23 Cdo 1364/2022-116
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla
Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně Seznam.cz, a.s., se sídlem v Praze 5,
Smíchov, Radlická 3294/10, identifikační číslo osoby 26168685, zastoupené JUDr.
Petrem Břízou, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46,
proti žalované NEGATIV s.r.o., se sídlem v Praze 1, Nové Město, Ostrovní
126/30, identifikační číslo osoby 64577201, zastoupené Mgr. Petrem
Ostrouchovem, advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská 130/10, o zaplacení
částky 240 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod
sp. zn. 19 C 30/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 20. 10. 2021, č. j. 11 Co 246/2021-98, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení částky 240 000 Kč s
příslušenstvím jako smluvní pokuty, neboť žalovaná měla porušit svou smluvní
povinnost, sjednanou v „Dohodě o pokračování spolupráce“ (dále jen „dohoda o
spolupráci“), která spočívala v předložení řádné nabídky ke spolupráci na
projektu „Kancelář Blaník“.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 5. 2021,
č. j. 19 C 30/2020-77, zamítl žalobu o zaplacení částky 240 000 Kč s
příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které považovala
přípustné, protože odvolací soud se při výkladu projevu vůle účastníků odchýlil
od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (představované rozsudkem ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016) a Ústavního soudu (představované nálezem ze dne
21. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 571/06, a usnesením ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. IV. ÚS 126/06). Dále žalobkyně namítala, že odvolací soud nesprávně (v rozporu s
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 448/2005) dospěl
k závěru o tom, že právní jednání žalované nebylo zdánlivé. V neposlední řadě
bylo napadené rozhodnutí podle žalobkyně nedostatečně odůvodněné a
nepřezkoumatelné; odvolací soud navíc porušil zásadu přímosti dokazování, čímž
zasáhl do práva žalobkyně na spravedlivý proces. Žalobkyně proto navrhla, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby zrušil alespoň
napadené rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu odvolacímu. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV
a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241
odst. 1 a § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto dále zabýval jeho
přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Žalobkyně v prvé řadě namítala, že odvolací soud vyložil ujednání dohody o
spolupráci v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, když
nezohlednil úmysl stran a uzavřel, že nabídka žalované obsahovala náležitosti
předepsané čl. II odst. 1 písm. a) této dohody (popis projektu, odhadovaný
rozpočet nákladů na jeho realizaci a odhadovaný harmonogram realizace). V žalobkyní citovaném rozsudku ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016,
Nejvyšší soud vysvětlil, že základním hlediskem pro výklad právního jednání je
podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího, byl-li takový úmysl
druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět.
Při zjišťování tohoto úmyslu je
třeba vycházet z hledisek uvedených v § 556 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním
styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně
daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě,
že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl
jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se
přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž
je projev vůle určen. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudku
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněném pod číslem 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, v rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněném
pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož např. i v
rozsudcích ze dne 22. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2126/2018, a ze dne 30. 8. 2021,
sp. zn. 23 Cdo 107/2020. S těmito závěry korespondují i názory vyjádřené v
žalobkyní odkazované judikatuře Ústavní soudu zdůrazňující zkoumání skutečné
vůle účastníků smlouvy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 571/06). V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že podle čl. II odst. 1 písm. a)
dohody o spolupráci nebyla žalovaná povinna předložit žalobkyni návrh na
uzavření smlouvy, ze kterého by vyplývala přesná podoba navrhovaného projektu,
jeho detailní rozpočet či přesný způsob realizace s uvedením natáčecích dnů; v
souladu s citovaným ujednáním bylo povinností žalované pouze oslovit žalobkyni
s nabídkou spolupráce, která měla obsahovat pouze obecný popis, odhadovaný
rozpočet i harmonogram realizace navrhovaného projektu. Jelikož k uvedenému
závěru odvolací soud dospěl výkladem projevené vůle (mimo jiné) na základě
patrného úmyslu stran, přičemž přihlížel také k tomu, co právnímu jednání
předcházelo, k zavedené praxi mezi účastnicemi a k jejich následnému jednání
(srov. bod 7 odůvodnění napadeného rozhodnutí), postup odvolacího soudu je s
citovanou judikaturou v souladu a uvedená námitka žalobkyně přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Pokud dovolatelka rozporuje a polemizuje se samotným závěrem učiněného výkladu
projevu vůle, přehlíží, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě
zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel
při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím
projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež
by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od
ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k
takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by
nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci
byly zatíženy chybou v logice (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a
ze dne 20. 1. 2022, sp. zn.
23 Cdo 3011/2021). O takový případ se však ve zde
projednávané věci, jak již bylo shora uvedeno, nejedná. Nejvyšší soud doplňuje, že argumentuje-li žalobkyně v dané souvislosti tím, že
předmětný projekt byl realizován za výrazně nižší náklady, než jaké žalovaná
uvedla v odhadovaném rozpočtu navrhovaného projektu, uvedená skutečnost ze
skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevyplývá. Dovolatelka tak ve
skutečnosti zakládá kritiku právního závěru odvolacího soudu na své vlastní
verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž
je právní posouzení věci založeno. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení
věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze
skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v
dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo
1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo
5632/2016, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo
2442/2020).
Žalobkyně v dovolání dále namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil čl. II
odst. 1 písm. c) dohody o spolupráci, podle něhož měla žalovaná povinnost
předložit žalobkyni aktualizovanou nabídku, jestliže žalovaná – potom, co
žalobkyně při jednání její nabídku neakceptuje – osloví s nabídkou ke
spolupráci třetí osobu za výhodnějších podmínek, než jaké původně nabídla
žalobkyni. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů ani z obsahu spisu však
nevyplývá, že by žalovaná oslovila třetí osobu s nabídkou ke spolupráci, tedy
že by ve věci ujednání čl. II odst. 1 písm. c) dohody o spolupráci (upravující
postup stran v takové situaci) vůbec mělo být aplikováno. Uvedená námitka se
tak míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, který čl. II odst. 1 písm.
c) dohody o spolupráci s ohledem na skutková zjištění na věc nepoužil, a jako
taková nemůže přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné
pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pokud dovolatelka opakovaně v dovolání namítá, že k oslovení třetí osoby
žalovanou s nabídkou spolupráce na projektu „Kancelář Blaník“ došlo, přehlíží,
že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších
stupňů ovšem v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací
přezkum je § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke
zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž žalobkyně k
dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou
založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp.
zn. 29 Cdo 4097/2014).
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. pak nezakládá ani námitka
dovolatelky, podle níž se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu
představované rozsudkem ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 448/2005, pokud
uzavřel, že právní jednání žalované (nabídka ze dne 22. 8. 2018) nebylo
zdánlivé, ačkoli žalovaná podle žalobkyně svou nabídku nikdy nemyslela vážně.
Skutečnost, že by žalovaná předmětnou nabídku nemyslela vážně, však ze
skutkových zjištění soudů nižších soudů nevyplývá (srov. bod 8 odůvodnění
napadeného rozhodnutí). Také touto námitkou tak žalobkyně pouze zakládá kritiku
právního závěru odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci,
odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci
založeno (srov. shora zmiňovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014,
sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne
20. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3011/2021).
Konečně namítá-li žalobkyně, že odvolací soud porušil zásadu přímosti
dokazování a že rozsudek odvolacího soudu je nedostatečně odůvodněný a
nepřezkoumatelný, vytýká tím ve skutečnosti vady řízení, ke kterým by ovšem
mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné (§ 242
odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není.
Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vady řízení samy o sobě nejsou způsobilé
přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud
vytýkaných pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne
17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo
4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020). Uvedené pak
nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo
žalobkyně na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález
Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud
dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí
probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních
práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je
tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje
předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23
Cdo 2647/2018). Z uvedeného důvodu tak přípustnost dovolání nemohou založit ani
odkazy žalobkyně na nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS
563/03, ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 363/06, ze dne 14. 9. 2007, sp. zn.
I. ÚS 273/06, ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 4093/17, či ze dne 23. 3. 2021,
sp. zn. IV. ÚS 2957/20.
Nejvyšší soud nadto konstantně judikuje, že ani pokud rozhodnutí odvolacího
soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla
nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu
dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalobkyně nebyly.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o.
s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k
celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti
rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve
vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v
uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani
přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 11. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu