32 Cdo 1521/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně MUDr. H. N., dříve podnikající pod identifikačním číslem 75111306,
zastoupené Mgr. Romanou Petrovou, advokátkou, se sídlem v Kopřivnici,
Štefánikova 244/18, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České
republiky, se sídlem v Praze – Vinohradech, Orlická 2020/4, PSČ 130 00,
identifikační číslo osoby 41197518, o zaplacení částky 5 679,51 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 56 C 189/2014,
o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 8.
2016, č. j. 8 Co 274/2016-65, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 2016, č. j. 8 Co 274/2016-65,
se mění takto:
Usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 2016, č. j. 56 C 189/2014-58,
se mění tak, že k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni je místně
příslušný Obvodní soud pro Prahu 3 a že po právní moci tohoto usnesení bude věc
postoupena k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 3.
Žalobou podanou dne 13. 5. 2014 se žalobkyně po žalované zdravotní pojišťovně
domáhá zaplacení částky 5 679,51 Kč s úrokem z prodlení z titulu úhrady za
zdravotní služby, které poskytla v říjnu 2013, v listopadu 2013, v prosinci
2013, v lednu 2014 a v březnu 2014 pojištěncům žalované na základě smlouvy
uzavřené s účinností od 14. 12. 2009 se Zdravotní pojišťovnou MÉDIA, následně
zrušenou bez likvidace sloučením se žalovanou. Žalobu podala u Okresního soudu
v Ostravě, v jehož obvodu má sídlo organizační složka žalované, regionální
pobočka Ostrava, pobočka pro Moravskoslezský, Olomoucký a Zlínský kraj. Krajský soud v Ostravě k odvolání žalované v záhlaví označeným rozhodnutím
potvrdil usnesení ze dne 24. 3. 2016, č. j. 56 C 189/2014-58, jímž Okresní soud
v Ostravě zamítl námitku místní nepříslušnosti tohoto soudu, kterou uplatnila
žalovaná. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že místní
příslušnost Okresního soudu v Ostravě k projednání a rozhodnutí v posuzované
věci je založena ustanovením § 87 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalovaná
má v obvodu tohoto soudu regionální pobočku, jež je podle § 12 zákona č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, ve znění
pozdějších předpisů, organizační složkou žalované, a spor se této organizační
složky týká. Odvolací soud popsal vývoj právní úpravy obsažené v ustanovení § 87 písm. c)
o. s. ř. od 1. 1. 2001 a usoudil, že podstatnou byla změna provedená zákonem
č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a že omezení aplikace
místní příslušnosti na výběr dané pouze na subjekty podnikatelské z důvodové
zprávy k tomuto zákonu nevyplývá, naopak je zřejmý záměr rozšířit aplikaci §
87 písm. c) o. s. ř. na organizační složky právnické osoby. Na základě toho
uzavřel, že má-li žalovaná svou organizační složku a spor se týká činnosti
této organizační složky, má žalobkyně možnost výběru místně příslušného soudu
pro projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni podle § 87 písm. c) o. s. ř.,
i když žalovaná není podnikatelem. Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jež shledává přípustným
pro řešení otázky procesního práva, „zda se pravidlo místní příslušnosti na
výběr dané dle § 87 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2014, užije
pouze v případě sporu, kdy na straně žalované vystupuje podnikatel, nebo jej
lze aplikovat i na případ sporu mezi poskytovatelem zdravotních služeb a
zdravotní pojišťovnou, pakliže se spor týká organizační složky zdravotní
pojišťovny jako žalované“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 8. 2016, č. j. 23 Cdo 2023/2016-141, a ze dne 30. 9. 2016, č. j. 23 Cdo 4268/2016-75. Dovolatelka zdůrazňuje, že v ustanovení § 87 písem. c) o. s. ř. je pregnantně
určeno, za jakých okolností jej lze aplikovat, a není dán prostor pro jeho
extenzivní výklad.
Poukazuje na to, že v citovaném ustanovení použitý pojem
„závod“ je vymezen v § 502 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen
„o. z.“), jako organizovaný soubor jmění, který podnikatel vytvořil a který z
jeho vůle slouží k provozování jeho činnosti. Z toho je dle jejího mínění
zřejmé, že ustanovení § 87 písm. c) dopadá pouze na podnikatele. Ztotožňuje se
se závěrem odvolacího soudu, že novelizace občanského soudního řádu provedená
zákonem č. 293/2013 Sb. s účinností od 1. 1. 2014 nepřinesla omezení místní
příslušnosti na výběr dané, podle jejího názoru však došlo ke zúžení okruhu
subjektů, u nichž lze využít místní příslušnosti na výběr dané dle § 87 písm. c) o. s. ř., na podnikatele, jejichž podnik je tvořen organizačními složkami,
již zákonem č. 30/2000 Sb. Závěrem vyjádřuje přesvědčení, že extenzivní
výklad ustanovení § 87 písm. c) o. s. ř. by byl porušením práva na zákonného
soudce, zakotveného v čl. 38 Listiny základních práv a svobod, a nepřípustným
zásahem do tohoto ústavně garantovaného práva.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení změnil tak, že „se
návrh žalované na vyslovení místní nepříslušnosti Okresního soudu v Ostravě
přijímá a věc se předává k projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 3
jako soudu místně příslušnému“, popřípadě aby napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 2 článku
II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. 1. 2014.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s.
ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a
4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Současně zde není dán žádný
důvod pro omezení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 238 o. s. ř.
Protože Nejvyšší soud neshledává důvod, proč by se měl od své dosavadní
rozhodovací praxe odchýlit (posoudit předmětnou otázku procesního práva jinak),
je dovolání též důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo
2023/2016, vydaném v řízení, v němž dovolatelka rovněž vystupovala jako
žalovaná, že § 87 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1.
2001, předvídá možnost žalobce zvolit místně příslušný soud podle organizační
složky podniku žalovaného, od 1. 1. 2014 pak podle závodu žalovaného. Závod
podle § 502 o. z. představuje organizovaný soubor jmění, který podnikatel
vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování jeho činnosti. Má se za to,
že závod tvoří vše, co zpravidla slouží k jeho provozu. V současném znění,
stejně jako ve znění do 31. 12. 2013, tak jde o organizovanou složku
provozovanou podnikatelem, obchodní závod podle § 502 o. z. tudíž vytváří pouze
podnikatel. Místní příslušnost daná na výběr dle § 87 písm. c) občanského
soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014, tak umožňuje žalobci zvolit
vedle obecného soudu žalovaného podnikatele takový místně příslušný soud, v
jehož obvodu realizuje žalovaný podnikatel svoji činnost prostřednictvím
organizační složky – svého závodu, za předpokladu, že projednávaná věc se této
složky přímo týká. Nejvyšší soud uzavřel, že žalovaná je sice právnickou
osobou, jejíž organizační strukturu tvoří mimo jiné její regionální pobočky a
klientská pracoviště, není však podnikatelem a nelze ani na ni jako na
podnikatele podle § 420 až § 421 o. z. nahlížet. Žalobkyně tak nemá možnost
zvolit místně příslušný soud podle organizační složky žalované ve smyslu § 87
písm. c) o. s. ř.
Protože též v souzené věci je předmětem řízení nárok na plnění z prostředků
veřejného zdravotního pojištění, tedy nárok ze závazkového vztahu v oblasti, v
níž žalovaná nevykonává výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem
ve smyslu § 420 odst. 1 o. z. a nemá k podnikání v této oblasti ani
živnostenské nebo jiné oprávnění ve smyslu § 421 odst. 2 o. z. (nemůže je mít,
neboť v ní má podnikání zákonem výslovně zapovězeno), nelze ji v takovém
závazkovém vztahu (se zřetelem k této činnosti, srov. § 420 odst. 1 o. z.) za
podnikatele považovat ani nelze mít za to, že je podnikatelem [srov. shodně
Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1?654). Komentář. 1.
vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1608 až 1612]. V intencích závěrů usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2023/2016 (které je, stejně jako ostatní
rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz) tak
v souzené věci předpoklady pro volbu místně příslušného soudu podle organizační
složky žalované ve smyslu § 87 písm. c) o. s. ř. splněny nejsou.
Shodný názor vyjádřil Nejvyšší soud např. i v usneseních ze dne 14. 11. 2016,
sp. zn. 32 Cdo 3309/2016, z téhož dne, sp. zn. 32 Cdo 3366/2016, a ze dne 24.
1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4219/2016). Protože Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že
by měl příslušnou otázku procesního práva řešit jinak, je dovolání nejen
přípustné, nýbrž zároveň též důvodné, neboť nelze než uzavřít, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 1 o. s. ř.).
Dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout [§ 243d písm.
b) o. s. ř.].
Podle § 84 o. s. ř. k řízení je příslušný obecný soud účastníka, proti němuž
návrh směřuje (žalovaného), není-li stanoveno jinak.
Podle § 85 odst. 3 o. s. ř. obecným soudem právnické osoby je okresní soud, v
jehož obvodu má sídlo.
Je-li výsledkem dovolacího přezkumu závěr, že žalobkyně nemá možnost zvolit
místně příslušný soud podle organizační složky žalované ve smyslu § 87 písm. c)
o. s. ř., pak je místně příslušným obecný soud žalované, jímž je Obvodní soud
pro Prahu 3.
Nejvyšší soud proto podle § 243d písm. b) o. s. ř. změnil napadené usnesení
odvolacího soudu tak, jak je uvedeno shora.
O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v rozhodnutí,
kterým se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. července 2017
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda
senátu