23 Cdo 3011/2021-2445
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a
soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci
žalobkyně Witkowitz VHM, a. s., se sídlem v Praze, Václavské náměstí 772/2,
identifikační číslo osoby 07563311, zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem,
advokátem se sídlem v Praze, Hvězdova 1716/2, proti žalovanému statutární město
Ústí nad Labem, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká hradební 2336/8,
identifikační číslo osoby 00081531, zastoupenému JUDr. Lubomírem Bejdlem,
advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1112/27, o zaplacení částky
215.298.576,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem
pod sp. zn. 11 C 215/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 30. 3. 2021, č. j. 17 Co 178/2019-2413, takto:
Dovolání se odmítá.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) částečným
rozsudkem ze dne 13. 5. 2019, č. j. 11 C 215/99-2136, uložil žalovanému
povinnost zaplatit žalobkyni částku 78.527.301,65 Kč s příslušenstvím (výrok
I.), zamítl žalobu co do částky 105.411.409,35 Kč s příslušenstvím (výrok II.)
a rozhodl, že o zbývajících nárocích a nákladech řízení bude rozhodnuto v
konečném rozhodnutí (výrok III.).
K odvolání žalovaného proti výroku I. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen
„odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 3. 2021, č. j. 17 Co 178/2019-2413,
částečný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že zamítl
žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 78.527.301,65 Kč s
příslušenstvím.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“)
dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci (§ 241a o. s. ř.), kterým zpochybňuje závěr
odvolacího soudu o tom, že nebyla prokázána existence platné dohody o změně
díla, v důsledku čehož nemělo jeho provedení ve změněné podobě vliv na cenu
díla. Dovolatelka dále sporuje závěr odvolacího soudu, že jí v tomto případě
nenáleží ani případný nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Dovolatelka
předkládá dovolacímu soudu k posouzení otázku týkající se oprávnění osob jednat
za žalovaného při dohodě o změně díla. V konkrétnosti jde zejména o otázku, zda
je možné aplikovat § 15 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), na samosprávnou územní jednotku (územní samosprávný celek), resp. jí
pověřenou osobu v situaci, kdy jde o relativní obchod ve smyslu § 261 odst. 2
obch. zák., a tedy o obchodní závazkový vztah. Dovolatelka navrhuje, aby
dovolací soud napadané rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žalobě
vyhoví, popřípadě zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání dle obsahu spisu nevyjádřil. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda
dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolání není přípustné. Dovolatelka svými námitkami obsáhle rozporuje závěr odvolacího soudu, že na
jednání žalovaného (obce) nelze aplikovat § 15 odst. 1 obch. zák., neboť není
podnikatelem; aplikovat však lze § 20 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník (dále jen „obč. zák.“).
Dovolatelka proti tomu namítá, že „za situace,
kdy se jednalo o obchodní závazkový právní vztah podle § 261 odst. 2 obch. zák., tedy o relativní obchod, lze právnímu posouzení odvolacího soudu vytknout
nesprávný závěr o aplikaci § 20 odst. 2 obč. zák. na právní poměry města, resp. nesprávný závěr o nemožnosti aplikace § 15 obch. zák. na poměry města, resp. jeho zástupců“. Dále uvádí, že „XY města (žalovaného), J. L., byl na základě
Smlouvy o dílo schválené zastupitelstvem města (žalovaného) jednoznačně pověřen
k jednání za město v technických záležitostech ohledně smlouvy o dílo, přičemž
na základě § 15 obch. zák. byl zmocněn ke změnám díla stran jeho technické
specifikace, neboť k tomu při pověřené činnosti obvykle dochází“. Dovolatelka
argumentuje, že s ohledem na skutečnost, že vztah mezi žalovaným a právní
předchůdkyní žalobkyně je relativním obchodem ve smyslu § 261 odst. 2 obch. zák., je nutné, aby na jednání města (žalovaného) byl obchodní zákoník
aplikován jako celek, a to včetně § 15 obch. zák. ohledně zákonného zastoupení
podnikatele. Tyto námitky však přípustnost dovolání nezakládají.
K první části těchto námitek nutno zdůraznit, že právní posouzení odvolacího
soudu oproti názoru dovolatelky vychází ze závěru, že smluvní vztah mezi
účastníky podléhá režimu obchodního zákoníku dle § 261 odst. 2 obch. zák. ve
znění účinném od 1. 1. 1992, neboť se zjevně týká zabezpečování veřejných
potřeb, k jejichž zajištění výstavba mostu slouží (srov. bod 51 odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu). Dovolatelka však přehlíží, že uplatnění režimu
obchodního zákoníku na relativní majetková práva se dle výslovného příkazu
odkazovaného pravidla § 261 odst. 1 či 2 obch. zák. dotýká části třetí
obchodního zákoníku, tj. části obchodní závazkové vztahy (§§ 261-755 obch.
zák.), nikoliv obchodního zákoníku jako celku.
Naproti tomu dovolatelkou odkazované pravidlo § 15 obch. zák. je zařazeno do
části první obchodního zákoníku a jeho působnost je jiná, neboť se dotýká
toliko zákonného zastoupení podnikatele. Dle ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu je podmínkou vzniku oprávnění pověřené osoby zastupovat
podnikatele přímo ze zákona bez zvláštní plné moci dle § 15 obch. zák. to, že
činnost, kterou byla osoba pověřena, je činností při provozu podniku (srov.
např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2074/2000,
ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 29 Odo 569/2002, a ze dne 12. 8. 2011, sp. zn. 23
Cdo 41/2011). Přičemž k provozu podniku (§ 5 obch. zák.) může docházet pouze v
rámci podnikatelské činnosti (k tomu srov. přiměřeně např. závěry vyslovené v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1521/2017, či v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 37/2010). Jinými
slovy, pro aplikovatelnost speciální úpravy dle § 15 odst. 1 obch. zák. je
rozhodující, zda jde o jednání podnikatele při provozu jeho podniku, bez ohledu
na to, je-li podnikatel v řešené věci subjektem obchodněprávního či
občanskoprávního vztahu dle § 261 obch. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3568/2009).
Vztaženo do poměrů projednávané věci z výše uvedeného plyne, že odvolací soud
nepochybil, jestliže dovodil, že pro posouzení jednání za žalovaného XY J. L.
je třeba aplikovat § 20 odst. 2 obč. zák., nikoliv právní úpravu jednání
podnikatele dle § 15 obch. zák., neboť žalovaný při uzavírání předmětné smlouvy
nevystupoval v rámci své podnikatelské činnosti při provozu podniku, nýbrž v
pozici samosprávné územní jednotky při zabezpečování veřejných potřeb.
Přípustnost dovolání nezakládá ani druhá dovolatelkou předkládaná otázka, jež
se týká výkladu obsahu plné moci udělené žalovaným společnosti CityPlan, s. r.
o. Jak Nejvyšší soud vysvětlil již v usneseních ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32
Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, není výsledek, k
němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za
užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu
právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené), řešením otázky hmotného
práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud
mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu
právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že
by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice. O takový
případ se však ve věci zde projednávané nejedná.
Jak plyne z ustálené judikatury, i obsah plné moci může být předmětem výkladu
podle § 35 obč. zák., resp. § 266 obch. zák. (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2167/2012, či rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 3. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 870/2000). Lze tak pouze v obecné
rovině odkázat na závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007), které
se vztahují k aplikaci závazných výkladových pravidel formulovaných § 35 odst.
2 obč. zák. a § 266 obch. zák., která ukládají soudu, aby případné pochybnosti
o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle
jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli
(úmysl) jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachyceného ve
smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska
možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné
návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmu ve
struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného
dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy,
přičemž podmínkou k přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s
tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Výkladem tak lze zjišťovat pouze
obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat. Při nemožnosti zjištění
hlediska subjektivního (úmysl jednajícího či jednajících) tak přichází na řadu
hlediska objektivní. Vždy (jak hlediska subjektivní, tak objektivní) se však
musí brát náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle
včetně jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou smluvní strany
zavedly, jakož i následného chování stran, jestliže to povaha věci připouští.
Uvedeným požadavkům na výklad právního jednání odvolací soud dostál, neboť
správně obsah plné moci ze dne 16. 1. 1995 a 1. 12. 1995 zjišťoval nejenom dle
výslovného jazykového vyjádření a jeho obvyklého významu, ale též s ohledem na
obsah další smluvní dokumentace, která byla mezi účastníky uzavřena, jakož i na
následné jednání stran. Pouhá polemika dovolatelky s výsledkem tohoto hodnocení
o tom, že dle plné moci nebyl zástupce oprávněn za zastoupeného uzavřít dohodu
mající za následek navýšení ceny díla, tak nemůže zakládat přípustnost dovolání.
Závěr o nepřípustnosti dovolání nemění ani námitky dovolatelky, že odvolací
soud věc nesprávně posoudil z hlediska nároku na zaplacení bezdůvodného
obohacení, neboť ve srovnání se smlouvou o dílo právní předchůdkyně žalobkyně
pro žalovaného zhotovila jiná mostní díla. Odvolací soud poukázal na závěry
vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo
3085/2016, dle kterého objednatel není povinen zaplatit zhotoviteli jinou než
ve smlouvě dohodnutou cenu díla (případně cenu určenou způsobem stanoveným ve
smlouvě), nejde-li o snížení či zvýšení ceny díla za podmínek vymezených v
ustanovení § 549 obch. zák. Provede-li proto zhotovitel práce nad sjednaný
rozsah díla a nejsou-li dány podmínky dle § 549 obch. zák. pro vznik povinnosti
objednatele zaplatit zhotoviteli cenu přiměřeně zvýšenou, nemůže zhotovitel
hodnotu takových víceprací požadovat z titulu bezdůvodného obohacení, neboť v
takovém případě se nenaplní žádná ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení
upravených v § 451 a 454 obč. zák. V takovém případě totiž nejde o plnění bez
právního důvodu, ale o plnění na základě smlouvy o dílo, u něhož nebyly splněny
podmínky pro úhradu těchto prací (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1043/2005 nebo rozsudek ze dne 22. 9. 2009, sp. zn.
32 Cdo 2592/2008). Pouze v případě, že by poskytnuté plnění nebylo spjato s
původním plněním (nebyla by dána vzájemná souvislost těchto plnění), bylo by
možno aplikovat ustanovení § 451 a násl. obč. zák. o bezdůvodném obohacení
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3798/2009).
Tvrzení dovolatelky, že plnění poskytnuté nad rámec sjednaného předmětu díla
nebylo spjato s původním plněním, z čehož dovozuje možnost aplikace ustanovení
§ 451 a násl. obč. zák. upravujících bezdůvodné obohacení, odporuje skutkovým
zjištěním soudů obou stupňů, podle nichž předmětné práce, o jejichž zaplacení v
řízení jde, nesměřovaly ke zhotovení nového (dalšího) díla, nýbrž měly
charakter kvalitativní a kvantitativní změny sjednaného díla. Kritiku právních
závěrů odvolacího soudu tak dovolatelka zakládá na jiné verzi skutkového stavu,
než jaký byl zjištěn odvolacím soudem. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu
ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. však není zpochybnění právního posouzení
věci, jsou-li námitky dovolatele založeny na hodnocení důkazů odvolacím soudem.
Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu
dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1.
2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3206/2013).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání
stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001,
uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 1. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu