23 Cdo
5117/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobců
a) JUDr. P. K. a b) M. K., zastoupených Mgr. Leošem Janouchem, advokátem, se
sídlem v Praze 1, Králodvorská 16, proti žalované GM atelier, s. r. o., se
sídlem v Praze 4, Krč, Pacovská 869/31, PSČ 140 00, IČ 64940390, o zaplacení
částky 788.124,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C
5/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21.
ledna 2009, č. j. 39 Co 311/2008-75, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2009, č. j. 39 Co
311/2008-75, v potvrzujícím výroku o věci samé, jakož i rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 4 ze dne 11. března 2008, č. j. 42 C 5/2007-48, v zamítavém
výroku o věci samé, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu
pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
II. V rozsahu, v němž směřuje proti výroku rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 21. ledna 2009, č. j. 39 Co 311/2008-75, o odmítnutí odvolání, se
dovolání odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 4 částečným rozsudkem ze dne 11. března 2008, č. j. 42 C
5/2007-48, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby jim žalovaná
zaplatila částku 188.124,- Kč oproti tomu, že žalobci vydají žalované
architektonickou studii rekonstrukce a dostavby stávající vinárny v objektu
nacházejícím se v Praze 9, v ulici Nad Kelerkou 33/8, projektovou dokumentaci
pro územní řízení na tuto rekonstrukci a dostavbu a doklady a stanoviska
veřejnoprávních orgánů a organizací potřebné pro vydání územního rozhodnutí
(výrok v prvním odstavci). Dále soud určil, že o žalobě požadující po žalované
zaplacení částky 600.000,- Kč bude rozhodnuto zvlášť (výrok ve druhém odstavci). Soud prvního stupně zjistil, že žalobci uzavřeli s žalovanou dne 20. 9. 2002
smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla mimo jiné architektonická studie
rekonstrukce a dostavby vinárny v uvedeném objektu (dále též jen „objekt“),
projektová dokumentace pro územní řízení na rekonstrukci a dostavbu objektu a
doklady a stanoviska veřejnoprávních orgánů a organizací potřebných pro vydání
územního rozhodnutí. Žalovaná dílo dokončila a odevzdala a žalobci na tomto
podkladě podali žádost o vydání územního rozhodnutí, Stavební úřad pro Prahu 9
však posoudil podklady jako neúplné, jednak pro nedostatek řešení tzv. dopravy
v klidu (nedostatečná kapacita parkovacích míst), a dále pro nesprávné řešení
kanalizační přípojky (vedené pod sousedním objektem téhož vlastníka). Poté co
nedošlo k přepracování projektové dokumentace podle jeho požadavků, stavení
úřad řízení zastavil, načež žalobci od smlouvy o dílo odstoupili a domáhají se
jednak vrácení plateb oproti vrácení projektové dokumentace, jednak náhrady
škody ve výši 600.000,- Kč. Soud prvního stupně vyšel z názoru, že je třeba rozlišovat vadu samotného
projektu, tj. jeho stavebně technickou správnost, a „právní ošetření“ územního
řízení, jež není úkolem ani v možnostech projektanta a také to nebylo ve
smlouvě dohodnuto; úkolem žalované bylo mimo jiné pouze obstarat stanoviska
příslušných orgánů k předložené projektové dokumentaci pro potřeby územního
řízení, a nikoli vlastní projednání žádosti u stavebního úřadu. Na základě toho
uzavřel, že žalovaná dílo dokončila a odevzdala a dílo bylo s žádostí o územní
rozhodnutí předloženo stavebnímu úřadu, kde šlo již o právní řešení (žádost o
výjimku, odvolání pro nesprávné stanovisko úřadu apod.). Objednatelé v podstatě
po zhotoviteli požadovali, aby projekt přepracoval tak, aby vyhovoval právním
kritériím vyjádřeným stavebním úřadem, tedy aby stavební úřad projekt schválil
a územní rozhodnutí vydal. Takový požadavek však šel nad rámec objednaného
díla, neboť toto právní ošetření věci nebylo úkolem ani v možnostech
projektanta. Nejde proto o případ ustanovení § 550 obch. zák. a z tohoto důvodu
žalobci nemohli platně od smlouvy o dílo odstoupit. K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. ledna 2009, č. j.
39 Co 311/2008-75, odvolání proti výroku ve druhém odstavci rozsudku soudu
prvního stupně odmítl (výrok v prvním odstavci) a v zamítavém výroku ve věci
samé tento rozsudek potvrdil (výrok ve druhém odstavci). Odvolací soud z listin, jimž zopakoval dokazování, vzal za prokázané, že
žalovaná se snažila přizpůsobovat požadavkům žalobců, kteří nechtěli navrhovaná
řešení realizovat pro finanční náročnost, že projektová dokumentace byla
zpracována pro územní řízení a doložena souhlasnými stanovisky dotčených orgánů
státní správy a že v otázce vedení kanalizace bylo vydáno souhlasné stanovisko
Pražských vodovodů a kanalizací s vyjádřením, že kanalizace je vedena v souladu
s ČSN. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že je třeba vycházet z
předmětu smlouvy o dílo, který žalovaná splnila a žalobcům předala. Dovodil, že
ustanovení § 550 obch. zák., podle něhož žalobci od smlouvy odstoupili, na daný
případ nedopadá, neboť je využíváno ve výstavbě k zajištění tzv. technického a
autorského dozoru, navíc žalobci neprokázali, že by ve smyslu tohoto ustanovení
žalovanou vyzvali, aby odstranila vady díla a dílo prováděla řádným způsobem. Z
obšírné komunikace mezi účastníky podle jeho závěru plyne, že žalobci si byli
vědomi problémů, když dne 17. 3. 2004 žádali o nové zpracování projektové
dokumentace ke kanalizaci, a že na problém dopravy v klidu byli upozorňováni a
uvažovali o koupi dalšího pozemku jako parkoviště, avšak následně se rozhodli
pro žádost o výjimku z tzv. dopravy v klidu. Odvolací soud přisvědčil žalované,
že ani jeden z „těchto postupů či rozhodnutí žalobců“ nemohla jako zhotovitel
řešit. Kanalizace byla v projektu řešena dle ČSN a podpořena souhlasnými
stanovisky dotčených orgánů. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná splnila vše, co
od ní mohlo být spravedlivě požadováno, a odstoupení žalobců od smlouvy je
neplatné. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost
spatřovali v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jež odůvodnili tím,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
ohlásili tedy dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřovali žalobci v otázkách, zda
1) je vadou díla - projektové dokumentace skutečnost, že navrhuje umístění,
resp. provedení stavby v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, takže na
jejím základě není možné dosáhnout vydání územního rozhodnutí, a 2) zda
ustanovení § 550 obch. zák. je v případě smluv o dílo ve výstavbě možno
aplikovat pouze k zajištění tzv. autorského a technického dozoru. Žalobci namítli, že odvolací soud tyto právní otázky řešil v rozporu s hmotným
právem. Argumentovali, že zhotovitel je povinen postupovat při provádění díla s
odbornou péčí a v souladu s právním předpisy a je povinen dovést dílo do stavu,
který se hodí pro sjednaný nebo obvyklý účel. Účelem smlouvy o dílo bylo
zhotovení a zajištění souboru dokumentů, tak aby bylo možno na jejich základě
dosáhnout vydání územního rozhodnutí a stavebního povolení.
Zhotovení
projektové dokumentace pro územní rozhodnutí bylo pouze jednou z částí díla, a
k řádnému ukončení celého díla bylo nezbytné, aby žalovaná dokončila celý
soubor dokumentů v souladu se smlouvou o dílo a právními předpisy v takovém
stavu, který by umožňoval vydání územního rozhodnutí. Jestliže projektová
dokumentace pro územní řízení byla v řešení tzv. dopravy v klidu v rozporu s
vyhláškou hlavního města Prahy č. 26/1999 Sb. a řešila vadně kanalizační
přípojku, pak žalovaná provedla dílo v rozporu se svými povinnostmi a tedy
vadně. Podle názoru žalobců si žalovaná měla být již při uzavírání smlouvy o dílo a
při obdržení pokynů k provedení díla od žalobců vědoma skutečnosti, že dílo
nevyhoví právním předpisům a že problematiku kanalizace je nutno koordinovat se
stavbou bytového domu na sousedním pozemku, a byla v souladu s ustanovením §
551 odst. 1 obch. zák. povinna žalobce na tyto skutečnosti upozornit a
provádění díla přerušit do doby změny jejich pokynů či jejich výslovného
písemného sdělení, že přes upozornění trvají na pokračování v díle. Žalovaná
však své informační povinnosti nesplnila a poté, kdy stavební úřad žalobcům
oznámil vady projektové dokumentace, opakovaně je ujišťovala, že tyto vady
budou odstraněny udělením výjimky z dopravy v klidu apod. K odstranění
závadného stavu však nedošlo a v důsledku toho nebylo možné pokračovat v
dokončení díla. Jelikož žalovaná přes opakovaná upozornění žalobců vytčené vady
neodstranila, žalobci od smlouvy o dílo podle ustanovení § 550 obch. zák. odstoupili, vyjma architektonické studie jako dílčího plnění, které přijali a
které jediné mělo pro ně hospodářský význam. Žalobci zpochybnili právní názor odvolacího soudu o nemožnosti aplikace
ustanovení § 550 obch. zák. na daný případ. Argumentovali, že v rámci územního
řízení zjistili, že žalovaná provádí dílo vadným způsobem, že žalovaná přes
opakovaná ujištění nápravu nezjednala a bylo nepochybné, že vady projektové
dokumentace pro územní rozhodnutí neodstraní a tudíž ani nedokončí celé dílo. Bylo tudíž zjevné, že porušení povinnosti žalovanou povede k podstatnému
porušení smlouvy jako celku. Žalobci navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném
rozsahu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009
Sb., Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v
článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo
dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s.
ř.), se Nejvyšší soud zabýval
nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu
přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). V rozsahu, v němž směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o odmítnutí
odvolání, dovolání přípustné není. Případy, v nichž lze dovoláním napadnout
jiná rozhodnutí odvolacího soudu než ve věci samé, jsou vypočteny v
ustanoveních § 238 až § 239 o. s. ř. a rozhodnutí o odmítnutí odvolání mezi
nimi není. Mimořádným opravným prostředkem proti takovému rozhodnutí je podle
ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. žaloba pro zmatečnost. V tomto rozsahu proto
Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (proti jeho
výroku o věci samé) jsou obsaženy v ustanovení § 237 o. s. ř. Napadený rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím, proti němuž je
dovolání přípustné za podmínek stanovených § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. O případ, na který pamatuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.,
se nejedná, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem v pořadí prvním. Dovolání tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.). Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil
(§ 242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132). Zásadní právní význam rozhodnutí může přitom založit jen taková právní
otázka, jež je pro rozhodnutí odvolacího soudu určující (na níž toto rozhodnutí
spočívá). Právním posouzením věci je myšlenkový postup soudu a z něho vyplývající závěry
při výkladu právních předpisů a při jejich aplikaci na zjištěný skutkový stav
věci. Při hodnocení správnosti právního posouzení tedy dovolací soud prověřuje,
zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu dovoloval učinit příslušný právní
závěr (srov. shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201
až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 1919 s.). Právní
posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
V posuzované věci dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je a je též důvodné, neboť právní posouzení, na němž spočívá napadené
rozhodnutí, je z pohledu uplatněných dovolacích námitek v rozporu s hmotným
právem a tudíž nesprávné.
Podle ustanovení § 138a zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním
řádu (stavební zákon platný do 31. 12. 2006), ve znění účinném od 1. 7. 1998,
pod rubrikou „Obecné technické požadavky na výstavbu“, právnické osoby, fyzické
osoby a správní orgány jsou povinny při navrhování, umísťování, projektování,
povolování, realizaci, kolaudaci, užívání a odstraňování staveb postupovat
podle obecných technických požadavků na výstavbu, obecných technických
požadavků zabezpečujících užívání staveb osobami s omezenou schopností pohybu a
orientace a technických požadavků stanovených prováděcími předpisy (dále jen
"obecné technické požadavky") (odstavec 1). Výjimky z obecných technických
požadavků je možné povolit pouze z těch ustanovení prováděcích právních
předpisů, z nichž povolování výjimek tyto předpisy výslovně umožňují a jen
pokud se tím neohrozí bezpečnost, ochrana zdraví a života osob a sousední
pozemky nebo stavby; řešením podle povolené výjimky musí být dosaženo účelu
sledovaného obecnými technickými požadavky (odstavec 2). O výjimkách z obecných
technických požadavků rozhoduje stavební úřad příslušný rozhodnout ve věci v
dohodě se správním orgánem, který hájí zájmy chráněné podle zvláštních
předpisů, jichž se odchylné řešení dotýká (odstavec 3).
Ustanovení § 138a stavebního zákona tedy stanovilo povinnost postupovat při
navrhování, umísťování a projektování staveb podle obecných technických
požadavků stanovených prováděcími předpisy, ledaže v případech, v nichž to tyto
předpisy výslovně umožňují, a za splnění stanovených obecných předpokladů,
stavební úřad svým rozhodnutím povolil výjimku z obecných technických
požadavků. Nebyla-li tedy povolena výjimka, vyplývala přímo ze zákona povinnost
zhotovitele vypracovat projektovou dokumentaci pro územní rozhodnutí tak, aby
ve všem všudy vyhověla obecným technickým požadavkům na výstavbu, stanoveným
příslušným prováděcím předpisem. Tím byla v projednávané věci vyhláška hlavního
města Prahy o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě
Praze č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy (dále též jen vyhláška). Tuto povinnost
zhotovitele projektové dokumentace, vyplývající z předpisů veřejného práva,
nelze zaměňovat se závazkem zastoupit žadatele v řízení o vydání územního
rozhodnutí, jenž by byl obsahem závazkového vztahu založeného mandátní smlouvou
(srov. § 566 a násl. obch. zák.), nejde tedy o žádné „právní ošetření“, jak se
mylně domnívá odvolací soud. Nejde též o vyhovění jakýmsi právním kritériím
subjektivně stanoveným stavebním úřadem, jak dovodil soud prvního stupně.
Jestliže projektová dokumentace pro územní rozhodnutí nevyhovuje obecným
technickým požadavkům na výstavbu, z nichž nebyla stavebním úřadem povolena
výjimka, jde o dílo, které má vady, a odvolací soud řešil tuto otázku v rozporu
s hmotným právem.
V poměrech projednávané věci lze dodat, že vyhláška v článku 10, odstavce 2 až
9, upravovala technické požadavky na tzv. zařízení pro dopravu v klidu, v
článku 11, odstavce 4 a 5, a v článku 44 pak stanovilo požadavky na připojení
staveb na veřejnou kanalizaci domovní kanalizační přípojkou. Jestliže stavební
úřad pravomocně zamítl žádost žalobců o vydání územního rozhodnutí z toho
důvodu, že navržené řešení zvolené v projektové dokumentaci pro územní
rozhodnutí těmto požadavkům nevyhovuje, pak tu je (bez zřetele na to, že
odvolání žalobců bylo zamítnuto jako opožděné) rozhodnutí, jež vydal příslušný
orgán v otázce, která je pro soud v tomto řízení otázkou předběžnou; z takového
rozhodnutí soud vychází (srov. § 135 odst. 2 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 550 obch. zák. zjistí-li objednatel, že zhotovitel provádí
dílo v rozporu se svými povinnostmi, je oprávněn se dožadovat toho, aby
zhotovitel odstranil vady vzniklé vadným prováděním a dílo prováděl řádným
způsobem. Jestliže tak zhotovitel neučiní ani v dodatečné lhůtě mu poskytnuté a
postup zhotovitele by vedl nepochybně k podstatnému porušení smlouvy o dílo, je
objednatel oprávněn od ní odstoupit.
Z citovaného ustanovení, ani z žádného jiného, neplyne nic takového, co by
opodstatňovalo výklad, který zaujal odvolací soud. Toto ustanovení jednoznačně
zakládá oprávnění objednatele; ten může toto oprávnění vykonávat osobně či
prostřednictvím jiných osob, včetně osoby, jež pro něho na základě mandátní
smlouvy vykonává tzv. technický dozor. Právní posouzení, podle něhož je toto
oprávnění vyhrazeno toliko autorskému či technickému dozoru, je tedy v rozporu
s hmotným právem. Vychází-li odvolací soud z Beckova komentáře k obchodnímu
zákoníku (srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník.
Komentář. 11. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006), pak v něm se (na straně 1260)
uvádí pouze tolik, že ustanovení § 550 obch. zák. se u smluv ve výstavbě
využívá k zajištění možnosti provádět tzv. technický, popřípadě autorský dozor,
což nelze chápat jako názor, že v jiném ohledu toto ustanovení využít nelze.
Z ustanovení § 242 odst. 3, věty druhé o. s. ř. vyplývá, že je-li dovolání
přípustné, dovolací soud přihlédne – vedle tam uvedených zmatečností – i k
jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i
když nebyly v dovolání uplatněny. Odvolací soud takovouto vadou řízení
zatížil.
Jestliže odvolací soud (vzhledem ke svému právnímu názoru pouze podpůrně)
uzavřel, že žalobci neprokázali, že by ve smyslu ustanovení 550 obch. zák.
žalovanou vyzvali, aby odstranila vady díla a dílo prováděla řádným způsobem,
pak nejde o nic jiného než o skutkový závěr, že žalobci neunesli v této otázce
důkazní břemeno. Důkazní břemeno vyplývá z ustanovení § 120 o. s. ř., podle
něhož účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení (odstavec
1, věta první), a neoznačí-li důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení,
vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny
(odstavec 3, věta druhá). Důkazním břemenem se tedy rozumí procesní odpovědnost
účastníka řízení za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto
důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Jeho smyslem je
umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá
skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla
prokázána pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění důkazní povinnosti
uložené mu v § 120 odst. 1, větě první, o. s. ř.) nebo nemohla být prokázána
vůbec (objektivně vzato), a kdy tedy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu
přijmout závěr ani o existenci této skutečnosti, ani o tom, že tato skutečnost
nenastala (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn.
21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod
číslem 86).
Důkazní povinnost uložená účastníkům řízení je povinností procesní, o této
povinnosti a o důkazním břemenu, jež se s ní pojí, je proto soud povinen
účastníky poučit (§ 5 o. s. ř.). Poučovací povinnost soudu při jednání upravuje
ustanovení § 118a o. s. ř., podle jehož třetího odstavce zjistí-li předseda
senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k
prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez
zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy. Založit své
rozhodnutí na závěru, že účastník přítomný při jednání neunesl důkazní břemeno,
může soud jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl
poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. Podle ustanovení § 118a o. s.
ř. se postupuje též v odvolacím řízení (srov. § 213b odst. 1 o. s. ř.), při
zachování požadavků vyplývajících z principu neúplné apelace (§ 205a a § 211a
o. s. ř.).
Učinil-li tedy odvolací soud závěr, že žalobci neunesli důkazní břemeno, aniž
by jim poskytl řádné poučení podle tohoto ustanovení, zatížil řízení vadou,
která mohla mít za následek nesprávně zjištěný skutkový stav a tedy nesprávné
rozhodnutí ve věci.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedených důvodů správné,
Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.
s. ř.), toto rozhodnutí podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za
středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o nákladech řízení [§ 242
odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí zčásti i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc podle ustanovení § 243b odst. 3, věty
druhé, o. s. ř. vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst.
1, část věty před středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení nákladů včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud
v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. června 2010
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu