30 Cdo 4418/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona,
ve věci žalobců a) Ing. J. M., a b) PaedDr. M. M., oba zastoupeni Mgr.
Miroslavem Krutinou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 423/27, proti
žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2,
Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.
zn. 17 C 4/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 22. 8. 2013, č. j. 20 Co 465/2012 - 73, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 8. 2013, č. j. 20 Co 465/2012 – 73,
potvrdil zamítavý výrok III. rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky
494.381,85 Kč s přísl., jíž se žalobci domáhali z titulu nezákonného rozhodnutí
Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2005, č. j. 22 Co 627, 628/2004-336.
Škoda žalobců spočívala v tom, že jako povinní v rámci exekučního řízení
zaplatili oprávněnému M. D. celkovou částku ve výši 613.689,- Kč, z toho
pohledávka oprávněného činila 494.391,75 Kč a zbývající částka náklady exekuce.
Odvolací soud potvrdil zamítnutí nároku žalobců v rozsahu, v němž se domáhali
zaplacení částky 494.391,75 Kč po státu, neboť vznikla-li poškozenému újma
odpovídající pohledávce, kterou má vůči svému dlužníku, může být nárok proti
státu uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení od
svého primárního dlužníka. Teprve v takovém případě totiž vnikne poškozenému
materiální újma, za kterou odpovídá stát podle zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutí nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“). Je přitom
nerozhodné, zda tato odpovědnost má základ v nezákonném rozhodnutí nebo v
nesprávném úředním postupu, podstatné je, že je tu jiný právní vztah, z něhož
lze dosáhnout (téhož) plnění. Závěr o nedostatku škody jakožto prvotního
předpokladu vzniku nároku na její náhradu za situace, kdy má účastník vůči
jinému pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení, je obecně platný, a
neuplatní se jen v rámci odpovědnosti státu podle OdpŠk. Jelikož žalobci na
oprávněném dosud ničeho z titulu bezdůvodného obohacení nežádali, je jejich
žaloba na náhradu škody po státu předčasná.
Rozsudek odvolacího soudu ve věci samé napadli žalobci dovoláním, jehož
přípustnost spatřují v tom, že dovolacím soudem vyřešená první otázka má být
posouzena jinak. Dle dovolatelů by se měl dovolací soud odchýlit od svého
právního závěru, podle kterého může být nárok proti státu z titulu odpovědnosti
za škodu způsobenou výkonem veřejné moci uplatněn pouze tehdy, nemůže-li
poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení od svého primárního dlužníka. Dovolatelé
namítají, že jim vznikla škoda pouze v důsledku nezákonného rozhodnutí soudu, a
proto je nutno přičítat vzniklou škodu pouze a jedině státu. Nesouhlasí s tím,
že by uplatnění nároku vůči státu mělo předcházet vyčerpání všech dostupných
prostředků vůči závazkovému dlužníkovi ve smyslu § 8 odst. 3 OdpŠk, a že by
tedy stát měl disponovat privilegovaným postavením „posledního dlužníka“.
Takový názor považují za rozporný s čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen
„Úmluva“). Dovolatelé navrhli napadený rozsudek změnit tak, aby bylo jejich
nároku na zaplacení částky 610.201,15 Kč vyhověno. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz
čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, a dovolání odmítl
podle ustanovení § 243c odst. 2 o. s. ř. jako nepřípustné. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně dovozuje, že nárok na náhradu
škody způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím může být
vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, jestliže by poškozený nedosáhl
uspokojení své pohledávky vůči tomu, kdo by k němu byl jinak povinen (viz
rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SR ze dne 16. 4. 1985, sp. zn. 4 Cz
110/84, Výběr 1985; z aktuální judikatury pak např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, usnesení ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4230/2010, nebo usnesení ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo
2154/2011). Jinými slovy, svědčí-li poškozenému jako věřiteli právo vůči jeho
dlužníku, které může (úspěšně) uplatnit, resp. uspokojit, nevzniká mu dosud
vůči státu nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci. Pouze v
případě, že pohledávku oprávněného nelze jako přímý nárok uspokojit, vzniká
oprávněnému majetková škoda, spočívající ve ztrátě majetku. K tomu srov. též
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011,
uveřejněný pod číslem 7/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v něm
uvedenou pasáž o teorii tzv. adekvátní příčinné souvislosti. Neexistuje-li
škoda v době rozhodování soudu o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok
uplatněn předčasně, což má za následek zamítnutí žaloby takzvaně „pro
tentokrát“, aniž by bylo třeba se zabývat splněním dalších předpokladů
odpovědnosti za škodu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 841/2011). Nejvyšší soud rovněž opakovaně dovodil, že „Je-li jedním z předpokladů
úspěšného uplatnění nároku na náhradu škody vůči osobě, jejíž protiprávní
jednání zapříčinilo vznik bezdůvodného obohacení třetí osoby na úkor žalobce,
nemožnost uspokojit žalobcův nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči této
třetí osobě, pak žalobce (osoba, jíž vznikla majetková újma) volbu nemá; musí
uplatnit své právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči tomu, kdo se na jeho
úkor obohatil, a pouze tehdy, je-li zřejmé, že toto právo nebude možno
uspokojit, přichází v úvahu úspěšné uplatnění práva na náhradu škody.“ (viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1338/2009). Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena i v tom, že k prokázání vzniku škody
(tj. k prokázání nemožnosti dosáhnout plnění dlužníkem) není vždy nezbytné, aby
poškozený nejprve vymáhal svou pohledávku vůči dlužníkovi v soudním řízení a
aby tak byl znám jeho negativní výsledek, tj. není nepřekročitelnou podmínkou,
aby zde byl zamítavý rozsudek soudu, u něhož byl nárok uplatněn.
Za situace,
kdy je z okolností případu zřejmé, že žaloba by nemohla uspět, může soud
rozhodující ve sporu o náhradu škody sám jako otázku předběžnou řešit úspěšnost
žaloby a uspokojení nároku, aniž by poškozený byl nucen samostatný soudní spor
podstoupit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2091/2008). Vznik škody na své straně je však poškozený povinen prokázat. Nejvyšší soud neshledal důvod pro to, aby se v posuzované věci odchýlil od výše
uvedené judikatury Nejvyššího soudu, a tudíž ani pro to, aby podle § 20 odst. 1
zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, postoupil věc k rozhodnutí velkému
senátu, který by se zabýval otázkou změny dosavadní rozhodovací praxe
dovolacího soudu, a dovolání odmítl jako nepřípustné. S dovolateli lze souhlasit v tom, že nebýt nezákonného rozhodnutí Městského
soudu v Praze, nedošlo by ani k zahájení exekučního řízení vůči dovolatelům
jako osobám povinným. Na druhou stranu však nelze pominout, že v důsledku
jednání státu došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení třetí osoby - oprávněného
z exekuce - který je povinen to, o co se na úkor jiného bezdůvodně obohatil,
vydat. Zamítnutí žaloby tzv. „pro tentokrát“ neznamená, že by se dovolatelé
nemohli v budoucnu obrátit na stát s nárokem na náhradu škody, neboť takovéto
zamítavé rozhodnutí nepřestavuje překážku věci rozsouzené (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněné pod
číslem 84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nelze však připustit,
aby se poškození domáhali náhrady škody přímo po státu, aniž by se alespoň
pokusili vymoci dlužné peníze od toho, kdo se na jejich úkor, byť za přičinění
státu, bezdůvodně obohatil. Vznik škody na své straně jsou poškození povinni
prokázat, a v tomto ohledu není dostačující pouhé tvrzení žalobců, že se na
„primárním“ dlužníkovi ničeho nedomůžou. Podle názoru Nejvyššího soudu nečiní
tento požadavek žalobu na náhradu škody po státu podle OdpŠk neúčinným
prostředkem nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy. Závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v usnesení soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4229/2010, nepovažuje Nejvyšší soud za zcela přiléhavé, neboť důvodem
zamítnutí žaloby tzv. pro tentokrát je skutečnost, že dovolatelům škoda
uplatnitelná vůči státu dosud nevznikla, jak odvolací soud správně uvedl,
zatímco podmínky stanovené v § 8 odst. 3 OdpŠk míří na procesní prostředky,
které je poškozený povinen využít k odstranění nezákonného rozhodnutí. Jedná se
tedy o zcela jinou procesní situaci, na níž však napadené rozhodnutí primárně
založeno není. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.