ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců
Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně
PUMPA, a. s., se sídlem v Brně, U Svitavy 54/1, PSČ 618 00, identifikační číslo
osoby 25518399, zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Schreiberem, advokátem se sídlem v
Brně, Jakubská 121/1, proti žalované XY, identifikační číslo osoby XY,
zastoupené JUDr. Vladimírem Škrétou, advokátem se sídlem v Liberci, U Soudu
363/10, o zaplacení částky 645 394 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Liberci pod sp. zn. 59 C 79/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci ze dne 6. 6. 2019, č. j.
35 Co 101/2018-208, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne
6. 6. 2019, č. j. 35 Co 101/2018-208, se v té části výroku o věci samé, jíž byl
potvrzen rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 4. 2018, č. j. 59 C
79/2017-176, v části zamítavého výroku o věci co do částky 365 436 Kč s úrokem
z prodlení a ve výroku o nákladech řízení, a ve výroku o nákladech odvolacího
řízení, jakož i rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 4. 2018, č. j. 59
C 79/2017-176, v části zamítavého výroku o věci samé co do částky 365 436 Kč s
úrokem z prodlení a ve výroku o nákladech řízení, se zrušují, a věc se v tomto
rozsahu vrací Okresnímu soudu v Liberci k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
1. Žalobkyně se ve zde souzené věci domáhala, aby žalované byla uložena
povinnost zaplatit jí částku 645 394 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 8. 3.
2016 do zaplacení, a to z titulu náhrady škody. V průběhu řízení vzala žalobu
co do částky 5 004 Kč zpět.
2. Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 12. 4. 2018, č. j. 59 C
79/2017-176, řízení co do částky 5 004 Kč s úrokem z prodlení zastavil, žalobu
zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů řízení.
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že:
E-mailem ze dne 7. 4. 2015 žalovaná (jako prodávající) akceptovala
objednávku žalobkyně (jako kupující), jejímž předmětem byla dodávka trubek za
kupní cenu ve výši 3 314 600 Kč bez DPH. Šlo o trubky HDPE PE 100 o rozměru 400
x 36,3 mm v množství 900 m za cenu 1 684 Kč/m, rozměru 315 x 28,6 v množství 1
400 m za cenu 1 051 Kč/m a rozměru 225 x 20,5 v množství 600 m za cenu 546 Kč/
m. Dle akceptované objednávky měly být trubky dodány na adresu Severočeské
doly, a. s., Doly Nástup Tušimice, dne 24. 4. 2015, ve skutečnosti však byl
termín dodání sjednán k 5. 5. 2015. Žalobkyně trubky u žalované objednala právě proto, že je sama měla
dodat společnosti Severočeské doly a.s., a to do 5. 5. 2015. Dne 7. 4. 2015 objednala žalovaná za účelem splnění kupní smlouvy
dodávku trubek u německého subdodavatele. E-mailem ze dne 14. 4. 2015 žalovaná žalobkyni informovala, že v
současné době je v celé Evropě výrazný nedostatek suroviny granulátu PE a PP, z
níž se objednané trubky vyrábí. Důsledkem je prodloužení dodacích termínů a
zvýšení ceny granulátu a tedy i zdražení potrubních systémů. Nabídla žalobkyni,
že namísto granulátu PE 100 by byl užit PE 80, přičemž by mohla být dodána jen
část sjednaného plnění. E-mailem ze dne 14. 4. 2015 se žalobkyně dotázala žalované na rozdíl
mezi trubkami PE 80 a PE 100. Žalovaná žalobkyni e-mailem ze dne 15. 4. 2015
sdělila, že pokud bude souhlasit s PE 80, může do 5. 5. 2015 dodat trubky o
rozměrech 315 x 28,6 mm v délce 1 400 m. Zbytek nejpozději do 15. 6. 2015 s
tím, že tento termín je krajní. E-mailem ze dne 20. 4. 2015 žalovaná žalobkyni oznámila, že všechny
trubky je schopna vyrobit z granulátu PE 100 s tím, že termín dodání trubek o
rozměrech 315 x 28,6 mm v délce 1 400 m bude do 5. 5. 2015 při ceně 1 051 Kč/m,
zbývající části v průběhu května 2015, trubky 400 x 36,3 mm za cenu 2 189 Kč/m
a trubky 225 x 20,5 mm za cenu 709,80 Kč/m. Současně žádala žalobkyni, aby se
do 21. 4. 2015 vyjádřila, zda mohou trubky délky 315 mm začít vyrábět. Žalobkyně nezareagovala. Dopisem ze dne 23. 4. 2015 žalovaná informovala své obchodní partnery o
zrušení platnosti všech ceníků a nabídek potrubí. E-mailem ze dne 24. 4. 2015 žalobkyně žalované sdělila, že „na základě
jednání pana M. prosí o storno objednávky č. 5111001003 ze dne 7. 4. 2015,
důvod zrušení – nedodržení avizovaného termínu dodání a ceny, zároveň prosí o
potvrzení storna e-mailem.“
V evidenci žalované byla objednávka zaměstnankyní žalobkyně
přeškrtnuta, avšak vyrozuměna žalobkyně nebyla. Dne 23. 4. 2015 byla žalobkyni doručena nabídka třetím subjektem na
dodání všech trubek, které měla žalobkyni dodat žalovaná. Žalobkyně objednávkou ze dne 24. 4. 2015 opatřila totéž plnění (s
odchylkou 4 m) u třetího subjektu s termínem dodání do 5. 5. 2015, za což
zaplatila celkem 3 959 993,88 Kč bez DPH. Trubky byly postupně dodány ve dnech
5. 5., 7. 5., 21. 5., 22. 5., 25. 5. a 10. 6. 2015. Výzvou doručenou žalované dne 17. 12. 2015 žalobkyně uplatnila nárok na
náhradu škody ve výši 645 394 Kč představující rozdíl mezi cenou sjednanou v
původní smlouvě (tj.
mezi žalobkyní a žalovanou) a v náhradní smlouvě (tj. mezi
žalobkyní a třetím subjektem). V dopise ze dne 18. 12. 2015, v němž žalovaná odmítá nárok žalobkyně,
se mimo jiné uvádí, že objednávka byla p. H. dne 24. 4. 2015 stornována. V dubnu 2015 nastala mezi žalovanou a žalobkyní obdobná situace, kdy
došlo k navýšení ceny části granulátu a žalobkyně takto navýšenou cenu
akceptovala.
4. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že k zániku právního poměru
založeného kupní smlouvou, uzavřenou mezi žalobkyní a žalovanou dle § 2079
odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „nový občanský zákoník“ či „o. z.“), došlo dohodou stran. Usoudil totiž, že e-mail žalobkyně ze dne 24. 4. 2015 nepředstavuje odstoupení
od smlouvy, nýbrž návrh na zrušení smlouvy, přičemž uvedl, že k tomuto závěru
dospěl s ohledem na jednání, která „stornu“ předcházela a která je následovala,
k praxi ve společnosti žalované a rovněž k tomu, že v pochybnostech je třeba
výraz vyložit k tíži toho, kdo výrazu použil jako první (§ 556 až 558 o. z.). Poukázal na to, že žalovaná žalobkyni sdělila, že je schopna jí dodat pouze
část plnění za původně sjednanou cenu, a vyzvala ji, aby do 21. 4. 2015
sdělila, zda má dát pokyn k výrobě trubek. Žalobkyně nereagovala, dne 23. 4. 2015 jí byla doručena nabídka třetí osoby na dodání všech trubek, které jí měla
dodat žalovaná, a dne 24. 4. 2015 zaslala žalovaná e-mailem storno. Dle soudu
prvního stupně plyne vůle žalobkyně ukončit smlouvu dohodou též z toho, že
třetí subjekt měl dodat identické plnění, jež se zavázala dodat žalovaná,
nikoliv jen chybějící část, přičemž žalobkyně měla zájem pouze na jediném
plnění. Kdyby žalobkyně objednala u třetího subjektu pouze část trubek, pak by
cena byla vyšší. Okresní soud též podotkl, že u jednostranného odstoupení se
dle soudní praxe i osobních zkušeností běžně ve zprávě o storno neprosí, nýbrž
se pouze konstatuje, stejně tak se nežádá o potvrzení, zažitým termínem zejména
v podnikatelské sféře je odstoupení. Žalobkyně navíc zvolila formu e-mailu,
nikoliv jiný způsob, jímž lze lépe prokázat doručení, což lze u odstoupení od
smlouvy jako vážného důvodu zániku smlouvy s ohledem na tvrzené podstatné
porušení smluvní povinnosti očekávat. V potaz vzal soud prvního stupně i to,
jakým způsobem pohlíží ve své praxi žalovaná - prostřednictvím své
zaměstnankyně - na storno, a sice že dané plnění již není třeba dodat. Přestože
žalovaná doklad o potvrzení „storna“ nedoložila a svědkyně (zaměstnankyně
žalované) si nepamatovala, zda to potvrdila ona či ne, měl soud prvního stupně
za to, že potvrzení bylo prokázáno právě výpovědí svědkyně. Okresní soud též
poukázal na to, že žalobkyně vyčkávala s výzvou k náhradě škody poměrně dlouhou
dobu, což v souhrnu s ostatními skutečnostmi svědčí pro závěr o ujednaném
ukončení smluvního vztahu. Na tom nic nemění ani formulace ve stornu, že
důvodem zrušení je nedodržení avizovaného termínu dodání a ceny. Konečně pak
okresní soud konstatoval, že oba svědci za žalobkyni uvedli, že cena sjednaná s
třetí osobou byla shodná jako cena sjednaná s žalovanou, což neodpovídá
skutečnosti. Naopak to však dokresluje závěr o tom, že žalobkyně měla zájem na
tom, aby jí žalovaná ukončení smlouvy potvrdila.
Stejně tak strany sporu ve
stejné době řešily navýšení ceny u jiné zakázky, kdy se dohodly, proto v tomto
případě žalovaná při neakceptaci změny smlouvy (cena a termín dodání části
zboží) mohla důvodně předpokládat, že žalobkyně již ve smlouvě nechce
pokračovat.
5. Protože soud prvního stupně dovodil, že návrh na zrušení smlouvy byl
žalovanou přijat, uzavřel, že ze strany žalované nemohlo dojít k porušení
smluvní povinnosti, a tím pádem nemohl žalobkyni vzniknout nárok na náhradu
škody.
6. Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalobkyně v záhlaví
označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a přiznal žalované
náklady odvolacího řízení.
7. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu věci zjištěného soudem
prvního stupně, vyjma termínu dodání, který byl podle jeho závěrů sjednán na
den 24. 4. 2015. V prvé řadě dovodil, že žaloba nemůže být důvodná nejméně co
do požadavku na zaplacení částky 279 958 Kč představující rozdíl mezi cenou za
trubky rozměru 315 x 28,6 v množství 1 400 m sjednanou s žalovanou a cenou
zaplacenou třetí osobě. Zdůraznil, že žalovaná e-mailem ze dne 24. 4. 2015
vyjádřila schopnost tyto trubky dodat do 5. 5. 2015 za původně sjednanou cenu a
žalobkyně si téhož dne objednává u třetí osoby totéž množství trubek o shodném
rozměru a především s termínem dodání rovněž do 5. 5. 2015 za cenu vyšší. Na
základě toho uzavřel, že v takovém případě není dána příčinná souvislost mezi
porušením smluvní povinnosti žalovanou a vznikem případné škody. Pokud totiž
šlo u obou dodavatelů o dodání v témže termínu, byť pozdějším, než sjednaném v
kupní smlouvě, nezapříčinila rozdíl v cenách žalovaná porušením smlouvy, nýbrž
šlo o rozhodnutí žalobkyně, zda v tomto rozsahu přijme plnění původní smlouvy
či objedná zboží jinde za vyšší cenu. Odvolací soud dodal, že nešlo o fixní
závazek ve smyslu § 1980 o. z. a podle § 1930 odst. 2 o. z. lze odmítnout
částečné plnění jen tehdy, jestliže to neodporuje povaze závazku nebo účelu
smlouvy, a argumentoval ve prospěch závěru, že v projednávané věci tomu tak
není.
8. Odvolací soud vyslovil názor, že byť to nyní zákon výslovně
nestanoví, jak tomu bylo v §§ 469 a 470 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), platí i nadále, že
dojde-li v důsledku plynutí času a vývoje na trhu k nárůstu ceny předmětu koupě
oproti ceně sjednané v původní smlouvě, dochází realizací náhradní koupě za
zvýšenou cenu k majetkové újmě kupujícího, za kterou odpovídá původní
prodávající, jen v případě, že původní kupní smlouva byla zrušena pro porušení
povinnosti prodávajícího, lhostejno zda odstoupením od smlouvy (§ 2001 a násl.
o. z.) nebo dissolucí (§ 1981 o. z.). Podle jeho mínění lze tento závěr dovodit
z ustanovení § 2913 odst. 1 o. z. Nedojde-li totiž ke zrušení původní kupní
smlouvy, stojí oba dva závazky vedle sebe a druhá koupě tak nenahrazuje
původní. Není-li druhá koupě náhradní, nevzniká ani škoda, neboť rozdílná cena
u dvou vedle sebe stojících obchodů (nikoli náhradních) je důsledkem právě jen
plynutí času či vývoje trhu.
9. Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud dovodil, že e-mail
žalované ze dne 7. 4. 2015 nelze jednoznačně vyložit tak, že v něm žalobkyně
projevila jasně a určitě vůli od smlouvy jednostranným právním jednáním
odstoupit. Argumentoval, že samotný pojem „storno“ je ekvivalentem pojmu
„zrušení“ a smlouva může být zrušena jak odstoupením, tak dohodou. Formulace
textu, v němž žalobkyně „prosí o storno objednávky“ a zároveň „žádá o potvrzení
storna“, podle jeho mínění nasvědčuje tomu, že šlo o návrh na zrušení kupní
smlouvy dohodou, kterou má žalovaná akceptovat potvrzujícím e-mailem.
10. Odvolací soud dodal, že významné pro výklad právního jednání je i
to, jak je vnímal adresát. Ze skutečnosti, že pracovnice žalované po tomto
e-mailu objednávku přeškrtla a založila s tím, že nebude vyřizována, však nelze
dovodit, že žalovaná chápala e-mail jako odstoupení od smlouvy. Není totiž
zřejmé, „zda založení objednávky a další nečinnost žalované plynula z toho, že
žalobkyně od smlouvy odstoupila, či z toho, že žalovaná hodlala (byť tak
případně v budoucnu neučinila) navrhovanou dohodu akceptovat.“
11. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud usoudil, že k akceptaci
návrhu na zrušení smlouvy nedošlo. Argumentoval, že i v případě konkludentní
akceptace musí být vůle projevena navenek způsobem nevzbuzujícím pochybnost,
nepostačuje proto jako projev akceptace návrhu pouhá nečinnost žalované ohledně
plnění kupní smlouvy, popřípadě vnitřní srozumění mezi jejími zaměstnanci a
členy, že zakázku plnit nebudou, pokud nebyla vůle projevena navenek vůči
žalobkyni. To platí tím více, jestliže žalobkyně v návrhu na zrušení smlouvy
výslovně požadovala potvrzení storna.
12. Na základě těchto úvah odvolací soud dovodil, že nebyla-li kupní
smlouva uzavřená mezi účastnicemi zrušena, není předmět kupní smlouvy uzavřené
mezi žalobkyní a třetí osobou koupí „náhradní“, nýbrž koupí další, stojící
vedle koupě na základě nezrušené a účinné kupní smlouvy s žalovanou. Nevznikla
proto žalobkyni škoda spočívající v rozdílu mezi sjednanými kupními cenami a
absentuje tak jeden z předpokladů odpovědnosti žalované za porušení smluvní
povinnosti dle § 2913 odst. 1 o. z.
II. Dovolání a vyjádření k němu
13. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, podle
obsahu jen proti výroku o věci samé, jehož přípustnost spatřuje v tom, že:
a) odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo
182/2001 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde
citovaná, dostupný na jeho webových stránkách), dle něhož pojem storno je
ekvivalentem pojmu odstoupení od smlouvy;
b) odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 32 Odo
532/2002, dle něhož právní úkon odstoupení od smlouvy musí obsahovat takový
projev vůle, na jehož základě je možné dospět k závěru, že tato strana hodlá
odstoupit od smlouvy, a to eventuálně i s použitím výkladu dle ustanovení § 266
odst. 1 až 3 obch. zák.;
c) odvolací soud v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3168/16 (uveřejněným pod číslem 121/2017 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu), vykládal právní jednání v rozporu s principem autonomie vůle,
jestliže formalistickým výkladem norem podústavního práva odepřel autonomnímu
projevu vůle smluvních stran důsledky, které smluvní strany takovým projevem
zamýšlely ve své právní sféře vyvolat;
d) dovolací soud doposud neřešil otázku, zda je v režimu nového občanského
zákoníku možné, aby dlužník vůli přijmout návrh dohody o zániku závazku
projevil nesplněním závazku (nečinností), aniž by o tom informoval věřitele;
e) dovolací soud doposud neřešil otázku, „jaké jsou předpoklady pro přiznání
nároku na náhradu škody ve výši rozdílu ceny původního a náhradního obchodu v
případě uzavření náhradní smlouvy za účelem odvrácení újmy v důsledku porušení
původní smlouvy protistranou; zda zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
vyžaduje pro přiznání náhrady škody v uvedené výši, aby původní závazek zanikl;
pokud ano, k jakému okamžiku musí původní závazek zaniknout“;
f) dovolací soud doposud neřešil otázku, zda „je věřitel povinen dle § 1930
odst. 2 věty první o. z. přijmout částečné plnění nabízené dlužníkem v
pozdějším než sjednaném termínu plnění; pokud ano, zda je tomu tak i v případě,
kdy již přikročil k opatřením odvracejícím vznik škody dle § 2902 in fine o. z., resp. je v tomto smyslu § 2902 in fine o. z. speciální vůči § 1930 odst. 2
první věty o. z.; jestliže osoba přikročí k jednání o náhradní smlouvě za
účelem odvrácení škody, zda je povinna jednání ukončit a zahájit nové na menší
rozsah, pokud dlužník z původní smlouvy nabídne částečné plnění; pokud ano, zda
je tomu tak i v případě, kdy sjednání náhradního kontraktu je již v závěrečné
fázi kontraktačního procesu a není pro to prostor“;
g) dovolací soud doposud neřešil otázku, zda pro posouzení vzniku a výše škody
z náhradního obchodu je aplikovatelné ustanovení § 2908 o. z.;
h) se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu
reprezentované usnesením ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2002/2002, a
rozsudky ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 18/2004, a ze dne 29. 6. 2010, sp. zn.
23 Cdo 5117/2009, týkající se poučovací povinnosti dle § 118a občanského
soudního řádu, měl-li být § 2908 o. z. aplikován;
ch) bylo porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces, právo podnikat a
provozovat jinou hospodářskou činnost a též čl. 2 odst. 3 Listiny základních
práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být nucen činit, co mu zákon neukládá.
14. K těmto otázkám dovolatelka předkládá následující argumentaci:
Ad a, b, c) E-mail dovolatelky ze dne 24. 4. 2015 je odstoupením od smlouvy,
neboť má jeho standardní obsahové náležitosti, zejména obsahuje zákonné důvody
odstoupení. Nalézací soudy při výkladu nezohlednily, jak byl e-mail označen,
jak jej vnímala žalobkyně a jak se žalovaná zachovala po jeho doručení, ale
naopak se zaměřily na zdvořilostní frázi „prosím o storno“, a proto postupovaly
příliš formalisticky a v rozporu s § 556 o. z. Podpůrně lze přitom vyjít z
názoru vysloveného v rozsudku ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 32 Odo 532/2002, v
němž se Nejvyšší soud zabýval projevem vůle, jenž směřuje k odstoupení od
smlouvy. Ad d) Z chování stran plyne, že směřovalo k ukončení závazku, ač nebylo
prokázáno, že by žalovaná výslovně projevila vůli akceptovat návrh na zrušení
dohody. Se zřetelem na názory vyjádřené v odborné literatuře a v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 663/2005, mlčení v daném
kontextu představovalo akceptaci oferty ke zrušení závazku. Jak žalobkyně, tak
žalovaná měly zájem vyvázat se ze závazku, čemuž nasvědčuje též jejich chování. Ad e) Platná právní úprava nepřebírá mechanismus upravený v §§ 385 a 469 obch. zák., přiznání nároku na náhradu škody tak není podmíněno odstoupením od
smlouvy ani jiným způsobem zániku závazku. Pro nárok na náhradu škody
spočívající v rozdílu původního a náhradního obchodu není nezbytné, aby byl
zrušen původní závazek, nýbrž postačí, že prodávající plnit nebude. Ad f) Ani závěr o nedostatku kauzality části způsobené škody není správný. Žalovaná vůči dovolatelce učinila notifikaci ve smyslu § 2902 o. z., důsledkem
čehož je, že neodpovídá za škodu, které mohla dovolatelka zabránit. Náhradní
obchod není možné sjednat v časovém rozmezí několika hodin. Dále je třeba vzít
v potaz, že žalovaná v e-mailu ze dne 20. 4. 2015 vyjádřila časovou omezenost
nabídky částečného plnění. Šlo ve skutečnosti o návrh na dohodu o změně
závazku, kterou dovolatelka v termínu neakceptovala, a nabídka sama zanikla dne
23. 4. 2015, kdy žalovaná oznámila zrušení všech nabídek a ceníků. Vedle toho v
případě trubek PE 100 d 400 x 36,3 mm a trubek PE 100 d 225 x 20,5 mm žalovaná
navrhla pozdější termín dodání a neurčitý termín plnění a navíc za vyšší cenu. Tím měnila podstatné části smlouvy, a proto nejde o nabídku částečného plnění
ve smyslu § 1930 o. z. I kdyby se o částečné nabídnutí jednalo, pak dovolatelka
nebyla nucena jej přijmout, protože ve smlouvě byl sjednán termín plnění 25. 4. 2015 a žalovaná nemůže těžit ze svého protiprávního jednání. Ad g) Dovolatelka otevírá otázku, zda neměl odvolací soud v daném případě
aplikovat ustanovení § 2908 o. z. Ad h) Jestliže by mělo být základem pro přiznání náhrady škody ustanovení §
2908 o. z., pak měla být dovolatelka poučena dle § 118a občanského soudního
řádu, aby tvrdila výši odvrácené škody. Protože ji soudy nepoučily, zatížily
řízení vadou a současně se odchýlily od označených rozhodnutí dovolacího soudu.
Ad ch) Výklad odvolacího soudu, že závazek k dnešnímu dni trvá, je absurdní, a
neobstojí tudíž ve světle názoru vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu ze dne
10. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05 (uveřejněného pod číslem 129/2008 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu).
15. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
16. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání argumentuje ve prospěch
správnosti právního posouzení odvolacího soudu a navrhuje dovolání zamítnout.
III. Přípustnost dovolání
17. Vzhledem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části
první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019.
18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Argument, že odvolací soud se při řešení otázky sub „a“ odchýlil od
závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 182/2001 (uveřejněného též v
časopise Právní rozhledy, ročník 2002, číslo 11), k posouzení dovolání jako
přípustného nevede. Nejvyšší soud se v tomto rozhodnutí významem pojmu „storno“
nezabýval, neboť neměl tuto otázku otevřenu k dovolacímu přezkumu (v tam
souzené věci nebylo o povaze právního úkonu pochyb). Poznamenal toliko, že
odvolací soud v souladu s judikaturou vyložil použitý termín „storno“ jako
ekvivalent výrazu zrušení smlouvy, které stejně jako odstoupení od smlouvy je
jednostranným právním úkonem, jenž směřuje k jednoznačně definovaným důsledkům.
Výrazem „storno“ se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 18. 4. 1996, sp.
zn. 3 Cdon 1032/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, sešit č. 2,
ročník 1998, pod číslem 1, v němž vyložil, že lexikální význam storna je zřejmý
potud, že představuje ekvivalent výrazu zrušení, a v tomto smyslu je součástí
hovorového a literárního jazyka; zrušení smlouvy je přitom již pojmem legálním
a stejně jako odstoupení od smlouvy je úkonem, i jednostranným, který směřuje k
jednoznačně definovaným důsledkům (§ 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, zrušeného k 1. 1. 2014, dále jen „starý občanský zákoník“ či „obč.
zák.“). Z těchto závěrů vyplývá, že ekvivalentem výrazu „storno“ je obecně
pojem „zrušení“, přičemž může jít též o odstoupení od smlouvy, nikoliv však, že
jde výlučně o odstoupení od smlouvy. Ačkoliv Nejvyšší soud v citovaném rozsudku
dospívá k závěru, že slovo storno mělo v poměrech tam souzené věci význam
odstoupení od smlouvy, je mimo vši pochybnost zřejmé, že nikterak neinstruoval
soudy nižších stupňů, jak mají užití výrazu „storno“ v právním jednání pro
futuro rigidně vykládat. Takový závěr ani není s ohledem na § 555 a násl. o. z.
možný, protože témuž pojmu (témuž jazykovému vyjádření), může být v různých
situacích přisouzen odlišný význam.
20. Přípustnost dovolání nezakládají ani otázky uvedené sub f), neboť
závěr o absenci příčinné souvislosti mezi porušením smluvní povinnosti
žalovanou a vznikem škody odvolací soud založil primárně na úvaze, že rozdíl v
cenách byl způsoben rozhodnutím žalobkyně, zda v tomto rozsahu přijme plnění
původní smlouvy, či objedná zboží jinde za vyšší cenu. V tomto závěru
dovolatelka právní posouzení odvolacího soudu nenapadla a jí zpochybněný
argument, že neměla právo odmítnout částečné plnění, byl v napadeném rozhodnutí
použit jen podpůrně. Otázky, na jejichž řešení rozhodnutí odvolacího soudu
nezávisí, kritéria stanovená v § 237 o. s. ř. nesplňují (srov. již usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
21. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit otázka,
jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona, popřípadě otázka, jejíž řešení je zcela
zjevné a která nečiní (není způsobilá činit) v soudní praxi výkladové těžkosti
(z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu srov. např. usnesení ze dne 19. 5. 2014,
sp. zn. 32 Cdo 165/2014, ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1397/2017, ze dne
27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6082/2017, a ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo
3316/2019). Právě takovou otázkou je otázka uvedená pod písm. g); odvolací soud
se právem nezabýval aplikací § 2908 o. z., neboť k tomu nebyl důvod. Jazykové
vyjádření tohoto ustanovení, takřka doslova přebírající dikci § 419 obč. zák.,
na zde řešenou věc očividně nedopadá. O jeho aplikaci lze uvažovat v situaci, v
níž třetí osoba vynaloží náklad za účelem zabránění vzniku škody či jejího
zmírnění, či při takovém jednání sama utrpí újmu, a současně takové jednání jde
ku prospěchu jiné osoby. Ustanovení pak zakládá nárok na náhradu takto
vynaložených nákladů, včetně utrpěné újmy, i vůči osobě, které šlo jednání
(vynaložené náklady) ku prospěchu, a to právě nanejvýš v rozsahu tohoto
prospěchu. Je nabíledni, že tato právní úprava nemíří na jednání, kterým
poškozený zmírňuje rozsah škody, jež mu hrozí. Literatura ostatně přiléhavě
poukazuje na to, že ten, kdo takto újmu odvrací ve prospěch jiného, má sám
primárně nárok na náhradu škody vůči škůdci (srov. Bezouška in HULMÁK, M. et
al. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vyd.
Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1532; k § 419 obč. zák. viz též Eliáš in ELÁŠ, K.
[ed]. Občanský zákoník: velký akademický komentář. 1. sv., § 1 - 487, Praha:
Linde, 2008, s. 788.). Ve vztahu ke zde projednávané věci je přitom třeba
zdůraznit, že dovolatelka nevynaložila náklad ve prospěch žalované; naopak sama
vystupuje v roli poškozené a žalovaná pak v pozici škůdce. Není pochyb, že
ustanovení § 2908 o. z. nelze přiznat normativní obsah, který je vlastní
ustanovením § 2903 odst. 1 a § 2918 o. z.
22. Shledal-li dovolací soud, že otázka vymezená sub „g“ přípustnost
nezakládá, pak se nutně tentýž závěr vztahuje i na otázku sub „h“. Jestliže
nepanují pochybnosti, že určitá hmotněprávní nároková norma neměla být v
předmětné věci aplikována, pak stěží může soud pochybit, jestliže účastníka
řízení nepoučí ve smyslu § 118a o. s. ř. o negativních následcích neunesení
břemene tvrzení nebo důkazního břemene ve vztahu k hypotéze této normy.
Dovolatelka tu ostatně nepřekládá procesní otázku, kterou odvolací soud řešil,
nýbrž (podle obsahu) toliko vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadou.
23. K závěru o přípustnosti dovolání nevede ani tvrzení dovolatelky
[písm. ch)], že byla porušena její ústavně garantovaná práva. I v případě
namítaného porušení takových práv musí být z dovolání zřejmé, jakou právní
otázku má dovolací soud vyřešit a v čem se má řešení této otázky promítnout v
poměrech dané věci. Pouhý nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem
(aniž by v souvislosti s řešenou právní otázkou došlo k vymezení některého z
důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.) přípustnost dovolání
založit nemůže (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp.
zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, body 39,
43, 44 a 46 odůvodnění, a shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11.
2018, sp. zn. 30 Cdo 2545/2018, a ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 24 Cdo
3939/2018). Odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS
436/05, uveřejněný pod číslem 129/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, podle něhož by se soudy měly při výkladu smlouvy vyhnout takovému
výkladu, který je pochybný, zejména s ohledem na absurdní či problematické
důsledky, k nimž vede, je pak podle obsahu jen podpůrný k otázce sub c) [k tomu
srov. níže].
24. Dovolání je však přípustné pro řešení otázek vymezených sub „b“ a
„c“, které jsou ve skutečnosti (podle obsahu) otázkou jedinou, neboť jde o
otázku, na níž napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí a odvolací soud se
při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe.
25. Otázky sub „d“ a „e“ jsou otázkami, na nichž napadené rozhodnutí
spočívá a v dosavadní praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny nebyly, Nejvyšší
soud však přesto stran nich dovolání přípustným neshledal, neboť vzhledem k
výsledku dovolacího přezkumu řešení otázek sub „b“ a „c“ by bylo řešení těchto
otázek předčasné, jak bude rozvedeno níže.
IV. Důvodnost dovolání
26. Dovolání ve vztahu k otázce hmotného práva vymezené sub „b“ a „c“ je
též důvodné, neboť dovolací soud se nehodlá v jejím řešení od své dosavadní
rozhodovací praxe odklonit (posoudit již vyřešenou právní otázku jinak) a ve
světle závěrů této praxe spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Zároveň je důvodný rovněž
argument dovolatelky, že odvolací soud při výkladu právního jednání
nerespektoval též judikaturu Ústavního soudu.
27. Podle § 6 odst. 1 o. z. má každý povinnost jednat v právním styku
poctivě.
28. Ustanovení § 556 o. z. stanoví, že co je vyjádřeno slovy nebo jinak,
vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám,
anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se
projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho,
jemuž je projev vůle určen (odstavec 1). Při výkladu projevu vůle se přihlédne
k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání
předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam
právnímu jednání přikládají (odstavec 2).
29. V nálezu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3168/16, uveřejněném pod
číslem 121/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, se Ústavní soud
zabýval výkladem smluv, přičemž v bodě 31 vysvětlil, že vůle je vnitřním stavem
jednající osoby, který není bezprostředně přístupný interpretovi právního úkonu
a není interpretem tohoto právního úkonu přímo poznatelný. Vůli je proto nutno
dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního
vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním
účastníků po podpisu smlouvy. Ačkoliv se toto rozhodnutí přímo týká jen výkladu
smluv, závěry v něm obsažené se cum grano salis vztahují též ke zjišťování
obsahu vůle v případě jednostranných právních jednání, neboť i tam je třeba
klást důraz na okolnosti, které s posuzovaným jednáním souvisejí, včetně těch,
které mu předchází a které jej následují.
30. V dovolatelkou citovaném rozsudku sp. zn. 32 Odo 532/2002 vyšel
Nejvyšší soud ze závěrů obsažených v jeho rozsudku ze dne 14. 4. 1998, č. j. 2
Odon 102/97-83, uveřejněném v časopise Právo a podnikání, číslo 7 - 8, ročník
1998, s. VII, podle nichž úkon oprávněné strany musí obsahovat takový projev
vůle, na jehož základě je možné dospět k závěru, že tato strana hodlá odstoupit
od smlouvy, a to eventuálně i s použitím výkladu dle § 266 odst. 1 až 3 obch.
zák.
31. I v poměrech nového občanského zákoníku nepochybně platí, že při
zjišťování obsahu právního jednání je třeba použít zákonem stanovené výkladové
metody. Interpretací výkladových pravidel obsažených v § 555 a násl. o. z. se
Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017,
uveřejněném pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž
vysvětlil, že § 555 odst. 1 o. z. formuluje východisko výkladu jakéhokoliv
právního jednání; podstatný je jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či
pojmenování. Skutečnost, že osoba činící právní jednání jej nesprávně (např. v
důsledku svého mylného právního názoru) označí, nemá při výkladu právního
jednání zásadně žádný význam. Základní pravidlo výkladu adresovaných právních
jednání formuluje § 556 odst. 1 věta první o. z. Soud nejprve zkoumá
(zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění
všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl)
jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy
se stal perfektním). Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje
(a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní
jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel
být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží
toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými
slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl)
jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba
upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých
slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího,
postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z.
Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž
soud při výkladu právního jednání přihlíží. Řečené platí jak pro vícestranná,
tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání. K těmto závěrům se Nejvyšší
soud přihlásil též v rozsudku ze dne 22. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2126/2018.
32. V posuzované věci odvolací soud zmíněná pravidla výkladu právního
jednání nerespektoval s potřebnou důsledností, neboť při výkladu projevu vůle
žalobkyně obsaženého v e-mailu ze dne 24. 4. 2015 akcentoval jeho výslovné
znění a z okolností vyjmenovaných v § 556 odst. 2 o. z. se vypořádal jen se
skutečností, že zaměstnankyně žalované objednávku žalobkyně přeškrtla a
založila s tím, že nebude vyřizována, navíc tak učinil nepříliš přesvědčivě.
Soud prvního stupně, vůči jehož závěrům se v tomto ohledu odvolací soud
nevymezil, vzal sice v rámci výkladu právního jednání v potaz řadu okolností,
které předcházely zaslání inkriminovaného e-mailu, mimo pozornost však
nedůvodně zůstalo, jak smluvní strany dané jednání hodnotily (jak je samy
vnímaly). Bez jakékoliv argumentace byl v rámci výkladu právního jednání
opomenut zjištěný obsah dopisu jednatele žalované ze dne 18. 12. 2015,
adresovaného právnímu zástupci žalobkyně, v němž stojí, že „dne 24. 4. 2015
byla objednávka č. 5111001003 panem H. e-mailem stornována“ (srov. bod 25
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Obdobně nebylo přihlédnuto též k
obsahu dopisu jednatele žalované ze dne 1. 3. 2016, adresovanému též advokátovi
žalobkyně, kde se uvádí, že „došlo dne 24. 4. 2015 ze strany fy. Pumpa, a. s.,
ke stornu objednávky s tím, že si uvedené zboží sami zajistí u jiného
dodavatele.“ Jde přitom o okolnosti, které rozhodně nelze ponechat stranou při
posouzení, jak sama žalovaná chápala zánik závazku (jak vnímala projevenou vůli
jednajícího).
33. Vedle toho nelze při výkladu právního jednání opomenout
interpretační předpoklad racionálních aktérů, podle něhož je při odstraňování
pochybností o obsahu právního jednání třeba vycházet z předpokladu, že strany
jednaly racionálně (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015,
sp. zn. 22 Cdo 826/2013, ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2081/2007, ze dne
18. 10. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4725/2015, a ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo
4533/2016). Volní projev je třeba vykládat tak, aby nevyústil v nesmyslné
(absurdní) závěry o projevené vůli (podle pravidla výkladu ve prospěch
efektivnosti). Na ten lze usuzovat zejména z konkrétních okolností a z
konkrétních zájmů jednajícího a adresáta. Ve zde souzené věci bylo proto třeba
se vypořádat s otázkou, zda (z jakých možných důvodů) bylo racionální, aby
žalobkyně informovala žalovanou o tom, že si plnění opatří jinde, a současně
učinila návrh na uzavření dissoluce, ačkoliv na dvojím plnění neměla zájem, což
bylo žalované známo. Řešení cestou návrhu na uzavření dohody, s nímž je vždy
spojeno riziko neakceptace, sice přichází hypoteticky též v úvahu, v
projednávané věci však – alespoň za dosud zjištěných okolností – nedává dobrý
smysl.
34. Zbývá dodat, že argumentace prosbou žalobkyně o potvrzení storna,
které odvolací soud připisuje zásadní význam, není přesvědčivá. V obecné rovině
dává prosté potvrzení dobrý smysl zejména v tom ohledu, že adresát dá
jednajícímu na vědomí, že se s obsahem právního jednání seznámil; potvrzení tak
má především důkazní funkci. To platí tím spíše, projevila-li žalobkyně vůli
prostřednictvím e-mailu. Prokázání dojití projevu vůle do sféry adresáta při
využití tohoto komunikačního prostředku je totiž zpravidla obtížnější než v
případě doručování písemnosti poštou.
35. Jestliže odvolací soud nepostupoval při výkladu právního jednání
důsledně v souladu s interpretačními pravidly stanovenými v § 556 o. z. a blíže
vysvětlenými v rozhodovací praxi dovolacího soudu, je jeho právní posouzení
neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod upravený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
byl dovolatelkou uplatněn opodstatněně.
36. Ve světle uvedených závěrů je předčasné řešit otázku vymezenou sub
„d“. Kdyby se v dalším řízení ukázalo, že je namístě projev vůle žalobkyně
kvalifikovat jako odstoupení od smlouvy, pak logicky již nebude důvod zabývat
se tím, zda mlčení (nečinnost) žalované vztahující se k tomuto právnímu jednání
mohlo být akceptací návrhu na zrušení smlouvy. Na řešení této otázky by
rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo pouze tehdy, dospěl-li by odvolací soud v
novém rozhodnutí o věci samé k závěru, že projev vůle žalobkyně nepřivodil
remisorní (zrušovací) účinky.
37. Obdobně, z týchž důvodů, je předčasné řešit otázku sub „e“. Tato
otázka bude relevantní až v případě závěru, že původní závazek nezanikl.
38. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými
vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádná
z takových vad se však z obsahu spisu nepodává.
39. Lze uzavřít, že co do částky 279 958 Kč s úrokem z prodlení se
potvrzující (zamítavé) rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelce zpochybnit
nezdařilo, ve zbytku pak toto rozhodnutí ze shora uvedených důvodů neobstojí.
40. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v části potvrzujícího
výroku o věci samé co do částky 365 436 Kč s úrokem z prodlení správné a
předpoklady pro jeho změnu upravené v § 243d písm. b) o. s. ř. dány nejsou,
Nejvyšší soud je v tomto rozsahu, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.), spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§ 243e odst. 2
věta třetí o. s. ř.) podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které
bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu
prvního stupně, dovolací soud proto zrušil v příslušné části též toto
rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení
(§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
41. Ve zbytku Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle § 243c odst.
1 o. s. ř. odmítl.
43. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 8. 2021
JUDr. Pavel
Příhoda
předseda senátu