Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Alexeje Jana Ryse, zastoupeného Mgr. Karlem Jindrákem, advokátem, sídlem Černokostelecká 856/33, Praha 10 - Strašnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2025 č. j. 28 Cdo 2378/2024-393, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. února 2024 č. j. 22 Co 230/2023-359 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 21. září 2023 č. j. 11 C 39/2021-284, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a Reného Hlavsy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou u Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") domáhal určení svého vlastnického práva ke konkrétním nemovitým věcem v kat. úz. X. Tvrdil, že kupní smlouva, kterou uzavřel s vedlejším účastníkem, je neplatná pro rozpor s dobrými mravy, neboť vedlejší účastník zneužil stěžovatelovy tísnivé situace, aby získal jeho majetek za nepřiměřeně nízkou cenu. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění konstatoval, že dům, který byl předmětem kupní smlouvy, byl ve špatném technickém stavu, a to v míře, že nemohl sloužit k celoročnímu užívání. Špatný technický stav byl důležitým motivem pro stěžovatele, proč chtěl uvedenou kupní smlouvu uzavřít, a navíc nemovité věci za stejnou cenu nabízel minimálně jednomu dalšímu zájemci. Je sice pravda, že v době uzavření kupní smlouvy měl stěžovatel dluhy ve výši 100 000 Kč rozvržené do splátek, nebyly vůči němu vedeny žádné exekuce, avšak kupní smlouvu podepsal podle okresního soudu bez nátlaku a rozrušení, naopak na vedlejšího účastníka naléhal, aby si nemovité věci koupil. Kupní smlouva tak neměla charakter lichevní smlouvy ve smyslu § 1796 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání (pozn. vedlejší účastník podal odvolání proti II. výroku, odvolání posléze vzal zpět), na jejichž základě Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") doplnil dokazování a napadeným rozsudkem zastavil odvolací řízení o odvolání vedlejšího účastníka (I. výrok), potvrdil I. výrok rozsudku okresního soudu ve správném znění (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (III. výrok). V řízení bylo podle krajského soudu zjištěno, že obvyklá cena nemovitých věcí se podle znaleckého posudku pohybovala okolo 700 000 Kč, ale v uvedeném regionu se převody srovnatelných objektů uskutečnily v poměrně širokém pásmu, přičemž se, mimo jiné, zohledňovala užitná hodnota věci pro konkrétního kupujícího. Relevantní cenové rozpětí se tak pohybovalo od 155 000 Kč do 957 000 Kč, tj. medián tvořil 626 000 Kč. Z tohoto cenového rozpětí kupní cena dohodnutá stěžovatelem a vedlejším účastníkem nevybočuje a zohledňuje špatný technický stav domu vyžadující okamžité investice. Podrobně se věnoval hodnocení objektivního i subjektivního znaku lichvy a shodně s okresním soudem uzavřel, že ze zjištěných okolností, které provázely uzavření kupní smlouvy a dohody o způsobu placení kupní ceny, nelze dovodit, že by jednání vedlejšího účastníka splňovalo podmínky lichevního jednání ve smyslu § 1796 občanského zákoníku.
4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) pro nepřípustnost a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Stěžovatel podle Nejvyššího soudu v dovolání nevymezil žádnou relevantní právní otázku, která by mohla založit jeho přípustnost, a dodal, že závěr krajského soudu o tom, že kupní smlouva neměla povahu smlouvy lichevní, zcela odpovídá relevantní judikatuře Nejvyššího soudu.
5. Stěžovatel s napadenými rozhodnutími nesouhlasí, setrvává na svém argumentu, že kupní smlouva má charakter smlouvy lichevní a vedlejší účastník zneužil jeho tíživé situace, nezkušenosti a rozumové slabosti. Obecné soudy stěžovatelův spor posoudily toliko formalisticky a neposkytly mu ochranu jako slabší smluvní straně. Charakter kupní smlouvy jako smlouvy lichevní byl dán podle stěžovatele už tím, že kupní cena byla dohodnuta na částku 200 000 Kč, ačkoliv znalkyně stanovila cenu převáděného majetku na 700 000 Kč, a to i s ohledem na jeho horší technický stav. Obecné soudy nezohlednily, že stěžovatel je starším nemocným člověkem, který v daných otázkách není dostatečně zkušený. Stěžovatel k uzavření kupní smlouvy přistoupil proto, že se obával, že ztratí střechu nad hlavou, a vedlejší účastník nedodržel podmínku, že prodej majetku bude spojen se zřízením doživotního bydlení v prodávaném domu ve prospěch stěžovatele.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, plyne z judikatury Ústavního soudu. Ve stěžovatelově věci Ústavní soud žádné takové vady nezjistil.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě jen opakuje námitky, s nimiž se obecné soudy již řádně vypořádaly, a proto Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí. V těchto rozhodnutích je mimo jiné zdůrazněno, že stěžovatel postupně během řízení měnil svoje tvrzení (např. že dohoda je falsum, nebo že právní jednání učinil v omylu), tyto argumenty však byly vyvráceny, proto se soudy soustředily na zjištění, zda nedošlo k lichvě. Stručně lze shrnout, že stěžovatel si byl vědom špatného technického stavu majetku a sám neměl podmínky k tomu, aby mohl provést opravy, nemohl ho užívat celoročně a v zimě musel bydlet u své sestry nebo přítelkyně.
Už proto neobstojí jeho tvrzení, že se bál, že přijde o střechu nad hlavou. Stěžovatel rovněž nevysvětluje proč, pokud se domníval, že cena 200 000 Kč za uvedený majetek není přiměřená, sám ji navrhoval i jinému eventuálnímu kupujícímu. Obecné soudy také zdůraznily, že vedlejší účastník aktivně stěžovateli pomáhal zjistit před uzavřením kupní smlouvy rozsah jeho dluhů. V řízení nebylo prokázáno, že by se strany při koncipování kupní smlouvy dohodly na zřízení služebnosti doživotního užívání sporného majetku (resp. jeho části), nicméně podle jejich ujednání mohl stěžovatel prodané nemovité věci užívat další 3 roky, a to bezplatně.
I tato okolnost se musí odrazit při hodnocení přiměřenosti kupní ceny. Obecné soudy rovněž v napadených rozhodnutích objasnily, že dohodnutá kupní cena nepředstavuje vzhledem k okolnostem případu hrubý nepoměr k ceně obvyklé. Závěr, že zpochybňovaná kupní smlouva nemá charakter smlouvy lichevní, lze vzhledem k těmto zjištěním považovat za ústavně souladný.
9. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. září 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu