, s nímž však žalobkyně uzavřela dohodu o
narovnání. S ohledem na ust. § 470 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a hodnotu zděděného
majetku se žalobkyně domnívala, že nebyla povinna žalovanému uhradit celou
přisouzenou částku, ale pouze její poměrnou část. Jistina pohledávky
představovala částku 1.399.858,- Kč, příslušenství činilo ke dni 1. 6. 2004
částku 1.176.529,- Kč, náklady řízení pak částku 76.013,- Kč, celkem tedy jde
o pohledávku ve výši 2.652.400,- Kč. Vzhledem k uspokojení pohledávky Jaroslava
Míky pak žalobkyně podle svých propočtů měla žalovanému zaplatit pouze částku
1.356.406,- Kč. Žalovaný však v rámci exekučního řízení vymohl na žalobkyni
zaplacení částky 2.830.992,- Kč (bez nákladů exekučního řízení), na úkor
žalobkyně se tak bezdůvodně obohatil a toto obohacení nevydal ani na základě
její písemné výzvy.
Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 22. 11. 2007, č. j. 24 C
314/2006-106, řízení co do částky 726.948,40 Kč s přísl. zastavil, ve zbytku
žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Žalobkyně vzala v průběhu řízení žalobu zpět, pokud jde o částku 726.948,40 Kč
s přísl., proto soud prvního stupně řízení v tomto rozsahu zastavil. Soud vzal
za prokázané, že žalobkyni byla rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29.
10. 1999, č. j. 37 Cm 5/99-82, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze
dne 11. 2. 2004, č. j. 3 Cmo 180/2003-142, uložena povinnost zaplatit
žalovanému částku 1.399.858 Kč s přísl. Žalobkyně uvedenou částku uhradila
poté, co byla k jejímu vymožení nařízena exekuce. V rámci exekučního řízení byl
zamítnut návrh žalobkyně (v daném řízení povinné) na zastavení výkonu
rozhodnutí a jeho odklad, bylo rovněž odmítnuto její odvolání proti usnesení o
nařízení exekuce. Soud prvního stupně uvedl, že námitkami, jež žalobkyně
uplatnila v tomto řízení o vydání bezdůvodného obohacení, se již zabýval soud v
rámci předchozího nalézacího i exekučního řízení. Povinnost plnit výše uvedenou
částku žalovanému byla soudem uložena přímo žalobkyni jakožto jediné dědičce po
zůstaviteli V. K.. Soud prvního stupně tak nepovažoval za možné zabývat se
touto argumentací znovu v jiném řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11. 2. 2009, č. j.
61 Co 120/2008-140, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části,
tedy pokud jde o zamítnutí žaloby co do částky 990.625,60 Kč s přísl., stejně
jako v nákladovém výroku potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se se soudem prvního stupně shodl
v názoru, že žalobkyni nesvědčí žádný právní titul pro vydání požadovaného
peněžitého plnění. Žalovaným přijaté plnění z provedené exekuce na vymožení
pohledávky, již měl za zemřelým V. K., nelze považovat za bezdůvodné obohacení,
neboť bylo v celém svém rozsahu podloženo existujícím právním důvodem, když
pohledávka, na niž bylo žalobkyní plněno, byla žalovanému přiznána soudním
rozhodnutím, které bylo v rámci exekučního řízení exekučním titulem pro
vymožení této pohledávky. Došlo tak ke splnění dluhu podle § 559 obč. zák.
Žalobkyně obranu ve smyslu § 470 obč. zák. použila v exekučním řízení, a
jestliže s ní nebyla úspěšná, nelze se nápravy domoci v nyní souzené věci. Pro
toho, kdo byl účasten exekučního řízení, přičemž měl a mohl svá práva uplatnit
v tomto řízení, jsou rozhodnutí v něm vydaná závazná a nemůže se svého nároku
domoci jiným způsobem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, důvodnost pak v
nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka se neztotožňuje se závěrem soudů
obou stupňů ohledně neexistence právního titulu pro vydání peněžitého plnění
žalovaným. Otázkou zásadního právního významu má být to, zda je možné založit
právní titul k plnění soudním rozhodnutím, při jehož vydání nebylo soudem
respektováno hmotné právo, resp. kterým byla povinnost k plnění uložena nad
rámec stanovený hmotným právem. Soudy v předchozích řízeních podle názoru
žalobkyně nezohlednily ust. § 470 obč. zák. a uložily jí povinnost k plnění ve
větší míře, než jak to předpokládá toto ustanovení, a nezabývaly se ani jejími
námitkami v tomto směru. Dovolatelka obsáhle rekapituluje průběh nalézacího a
následně i exekučního řízení, přičemž trvá na tom, že žalovanému na její úkor
vzniklo bezdůvodné obohacení, protože na jeho straně neexistoval právní důvod
pro přijetí plnění. Závěrem tak dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil
rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění platném přede dnem, kdy nabyl
účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu
(viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo
podáno řádně a včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a
zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozuje přípustnost
dovolání z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by
Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byl
uplatněn podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) nebo b)
o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost
soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Dle ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
O takový případ se zde však nejedná.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má.
Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v
dovolání označil (viz ust. § 242 odst. 3, věty první, o. s. ř. o vázanosti
dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam, může tedy soud posuzovat jen takové právní
otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3078, sešit 1/2005), a jen na takto zřetelně
formulované otázky tak může dovolací soud i reagovat. Otázkou, kterou
dovolatelka považuje za otázku zásadního právního významu, a sice zda může v
souvislosti s plněním poskytnutým v souladu s povinností uloženou v pravomocném
rozhodnutí vzniknout bezdůvodné obohacení, se již dovolací soud ve své
rozhodovací činnosti zabýval a ani v posuzovaném případě nemá důvodu se od své
ustálené judikatury v tomto směru odchylovat.
Podle § 451 odst. 1 obč. zák. „kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat.“ Podle odstavce 2 téhož ustanovení „bezdůvodným obohacením je
majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného
právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový
prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.“
Bezdůvodným obohacením se může stát též plnění přijaté na základě vykonatelného
rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno. Domáhá-li se vrácení plnění ten, kdo
plnil povinnost uloženou mu soudem (případně i jiným orgánem), závisí důvodnost
jeho požadavku na tom, zda podle hmotného práva – tedy i bez rozhodnutí, jež
bylo následně zrušeno – plnil povinnost, kterou skutečně měl, či nikoliv.
Zrušením rozhodnutí, podle nějž bylo plněno, dochází k bezdůvodnému obohacení
jen v případě, že právní důvod tohoto plnění nespočíval v hmotném právu, tedy
že podle hmotného práva zde povinnost neexistovala. Zrušením rozhodnutí tak
odpadá právní důvod a poskytnuté plnění se stává bezdůvodným obohacením (viz
Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1
– 459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 1331, dále rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3113/2007, či rozsudek
téhož soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3033/2009).
Z uvedeného vyplývá, že spočíval-li právní důvod plnění v hmotném právu, pak
trvá i v případě zrušení pravomocného a vykonatelného rozsudku, který ho
deklaroval, a poskytnuté plnění bylo od počátku i nadále podloženo právním
důvodem; nemůže proto být posuzováno jako bezdůvodné obohacení vzniklé plněním
z právního důvodu, který odpadl. Jestliže však právní důvod pro plnění dán
nebyl, a původní rozsudek tak byl nesprávný, spočívá právní důvod plnění jen ve
vykonatelném soudním rozsudku; jeho zrušením do té doby existující právní důvod
odpadá a dříve zaplacené plnění se stává bezdůvodným obohacením (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3810/2007).
Z naposledy citovaného rozhodnutí výkladem a contrario nepochybně vyplývá
závěr, že plnění poskytnuté v souladu s povinností uloženou v pravomocném
rozhodnutí příslušného státního orgánu (v daném případě soudu) není plněním bez
právního důvodu nebo plněním z důvodu, jenž následně odpadl, a to až do chvíle,
kdy bude toto pravomocné soudní rozhodnutí případně zrušeno pro to, že nárok
jednoho z účastníků (v daném případě žalovaného) vůči dalšímu účastníkovi
(žalobkyni) neměl oporu v hmotném právu.
V těchto souvislostech se navíc jeví jako nezbytné připomenout, že soudy jsou
obecně vázány předchozím (soudním) rozhodnutím o tom, že účastníku řízení
vznikla platební povinnost vůči jinému účastníku řízení. Tuto otázku si soud v
dalším řízení nemůže odlišně posoudit ani jako otázku předběžnou. Nejvyšší soud
již v minulosti konstatoval, že „ten, kdo byl účastníkem řízení, v němž bylo
vydáno pravomocné rozhodnutí ukládající mu platební povinnost, je tímto výrokem
vázán (§ 159 odst. 2 o. s. ř.), a nemůže proto v jiném řízení úspěšně
uplatňovat nárok na vrácení částky zaplacené podle tohoto rozhodnutí s
tvrzením, že ve skutečnosti žádnou platební povinnost neměl. Ani soud nemůže
vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž
účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v
jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou“ (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, publikovaný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2001, číslo sešitu 7).
Z uvedeného je zřejmé, že bezdůvodné obohacení v dané situaci a především ve
světle dovolacích námitek žalobkyně, jimiž podpořila v dovolání formulovanou
otázku zásadního právního významu, nemůže vzniknout, neboť rozhodnutí, na jehož
základě bylo plnění poskytnuto, nebylo zrušeno a současně nárok účastníka, v
jehož prospěch bylo plnění poskytnuto, měl oporu v hmotném právu, přičemž
odvolací soud (navíc) své rozhodnutí na vyřešení otázky, již žalobkyně považuje
za zásadně právně významnou, vůbec nezaložil, jak bylo popsáno výše, a proto
její posouzení nemůže mít na správnost napadeného rozhodnutí žádný vliv
(obdobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2010, sp. zn. 32 Cdo
221/2009, či usnesení téhož soudu ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo
1125/2008).
Napadenému rozsudku tak nelze přiznat zásadní právní významnost a dovolání
přípustnost ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a Nejvyšší soud
proto dovolání podle ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s.
ř. jako nepřípustné odmítl.
Žalobkyně ve svém dovolání napadla též výrok o nákladech řízení, a Nejvyšší
soud se proto zabýval tím, zda je dovolání proti takovému výroku přípustné.
Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je
začleněno do rozsudku, a stává se tak formálně jeho součástí (§ 167 odst. 1 o.
s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska
úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §
237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost podle § 237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť
usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání
proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a §
239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně
vyjmenovaných případů, a Nejvyšší soud proto dovolání proti výroku II.
napadeného rozsudku odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c)
o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty první, a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť
žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a
žalovanému žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. prosince 2010
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu