23 Cdo 3085/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., ve věci žalobkyně " G L O B A L S T A V " spol. s r.o., se sídlem v
Mostě-Velebudicích, Stavbařů 39, PSČ 434 01, IČO 47784024, zastoupené Doc.
JUDr. Milanem Kindlem, CSc., advokátem, se sídlem v Chomutově, Blatenská
3218/83, PSČ430 01, proti žalované AZ SANACE a.s., se sídlem v Ústí nad Labem,
Pražská 53/37, Vaňov, PSČ 400 01, IČO 25033514, zastoupené JUDr. Miloslavou
Coufalovou, advokátkou, se sídlem v Ústí nad Labem, Neštěmická 779/4, PSČ 400
07, o zaplacení částky 576 882 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v
Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 Cm 158/2013, o dovolání žalobkyně i žalované
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. února 2016, č. j. 1 Cmo
192/2015-161, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. února 2016, č. j. 1 Cmo
192/2015-161, se ve výroku pod bodem I zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k
dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobkyně se odmítá.
příslušenstvím (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok
pod bodem II). Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná si u žalobkyně objednala v dubnu 2011
rekonstrukci odvodnění výsypky s termínem provedení do června 2011. V
objednávce byl uveden předpokládaný rozsahu (výše ceny), dále bylo uvedeno, že
„fakturovat se bude skutečnost“, tedy že cena bude stanovena podle skutečně
provedených prací. V objednávce byl rovněž uveden odkaz na stavbyvedoucího J. S. Podle objednávky mělo vznikat právo na zaplacení ceny za dílo na základě
předávacího protokolu potvrzeného odpovědnou osobou objednatele. Pak měla být
vystavena faktura se splatností 45 dnů. Ze zápisu ve stavebním deníku ze dne 21. 7. 2011 učinil soud prvního stupně
závěr, že rozsah provedených prací byl předložen zhotovitelem k odsouhlasení a
objednatel – jeho oprávněná osoba – jej s určitými korekcemi odsouhlasil. Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že zápis ve stavebním deníku má povahu
protokolárního předání díla, je tak splněna smluvní podmínka pro vznik práva
zhotovitele na zaplacení ceny díla. Dílo tedy bylo dokončeno a předáno, tedy
provedeno. Část prací, která není podložena objednávkou (dolamování kamene,
vybudování panelové cesty a výkon ostrahy), byla poskytnuta (jak vyplývá z
převzetí) ve prospěch žalované a tím jí vzniklo bezdůvodně obohacení, za niž
musí být vydáno odpovídající relutární náhrada. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. února 2016, č. j. 1 Cmo 192/2015-161,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku pod bodem I, ve které
byla žalovaná zavázaná zaplatit žalobkyni částku 140 492,70 Kč s
příslušenstvím (výrok pod bodem I), zamítl rozsudek soudu prvního stupně v
části výroku pod bodem I, ve které byla žalovaná zavázaná zaplatit žalobkyni
částku 436 389,30 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok pod bodem III). Odvolací soud dovodil, že pro přiznání nároku na zaplacení ceny díla musí být
zjištěno, že došlo k platnému uzavření smlouvy o dílo, co bylo předmětem této
smlouvy, a že podle ujednání ve smlouvě či podle ustanovení § 548 odst. 1 obch. zák. vzniklo hotoviteli právo na zaplacení ceny díla. Řádné provedení díla žalobkyně prokazovala zápisem ve stavebním deníku do listu
037472 z 21. července 2011, který byl podepsán stavbyvedoucím žalované J. S. s
tím, že práce v zápisu uvedené odpovídají skutečnosti. Odvolací soud dovodil,
že tento zápis nelze podle jeho obsahu hodnotit jako předávací protokol
předvídaný v objednávce z 21. dubna 2011, neboť z něj nevyplývá vůle žalobkyně
jako zhotovitele dílo předat a vůle žalované jako objednatele díla převzít. Odvolací soud proto uzavřel, že žalobkyni nevzniklo právo na zaplacení ceny
díla, neboť nebyla naplněna stranami dohodnutá hmotněprávní podmínka pro vznik
tohoto nároku. Na druhou stranu tento zápis prokazuje provedení dalších prací žalobkyní, které
nebyly kryty objednávku žalované z 21. dubna 2011, a tudíž se na ni nevztahuje
podmínka protokolárního převzetí. Žalobkyně mu tudíž právo na jejich zaplacení.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil v
rozsahu nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, který činí částku
140 492,70 Kč s příslušenstvím. V části nároku žalobkyně na zaplacení ceny díla
podle potvrzené objednávky žalované 21. dubna 2011, který činí částku 436
389,20 Kč s příslušenstvím, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že v
tomto rozsahu žaloba zamítl. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem II napadla žalobkyně dovoláním. Přípustnost podaného za odvolání zakládá na tom, že odvolací soud věc po právní
stránce posoudil nesprávně, přitom se velmi zásadně odchýlil judikatury
Nejvyššího soudu i judikatury ústavněprávní. Žalobkyně uvádí, že smlouva mezi stranami neobsahovala žádné zvláštní požadavky
na náležitosti předávacího protokolu, kromě toho, že jej potvrdí osoba uvedená
v objednávce. Pokud tedy žalobkyně předložila druhé smluvní straně zápis
provedených pracích a druhá strana jednající prostřednictvím osoby, kterou k
tomu sama určila, potvrdila, že práce byly provedeny. Pak dle žalobkyně nic
nebrání tomu, aby takový zápis byl považován za protokol o předání a převzetí
díla. Žalobkyně toho názoru, že pokud objednávka neklade na písemný předávací
protokol zvláštní nároky, není důvodu, aby se takový protokol nemohl být
považován písemný výčet prací, lhostejno, zda je obsažen ve stavebním deníku
anebo jde o zvláštní listinu. Žalobkyně se proto domnívá, že odvolací soud při
svém právním hodnocení uplatnil přepjatý formalismus. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaná, která byla sama zhotovitelem vůči třetí
osobě (žalobkyně byla jejím subdodavatelem), předala dílo oné třetí osobě,
ačkoli podle celé řady rozhodnutí odvolacího soudu by ještě nebylo možno
považovat za provedené (rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 23 Cdo
2427/2009, sp. zn. 32 Odo 2592/2008 a dalších). Podle rozhodnutí pod sp. zn. 23
Cdo 4092/2007 také platí, že v případě neexistence předávacího protokolu nelze
dílo považovat za provedené, protože nedošlo k předání a převzetí díla, stále
ještě trvá závazek zhotovitele (dovolatelky) provést dílo řádně. Skutečnost, že
žalovaná dílo sama předala další osobě, znamená nemožnost, aby žalobkyně mohla
své povinnosti dostát. Takže v důsledku této skutečnosti závazek zanikl pro
dodatečnou nemožnost plnění. Dovolatelka se proto domnívá, že odvolací soud
posoudil věc v rozporu s citovanými rozhodnutími dovolacího soudu, když při
právním hodnocení ignoroval skutečnost, že žalovaná dílem disponovala a sama je
předala třetí osobě. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem I napadla dovoláním i žalovaná. Přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. zakládá na tom, že při
rozhodování o povinnosti žalované zaplatit stavební vícepráce se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dle dosavadní judikatury Nejvyššího soudu je při posuzování víceprací
rozhodné, zda poskytnuté plnění bylo spjato s původním plněním a bylo
poskytnuto ve vzájemné souvislosti s ním či nikoli (rozhodnutí Nejvyššího soudu
pod sp. zn. 23 Cdo 3798/2009).
Žalovaná je přesvědčena, že vícepráce, jejichž úhrady se žalobkyně domáhá, byly
zcela jednoznačně ve vzájemné věcné a časové souvislosti se zbytkem plnění
daných objednávkou a souvisely tak objednaným dílem. Z toho důvodu je nutné
dospět k závěru, že překročil-li zhotovitel sjednaný rozsah díla bez dohody o
rozšíření předmětu díla, nemůže požadovat hodnotu takových víceprací, a to ani
z titulu bezdůvodného obohacení. Opačně by bylo možno věc posoudit pouze v
případě, že by plnění nebyl spjato s původním plněním. Závěrem žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil, tak, že
návrh na zaplacení částky 140 492,70 Kč s příslušenstvím se zamítá. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jakožto soud dovolací
(§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a že bylo
podáno osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1
o. s. ř.), se zabýval nejprve přípustností dovolání. Rozhodnutí odvolacího
soudu zkoumal pouze v tom rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242
odst. 1 o. s. ř.). Dle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), sám
dospěje k závěru, že uvedená kritéria skutečně splněna jsou.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním žalobkyně. Dospěl k závěru, že
dovolání žalobkyně není přípustné, jelikož odvolací soud posoudil věc v souladu
s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu ve věci vzniku práva na zaplacení díla.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že byla-li podmínkou převzetí
a předání díla existence oboustranně podepsaného protokolu o předání a převzetí
díla, tvoří existence takového protokolu hmotněprávní podmínku předání a
převzetí díla. Byl-li dle posuzované smlouvy o dílo podmínkou předání a
převzetí díla podpis protokolu o předání a převzetí díla v písemné formě, tvoří
existence takového protokolu hmotněprávní podmínku předání a převzetí díla.
Soupis provedených prací nelze považovat za předávací protokol, jak správně
dovodil odvolací soud, neboť projev vůle stran směřoval pouze k odsouhlasení
rozsahu provedených prací, nikoliv k jejich předání a převzetí. Není tak možné
považovat dílo za předané a převzaté a zhotovitelka by se mohla po objednateli
domáhat pouze převzetí díla, nikoliv však doplacení ceny díla, neboť nenastala
splatnost ceny díla ve smyslu § 548 odst. 1 obch. zák. (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 32 Odo 660/2005, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 799/2009, ze dne 22. 4. 2009).
Odvolací soud dospěl k závěru, že zápis ve stavebním deníku nelze hodnotit jako
řádně podepsaný předávací protokol ve smyslu dohody stran založené na
objednávce prací. Proto žalobkyni nevzniklo právo na zaplacení ceny díla z
titulu smlouvy o dílo, neboť nebyla naplněna stranami dohodnutá hmotněprávní
podmínka pro vznik tohoto nároku. Nejedná se o otázku míry dokončení díla, ale
nesplnění podmínek pro předání a převzetí díla a na ně vázaný vznik práva na
zaplacení díla. S tímto právním posouzením se Nejvyšší soud plně ztotožňuje a
odkazuje na svou konstantní judikaturu, která v takových případech odkazuje
žalobce na žalobu o podpis předacího protokolu, jelikož žaloba na plnění je v
takovém případě pro nesplnění podmínek vniku práva na zaplacení neúspěšná.
Pokud je podpis předacího protokolu hmotněprávní podmínkou pro předání a
převzetí díla, jsou námitky, že žalovaná předala dílo svému odběrateli a že
dílo bylo dále používáno, pro posouzení předání díla mezi zhotoviltelem a
objednatelem irelevantní.
Argumentuje-li žalobkyně rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2009, 23
Cdo 4092/2007, je třeba upozornit, že v tam řešeném nedošlo k předání a
převzetí díla pro nedokončení díla, a proto trval závazek zhotovitele provést
dílo řádně. Tento závazek zanikl pro dodatečnou nemožnost plnění (§ 352 a násl.
obch. zák. ve spojení s § 575 obč. zák.) tím, že objednatel nechal dílo
dokončit třetí osobou. O takový případ se ovšem v posuzované věci nejedná.
S ohledem na výše řečené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1
věty první o. s. ř. odmítl, jelikož odvolací soud postupoval při řešení věci v
souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu.
Dále se Nejvyšší soud zabýval posouzením dovolání žalované. Dospěl přitom k
závěru, že dovolání žalované je přípustné, jelikož odvolací soud rozhodl ve
věci v rozporu se současnou konstantní judikaturou Nejvyššího soudu.
Žalovaná v dovolání namítá, že vícepráce, jejichž úhrady se žalobkyně domáhá,
byly zcela jednoznačně ve vzájemné věcné a časové souvislosti se zbytkem plnění
daných objednávkou a souvisely tak objednaným dílem. Pouze v případě, že by
poskytnuté plnění nebylo spjato s původním plněním (nebyla by dána vzájemná
souvislost těchto plnění) bylo by možno aplikovat ustanovení § 451 a násl. obč.
zák. o bezdůvodném obohacení.
V otázce víceprací judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že objednatel není
povinen zaplatit zhotoviteli jinou než ve smlouvě dohodnutou cenu díla
(případně cenu určenou způsobem stanoveným ve smlouvě), nejde-li o snížení či
zvýšení ceny díla za podmínek vymezených v ustanovení § 549 obch. zák.
Provede-li proto zhotovitel práce nad sjednaný rozsah díla a nejsou-li dány
podmínky dle § 549 obch. zák. pro vznik povinnosti objednatele zaplatit
zhotoviteli cenu přiměřeně zvýšenou, nemůže zhotovitel hodnotu takových
víceprací požadovat z titulu bezdůvodného obohacení, neboť v takovém případě se
nenaplní žádná ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení upravených v § 451
a 454 obč. zák. V takovém případě totiž nejde o plnění bez právního důvodu, ale
o plnění na základě smlouvy o dílo, u něhož nebyly splněny podmínky pro úhradu
těchto prací (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2007, sp.
zn. 32 Odo 1043/2005 nebo rozsudek ze dne 22. září 2009, sp. zn. 32 Cdo
2592/2008). Pouze v případě, že by poskytnuté plnění nebylo spjato s původním
plněním (nebyla by dána vzájemná souvislost těchto plnění) bylo by možno
aplikovat ustanovení § 451 a násl. obč. zák. o bezdůvodném obohacení (25.
července 2012, sp. zn. 23 Cdo 3798/2009).
Z toho důvodu je třeba posuzovat, zda práce provedené nad rámec objednávky byly
provedeny v souvislosti s objednávkou žalované či nikoli. V řízení bylo
zjištěno, že žalobkyně provedla nad rámec objednávkou krytých prací i
dolamování nezapažených vykopávek v rozsahu 99 m3, osazení silničních panelů
vč. nakládky a převodu a ostraha staveniště. Z povahy prací nelze dospět k
jinému závěru, než že se jedná o práce, které souvisí s předmětem plnění, tj.
že je dána souvislost těchto plnění. Ve světle výše uvedené konstantní
judikatury Nejvyššího soudu je proto nutné dospět k závěru, že závěr odvolacího
soudu ohledně vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované z důvodu
provedení prací nad rámec objednávky není správný.
Z toho důvodu napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem I podle §
243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil.
O náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. dubna 2017
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu