21 Cdo 3316/2019-245
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobce R. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Miroslavem
Čočkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, třída Tomáše Bati č. 3890, proti žalované
Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně se sídlem ve Zlíně, nám. T. G. Masaryka č.
5555, IČO 70883521, o „splnění a vyslovení porušení právních povinností“,
vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 38 C 131/2016, o dovolání žalobce
proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 19. listopadu
2018, č. j. 60 Co 383/2018-171, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze
dne 19. 11. 2018, č. j. 60 Co 383/2018-171, není přípustné podle ustanovení §
237 o. s. ř., neboť jediná dovolatelem označená právní otázka týkající se
stanovení výše soudního poplatku při kumulaci uplatněných nároků byla soudy
nižších stupňů vyřešena v souladu s výslovným zněním ustanovení § 6 odst. 2
věty první ve spojení s ustanovením § 6 odst. 5 zákona č. 549/1991 Sb., o
soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil (srov. například
usnesení ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp.
zn. 32 Cdo 709/2014, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5.
2016, sp. zn. 29 Cdo 2219/2015, uveřejněného pod číslem 97/2017 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní), že přípustnost
dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení
vyplývá přímo ze zákona. Obdobně Nejvyšší soud již při posuzování zásadního
právního významu napadeného rozhodnutí v procesním režimu občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 vyložil (srov. usnesení ze dne 28. 5.
2014, sp. zn. 32 Cdo 1732/2012, a předtím například rozsudek ze dne 12. 12.
2013, sp. zn. 32 Cdo 3931/2011, a usnesení ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo
1603/99, ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, ze dne 24. 5. 2007, sp.
zn. 29 Cdo 48/2007, a ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1195/2009), že
rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž
řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti. Tento
závěr lze plně vztáhnout i na právní úpravu občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. 1. 2013.
Namítá-li dále dovolatel nepřezkoumatelnost odůvodnění usnesení odvolacího
soudu, pak tvrzenou nepřezkoumatelnost napadeného usnesení dovolací soud
posuzuje jako tzv. jinou vadu řízení, ke které lze přihlížet pouze tehdy, je-li
dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Obstát nemůže ani tvrzení dovolatele, že „dokud o změně žaloby soud nerozhodne,
nemůže pokračovat v řízení o původním návrhu“, neboť v projednávané věci bylo
rozhodnutí o žalobcem uplatněných „dalších“ nárocích vyloučeno k samostatnému
projednání a předmět řízení tak nemohl být „nejasný“.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2019
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu