24 Cdo 3939/2018-898
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Vítězslavy Pekárkové ve
věci P. Z., narozené dne XY, omezené ve svéprávnosti, bytem XY, t. č. bytem XY
pro zrakově postižené, se sídlem XY, zastoupené stálým opatrovníkem Centrem
sociální a ošetřovatelské pomoci se sídlem v Praze 10, příspěvková organizace,
se sídlem v Praze 10, Sámova 7, a procesním opatrovníkem JUDr. Petrem
Prokopiusem, advokátem se sídlem v Opavě, Lidická 17, za účasti J. Z., narozené
XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Matejem Dvořákem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Školská 38, a dále za účasti Statutárního města Opava, se sídlem v Opavě, Horní
náměstí 69, o schválení právního jednání, udělení souhlasu ke změně bydliště a
o změně opatrovníka, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 14 P
514/2016, o dovolání J. Z. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24.
listopadu 2017, č. j. 14 Co 245/2017-586, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Opavě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22.
března 2017, č. j. 14 P 514/2016-474, udělil stálému opatrovníku souhlas ke
změně bydliště P. Z., omezené ve svéprávnosti (dále též „opatrovankyně“), a to
„z adresy XY na adresu XY“ (výrok I.), dále schválil blíže vymezené právní
jednání, jež za opatrovankyni učinil její stálý opatrovník (výrok II.), odvolal
dosavadního stálého opatrovníka opatrovankyně (výrok III)., opatrovankyni
jmenoval veřejného opatrovníka Statutární město Opava (výrok IV.), jemuž
vymezil v rozhodnutí blíže uvedený rozsah oprávnění a povinnosti spojených s
výkonem této funkce (výrok V.), zamítl návrh J. Z., aby byla jmenována stálou
opatrovnicí opatrovankyně (výrok VI.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok
VII.).
K odvolání J. Z. Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze
dne 24. listopadu 2017, č. j. 14 Co 245/2017-586, odvolání J. Z., pokud
směřovalo do výroků I. a II. rozsudku soudu prvního stupně, odmítl, a ve
zbývající napadené části, vyjma výroku III., rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala J. Z. (dále též „dovolatelka“)
prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které neobsahuje vymezení
předpokladů přípustnosti dovolání.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelka polemizuje s odvolacím soudem
ohledně posouzení podmínek pro jmenování stálého, respektive veřejného
opatrovníka omezené ve svéprávnosti, aniž by právně relevantním způsobem
vymezila jednu ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti
dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 ve vazbě na § 237 o. s. ř.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj.
dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na
podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v
odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §
237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by
v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu
přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí
alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí
se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž
závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba
vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře
dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto
rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její
dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést,
pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena
jinak).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby
dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné
(srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp.
zn. 29 Cdo 1983/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou
veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu
http://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná
na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz), přičemž musí být z obsahu
dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov.
shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Ústavní soud v nálezu ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16, zaujal
právní názor, že dovolání je přípustné, závisí-li napadené rozhodnutí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně
základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe nejen Nejvyššího soudu, ale také Ústavního soudu, a
že namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s
judikaturou Ústavního soudu, a tedy v rozporu s jejími ústavně garantovanými
základními právy, a je-li dovolatelem citovaná judikatura přiléhavá a
dostatečně konkrétní, jedná se o dovolání přípustné, přestože dovolatel v
podání explicitně necituje judikaturu dovolacího soudu.
Jak se podává z obsahu podaného dovolání, v tomto případě dovolatelka způsobem
shora vymezeným předpoklady přípustnosti svého dovolání nevymezila.
Ani námitka dovolatelky, že: „ze strany soudů nižších stupňů došlo k nesprávné
aplikaci obecných norem a dále k zásahu do ústavních práv zaručených, jak
opatrované, tak dovolatelce v rámci Ústavy ČR a Listiny základních práv a
svobod“, nenaplňuje právně relevantní vymezení předpokladů přípustnosti
dovolání, neboť tato námitka je pojata pouze obecně, bez jakéhokoliv propojení
s případnou nálezovou judikaturou Ústavního soudu, skrze kterou by bylo možné
posuzovat takto tvrzenou přípustnost dovolání z pohledu řešení předmětné právní
otázky odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí.
Jinými slovy řečeno, předpoklad přípustnosti dovolání dovolatelka nezaložila
ani na tvrzení, že by se v dovoláním napadeném rozhodnutí odvolací soud při
řešení konkrétně zformulované právní otázky kupř. odchýlil od nálezové
judikatury Ústavního soudu, případně že odvolací soud při rozhodování
judikaturu Ústavního soudu (zcela nebo jen zčásti) pominul, ač pro skutkové
okolnosti případu jí bylo nezbytné respektovat a judikované závěry promítnout
do právního posouzení věci.
Podané dovolání je totiž pojato jako prostá právní polemika dovolatelky s
právním posouzením věci odvolacím soudem, což pochopitelně nelze spojovat s
řádným vymezením předpokladů přípustnosti dovolání.
Připomíná se, že zatímco úkolem dovolacího soudu není z moci úřední
přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti
dovolatele o právním posouzení věci, povinností dovolatele je, aby způsobem
předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady
přípustnosti dovolání z hlediska řešené právní otázky z oblasti hmotného či
procesního práva.
Přitom plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 28. listopadu 2017, sp.
zn. Pl. ÚS-st. 45/16, mj. vyložilo, že neobsahuje-li dovolání vymezení
předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového
dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Vzhledem k výše uvedenému (absence vymezení předpokladů přípustnosti dovolání)
Nejvyšší soud proto uzavírá, že podané dovolání trpí vadou, pro kterou nelze v
dovolacím řízení pokračovat a jež nebyla dovolatelkou (jejím advokátem)
odstraněna v zákonné lhůtě (§ 241b odst. 3, § 243b a § 243c odst. 1 o. s. ř.);
dovolání bylo proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
Zcela nad rozsah tohoto odůvodnění lze dovolatelce připomenout, že na její
stěžejní námitku ohledně podmínek jmenování opatrovníka omezené ve správnosti
reagoval dovolací soud již ve svém usnesení ze dne 29. července 2016, sp. zn.
30 Cdo 891/2016, přičemž s tímto právním názorem se zcela ztotožnil (v rámci
rozhodování o ústavní stížnosti dovolatelky proti posledně uvedenému rozhodnutí
dovolacího soudu) i Ústavní soud (srov. jeho usnesení ze dne 19. června 2018,
sp. zn. II. ÚS 3434/16).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 5. 2019
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu