32 Cdo 221/2009

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 32 Cdo 221/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Příhody ve věci

žalobkyně Českomoravská investiční a. s., se sídlem v Brně, Bartošova 1833/6,

PSČ 602 00, IČ 49969854, zastoupené Mgr. Davidem Jüngerem, advokátem, se sídlem

v Ostravě – Mariánských Horách, ul. 28. října 219/438, proti žalovaným 1) TOBA

TRADE s. r. o., se sídlem v Ostravě, Radvanicích, Ludvíkova 1351/16, PSČ 716

00, IČ 26860414, zastoupené JUDr. Světlanou Vargovou, advokátkou, se sídlem v

Ostravě, Musorgského 14, a 2) Správa železniční dopravní cesty, státní

organizace, se sídlem v Praze 1, Nové Město, Dlážděná 1003/7, PSČ 110 00, IČ

70994234, o určení neplatnosti kupní smlouvy a určení vlastnického práva,

vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 29 C 7/2007, o dovolání

žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci,

ze dne 9. října 2008, č. j. 36 Co 32/2008-168, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího

řízení.

Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v

Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Liberci

ze dne 12. října 2007, č. j. 29 C 7/2007-108, ve výroku ve věci samé pod bodem

I, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že kupní smlouva uzavřená mezi

žalovanými, podle níž druhá žalovaná převedla na první žalovanou vlastnické

právo k nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví č. 78 pro katastrální území

a obec Jindřichovice pod Smrkem, a sice k budově č. p. 367, bytový dům, část

obce Jindřichovice pod Smrkem, na pozemku parc. č. 401, k pozemku parc. č. 401,

zastavěná plocha a nádvoří, k pozemku parc. č. 405, zastavěná plocha a nádvoří,

a k pozemku parc. č. 474, ostatní plocha, dráha, je neplatná a že vlastníkem

těchto nemovitostí je Česká republika s právem hospodaření s majetkem státu pro

druhou žalovanou, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)

občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. června 2009, dále též jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II. bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.),

neboť rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, kterým by tento

soud rozhodl ve věci samé jinak a jež by bylo zrušeno odvolacím soudem. Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)

o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu v napadeném potvrzujícím výroku ve

věci samé nemá po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam

zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu

dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem

rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§

237 odst. 3 o. s. ř.). Platnost kupních smluv uzavřených na základě téhož

nabídkového řízení byla předmětem řady dalších sporů s totožným okruhem

účastníků, které – po zamítnutí žaloby soudy nižších stupňů z téhož důvodu, pro

nedostatek naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení - dospěly

do fáze dovolacího řízení, a Nejvyšší soud České republiky (dále též jen

„Nejvyšší soud“) dovolání žalobkyně v těchto věcech odmítl jako nepřípustná,

neboť dovodil, že dovoláním vymezené právní otázky (shodné s těmi, které byly

předloženy též v projednávané věci) zásadní význam napadeného rozhodnutí po

právní stránce nezakládají (srov. zejména usnesení ze dne 3. dubna 2008, sp. zn. 28 Cdo 913/2008, a z poslední doby např. usnesení ze dne 23. března 2010,

sp. zn. 32 Cdo 1317/2008, ze dne 22. dubna 2010, sp. zn. 32 Cdo 2622/2008, ze

dne 27. dubna 2010, sp. zn. 32 Cdo 5026/2008, a ze dne 18. května 2010, sp. zn. 32 Cdo 180/2008). V konkrétních poměrech této věci pak nelze nalézt důvod, pro

který by se měl Nejvyšší soud od závěrů svých předchozích rozhodnutí odchýlit. Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může založit jen taková právní

otázka, na níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (srov. např. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, www.nsoud.cz

).

Dovoláním předložené otázky výkladu a aplikace právních předpisů při

posouzení předmětného prodeje majetku státu, jak otázka přímé aplikace

komunitárního práva, zejména článků 87 až 89 Smlouvy o založení Evropských

společenství (dále též jen „SES“), tak otázka posouzení dopadu ustanovení § 38a

zákona č. 77/2002 Sb., o akciové společnosti České dráhy, státní organizaci

Správa železniční dopravní cesty a o změně zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách,

ve znění pozdějších předpisů, ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o

majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, a zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, na prodej

majetku státu uvedeného pod bodem 3 přílohy zákona č. 266/1994 Sb., jejichž

prostřednictvím žalobkyně zpochybňuje zákonnost postupu druhé žalované při

prodeji majetku státu (že došlo k nepřípustnému poskytnutí veřejné podpory při

prodeji majetku státu, že výběrové řízení nebylo transparentní, neboť nebyla

nastavena pravidla, že v jeho rámci nebyla dodržena zásada rovnosti účastníků,

že nemovitosti nebyly prodávány za obvyklou cenu atd.), jsou právními otázkami,

jejichž zodpovězení by mohlo mít význam pro závěr o platnosti předmětné kupní

smlouvy, tedy pro posouzení věcí samé; pro posouzení naléhavého právního zájmu

žalobkyně na požadovaném určení rozhodné nejsou. Žaloba byla zamítnuta nikoliv

z věcných (meritorních) důvodů, nýbrž toliko z důvodů procesních, pro absenci

naléhavého právního zájmu, který je u žalob na určení, zda tu právní vztah nebo

právo je či není, vyžadován ustanovením § 80 písm. c) o. s. ř. Zamítá-li soud

žalobu na určení pro nedostatek naléhavého právního zájmu, pak je vyloučeno,

aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné (srov. např. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v

časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod č. 21). Jestliže napadené

rozhodnutí odvolacího soudu na uvedených právních otázkách nespočívá, pak tyto

otázky závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou. Uvedené závěry dávají zároveň odpověď na otázku, zda odvolací soud – ve smyslu

další dovolací námitky - odepřel žalobkyni soudní ochranu, jestliže nerozhodl o

věci samé, a zasáhl tak do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý

proces. Protože takto uplatněná námitka vady řízení vyplývá ze střetu o výklad

norem procesního práva [§ 80 písm. c) ve vazbě na § 1 a § 3, větu druhou, o. s. ř.], mohla by – obecně vzato – zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní

stránce založit, leč v posuzované věci tomu tak není. Článek 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod určuje, že každý se může domáhat stanoveným způsobem

svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Způsob, jakým se lze domáhat

práva u soudu v občanském soudním řízení, je stanoven především v občanském

soudním řádu. Jestliže ten v ustanovení § 80 písm. c) podmiňuje možnost

uplatnit žalobou požadavek na určení existence či neexistence právního vztahu

nebo práva naléhavým právním zájmem, pak stanoví postup (ve smyslu čl. 36 odst.

1 Listiny), jímž se lze domáhat soudní ochrany prostřednictvím žaloby na

určení. Pokud soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že postup žalobkyně

stanoveným požadavkům nevyhověl, neboť skutečnosti jí tvrzené naléhavý právní

zájem na požadovaném určení založit nemohly, pak postupovaly ústavně konformním

způsobem, jestliže žalobu zamítly již z tohoto (procesního) důvodu, aniž se

zabývaly její věcnou důvodností, a k vytýkanému odepření spravedlnosti nedošlo. Přezkumem žalobkyní kritizovaného postupu obecných soudů z hlediska jeho

souladu s ústavním pořádkem se ostatně již zabýval Ústavní soud, jenž usnesením

ze dne 4. června 2009, sp. zn. III. ÚS 1817/2008, ústavní stížnost žalobkyně

proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2008, sp. zn. 28 Cdo 913/2008,

odmítl jako neopodstatněnou. Lze tedy k této dovolatelem vymezené otázce

uzavřít, že zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce nezakládá,

neboť odvolací soud ji vyřešil v souladu s příslušnými předpisy procesního

práva a s judikaturou Nejvyššího soudu, ústavně konformním způsobem. K závěru o přípustnosti dovolání nemůže vést ani námitka, že napadené

rozhodnutí je pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné. Výtka, že řízení je

postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci

[srov. dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], může

přivodit závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)

o. s. ř. pouze za předpokladu, že je založena na střetu v otázce procesního

práva (výkladu a aplikace procesní normy). Dovolací námitka, jejíž podstatou je

toliko kritika konkrétního procesního postupu soudu a jejímž prostřednictvím

tedy dovolatel nepředkládá dovolacímu soudu otázku zásadního právního významu,

způsobilá založit přípustnost dovolání není (srov. též ústavněprávní závěry

Ústavního soudu vyjádřené v usnesení ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS

10/06, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod č. 130,

a dále např. v usneseních ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, ze

dne 16. května 2007, sp. zn. IV. ÚS 804/07, a ze dne 17. února 2009, sp. zn. II. ÚS 2881/08, www.usoud.cz). S námitkou žalobkyně zpochybňující závěry odvolacího soudu o absenci jejího

naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (jejímž prostřednictvím není

oproti očekávání žalobkyně vytčena vada řízení, nýbrž je – podle obsahu –

zpochybněna správnost výkladu a aplikace normy procesního práva, tedy právní

posouzení) se Nejvyšší soud podrobně vypořádal ve svých (shora příkladmo

označených) předchozích rozhodnutích v obdobných věcech, s jejichž závěry se

též v této věci ztotožňuje a na něž pro stručnost odkazuje. Ústavní soud v

citovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 1817/2008 shledal tyto závěry ústavně

konformními, přičemž – shodně s nimi - posoudil jako nepřípadný odkaz žalobkyně

na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 824/97,

uveřejněný pod č. 9 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001

(dále též jen „R 9/2001“), podle nějž naléhavý právní zájem na určení

neplatnosti smlouvy týkající se prodeje obecního majetku má též neúspěšný

zájemce o jeho koupi, jenž tvrdil, že nebyla dodržena lhůta k předložení

nabídek ve smyslu § 9 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí

z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Ústavní soud zdůraznil, že toto

rozhodnutí je založeno na úvaze, že má-li obec postupovat při prodeji svého

majetku podle citovaného ustanovení, pak zde musí existovat i této povinnosti

odpovídající právo potenciálních zájemců o nabytí či nájem obecního nemovitého

majetku, konkrétně právo na to, aby byl příslušný záměr obce zveřejněn a aby

jim bylo umožněno ve stanovené lhůtě předložit své nabídky; právní zájem

požadovaný ustanovením § 80 písm. c) o. s. ř. tedy plyne z toho, že zde

existuje právo zájemce účastnit se nabídkového řízení, kteréžto je vymahatelné

prostřednictvím žaloby na určení neplatnosti smlouvy, již uzavřela obec se

třetí osobou. Žalobkyně druhé žalované vytýká, že nepostupovala v souladu s

ustanovením § 38a odst. 3 zákona č. 77/2002 Sb., jež ukládá povinnost při

prodeji příslušného majetku postupovat přiměřeně podle zákona č. 92/1991 Sb.,

tyto předpisy však vynutitelné právo ucházet se o majetek státu, v daném

případě účastnit se jeho privatizace, nezakládají; obdobná povinnost

příslušných subjektů, jaká byla uložena obcím zákonem č. 172/1991 Sb. (v daném

případě umožnit potenciálním zájemcům podávat nabídky na koupi privatizovaného

majetku), v zákoně č. 92/1991 Sb. zakotvena není, navíc je privatizační proces

vyloučen ze soudního přezkumu (§ 10 odst. 3 citovaného zákona). Ústavní soud

uzavřel (shodně s Nejvyšším soudem), že vzhledem k tomu nelze usuzovat, že by

bez požadovaného určení bylo ohroženo nějaké konkrétní právo žalobkyně, což je

obecně akceptovaný předpoklad existence naléhavého právního zájmu. K takto podanému výkladu, s jehož závěry se Nejvyšší soud v projednávané věci

ztotožňuje (a jimiž je ostatně v každém případě vázán – srov. čl. 89 odst. 1

Ústavy), postačí dodat, že důvody, pro něž nelze závěry vyjádřené v R 9/2001

použít v projednávané věci, platí mutatis mutandis též o závěrech vyjádřených v

žalobkyní rovněž zmiňovaných rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2007,

sp. zn. 30 Cdo 1571/2006, a ze dne 27. února 2007, sp. zn. 30 Cdo 2509/2006,

www.nsoud.cz, založených na výkladu ustanovení § 36a odst. 1, odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení).

Též samotnou otázku naléhavého

právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení, jež byla pro napadené

rozhodnutí určující, odvolací soud řešil v souladu s právem a s judikaturou

Nejvyššího soudu, rovněž s judikaturou Ústavního soudu, ani tato otázka tedy

zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce nezakládá. K žalobkyní požadovanému předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské

unie neshledal Nejvyšší soud důvody. Soudní dvůr má, jak plyne z článku 267

Smlouvy o fungování Evropské unie, dále též jen „SFEU“ (bývalý článek 234 SES),

pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se a) výkladu Smluv a b)

platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty

Unie; vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem členského státu, jehož

rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je

tento soud povinen obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie. Hlavním účelem

řízení o předběžné otázce je jednotná aplikace komunitárního práva ve všech

členských státech. Z uvedeného se dovozuje, že Soudní dvůr se předloženou

otázkou zabývá pouze za předpokladu, že v řízení před národním soudem vyvstala

otázka výkladu komunitárního práva a že výklad takové otázky je zcela zásadní

pro vyřešení daného případu. Soudní dvůr opakovaně judikoval, že nepodá odpověď

na předloženou otázku, pokud je zcela zřejmé, že výklad komunitárního práva,

kterého se domáhá národní soud, nemá žádný vztah ke skutkovému stavu či smyslu

řízení před národním soudem nebo položená otázka je hypotetická a Soudní dvůr

nemá dostatek faktických nebo právních podkladů k jejímu zodpovězení (srov. např. rozsudek ze dne 11. března 1980, ve věci 244/80 Foglia v. Novello, ECR

1981 s. 3045, bod 18 a rozsudek ze dne 16. července 1992, ve věci C-83/1991

Meilicke v. ADV/ORGA ECR 1992 s. I-4871, bod 25). Má-li být – v intencích

požadavku žalobkyně - jako předběžná položena otázka, zda předmětná kupní

smlouva o prodeji nemovitostí ve vlastnictví státu uzavřená za těch okolností,

jak byly v projednávané věci zjištěny, nebyla uzavřena v rozporu s

komunitárními předpisy regulujícími veřejnou podporu při zcizování majetku

státu, pak (jak správně dovodily též soudy nižších stupňů) jde o otázku, která

je v projednávané věci bez významu; jak bylo již v jiných souvislostech

vyloženo, soudy nižších stupňů založily své rozhodnutí na závěru, že žalobě

nelze vyhovět z procesních důvodů, a důvodností žaloby, tedy zejména platností

předmětné kupní smlouvy, se proto již zabývat nemohly. Žalobkyní předestřená

otázka výkladu práva Společenství není tedy relevantní; odpověď na ni, ať už by

byla jakákoliv, by nemohla mít žádný vliv na řešení sporu. Povinnost obrátit se

na Soudní dvůr s návrhem na zahájení řízení o takovéto předběžné otázce tudíž

dovolacímu soudu nevzniká (srov. rozsudek ze dne 6. října 1982, ve věci 283/81

CILFIT, ECR 1982, str. 3415, bod 10). Stejně tak je pro řešení projednávané věci irelevantní též otázka přímé

aplikovatelnosti sdělení Evropské komise o prvcích státní podpory při prodejích

pozemků a staveb orgány veřejné moci (97/C 209/03).

I kdyby sdělení, které

Komise v některých případech vydává, aby předem informovala členské státy, z

jakých úvah bude vycházet ve své rozhodovací činnosti v určitých otázkách

spadajících do její pravomoci, byla závazným právním aktem, a to právním aktem

s horizontálními přímými účinky, zakládajícími bez dalšího povinnosti a jím

odpovídající oprávnění fyzických a právnických osob [srov. článek 288 SFEU

(bývalý článek 249 SES), podle něhož závazná nejsou ani doporučení a

stanoviska, ačkoliv jde – na rozdíl od sdělení - o tzv. typické neboli

nomenklaturní právní akty], nemohlo by to na výsledku řízení v projednávané

věci ničeho změnit. Komise ES ve sdělení 97/C 209/03 výslovně deklaruje jeho

povahu tak, že jde o „obecné pokyny pro členské státy“, které (mimo jiné)

„popisují jednoduchý postup, který umožňuje členským státům uskutečňovat

prodeje pozemků a staveb způsobem, který automaticky vylučuje přítomnost státní

podpory“, a jež komise vypracovala, „aby zprůhlednila svůj obecný přístup k

problematice státní podpory při prodeji pozemků a staveb orgány veřejné moci a

aby snížila počet případů, které musí vyšetřovat“ (srov. čl. I, Úvod). Komise

sama přímo ve sdělení vysvětluje význam těchto pokynů; v článku 4 podává

informaci, že jestliže „obdrží stížnost nebo jiné podání od třetích stran,

které tvrdí, že je ve smlouvě o prodeji pozemků a staveb orgány veřejné moci

přítomen prvek státní podpory, Komise bude předpokládat, že o státní podporu

nejde, jestliže údaje poskytnuté příslušným členským státem prokáží dodržení

výše uvedených zásad“. Komise tedy – podle jejího explicitního vyjádření, jež

nevyžaduje výkladu - ve sdělení toliko doporučuje postupy při prodeji

nemovitého majetku státu, které typicky garantují vyloučení nepřípustné státní

podpory, a prohlašuje, že prodej provedený některým z těchto postupů bude z

tohoto pohledu posuzovat bez dalšího jako korektní. Sdělení tedy nestanoví orgánům veřejné moci závazný postup při prodeji

nemovitého majetku státu a nezakládá proto ani odpovídající vynutitelné

oprávnění právnických a fyzických osob ucházet se o tento majetek. I kdyby tedy

bylo toto sdělení přímo aplikovatelným komunitárním předpisem, nebylo by z něho

možno dovodit právní postavení žalobkyně obdobné tomu, jež má podle závěrů R

9/2001 uchazeč o koupi majetku obce. Pro úplnost je třeba dodat to, že shora formulované závěry vztahující se k

požadavku na určení neplatnosti kupní smlouvy platí z povahy věci bez zbytku

též na požadované určení důsledků tvrzené neplatnosti, totiž toho, že

vlastníkem převáděných nemovitostí je (i nadále) Česká republika. Nejvyšší soud tedy dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé

přípustným neshledal. Protože dovolání není přípustné ani v části směřující

proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení (srov. usnesení

Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a

stanovisek, ročník 2003), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti

rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný

prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b

odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; žalovaným,

které by měly na jejich náhradu právo, podle obsahu spisu takové náklady

nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. srpna 2010

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu