28 Cdo 3033/2009

28 Cdo 3033/2009

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana

Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve věci

žalobce Z. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému, zastoupenému

advokátem, o zaplacení částky 753.020,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního

soudu v Karviné pod sp. zn. 26 C 205/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku

Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 6. 2008, č. j. 57 Co 545/2007 – 113, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 6. 2008, č. j. 57 Co 545/2007 –

113, se v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že

žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 50.000,- Kč s úrokem

z prodlení za dobu od 1. 7. 2006 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené

Českou národní bankou pro první den příslušného kalendářního pololetí za každé

pololetí, v němž prodlení trvá, zvýšené o sedm procentních bodů, to vše do 3

dnů od právní moci tohoto rozsudku, a v akcesorických výrocích o náhradě

nákladů řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v

Ostravě k dalšímu řízení.

II. Ve zbylé části se dovolání odmítá.

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 3. 2007, č. j. 26 C 205/2006 – 64,

rozhodl tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku ve výši

703.020,- Kč s úroky z prodlení specifikovanými tamtéž (výrok I.), zamítl

žalobu v té části, v níž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému

zaplatit žalobci částku 50.000,- Kč s úroky z prodlení specifikovanými tamtéž

(výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně

(výrok III.).

Odvolací soud k odvolání žalovaného i žalobce rozhodl tak, že rozsudek soudu

prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. jej změnil tak,

že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 50.000,- Kč společně s

úrokem z prodlení (výrok II.), změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně

o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení

odvolacího (výrok III.).

Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správně provedl navržené

důkazy a následně učinil správná skutková zjištění. Ztotožnil se i s právními

závěry soudu prvního stupně ohledně posouzení nároku žalobce na zaplacení

částky 703.020,- Kč s příslušenstvím. Tyto závěry vycházejí z aplikace § 451

odst. 1 a 2 a § 456 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve

znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák“.). Uvedenou částku převzal

žalovaný od žalobce dne 22. 10. 2004 v souvislosti s uzavřením dohody o

narovnání, která měla řešit spornou otázku vlastnického práva k pozemkům parc.

č. 2360/1 a parc. č. 2361, k. ú. K. – m. (dále též „předmětné nemovitosti“), a

finanční nároky žalovaného jako poškozeného trestným činem, který spáchal

žalobce. Nejednalo se o plnění z titulu náhrady škody dle rozsudku Krajského

soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2004, č. j. 5 To 973/2003 – 231, jímž byl žalobce

shledán vinným z trestného činu podvodu, kterého se dopustil tím, že dne 31. 1.

2001 využil krátkozrakosti žalovaného a pod nepravdivou záminkou mu předložil k

podpisu kupní smlouvu ze dne 29. 1. 2001 na prodej předmětných nemovitostí a

následně podal návrh na vklad svého vlastnického práva do katastru nemovitostí,

čímž se ke dni 7. 2. 2001 stal jejich vlastníkem. V témže rozsudku byl žalovaný

shledán povinným zaplatit žalovanému jako poškozenému náhradu škody ve výši

803.020,- Kč. Vůle žalobce plnit žalovanému byla zjevně podmíněna uzavřením

této dohody o narovnání, která je ovšem absolutně neplatným právním úkonem, jak

již dříve vyjádřil Krajský soud v Ostravě ve svém rozsudku č. j. 57 Co 180/2006

– 79, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karviné , č. j. 18 C

293/2004 – 64, a bylo určeno, že žalovaný je vlastníkem předmětných

nemovitostí. To z toho důvodu, že uzavření smlouvy ze dne 29. 1. 2001 bylo ze

strany žalobce trestným činem, a bylo tedy neplatným právním úkonem, což nebylo

možno napravit prohlášením účastníků smlouvy formou dohody o narovnání. Za

situace, kdy na žalobce nepřešlo vlastnické právo k předmětným nemovitostem ani

na základě kupní smlouvy ze dne 29. 1. 2001, ani na základě dohody o narovnání

ze dne 22. 10. 2004, je závěr okresního soudu, že podle § 451 odst. 2 obč. zák.

je žalovaný povinen vrátit žalobci částku 703.020,- Kč, jakožto plnění z

neplatného právního úkonu, správný.

Co se týče žalobou nárokované částky 50.000,- Kč, souhlasil odvolací soud se

závěrem soudu prvního stupně, že se nemohlo ze strany žalobce jednat o plnění

na náhradu škody způsobené trestným činem žalobce popsaným v předchozím

odstavci. Nemohlo se jednat ani o plnění z titulu dohody o narovnání, jelikož k

předání uvedené částky došlo dva a půl měsíce přede dnem uzavření této dohody.

Přestože zde existuje pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jímž byla

žalobci uložena povinnost nahradit žalovanému škodu za nemovitosti zcizené

podvodným jednáním, došlo na základě dalšího pravomocného soudního rozhodnutí k

určení, že žalovaný je vlastníkem předmětných nemovitostí, na základě čehož

došlo k opětovnému zápisu výlučného vlastnického práva žalovaného k

nemovitostem. Tato skutečnost znamená zánik hmotně právního nároku žalovaného –

dříve poškozeného – na náhradu škody. Plněním částky 50.000,- Kč ze strany

žalobce na nárok žalovaného na náhradu škody poté, co došlo k navrácení

vlastnického práva žalovaného k předmětným nemovitostem, se stalo bezdůvodným

obohacením na straně žalovaného. To proto, že důvod plnění odpadl.

Odvolací soud se zcela ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně

vztahujícími se k námitce započtení, již vznesl žalovaný, a to ve vztahu k

celému žalobcem uplatněnému nároku, že se ze strany žalovaného jedná o výkon

práva v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, přičemž jeho

přípustnost ve vztahu k výroku I. dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) zákona č.

99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen

„o. s. ř“), a ve vztahu k výroku II z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Rozhodnutí podle názoru žalovaného spočívá na nesprávném právním posouzení

věci. Rozsudek o určení vlastnického práva má pouze deklaratorní účinky, a

proto není právní skutečností, která by působila právní následky v podobě

vzniku nebo zániku právního vztahu, a tudíž nemůže způsobit ani neúčinnost

adhezního výroku o náhradě škody z trestního rozsudku. Uvedená právní otázka

nebyla doposud rozhodovací praxí dovolacího soudu dotčena, z čehož žalovaný

dovozuje, že tato otázka má zásadní právní význam. Po skutkové stránce je pak

lhostejno, zda žalobce plnil na trestní rozsudek nebo na neplatnou dohodu o

narovnání. Pokud totiž žalobce plnil na trestní rozsudek, pak zde byl právní

titul plnění, a nemůže se tak jednat o bezdůvodné obohacení. Za nesprávný též

žalovaný považuje závěr soudů obou stupňů, že námitka započtení je v rozporu s

dobrými mravy. Pro úplnost žalovaný zdůrazňuje, že si je vědom finální

neudržitelnosti stavu, kdy jednak přijal plnění na náhradu škody, a jednak byl

určen za vlastníka předmětných nemovitostí. Má však za to, že požadavek žalobce

je předčasný. Žalobce nejdřív musí dosáhnout zrušení trestního rozsudku v

adhezním výroku a teprve poté může požadovat vrácení finančního plnění.

Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek jakož i rozsudek soudu

prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.

Zároveň požádal, aby Nejvyšší soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti napadeného

rozhodnutí, jelikož žalobce již činí kroky k vymožení přiznané pohledávky v

exekučním řízení a hodlá postihnout pozemky žalovaného, vůči nimž se dopustil

podvodného jednání.

Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že napadený rozsudek, tak jako i

rozsudek soudu prvního stupně, považuje za správný. Domnívá se, že podané

dovolání neřeší vyjasnění si vztahů mezi žalobcem a žalovaným, ale bylo podáno

pouze z důvodu oddálení vrácení bezdůvodného obohacení. Lze souhlasit se

žalovaným, že výrok trestního rozsudku v adhezním řízení nebyl správný. Žalobce

se tedy může formou mimořádného opravného prostředku domáhat zrušení

příslušného výroku o náhradě škody, ale dle jeho názoru je zbytečné zatěžovat

soudy další žalobou. Žalobce nesouhlasí ani se žádostí žalovaného o odklad

vykonatelnosti napadeného rozsudku. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání

žalovaného odmítl.

Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), dovolání bylo

podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou v souladu s § 241

odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Přípustnost dovolání v té části, jež směřuje proti potvrzujícímu výroku I.

napadeného rozhodnutí, lze dovodit jen při splnění podmínek stanovených v § 237

odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s odstavcem třetím téhož zákonného

ustanovení. Přípustnost dovolání je tak obecně dána v těch případech, kdy

dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po

právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí

odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní

otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která

je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li

tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud dospěl k závěru, že v této části je dovolání žalovaného

nepřípustné, neboť soud odvolací na zjištěný skutkový stav aplikoval správný

právní předpis a přiléhavě ho též vyložil.

Je zřejmé, že žalobce plnil částku 703.020,- Kč žalovanému na základě dohody o

narovnání ze dne 22. 10. 2004, která byla soudem prvního stupně i soudem

odvolacím shledána absolutně neplatnou pro neurčitost. Kterak uzavřel soud

prvního stupně v současném řízení, částku 703.020,- Kč převzal žalovaný od

žalobce v souvislosti s uzavřením dohody o narovnání. Dle soudu prvního stupně

se nejednalo o plnění z titulu náhrady škody dle pravomocného rozhodnutí

trestního soudu.

Jestliže tedy žalobce plnil žalovanému uvedenou částku na základě absolutně

neplatného právního úkonu, je nezpochybnitelné, že tak došlo ke vzniku

bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, neboť přijal plnění z neplatného

právního úkonu (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Toto bezdůvodné obohacení musí

žalovaný žalobci vydat (§ 451 odst. 1 obč. zák.).

Dovolací soud též souhlasí se závěrem odvolacího soudu resp. soudu prvního

stupně, že uplatnění námitky započtení ze strany žalovaného lze posoudit jako

výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Dovolací soud připomíná, že oprávnění

aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s

dobrými mravy (resp. přezkum správnosti jeho aplikace) by mělo náležet

převažující měrou soudům nižších instancí. Dovolací soud by měl tuto právní

otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti

relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, veřejnosti dostupné na

internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). Zásadní myšlenky

vedoucí oba soudy k výše uvedenému závěru nepovažuje dovolací soud za

nepřiměřené či nepřiléhavé. Soud prvního stupně uvedl, že žalovaný si musí být

vědom toho, že mu ve skutečnosti žádná škoda nevznikla, resp. nevznikla škoda

ve výši hodnoty předmětných nemovitostí, jelikož tyto „nevyšly z jeho

vlastnictví“. Žalovaný přijal v souvislosti s uzavřením dohody o narovnání

plnění ve výši 703.020,- Kč, platnost této dohody následně zpochybnil a poté se

v novém řízení domohl určení svého vlastnického práva k předmětným pozemkům.

Žalovaný si tak musí být vědom, že uplatněním námitky započtení by došlo ve

skutečnosti k jeho obohacení. Tuto skutečnost potvrzuje žalovaný i v předmětném

dovolání, když uvádí, že si je vědom „finální neudržitelnosti stavu“, kdy

jednak přijal plnění na náhradu škody a jednak bylo určeno, že je vlastníkem

předmětných nemovitostí.

Jelikož dovolání v této části nebylo shledáno přípustným, Nejvyšší soud je

podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Dovolání proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, v níž odvolací soud

uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 50.000,- Kč s

příslušenstvím specifikovaným tamtéž, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a)

o. s. ř., neboť v tomto rozsahu směřuje dovolání proti rozsudku odvolacího

soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti

nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst.

2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly

mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolatel však žádné vady řízení nenamítal a ze spisu se nepodávají, pročež se

dovolací soud zabýval věcným řešením předmětného sporu.

Dovolací soud se zabýval právní otázkou, kterou ve svém dovolání žalovaný

vymezil a kterou dovolací soud pokládal pro rozhodnutí v daném případě za

podstatnou. Jednalo se o otázku, zda mohlo dojít ke vzniku bezdůvodného

obohacení na straně žalovaného, jestliže mu žalobce plnil na základě

pravomocného a dosud nezrušeného výroku rozhodnutí soudu v trestním řízení o

nároku poškozeného (žalovaného) na náhradu škody, a to v situaci, kdy ke vzniku

škody podle práva hmotného nedošlo. Nutno předeslat, že dle skutkových zjištění

soudů nižších stupňů došlo k zaplacení částky 50.000,- Kč před uzavřením výše

uvedené, absolutně neplatné dohody o narovnání.

Dovolací soud považuje za přiléhavé odůvodnění soudů nižších stupňů, dle nichž

ke vzniku škody na straně žalovaného v důsledku jednání žalobce nedošlo.

Žalobce sice svým podvodným jednáním způsobil, že vlastnické právo k předmětným

nemovitostem bylo v katastru nemovitostí zapsáno v jeho prospěch, avšak jelikož

toto jednání bylo shledáno za rozporné se zákonem, byla smlouva, na jejímž

základě mělo k převodu vlastnického práva dojít, shledána absolutně neplatnou a

následně bylo pravomocným soudním rozhodnutím deklarováno, že vlastníkem těchto

nemovitostí je žalovaný. Náhrada škody byla žalovanému v rozhodnutí Krajského

soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2004, č. j. 5 To 973/2003 – 231, přiznána proto,

že jeho majetek se vlivem podvodného jednání žalobce zmenšil o hodnotu

předmětných nemovitostí. Jelikož ale žalobce vlastnické právo k těmto

nemovitostem nikdy nenabyl a žalovaný vlastnické právo k nim v důsledku chování

žalobce nepozbyl, ke vzniku škody na straně žalovaného v tomto ohledu nedošlo.

Dovolací soud nicméně konstatuje, že v souladu s jeho dosavadní rozhodovací

praxí v daném případě stále existuje právní důvod, na jehož základě žalobce

žalovanému finanční plnění ve výši 50.000,- Kč poskytl. Tímto důvodem je

pravomocné rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2004, č. j. 5 To

973/2003 – 231.

Tento závěr je podpořen zněním následujících ustanovení a závěry dovozenými v

judikatuře Nejvyššího soudu.

V § 489 obč. zák. je stanoveno, že „závazky vznikají z právních úkonů, zejména

ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných

skutečností uvedených v zákoně.“

Podle § 451 odst. 1 obč. zák. „kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí

obohacení vydat.“ Podle odstavce 2 téhož ustanovení „bezdůvodným obohacením je

majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného

právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový

prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.“

Bezdůvodným obohacením se může stát též plnění přijaté na základě vykonatelného

rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno. Domáhá-li se vrácení plnění ten, kdo

plnil povinnost uloženou mu soudem (případně i jiným orgánem), závisí důvodnost

jeho požadavku na tom, zda podle hmotného práva – tedy i bez rozhodnutí, jež

bylo následně zrušeno – plnil povinnost, kterou skutečně měl, či nikoliv.

Zrušením rozhodnutí, podle nějž bylo plněno, dochází k bezdůvodnému obohacení

jen v případě, že právní důvod tohoto plnění nespočíval v hmotném právu, tedy

že podle hmotného práva zde povinnost neexistovala. Zrušením rozhodnutí tak

odpadá právní důvod, a poskytnuté plnění se stává bezdůvodným obohacením (srov.

Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §

1-459. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, str. 1181, dále

rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3113/2007,

veřejnosti dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).

Z uvedeného vyplývá, že spočíval-li právní důvod plnění v hmotném právu, pak

trvá i v případě zrušení pravomocného a vykonatelného rozsudku, který ho

deklaroval, a poskytnuté plnění bylo od počátku i nadále podloženo právním

důvodem; nemůže proto být posuzováno jako bezdůvodné obohacení vzniklé plněním

z právního důvodu, který odpadl. Jestliže však právní důvod pro plnění dán

nebyl, a původní rozsudek tak byl nesprávný, spočívá právní důvod plnění jen ve

vykonatelném soudním rozsudku; jeho zrušením do té doby existující právní důvod

odpadá a dříve zaplacené plnění se stává bezdůvodným obohacením (srov. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3810/2007, veřejnosti

dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).

Z naposledy citovaného rozsudku Nejvyššího soudu výkladem a contrario

nepochybně vyplývá závěr, že plnění poskytnuté v souladu s povinností uloženou

v pravomocném rozhodnutí příslušného státního orgánu (v souzeném případě soudu)

není plněním bez právního důvodu nebo plněním z důvodu, jenž následně odpadl, a

to až do chvíle, kdy bude toto pravomocné soudní rozhodnutí případně zrušeno

pro to, že nárok jednoho z účastníků (v daném případě žalovaného) vůči dalšímu

účastníkovi (žalobci) neměl oporu v hmotném právu.

V těchto souvislostech se navíc jeví jako nezbytné připomenout, že soudy jsou

obecně vázány předchozím (soudním) rozhodnutím o tom, že účastníku řízení

vznikla platební povinnost vůči jinému účastníku řízení. Tuto otázku si soud v

dalším řízení nemůže odlišně posoudit ani jako otázku předběžnou. Nejvyšší soud

již v minulosti konstatoval, že „ten, kdo byl účastníkem řízení, v němž bylo

vydáno pravomocné rozhodnutí ukládající mu platební povinnost, je tímto výrokem

vázán (§ 159 odst. 2 o. s. ř.), a nemůže proto v jiném řízení úspěšně

uplatňovat nárok na vrácení částky zaplacené podle tohoto rozhodnutí s

tvrzením, že ve skutečnosti žádnou platební povinnost neměl. Ani soud nemůže

vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž

účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v

jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou“ (viz rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, publikovaný ve

Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod. č. 48/2001, číslo sešitu 7, ročník

2001, veřejnosti přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu,

www.nsoud.cz).

K bezdůvodnému obohacení na úkor žalobce nedošlo, neboť právní důvod k plnění

tu stále existuje. Žalobce nepochybně může žádat zrušení citovaného rozsudku v

části, v níž mu byla uložena povinnost zaplatit žalovanému žalovanou částku

jakožto náhradu škody, a to podle příslušných ustanovení trestního práva

procesního. Dosáhne-li tohoto zrušení, pak teprve tehdy dojde ke vzniku

bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Žalovaný bude potom povinen toto

bezdůvodné obohacení žalobci vydat.

Žalobci lze proto doporučit takový procesní postup, kdy dosáhne přerušení

stávajícího soudního řízení ohledně své žalobní žádosti na vydání bezdůvodného

obohacení a současně požádá o obnovu předchozího trestního řízení. Dosáhne-li

žalobce obnovy trestního řízení a bude-li jeho žádost shledána důvodnou,

trestní rozhodnutí v části ukládající mu zaplacení náhrady škody žalovanému

bude zrušeno a žalobce bude moci pokračovat ve stávajícím soudním řízení, a to

ohledně částky 50.000,- Kč.

Dovolací soud se z výše uvedených důvodů nemohl ztotožnit s právním závěrem

soudu odvolacího, že na straně žalovaného došlo ke vzniku bezdůvodného

obohacení na úkor žalobce přijetím plnění ve výši 50.000,- Kč v souladu s

pravomocným a dosud nezrušeným rozhodnutím soudu v trestním řízení. Proto za

postupu podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil

napadený rozsudek ve výroku II., a to v části, v níž bylo rozhodnuto o uložení

povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 50.000,- Kč s úrokem z prodlení

specifikovaným tamtéž.

Odvolací soud je v dalším řízení ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za

středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory

dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a

dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.

s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.