23 Cdo 3593/2023-627
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně KLEMENT a.s., se sídlem v Řehlovicích, Hliňany 18, identifikační číslo osoby 25016695, zastoupené JUDr. Robertem Pelikánem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 394/12, proti žalovanému Labe aréna, z.s., se sídlem ve Štětí, Nábřežní 835, identifikační číslo osoby 03410447, zastoupené JUDr. Markem Bilejem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Strži 2102/61a, o zaplacení 34 305 535,13 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení 5 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 19 C 271/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 5. 2023, č. j. 14 Co 200/2022-595, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobkyně se v řízení na žalovaném domáhala zaplacení částky v celkové výši 34 305 535,13 Kč s příslušenstvím jako peněžité náhrady odpovídající hodnotě provedených prací na základě uzavřené písemné smlouvy o dílo ze dne 23. 5. 2016 ve znění jejích dodatků č. 1 až 6 a dvaceti příloh (dále jen „smlouva o dílo“), v níž se zavázala vybudovat pro žalovaného veslařsko-kanoistický tréninkový objekt. Žalobu odůvodnila tvrzením, že žalovaným poskytnutá projektová dokumentace pro technologii bazénu nemá náležitosti projektové dokumentace pro provedení stavby, a dílo tedy nelze provést.
Žalobkyně proto dopisem, doručeným žalovanému dne 7. 6. 2018, od smlouvy o dílo odstoupila. Žalovaný nárok žalobkyně neuznal a uvedl, že odstoupení od smlouvy o dílo ze strany žalobkyně považuje za neplatné. Vzájemným návrhem žalovaný uplatnil v řízení nárok na úhradu smluvních pokut ve výši 5 000 000 Kč. Okresní soud v Litoměřicích jako soud prvního stupně rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 21. 7. 2022, č. j. 19 C 271/2018-557, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 10. 2022, č. j. 19 C 271/2018-569, že nárok žalovaného na
úhradu smluvních pokut je dán (výrok I) a že o výši smluvních pokut, jakož i o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok II). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I co do základu nároku na zaplacení smluvních pokut za dobu od 14. 5. 2018 do 7. 6. 2018 a ve výroku II a ve zbývající části rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, podala žalobkyně dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Ohledně námitky, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že odpovědnost žalovaného není podle § 2630 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, dána, žalobkyně neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části nebo kritika právního posouzení odvolacího soudu nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v této části trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. Ve zbývající části dovolání dovolací soud shledal, že obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o.
s. ř., proto se zabýval jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Žalobkyně v dovolání předně namítala, že odvolací soud postupoval v rozporu se zákonem, neboť k závěru, že dílo bylo v projektové dokumentaci vymezeno jasně a srozumitelně, dospěl, aniž by si k posouzení dostatečnosti projektové dokumentace přizval znalce, ačkoli soud nemůže hodnotit odborné otázky, i kdyby k jejich hodnocení odborné znalosti měl, a odchýlil se tak od ustálené praxe dovolacího soudu představované stanoviskem Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23.12.1980, sp. zn. Cpj 161/79, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 1/1981.
Podstatou uvedené námitky je nesouhlas žalobkyně s tím, ke kterým důkazům odvolací soud při posuzování vymezení podoby díla přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. však není zpochybnění právního posouzení věci, jsou-li námitky dovolatele založeny na požadavku odchylného hodnocení důkazů odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.
s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, či ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020). Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9.
10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, nebo ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017), což ale není případ projednávané věci, v níž odvolací soud po doplnění dokazovaní zhodnotil, že z projektové dokumentace lze dovodit, že požadavek na podobu díla je v ní vyjádřen pomocí technických výkresů, legendy a popisu požadované funkčnosti bazénu určitě a jasně (srov. body 41 a 59 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Žalobkyně dále namítala, že odvolací soud měl na smlouvu o dílo aplikovat § 1800 odst. 2 o.
z., neboť se jednalo o smlouvu uzavřenou adhezním způsobem. Žalobkyně zdůraznila, že základní podmínky smlouvy o dílo byly určeny žalovaným jakožto zadavatelem veřejné zakázky, a žalobkyně tak měla možnost se buď do výběrového řízení přihlásit a tím akceptovat text smlouvy, nebo se řízení neúčastnit.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je právní úprava smluv uzavíraných adhezním způsobem aplikovatelná i na smluvní vztahy mezi podnikateli, a to za předpokladu, že jsou kumulativně naplněny dvě podmínky: jednak podmínka adhezní kontraktace ve smyslu § 1798 odst. 1 o. z., jednak podmínka postavení druhé smluvní strany jakožto slabší strany ve smyslu § 433 o. z. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sen. zn. 23 ICdo 56/2019, uveřejněný pod číslem 80/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 29.
9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2351/2021). V posuzovaném případě však podle odvolacího soudu ze skutkových zjištění nebylo možno učinit závěr, že žalobkyni lze v uvedeném vztahu považovat za slabší stranu ve smyslu § 433 o. z., naopak soud dospěl k závěru, že žalobkyně byla v některých ohledech dokonce silnějším subjektem jak ekonomicky, tak znalostně i organizačně, a že pouhá skutečnost, že text vzorové smlouvy byl formulován žalovaným jako zadavatelem díla, slabost žalobkyně nezpůsobuje (srov. bod 58 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že se v projednávaném případě pravidla o adhezní kontraktaci nepoužijí, neboť nebyla splněna jedna ze zákonných podmínek, pak je jeho postup s citovanou judikaturou v souladu a námitka žalobkyně ve vztahu k otázce aplikace ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže. S ohledem na výše uvedené je pak nerozhodná námitka, jíž žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyloučil možnost aplikace ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem, jelikož smlouva o dílo byla uzavřena v rámci zadání veřejné zakázky, neboť ani odlišné posouzení žalobkyní vznesené námitky by nic nemohlo změnit na výše uvedeném závěru, že nebyla splněna jedna ze zákonných podmínek pro aplikaci ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem.
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi totiž dospěl k ustálenému závěru, podle kterého založil-li odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou či více na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvody ostatní. Jinak řečeno, pokud obstojí jeden z důvodů, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil a pro nějž odvolací soud nároku žalobkyně nevyhověl (v projednávané věci nesplnění podmínky postavení druhé smluvní strany jakožto slabší strany ve smyslu § 433 o.
z.), nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit, což činí její dovolání i v tomto rozsahu nepřípustným (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 28. 3. 2018, sp. zn.
23 Cdo 4722/2017). Žalobkyně rovněž namítala, že odvolací soud pochybil, když žalovaného považoval automaticky za slabší stranu jen proto, že je zapsaným spolkem, ačkoli ve skutečnosti jednal jako profesionál. Uvedená námitka se však míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), který své rozhodnutí nezaložil na závěru, že žalovaný je slabší stranou z důvodu, že je zapsaným spolkem, naopak odvolací soud vycházel z úvahy, že vztah žalovaného a žalobkyně nebyl ve vztahu k vyjednávání nerovný.
Zdůraznil přitom, že žalobkyně dobrovolně vstoupila do veřejného výběrového řízení s nepodnikajícím subjektem a v rámci zadávacího řízení, během kterého využila i možnosti vznášet k podkladům doplňující dotazy, měla k dispozici všechny nezbytné informace k obchodnímu rozhodnutí, zda danou smlouvu o dílo, za jí určenou cenu, akceptovat či nikoli (srov. bod 58 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Rovněž tato námitka tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Dále žalobkyně namítla, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustanoveními o výkladu právních jednání, když smlouvu o dílo vyložil mechanicky na základě jejího textu, aniž by se zabýval skutečnou vůlí jednajících stran.
Dospěl proto k nesprávným závěrům, že se žalobkyně zavázala neúplnou projektovou dokumentaci dopracovat a že ve smlouvě o dílo nebyl předmět díla vymezen určitě a srozumitelně. V otázce výkladu právního jednání je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ustálena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 505/2018) v závěrech, že základní pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.
z.“). Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání.
Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží.
Patří mezi ně
nejen praxe zavedená mezi stranami v právním styku, ale i to, co právnímu jednání předcházelo, jakož i následné jednání stran, kterým strany daly najevo, jaký obsah a význam přikládají učiněnému právnímu jednání, je jedním z hledisek, jímž se soudy mají řídit při zjišťování úmyslu (záměru) stran. Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. 23 Cdo 692/2020, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 25.
6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3359/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2442/2018). Ve vztahu k závěru, že se žalobkyně zavázala neúplnou projektovou dokumentaci dopracovat, nevycházel odvolací soud pouze z textu smlouvy o dílo, ale zjišťoval také skutečnou vůli jednajících stran, když se zabýval tím, co projevu vůle předcházelo a co po něm následovalo (srov body 55 a 56 napadeného rozsudku). Zohlednil přitom, že žalobkyně se seznámila se závazným vzorem smlouvy o dílo již v zadávacím řízení, kdy využila též možnosti vznášet k textu smlouvy dotazy, a přihlédl zejména k tomu, že poté, co byly zahájeny stavební práce, žalobkyně opakovaně výslovně projevila vůli dílo dokončit, ačkoli si již byla vědoma náročnosti, resp. problematičnosti části stavby technologie bazénu.
Podrobil-li tedy odvolací soud obsah smlouvy o dílo výkladu ve smyslu shora uvedených zákonných interpretačních pravidel a učinil závěr, že se žalobkyně zavázala neúplnou projektovou dokumentaci dopracovat, od judikatury dovolacího soudu se neodchýlil; ani co do této otázky není dovolání žalobkyně podle § 237 o. s. ř. přípustné. K námitce, že ve smlouvě o dílo nebyl předmět díla vymezen určitě a srozumitelně, odvolací soud po částečném doplnění dokazovaní projektovou dokumentací vztahující se k technologii bazénu a přílohou č. 20, které byly součástí smlouvy o dílo, dovodil, že technickými výkresy, legendou a popisem
požadované funkčnosti bazénu byl dostatečně vyjádřen požadavek na podobu díla. Zdůraznil v této souvislosti také, že se žalobkyně zavázala zhotovit dílo tzv. „na klíč“, tedy samostatně, bez vazby na detailní pokyny objednatele, a to při zajištění veškerých subdodávek, včetně těch technologických. Poukázal rovněž na to, že po celou dobu zadávacího řízení, ale také po dobu realizace díla, žalobkyně určitost předmětu díla nezpochybnila, naopak se opakovaně zavazovala k jeho provedení. Jelikož také k tomuto závěru odvolací soud dospěl výkladem projevené vůle (mimo jiné) na základě patrného úmyslu stran, přičemž i v tomto případě přihlížel k tomu, co právnímu jednání předcházelo i k následnému jednání žalobkyně (srov. bod 53 odůvodnění napadeného rozhodnutí), je postup odvolacího soudu s citovanou judikaturou v souladu.
Pokud žalobkyně rozporuje a polemizuje se samotným závěrem učiněného výkladu projevu vůle, přehlíží, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci
byly zatíženy chybou v logice (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1658/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3525/2021, ze dne 24. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1364/2022, ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 20. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3011/2021). O takový případ se však ve zde projednávané věci, jak již bylo shora uvedeno, nejedná. K tomu lze doplnit, že v nyní posuzovaném případě nedošlo ve smlouvě o dílo pouze k obecnému, resp. neurčitému vymezení předmětu díla bez dalšího, jako tomu bylo v žalobkyní poukazovaných rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 9.
7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2006/2009, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 4262/2011, či ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1234/2016. Určení předmětu díla označeného jako veslařsko-kanoistický trenažér, který byl ve smlouvě o dílo vymezen pomocí technických výkresů, kdy bylo stanoveno, že cílem je zajištění požadovaného způsobu proudění vody v bazénu navrženém v dokumentu zpracovaném ČVUT v Praze, není pouze obecným vymezením předmětu díla, tím spíše, že se žalobkyně zavázala neúplnou projektovou dokumentaci dopracovat.
Namítá-li dále žalobkyně, že se odvolací soud nezabýval funkcí smluvní pokuty ani ostatními okolnostmi relevantními pro závěr o nepřiměřenosti smluvní pokuty, přehlíží, že soudy nižších stupňů rozhodly mezitímním rozsudkem o základu nároku žalovaného, tedy o tom, že právo na úhradu smluvní pokuty žalovanému za dobu od 14. 5. 2018 do 7. 6. 2018 dle § 2048 o. z. náleží. O výši nároku žalovaného (včetně případné přiměřenosti smluvní pokuty) bude rozhodováno v navazujícím řízení. Rovněž tato námitka žalobkyně se proto míjí s posouzením věci odvolacím soudem, a nemůže tak založit přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. Přípustnost dovolání žalobkyně podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka žalobkyně o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy, neboť žalobkyně tento rozpor spojuje toliko s nepřiměřenou výší sjednané smluvní pokuty. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu však nadále vyplývá závěr, že jako právní jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům (§ 588 o. z.), nelze považovat ujednání o smluvní pokutě pouze z důvodu nepřiměřenosti její výše; takovou smluvní pokutu může soud na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím ke kritériím stanoveným v § 2051 o.
z.
Jinak řečeno, nepřiměřeně
vysoká smluvní pokuta nemůže z důvodu své nepřiměřené výše zakládat (absolutní) neplatnost ujednání pro porušení dobrých mravů, nýbrž může být důvodem k použití moderačního práva soudu. Pokud by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, není vyloučeno posoudit její ujednání jako (absolutně) neplatné právní jednání podle § 588 o. z.; v takovém případě však nepřichází v úvahu její moderace (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1749/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 5377/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3120/2021). Také námitka, že se odvolací soud nezabýval otázkou nemravnosti ujednání o odpovědnosti za dopracování projektové dokumentace obsažené ve smlouvě o dílo, když žalobkyně nebyla upozorněna, že dílo v ní specifikované možná nepůjde zrealizovat, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá, neboť žalobkyně patrně přehlíží, že odvolací soud platnost předmětného ujednání z hlediska dobrých mravů zkoumal a uzavřel, že je neshledává nemravnými, neboť zcela odpovídá povaze účastníků, kdy je to právě žalobkyně, která měla jako profesionálka v oboru být schopna ověřit, zda je podle dodaných podkladů schopna a ochotna dílo za nabídnutou cenu na své nebezpečí vyhotovit či nikoliv (srov. bod 57 odůvodnění napadeného rozsudku).
Námitka žalobkyně se proto míjí s posouzením věci odvolacím soudem, a nemůže tak založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1514/2022, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2211/2020). Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení otázky, jaký právní význam má svévolné jednostranné převzetí rozestavěného díla objednatelem, zmocnil-li se žalovaný staveniště, a znemožnil tak žalobkyni přístup k němu, neboť tím uplatňuje námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu (resp. soudu prvního stupně), nikoliv proti jím učiněnému právnímu posouzení.
Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů totiž vyplynulo, že převzetím stavby žalovaným nebylo žalobkyni v dalším provádění díla zamezeno a žalovaný jím pouze avizoval, že svůj postoj k dalšímu trvání smlouvy teprve vyjádří, k čemuž pak již pro následné odstoupení od smlouvy nedošlo (srov bod 60 napadeného rozsudku). Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů ovšem v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je podle § 241a odst. 1 o. s.
ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž žalobkyně k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 767/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn.
29 Cdo 2125/2014, ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, či ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 846/2022). Žalobkyně konečně v dovolání namítala, že odvolací soud odmítl pro nadbytečnost provést k důkazu navržené a ve spise založené znalecké posudky, že při výkladu textu smlouvy o dílo postupoval v rozporu s procesními předpisy, a že napadené rozhodnutí je překvapivé. Tím však ve skutečnosti namítá vady řízení, ke kterým by mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o.
s. ř.), což v daném případě není. Vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020, a ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 542/2022). Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26.
9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12.
9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018).
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu