USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce A. J. R., zastoupeného Mgr. Karlem Jindrákem, advokátem se sídlem v Praze 10, Černokostelecká 856/33, proti žalovanému R. H., zastoupenému JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Kralupech nad Vltavou, Riegrova 172/3, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 11 C 39/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. února 2024, č. j. 22 Co 230/2023-359, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Stránského do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Soud vzal za prokázané, že žalobce jakožto prodávající se žalovaným coby kupujícím dne 4. 6. 2018 uzavřel smlouvu o koupi zmíněných nemovitostí, jejíž přílohou byla dohoda o způsobu placení kupní ceny. Kupní cena byla sjednána ve výši 200.000 Kč a v souladu s pokyny žalobce zaplacena na účty jeho věřitelů. Žalobce namítal, že je tato kupní smlouva absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy, neboť žalovaný zneužil jeho tísnivé situace a vymohl si na něm koupi za nepřiměřeně nízkou cenu.
Soud však s tímto náhledem nesouhlasil, jelikož měl za prokázané, že dům č. p. XY byl dlouhodobě bez údržby, nezpůsobilý celoročního užívání a sám žalobce jej obýval pouze v létě. Ke koupi navíc žalobce pozemky nabízel za cenu 200.000 Kč minimálně jednomu dalšímu zájemci. V době uzavření kupní smlouvy měl dluhy ve výši 100.000 Kč rozvržené do splátek a nebyly proti němu vedeny žádné exekuce. Podle soudu tedy žalobce smlouvu podepsal bez nátlaku a rozrušení, naopak na žalovaného naléhal, aby si nemovitosti koupil.
Soud konstatoval, že smlouva nemá lichevní charakter ve smyslu § 1796 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Nepřiměřeně nízká kupní cena sama o sobě nezakládá kolizi s dobrými mravy, jestliže žalobce nebyl k prodeji nikterak nucen a sám před policií prohlásil, že se se žalovaným na kupní ceně dohodli. Žalobu bylo proto namístě zamítnout.
2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 2. 2024, č. j. 22 Co 230/2023-359, zastavil řízení o odvolání žalovaného, jež se týkalo výroku II prvoinstančního rozsudku a jež tento účastník vzal zpět (výrok I), současně rozhodnutí okresního soudu k odvolání žalobce potvrdil v upřesněném znění výroku I i ve výroku II (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud vyšel z dokazování provedeného soudem první instance a doplněného v odvolacím řízení. K argumentaci žalobce, že smlouva ze dne 4.
6. 2018 má povahu smlouvy lichevní, krajský soud uvedl, že obvyklá cena předmětných pozemků se měla podle zjištění znalkyně pohybovat okolo 700.000 Kč, bylo ovšem zjištěno, že převody srovnatelných objektů se realizovaly v poměrně širokém cenovém rozpětí od kupní ceny obdobné úplatě sjednané v tomto případě do ceny čtyřnásobné. V aktuální kauze bylo zřejmé, že kupující bude po převodu muset okamžitě vynaložit velké náklady k ochraně domu č. p. XY, jenž je ve špatném technickém stavu, před další degradací.
Právě značné poškození domu, který by bez větší rekonstrukce zanedlouho ztratil způsobilost sloužit žalobci k byť jen přechodnému bydlení, odůvodňovalo rozdíl mezi realizovanou a obvyklou cenou a bylo i důvodem, pro nějž se žalobce rozhodl k prodeji přikročit. Žalobce nemovitosti neprodal bezmyšlenkovitě v obavě z exekuce – která na něj ostatně podle zjištění okresního soudu vedena nebyla –, nýbrž po delší době, po niž je nabízel k prodeji. V době prodeje měl žalobce splatný dluh ve výši cca 20.000 Kč a měsíční splátky ve výši asi 5.000 Kč. Tato výše dluhů a skutečnost, že žalobce nabízel pozemky k prodeji již delší dobu za stejnou cenu jiným osobám, nemohla v žalovaném vyvolat dojem, že se nachází ve stavu tísně, který ho nutí vstoupit do závazkového vztahu a plnit za neobvykle nízké protiplnění.
Žalovaný nebyl osobou znalou situace na realitním trhu, nebyl iniciátorem kupní smlouvy a předmětná cena mu byla žalobcem nabídnuta dříve, než byl obeznámen se situací žalobce. Nelze tedy tvrdit, že by smlouvu uzavřel s cílem zneužít žalobcovu slabost. To se projevilo i ve skutečnosti, že byl ochoten nemovitosti převést nazpět oproti úhradě žalovaným vynaložených prostředků. Za daných okolností nebyl naplněn objektivní ani subjektivní prvek lichevního jednání ve smyslu § 1796 o. z., a posuzovanou smlouvu tudíž nelze pokládat za neplatnou.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu (materiálně proti části výroku II potvrzující výrok I prvoinstančního rozhodnutí) podal žalobce dovolání, v němž namítá, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu při posuzování objektivní i subjektivní stránky lichevní smlouvy. V rámci hodnocení objektivního znaku lichvy, tj. hrubého nepoměru mezi vzájemnými plněními, v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu nezkoumal další okolnosti mající vliv na relaci navzájem poskytnutých hodnot, například hospodářský význam dané smlouvy, solventnost převodce apod. Krajský soud rovněž chybně odhlédl od skutečnosti, že cena 700.000 Kč byla již stanovena s ohledem na zhoršený technický stav nemovitostí.
4. Pokud jde o subjektivní stránku lichvy, odvolací soud podle dovolatele opomněl zohlednit, že žalobce měl úvěry ve výši 200.000 Kč, přičemž vzhledem ke svému zdravotnímu stavu a věku nevěděl, jak bude schopen tyto dluhy splácet, a obával se, že přijde „o střechu nad hlavou“. Žalovaný si byl vědom, že žalobce nemá finanční prostředky a akutně řeší prodej nemovitostí. Závěr odvolacího soudu, že dovolatel nevstupoval do vztahu se žalovaným ve stavu tísně, se opírá o svévolné hodnocení jen části provedených důkazů bez komplexního zvážení všech skutečností. Z účastnické výpovědi žalovaného vyplývá, že věděl o finanční nouzi žalobce, a dovolatelovy obavy z exekucí byly prokázány svědeckými výpověďmi. Žalobce na žalovaného naléhal s uzavřením kupní smlouvy proto, že měl obavu ze zesplatnění svých půjček, jako osoba nezkušená tedy pociťoval tíseň. Žalobcovu nezkušenost dokládá i to, že se žalovaným společně zašli na Okresní soud v Mělníku a ověřili si, že proti žalobci žádné exekuce nejsou vedeny. Žalovaný si tak byl žalobcovy existenční tísně vědom a úmyslně z ní profitoval. Z uvedených důvodů dovolatel navrhuje zrušení rozsudků obou soudů nižších stupňů a vrácení věci soudu první instance k dalšímu řízení.
5. K žalobcovu dovolání se vyjádřil žalovaný, jenž zareagoval na předestřenou dovolací argumentaci a navrhl odmítnutí či zamítnutí předmětného mimořádného opravného prostředku.
6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání žalobce přípustné není.
10. Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi přihlásil k názoru komentářové literatury (Janoušek, M. In: Petrov, J. a kol. Občanský zákoník: komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, str. 1874), dle něhož lichva zapovídá zneužití subjektivního stavu slabosti protistrany, tedy stavu, ve kterém poškozený nemůže dostatečně hájit své zájmy. Kvalifikace kontraktu jako lichevního tudíž předpokládá 1) existenci smlouvy, 2) hrubý nepoměr mezi plněním a protiplněním (posuzovaný k okamžiku uzavření smlouvy), 3) existenci některé z tzv. subjektivních slabostí poškozeného (hodnocenou rovněž k okamžiku uzavření smlouvy) a 4) zneužití tohoto stavu lichvářem (srovnej mezi jinými rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2885/2022, uveřejněný pod č. 66/2024 Sb. rozh. obč., a dále rozsudky téhož soudu ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2737/2021, či ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 940/2022).
11. Rovněž v judikatuře dovolacího soudu se proto ustáleně dovozuje, že k právní kvalifikaci smlouvy jako lichevní ve smyslu § 1796 o. z. je předně zapotřebí naplnění objektivního a subjektivního znaku lichvy. Objektivním znakem tzv. lichevní smlouvy je existence smlouvy, v níž je poskytované plnění (cena za převáděný majetek) v hrubém (podstatném) nepoměru oproti hodnotě protiplnění (zcizovaných věcí). Subjektivním znakem je pak existence některé z tzv. subjektivních slabostí poškozeného, jež se posuzuje k okamžiku uzavření smlouvy (demonstrativní výčet těchto okolností v § 1796 o. z. zahrnuje rozumovou slabost, tíseň, lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost). Současně musí být prokázáno taktéž zneužití stavu subjektivní slabosti lichvářem, tj. skutečnost, že vědomě těžil z nepříznivé situace druhého kontrahenta (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 84/2023).
12. Pro závěr, že je určitá smlouva lichevní, je proto mimo jiné nezbytné zjištění, že jednání osoby profitující z lichvy bylo úmyslné, a to alespoň ve formě nepřímého úmyslu (lichvář věděl anebo musel vědět, že druhá strana je postižena stavem subjektivní slabosti, a tohoto faktu využil). Půjde tak o postup, který s přihlédnutím k okolnostem případu a zjištěnému hrubému nepoměru ve vzájemném plnění vytěsňuje jakékoliv úvahy o tom, že šlo o projev běžného (standardního) jednání obvyklého při uzavírání převodní smlouvy mezi uvážlivě jednajícími osobami, a současně nevyvolává žádné pochybnosti o tom, že toto jednání v daném místě a čase již překročilo pravidla slušnosti či poctivosti, a je tudíž v kolizi s dobrými mravy (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2023, sen. zn. 33 ICdo 69/2022, ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 26 Cdo 533/2023, a ze dne 25. 2. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1983/2024).
13. Odvolací soud měl tato judikatorní východiska na zřeteli a nikterak se jim nezpronevěřil, když zkoumal, zda smlouva uzavřená mezi účastníky dne 4. 6. 2018 naplňovala subjektivní i objektivní znak lichvy, jakož i to, zdali lze žalovanému vytýkat, že v rozporu s dobrými mravy vědomě zneužil stavu slabosti na straně žalobce. Přesvědčivě zdůvodnil svůj úsudek, že se žalovaný nedopustil vědomého těžení z nepříznivé situace dovolatele, jelikož v něm zjištěné okolnosti řešené kauzy nemohly vyvolat představu, že je žalobce nucen uzavřít kupní smlouvu pod vlivem (domnělé) tísně. Ve svých úvahách přitom krajský soud kladl důraz zejména na delší dobu, po niž žalobce nabízel nemovitosti k prodeji za cenu, na niž se strany ve výsledku dohodly, dále též iniciování převodu žalobcem, relativně nízký objem dluhů žalobce, vstřícný postup žalovaného před uzavřením smlouvy i po něm apod.
14. Argumenty, jimiž dovolatel tento závěr odvolacího soudu zpochybňuje, pak jednak mají skutkový charakter, takže nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., poněvadž v dovolacím řízení lze podle účinné procesní úpravy namítat toliko nesprávnost právního posouzení, nikoli nedostatky skutkových zjištění (viz § 241a odst. 1 o. s. ř., dále srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2340/2023, ze dne 6. 9. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2634/2023, či ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. 23 Cdo 243/2024), a jednak na první pohled nepodporují úvahu, že žalovaný ze žalobcovy zranitelné situace vědomě kořistil, neboť fakt, že se strany před uzavřením smlouvy ujistily, že žalobce žádným exekucím nečelí, nasvědčuje naopak spíše tomu, že si žalovaný v souvislosti s uzavíráním smlouvy ze dne 4. 6. 2018 počínal poctivě (nikoli nemravně), a že tedy jeho postup při jednání se žalovaným nepřekročil hranice slušnosti, jak akcentuje shora připomenutá rozhodovací praxe pro přijetí závěru o lichevní povaze uzavřené smlouvy.
15. Jelikož závěr odvolacího soudu, dle něhož se žalovaný nedopustil vědomého zneužití stavu subjektivní slabosti žalobce, obstojí jako konformní s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, není zapotřebí podrobovat dovolacímu přezkumu jeho úvahy, že v daném případě nebyly naplněny ani další znaky lichvy, neboť se jedná toliko o alternativní důvody zamítnutí projednávané žaloby a případné pochybení odvolacího soudu při posouzení těchto aspektů věci by již nemohlo nic změnit na výsledném řešení projednávaného sporu (podobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2884/2005, ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1607/2023, a ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3593/2023).
16. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
17. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, v níž dovolání žalobce bylo odmítnuto a k nákladům žalovaného patří primárně odměna advokáta za jeden úkon právní služby, jejíž výši dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024. Dle § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 3.100 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 300 Kč podle § 13 odst. 4 AT a navýšením o 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. tak má žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.114 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 6. 2025
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu