28 Cdo 2176/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce
Zemědělského družstva Paršovice, v likvidaci, IČ 00149471, se sídlem v
Paršovicích, s adresou pro doručování: JUDr. Ladislav Polášek, advokát se
sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Radhošťská 321, proti žalované České republice
– Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení částky
2,401.887,95- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp.
zn. 10 C 80/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 3. prosince 2012, č. j. 68 Co 451/2012-222, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
2,401.887,95 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok II.). Toto rozhodnutí učinil soud poté, co jeho předchozí vyhovující
rozsudek v dané věci ze dne 22. 4. 2010, č. j. 10 C 80/2006-113, byl na základě
žalovanou podaného odvolání zrušen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2011, č. j. 68 Co 413/2010-139, jímž bylo soudu prvního stupně uloženo, aby
se při svém právním posouzení věci zabýval jako předběžnou otázkou existence
žalovanou tvrzené pohledávky, a v závislosti na jejím objasnění pak existencí
žalovaného nároku. Obvodní soud oproti názoru zaujatému v předchozím rozhodnutí
dospěl k závěru, že tvrzení žalobce o vzniku bezdůvodného obohacení na straně
žalované přisvědčit nelze. Vyšel ze zjištění, že žalobce uzavřel dne 12. 9. 1997 s Komerční bankou smlouvu o úvěru, na základě níž mu byl poskytnut úvěr ve
výši 5,500.000,- Kč. Dne 30. 4. 2002 byl na majetek žalobce prohlášen konkurs,
v jehož rámci Komerční banka přihlásila svou pohledávku z uvedené smlouvy,
která byla správcem konkursní podstaty uznána na přezkumném jednání ve výši
2,653.416,25 Kč, a v této výše byla následně Komerční bankou postoupena České
konsolidační agentuře (právnímu předchůdci současné žalované), jejíž vstup do
konkursního řízení byl následně připuštěn usnesením Krajského soudu v Ostravě. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 15. 7. 2004, č. j. 2 Ko 193/2002-111,
změnil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2002, č. j. 22 K
6/2002-33, jímž byl prohlášen konkurs na majetek žalobce, tak, že návrh na
prohlášení konkursu na majetek dlužníka zamítl. Usnesením Nejvyššího soudu ze
dne 26. 6. 2007, sp. zn. 29 Odo 7/2005, byla obě naposledy zmíněná rozhodnutí
zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně (k dalšímu řízení), jehož
usnesením ze dne 27. 11. 2007, č. j. 22 K 6/2002-371, bylo řízení o návrhu na
prohlášení konkursu na majetek dlužníka následně zastaveno pro zpětvzetí
návrhu. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2005 opětovně
prohlášený konkurs na majetek žalobce byl skončen usnesením Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 6. 9. 2006, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně
tak, že návrh na prohlášení konkursu byl zamítnut. Soud dále zjistil, že Česká konsolidační agentura podala návrh na nařízení
exekuce podle vykonatelného exekučního titulu – výpisu ze seznamu pohledávek
přihlášených v konkursním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 K 6/2002 - pro uspokojení pohledávky ve výši 2,653.416,25 Kč. V rámci k
tomuto návrhu nařízené exekuce na majetek žalobce jako povinného byla dne 22. 12. 2004 vymožena částka 1,965.461,40 Kč ve prospěch žalované a částka
436.426,55 Kč představující náklady exekuce. Usnesením ze dne 25. 7. 2008, č. j. 20 Cdo 5078/2007-233, Nejvyšší soud zrušil usnesení soudů nižších stupňů,
jimiž byl zamítnut návrh povinného na zastavení exekuce, s odůvodněním, že
názor soudů, dle nějž je seznam přihlášek exekučním titulem i v případě, že
konkurs byl zrušen před vydáním rozvrhového usnesení, není správný. Následně
tedy bylo usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 14. 11.
2008 exekuční
řízení zastaveno. Předestřené skutečnosti soud vyhodnotil tak, že bylo prokázáno, že žalobce
platně uzavřel smlouvu o úvěru s Komerční bankou, jež následně svou pohledávku
z této smlouvy postoupila právnímu předchůdci žalované. Žalobce tak dlužil
právnímu předchůdci žalované částku 2,653.416,25 Kč, z níž byla zaplacena
částka 1,965.461,40 Kč. V době plnění přitom existovala povinnost žalobce plnit
ze smlouvy o úvěru. K námitce, že se jednalo o promlčenou pohledávku, soud
uvedl, že v souladu s § 405 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, se v
tomto případě promlčecí doba prodloužila o jeden rok od skončení soudního
řízení. S ohledem na datum splatnosti první splátky jistiny dne 20. 3. 2000 by
k jejímu promlčení došlo 20. 3. 2004, ovšem vzhledem k tomu, že v konkursním
řízení nebylo rozhodnuto ve věci samé a přihláška do konkursního řízení byla
podána dne 29. 5. 2002, prodloužila se promlčecí doba tak, že neuplynula dříve
než jeden rok od skončení konkursního řízení dne 23. 10. 2004, tedy 23. 10. 2005. K vymožení prostředků tudíž došlo před uplynutím promlčecí doby. I v
případě, že by došlo k promlčení práva žalované, nemohlo by plnění představovat
bezdůvodné obohacení, jelikož dle § 455 obč. zák. se za bezdůvodné obohacení
nepovažuje přijetí plnění promlčeného dluhu. Soud tedy shledal žalobu
neopodstatněnou, neboť na straně žalované nevzniklo bezdůvodné obohacení,
dodal, že částka 436.426,55 Kč představující náklady exekuce nebyla právním
předchůdcem žalované vůbec obdržena, a žalobu jako nedůvodnou zamítl. K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je
rozsudkem ze dne 3. 12. 2012, č. j. 68 Co 451/2012-222, potvrdil (výrok I.) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud
zrekapituloval základní skutkové okolnosti případu. Výtky týkající se průběhu
konkursních řízení měl pro posouzení dané věci za nepodstatné vzhledem k tomu,
že zmíněná konkursní řízení byla zastavena, respektive návrh na prohlášení
konkursu byl zamítnut. Opodstatnění upřel i námitce upozorňující na řízení
vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 8 C 136/2008, neboť v tomto
řízení se žalovaná v postavení žalobkyně domáhala po žalobci v postavení
žalovaného zaplacení částky 1,053.649,80 Kč s tím, že nežaluje jistinu, nýbrž
příslušenství přirostlé k pohledávce od okamžiku jejího postoupení Komerční
bankou. Námitku, jež se týkala toho, že žalovaná měla započítávat na částku
odepsanou z účtu žalobce příslušenství z příslušenství, soud shledal přes
částečnou nesrozumitelnost neopodstatněnou, neboť dovodil, že žalobce zaměňuje
úrok z úvěru s úrokem z prodlení. Odvolací soud tedy přisvědčil závěru soudu
prvního stupně o existenci pohledávky žalované vůči žalobci z titulu smlouvy o
úvěru, jejíž zánik zaplacením žalobce ani netvrdí. Pokud se žalované dostalo na
její úhradu částky 1,965.461,40 Kč, nevzniklo jí tímto bezdůvodné obohacení. Domáhá-li se žalobce po žalované vrácení plnění získaného v předmětné exekuci,
závisí důvodnost jeho požadavku opíraného o dikci § 451 obč. zák.
na tom, zda
podle hmotného práva plnil povinnost, kterou skutečně měl, či nikoliv. Právní
důvod předmětného plnění přitom v hmotném právu spočíval, tj. smlouvě o úvěru. Tato skutečnost, s přihlédnutím k tomu, že dle § 455 obč. zák. není bezdůvodným
obohacením přijetí promlčeného dluhu a že dle § 566 obč. zák. je věřitel
povinen přijmout i částečné plnění, vedla odvolací soud k potvrzení napadeného
rozhodnutí jako věcně správného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež pokládá ze
přípustné dle § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel vyslovil názor, že
soudy nebyla dostatečně zohledněna skutečnost, že konkursní řízení, na základě
nějž bylo následně vedeno řízení exekuční, bylo prohlášeno za rozporné s
platnými právními normami v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 7/2005. Soudy obou stupňů se vůbec nezabývaly existencí formálně a materiálně
vykonatelného exekučního titulu, na základě něhož byla část pohledávky
odepsána. K odepsání předmětné částky došlo dle dovolatele bez právního důvodu. Odvolacím soudem bylo zcela pominuto stěžejní rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 374/2010, zabývající se seznamem pohledávek přihlášených v
konkursním řízení jako exekučním titulem. Nezohlednily-li soudy obou stupňů
absenci formálně a materiálně vykonatelného exekučního titulu, jakož i závěry
vyslovené v uváděném rozhodnutí Nejvyššího soudu, zatížily tím dle dovolatele
řízení vadou ohrožující správnost rozhodnutí ve věci. Dovolatel dále zdůraznil,
že daný stav nezapříčinil svým jednáním, ale byl do něj dotlačen nezákonným
rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě v konkursním řízení. Podstatou věci je,
že nelze vést exekuci na základě výpisu ze seznamu pohledávek přihlášených v
konkursním řízení, došlo-li ke zrušení konkursu způsobem uvedeným v ustanovení
v § 44 odst. 3 a § 44a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání,
což je rozebráno i ve zmiňovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu. Žalovaná jako
oprávněná nemohla na základě seznamu přihlášek do předmětného konkursního
řízení získat formálně ani materiálně vykonatelný exekuční titul, tedy z účtu
žalobce nemohla být na základě zákonného podkladu odepsána jakákoliv finanční
částka. Žalobce se přitom nevyhýbal splacení dluhu, naopak jednal o jeho
úhradě, byl však donucen absolvovat dvě nezákonná konkursní řízení, jimiž byl
značně poškozen, a není na místě, aby navíc nesl náklady exekučních řízení
prováděných na základě neexistujícího exekučního titulu. Dovolatel míní, že by
mu měla být vymožená částka vrácena, a bylo by pak na žalované, aby se,
nedohodne-li se s ním, svých práv domáhala v řízení před obecnými soudy. Zdůraznil též, že povinnosti nemohou být plněny nezákonným postupem a že je
třeba přihlížet i k tomu, proč nemohl dostát své povinnosti uhradit závazek,
jakož i k tomu, kým mu byla způsobena škoda. Svou polemiku s rozhodnutím
odvolacího soudu dovolatel završil návrhem, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí
soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání zpochybnila opodstatnění argumentů
žalobce a navrhla, aby bylo dovolání jako nedůvodné zamítnuto. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle
čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s.
ř.) po zjištění, že dovolání,
které je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (instrukce dané soudu
prvního stupně soudem odvolacím v jeho předchozím zrušujícím rozhodnutí lze
pokládat za závazný právní názor ve smyslu tohoto ustanovení), bylo podáno
řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1
o. s. ř., se zabýval jeho důvodností. Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že na vznik bezdůvodného obohacení nelze
usuzovat pouze z toho, že poskytnuté plnění pozbude opory v titulu
zformulovaném na základě procesního práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3810/2007, rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1514/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
6. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3995/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3113/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3033/2009). Je-li určité osobě závazným rozhodnutím na
základě hmotného práva uložena povinnost plnit ve prospěch jiného, avšak k
uložení této povinnosti dojde způsobem, jenž pro svou vadnost či nesoulad s
právní úpravou neobstojí před přezkumnou instancí, nemůže tato okolnost bez
dalšího zcela negovat, jak jsou práva a povinnosti dotčených osob upravena
hmotným právem představujícím východisko pro formulaci práv a povinností v
předmětném rozhodnutí. Hmotněprávní opora plnění totiž zrušením rozhodnutí
nezaniká. Jak bylo zdůrazňováno již v odkazovaných rozhodnutích, bez
přihlédnutí k relevantní hmotněprávní úpravě nelze učinit závěr o vzniku
bezdůvodného obohacení, neboť právě tato úprava je stěžejní pro posouzení práv
a povinností daných osob. Hmotným právem daná povinnost plnit představuje
právní důvod, jehož existence v souladu s dikcí § 451 obč. zák. vylučuje vznik
bezdůvodného obohacení. Pokud tedy v projednávaném případě žalobce plnil na
základě nařízené exekuce, ač tato exekuce měla být za dané procesní situace pro
nedostatky exekučního titulu zastavena, avšak současně plnil na titul mající
oporu v hmotném právu, tj. ve smlouvě o úvěru, nelze dovodit, že by žalovaná
toto plnění nabyla bezdůvodně. Dovolatel přitom svými námitkami nikterak
nebrojí proti závěru, že v souladu se zmiňovanou smlouvou měl povinnost
žalovanou částku uhradit. S ohledem na výše uvedené nelze mít za přiléhavou ani argumentaci dovolatele
závěry vyslovenými Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 31
Cdo 374/2010, uveřejněném pod č. 82/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. V tomto rozhodnutí je rozebírána problematika seznamu přihlášek v
konkursním řízení jako exekučního titulu, což však není otázka stěžejní pro
rozhodnutí projednávaného sporu, neboť – jak správně dovodily i soudy nižších
stupňů – za dané situace bylo nehledě na zrušená konkursní a exekuční
rozhodnutí podstatné, že žalovanou nabyté plnění mělo podklad ve zmiňované
smlouvě o úvěru.
Zdůrazňuje-li dovolatel, že byl poškozen vadnými rozhodnutími předcházejícími
vymožení částky i vedením konkursních řízení, pak je třeba uvést, že
předestřeným závěrem nejsou nikterak vylučovány jeho eventuální nároky na
náhradu škody, jež mu takto mohla vzniknout. Případnou majetkovou újmu, jejíž
existenci žalobce naznačuje v dovolání, ovšem nelze zhojit popřením práva
žalované na poskytnuté plnění, nýbrž prostřednictvím institutů k tomu
poskytovaných právním řádem (srov. zejména zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti
za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti /notářský řád/, či § 420 a násl. obč. zák.). Z uvedeného je zřejmé, že dovoláním nebyla úspěšně zpochybněna správnost
rozhodnutí odvolacího soudu, pročež Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné dle §
243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. l a § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalované žádné náklady
nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu. V Brně dne 13. listopadu
2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.