Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele F. T, zastoupeného advokátem, Mgr. René Gemmelem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 24 Az 99/2004, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 7 Azs 291/2004, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dle názoru stěžovatele mělo napadenými rozsudky obecných soudů dojít k zásahu do práva na spravedlivý proces, jež je mu garantován čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Proti uvedenému rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR podal stěžovatel opravný prostředek ke Krajskému soudu v Ostravě, jenž dne 2. 3. 2004 požádal žalobce o sdělení, zda souhlasí s tím, aby ve smyslu ustanovení § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s.ř.s."), bylo o věci samé rozhodnuto bez jednání. Současně byl upozorněn, že souhlas bude udělen také tehdy, pokud do dvou týdnů od doručení výzvy nevyjádří žalobce svůj nesouhlas s takovýmto projednáním věci. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce na výzvu soudu nijak nereagoval, krajský soud svým rozhodnutím ze dne 27. 7. 2004, č.j. 24 Az 99/2004-19, žalobu po přezkoumání zamítl, a to bez nařízení jednání.
Na výše uvedené zamítavé rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě reagoval stěžovatel podáním kasační stížnosti k Nejvyššímu správnímu soudu, neboť měl za to, že v Konžské demokratické republice mu stále hrozí perzekuce jeho osoby. Dále namítal, že mu nebyl v řízení před krajským soudem ustanoven tlumočník. Dne 16. 2. 2005 Nejvyšší správní soud svým rozhodnutím, č.j. 7 Azs 291/2004-45, kasační stížnost zamítl.
Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 24 Az 99/2004, a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 7 Azs 291/2004, napadl stěžovatel ústavní stížností, neboť se domnívá, že došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod garantovaných čl. 36 Listiny. Stěžovatel je toho názoru, že v řízení před obecnými soudy mu měl být, obdobně jako ve správním řízení, ustanoven tlumočník. Kvůli jazykové bariéře se tak stěžovatel údajně nemohl seznámit s obsahem soudních rozhodnutí ani žádosti o udělení souhlasu k projednání věci dle § 51 odst. 1 s. ř. s.
Krajský soud v Ostravě se k předmětné ústavní stížnosti vyjádřil přípisem ze dne 19. 8. 2005. Dle jeho názoru nedošlo postupem krajského soudu k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. V řízení před krajským soudem údajně nevyšla najevo potřeba ustanovit stěžovateli tlumočníka, neboť žaloba byla sepsaná v českém jazyce a stěžovatel nedal krajskému soudu na vědomí, že český jazyk neovládá.
Ústavní stížnost není důvodná.
Podle čl. 37 odst. 4 Listiny platí, že kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka. Toto ústavně zaručené právo je v zákonné rovině realizováno mimo jiné ustanovením § 18 o.s.ř., které obecné soudy s ohledem na ustanovení § 64 s. ř. s., přiměřeně aplikovaly. Dle ustanovení § 18 odst. 2 věta prvá o.s.ř. ustanoví soud účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že potřeba ustanovit stěžovateli tlumočníka v řízení před krajským soudem nevyšla najevo, neboť žaloba byla sepsána v českém jazyce a stěžovatel vůči soudu neučinil žádné podání, z něhož by bylo zřejmé, že výzvě soudu nerozuměl.
Takto provedenou interpretaci neshledává Ústavní soud za vybočující z mezí ústavnosti. I Ústavní soud již ve své judikatuře konstatoval, že smyslem práva zakotveného v ustanovení čl. 37 odst. 4 Listiny je zajistit, aby účastník řízení, který neovládá jazyk, v němž řízení probíhá, nebyl touto skutečností znevýhodněn a po jazykové stránce rozuměl všemu podstatnému, co je v řízení řečeno. Právo na tlumočníka pro toho, kdo neovládá jazyk, v němž se vede jednání, vzniká za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod; k těmto podmínkám náleží, že ten, v jehož prospěch má být tlumočník ustanoven, prohlásí, že jazyk, jímž se s ním v řízení (jednání) komunikuje, neovládá (čl.
37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Této ústavně stanovené podmínce nelze rozumět jinak, než že iniciativa k uplatnění uvažovaného práva přísluší tomu, kdo komunikujícímu jazyku nerozumí (k problematice tlumočníka srov. též např. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 189/05 , sp. zn. II. ÚS 716/01 , sp. zn. IV. ÚS 394/01 , sp. zn. III. 326/2000).
Takto stanovenou podmínku stěžovatel nesplnil, neboť po obdržení soudní výzvy k odstranění vad podání zůstal procesně nečinný. Jak již v minulosti uvedl Ústavní soud (např. usnesení II. ÚS 558/2004), z výše uvedených právních předpisů neplyne jakákoli povinnost státu zajišťovat tlumočníka automaticky ve všech případech, ale uvedený krok je zásadně podmíněn jistou iniciativou na straně účastníka. Teprve v okamžiku, kdy účastník zjevně není schopen rovnocenné účasti na řízení, je povinností soudu účastníka o právu jednat v mateřském jazyce poučit a tlumočníka zajistit. Tato skutečnost však zcela zjevně v řízení najevo nevyšla. Obecným soudům nelze proto vytýkat porušení (nerespektování) práva, které v řízení před nimi nebylo uplatněno.
V souvislosti s výše uvedeným lze též odkázat na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 20/05, v němž se Ústavní soud vyslovil, že "základní právo účastníka řízení na pomoc tlumočníka ve smyslu čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nelze rozšiřovat pomocí interpretace, resp. konkretizace čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jako obecného ustanovení o spravedlivém řízení", a dále uvedl, že "základní právo garantované čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nedopadá na písemný styk soudu s účastníky řízení a naopak, to (ovšem) nevylučuje, aby zákonná úprava poskytla vyšší standard".
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecného soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Závěry soudu jsou přitom výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež je v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. 11. 2005
Michaela Židlická předsedkyně senátu